Želary
Květa Legátová (p)
Želary jsou ucelený cyklus osmi povídek, který je navzájem propojený jednotlivými hlavními postavami. Poprvé vyšly roku roku 2001 v nakladatelství Paseka a o rok později obdržely Státní cenu za literaturu. Děj jednotlivých povídek popisuje osudy obyvatel fiktivní stejnojmenné zapadlé horské vesnice nacházející se v Beskydech na moravsko-slovenském pomezí a jejich bídu v období první republiky. Většina postav se následně objevuje v pozdějším autorčině opusu (vydaném v Pasece o rok později), v knize Jozova Hanule, která ovšem byla zfilmována pod názvem Želary, čímž byl odstartován zmatek, trvající dodnes. Dokonce i ministerstvo kultury ČR při nedávném autorčině umrtí na svém webu chybně uvedlo, že film Želary je filmovou verzí stejnojmenného románu.... celý text
Přidat komentář
Moje nejmilejší...
Přečteno už poněkolikáté. A vždycky mě pohltí. Vždycky pochopím něco nového, nové souvislosti. Příběh se skládá jako mozaika. Příště určitě objevím zase nový střