Žert
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/217056/bmid_zert-1VS-217056.jpg
4
2712
2712
Román Žert postihuje úděl intelektuála v totalitní společnosti. Ironický lístek adresovaný krásné, ale hloupé dívce a zachycený pozornými funkcionáři uvede do pohybu lavinu, která vrhá lidské osudy do nicoty. Svým existenciálním vyzněním však tento zoufalý románový výkřik přesahuje politické souvislosti. Doslov napsal Zdeněk Kožmín.... celý text
Přidat komentář
(Čtenářská výzva) Nerad se takhle vyjadřuji o knihách, ale nebavilo mě to číst stejně jako před lety na střední škole. Přitom téma příběhu je nadčasové - jeden nedomyšlený ŽERT, který odstartuje sérii životních patálií. Na můj vkus ale bohužel příliš přefilozofované.
"Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají; jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí v něm jako hotoví jednat."
No to byla Doba.. je mi z toho smutno, ale bohužel to tak bylo a je to krásně napsáno a stále to má velkou váhu.. dlouho jsem se chystala knihu přečíst, bála jsem se složitosti pana Kundery, ale tato kniha se četla lehce plynule i když téma lehké není..donutila mě až výzva a asi to tak mělo být vše má svůj čas..nicméně jsem ráda, že jsem se do ní pustila a vřele doporučuji..osobitý styl psaní
Četla jsem jako mladá holka - jak depresivní. Teď jsem po dlouhých letech četla znovu. Ano, tak to tenkrát bylo. Výborně napsané.
Milan Kundera je opravdu Pan spisovatel. Do knihy jsem šla sice s mírnými obavami vzhledem k fámám, které okolo jeho děl jsou – složitý text, kterému musíte věnovat naprostou pozornost – ale to bych vám tu ráda vyvrátila a vážně se nemáte čeho bát. Mně se Žert četl naprosto sám a užívala jsem si každé autorovo slovíčko, s češtinou umí pracovat na jedničku dvakrát podtrženou. Upřímně žasnu nad tím, do jakých detailů dokázal všechno propracovat a jak se nám v průběhu čtení skládá všechno dohromady jako dílky puzzle – nic není zbytečné a každá věc tu má své místo. Vážně mě ten příběh ohromil. Postavy jsou geniálně charakterově prokreslené, chvílemi s nimi budete sympatizovat a po nějakém čase je zase budete chtít nakopnout. Je neuvěřitelné, jaký skvost dokázal autor vykutat z toho, že jednoduše zpracoval příběh obyčejného člověka za režimu, který u nás do roku 1989 panoval. Tu dobu vykreslil tak věrně, až je to děsivé a nikdy bychom na ni neměli zapomenout stejně jako na hrůzy dějící se v průběhu 2. světové války. Žert ve mně vyvolal spoustu emocí a jednoduše mě posadil na zadek. Pokud si chcete přečíst opravdu BRILANTNÍ román, sáhněte právě po tomhle.
Velmi dobře vystižená doba i prostředí, skvěle zpracovaný děj.
Z mého pohledu ale příliš mnoho slov a zbytečného filosofování.
Prostě Kundera.
Ááá, cenzura nám funguje, můj původní komentář zmizel! A přitom se líbil! Tím lépe pro koniáše, že? Takže znovu a pro ty podrážděné jemněji:
Žertem jsem měl začít a skončit. Kuňďaba taky. Aspoň by neřešil dilema, co dovolit vydat a co ne, a já si neukroutil hlavu, co na něm kdo vidí tak velkoborného? On vnímal hlavně sám sebe, kór když mu nějak přepsali čárku, háček, to se moh zbláznit, jak kdyby kázal zákony. A přitom? Mnohoslovně dolovat z banalit lacině filozofující vznešenost nejlíp svede jen on. Ano, trefné obraty, trýznivý sebezpyt, významové paradoxy. Ale to zvládne kdekterý echt literát čili i samožerský, od světa izolovaný škrabal. Jsem alergickej hned na ten jeho škarohlídskej ksicht. 4/24
Jedná se o první Kunderův román. Nevinný vtip studenta LUDVÍKA JAHNA, který pošle MARKÉTĚ pohlednici s provokativním textem: „Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!“ Tento čin způsobí, že je Ludvík vyloučen z vysoké školy. Po celý život cítí křivdu, a nakonec ho napadne plán, jak se pomstít.
Román je dokumentem doby a lidským dramatem 50. let. Román má matematickou, racionální strukturu.
V románu se nachází vyprávění z různých úhlů pohledů (LUDVÍK, HELENA, JAROSLAV, KOSTKA).
Při četbě se můžeme zamyslet nad tím, jestli je nejlepší způsob pomsta, když nám někdo ublížil. Jestli pomstou vlastně neubližujeme především sami sobě a nesžírá nás to během života.
Zajímavé byly také části o hudbě a událost JÍZDA KRÁLŮ. Oslovila mě také postava LUCIE.
V románu se nachází také filosofické úvahy, ale kniha se celkově četla dobře. Celkově se dá říci, že jsem všemu porozuměl a není třeba mít obavy z těchto částí. Autora můžeme zařadit k postmodernistickým autorům.
Citáty:
Ne. Všechny ty tváře byly pravé. Neměl jsem jako pokrytci tvář pravou a tváře falešné. Měl jsem několik tváří proto, že jsem byl mlád a nevěděl jsem sám, kdo jsem a kdo chci být.
Nic nesbližuje lidi rychleji (byť třeba zdánlivě a klamně) jako smutné, melancholické porozumění; toto ovzduší klidné účasti, které uspává jakékoli obavy a zábrany a je srozumitelné duši jemné i vulgární, vzdělané i prosté, je nejjednodušším způsobem sblížení, a přece tak velmi vzácným: je totiž třeba odložit vypěstované „držení duše“, vypěstovaná gesta a mimiku a být prostý; nevím, jak se mi toto (náhle, bez přípravy) podařilo dosíci, jak se to mohlo podařit mně, který jsem slepecky tápával za svými umělými tvářemi; nevím; ale pociťoval jsem to jako nečekaný dar a zázračné vysvobození.
Člověk hledá ve chvílích neštěstí útěchu v tom, že svůj smutek spojuje se smutkem jiných;
Tehdy jsem k němu neuměl cítit nic jiného než nenávist, a nenávist vrhá příliš ostré světlo, v němž se ztrácí plastičnost předmětů. Viděl jsem ve veliteli prostě jen mstivou a úskočnou krysu, dnes ho však vidím především jako člověka, který byl mlád a hrál. Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají; jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí v něm jako hotoví jednat. Použijí proto honem forem, vzorů a předloh, těch, které se jim líbí, které se nosí, které jim sluší – a hrají.
Mládí je strašné: je to jeviště, po kterém chodí na vysokých koturnech a v nejrůznějších kostýmech děti a pronášejí naučená slova, jimž jen zpola rozumějí, ale jimž jsou fanaticky oddány. A dějiny jsou strašné, protože se tak často stávají hřištěm nedospělých; hřištěm pro mladičkého Nerona, hřištěm pro mladičkého Napoleona, hřištěm pro zfanatizované davy dětí, jejichž odkoukané vášně a primitivní role se rázem proměňují ve skutečnost katastrofálně skutečnou.
Prostý a jasný. Ale co je to prostý a jasný? Je to všechno v tom, aby byl člověk takový, jaký je, nestyděl se chtít to, co chce, a toužit po tom, po čem touží. Lidé bývají otroky předpisů. Někdo jim řekl, že mají být takoví a takoví, a oni se snaží takovými být a do smrti se sami o sobě nedovědí, kdo byli a kdo jsou. Nejsou pak nikým a ničím, jednají podvojně, nejasně, zmateně. Člověk především musí mít odvahu být sám sebou.
Lidé sami nedovedou totiž odpouštět a není to ani v jejich moci. Nemají v moci učinit ničím hřích, který se stal. To není v silách samotného člověka. Zbavit hřích jeho platnosti, odčinit jej, vygumovat ho z času, učinit tedy něco ničím, to je výkon tajemný a nadpřirozený. Jen Bůh, protože se vymyká pozemským zákonitostem, protože je svobodný, protože dovede tvořit zázraky, může smýt hřích, může ho proměnit v nic, může ho odpustit. Člověk může odpustit člověku jen proto, že se opírá o odpuštění Boží.
Někteří lidé prohlašují, že milují lidstvo, a druzí jim právem namítají, že milovat lze jen v singuláru, tedy jen jednotlivé lidi; souhlasím s tím a dodávám, že co platí o lásce, platí i o nenávisti. Člověk, ta bytost prahnoucí po rovnováze, vyrovnává tíhu zla, která mu byla hozena na hřbet, tíhou své nenávisti. Ale zkuste namířit nenávist na pouhé abstraktno principů, na nespravedlivost, fanatismus, krutost, anebo došli-li jste k tomu, že nenáviděníhodný je sám lidský princip, zkuste nenávidět lidstvo! Takové nenávisti jsou příliš nadlidské a tak člověk, aby ulehčil svému hněvu (vědom si jeho omezených sil), soustředí ho nakonec vždycky jen na jednotlivce.
všude, kde jsem se snažil vyrovnat s křivdou, kterou jsem utrpěl, nalezl jsem posléze sama sebe jako křivdícího.
Význam díla za minulého režimu je nezpochybnitelný a platí to i dodnes. Jinak jsem měl ale pocity během čtení jsme měl dost proměnlivé; o kladnou či sympatickou postavu tu člověk moc nezavadí. První cca půlka se mi četla skoro sama, někde u Jaroslava se to ale dost zadrhlo. Konec byl ale dost povedený, a všechno do sebe tak nějak zapadlo, v knize i mojí hlavě. Dost tomu pomohl i doslov Zdeňka Kožmína.
Nevím... nějak mě to neoslovilo ani poprvé, ani při dalších asi třech pokusech se tím prokousat
čteno v rámci čtenářské výzvy, pro mne docela náročné čtení, pochopit některé pasáže..
Je to moje první "kunderovka" když nepočítám Kunderovo básnické dílo Monology, se kterým v pozdější době nechtěl být spojován. Monology miluji, tak proč nezkusit i nějaký Kunderův román, že??? No, zpočátku veliká rozpačitost s hodnocením, že Kundera není rozhodně můj šálek čaje. Pasáže o hudbě mě nebavily a připadala jsem si, že čtu nějakou diplomku, naopak popis Jízdy králů se mi líbil. Co se týče hlavních postav, tak byly veskrze nesympatické nebo alespoň autor se zaměřil na jejich špatné stránky. Žertů v knize bylo hned několik, nejen ten první a poslední, které převrátily Ludvíkovi život. Vypravěči se střídali, občas to vyžadovalo větší pozornost, aby čtenář věděl, kdo má právě slovo. Kniha pro mě získala spád až v okamžiku, kdy Ludvík začal realizovat svoji pomstu. Potom už jsem knihu přečetla téměř na jeden zátah - do první poloviny knihy jsem se vyloženě nutila. Líbil se mně popis poválečné doby, kterou jsem nezažila a jsem za to ráda. Za mě celkově 2,5 hvězdy a příště raději zůstanu u Kunderových básniček:-)
Je to tak. Žert mne znovu oslovil, ač čten počtvrté.
A zase jinak. Jinak než ve čtrnácti, kdy jsem tu knihu dostal a kdy mne nejvíce vzrušovala romantika vztahu s Lucií, ale i cynismus vztahu s Helenou. Jinak než později ve zralém věku, kdy jsem příběh vnímal přes prizma politických filtrů. Dnes ho čtu zase jinak. Specifičnost té šílené doby se přelila do obecného lidského údělu: nyní mne spíše zarmucuje (a kupodivu i trochu sladce) ta nejistota života, kdy život přináší něco jiného, než jsi očekával, kdy tě dennodenně překvapuje, kdy uhání vpřed a ty mu pomalu přestáváš stačit,
Po Nesnesitelné lehkosti bytí byl tohle trochu větší oříšek, mnoho postav, mnoho vyprávění, mnoho úhlů pohledu. Milan Kundera byl mistrem v popisu a zaujmout čtenáře mu nedělá problém, zde jsem měla malinko problém v orientaci, čí pohled nám autor zrovna předkládá. Přeci jen je vyprávění zezačátku zmatečné a není jasné, kdo zrovna vypráví svůj příběh. Ludvík, který je kvůli nemístnému žertu a žárlivosti na tehdejší přítelkyni vyloučen z Komunistické strany, vyloučen ze studií a tím začíná jeho celoživotní zklamání, které nedokáže překročit. Vyprávění se odehrává v hluboké totalitě a připojují se k němu další postavy - Pavel, doktor Kostka, Helena, Vlasta, Jaroslav a tak dále. Každý si musí ten svůj život a místo na světě vybojovat. V celku je to smutné, tragikomedické, hluboké i veselé. Moc se mi toto dílo líbilo a čím dál víc mne to ke knihám Milana Kundery táhne. Mají mnoho úrovní, úhlů pohledu i vrstev, postavy se vyvíjí a ačkoliv je to z dob dávno minulých, určitá podobnost s dnešní dobou se nedá zapřít.
Mnohovrstevnatý román, každá kapitola by se dala různě rozebírat, nahlížet na ni a komentovat. Zatímco tento román má Žert obsažen již v názvu, narozdíl od jiných Kunderových románů jsem jej vnímal velmi vážně. Od exkomunikace ze školy, poměry na vojně pro "nespolehlivé" a v dolech..a vlastně po celou knihu. Lidé se příliš nemění, nedělám si iluze, že některé věci se mohou opakovat v lehce obměněných podobách. Ono, ostrakizace jednotlivce není příliš nereálná věc...
Od srdce jsem se přece jen zasmál / pozor, spoiler? /... Při výkladu významu malby na zdi a Heleny na latríně... / :-)))
Doporučuji přečíst.
Je to takova melancholicka ticha bolest s nekolika tragikomickymi momenty. Detailni popis charakteru, historicka ponauceni, obrazy te doby-vse pritomno. Ctvrta kniha od Autora, co jsem ted cetl. Podle me, neni to takova lavina udalosti jako lehkost byti, neni tak kosmopolitni jako nesmrtelnost a je obsahlejsi nez nevedeni. Kazdopadne doporucenihodna.
Moje druhá kniha od Kundery a opět dobrá. Ludvík napíše své dívce na pohlednici pár nevinných slov, které tehdejší režim otočí až absurdně proti němu. Jsou padesátá léta minulého století, každý se chce zavděčit, každý chce být co "nejlepší komunista", ale lidi to dělají spíše z přesvědčení, aby se dočkaly těch "lepších zítřků". Následuje vyhození z fakulty, že strany, vojna u PTP, vězení. Tahle část knihy je asi nejsilnější. A pak po letech, kdy už Ludvík tak nějak normálně žije, setkání s postavami z minulosti, touha po pomstě, která stejně nikam nevede.
Ludvík je blbec, Kostka je blbec, Jaroslav je blbec (každý z nich jinak) a Helena je naivní slepice. :-) Tak by se to asi dalo velmi v kostce shrnout.
Nejčtivější byla třetí část odehrávající se na vojně, na konci už mi Ludvíkovo neustálé přemýšlení o jeho osudu lezlo kapku na nervy, protože si za všechno vlastně mohl sám a kdyby nebyl blbcem, nic z toho by se nestalo (což ovšem není kritika knihy, kdyby se postavy nechovaly tak, jak se chovaly, nebylo by o čem číst).
Štítky knihy
Morava Ostrava česká literatura studenti 60. léta 20. století PTP (Pomocné technické prapory) Moravská Ostrava
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Těžko hodnotit, Kundera má přece jen velmi specifický styl psaní, NLB mi sedla víc, těžko říct, jestli to bylo větší autorovou zkušeností v době jejího psaní nebo volbou odlišného stylu, ale Žert se, především ve své poslední třetině opravdu obtížně čte. Dokud se vyprávění týkalo samotného Ludvíka, školy, režimu, vojny atd, četl se mi Žert velmi dobře a bavil mě. Dlouhé a nudné části s Josefem, který se rozplývá nad krásami moravského folklóru a ještě pomocí nich vysvětluje historii a podstatu lidstva, to už bylo trochu moc. V závěru knihy je zajímavé pouze ztroskotání Ludvíkova ďábelského plánu na pomstu, nějaká jízda králů vůbec. Kdyby kniha neobsahovala zoufalce Jaroslava a jeho rodinu, hodnotil bych určitě lépe. Před další Kunderovou knihou si ale dám asi velkou pauzu.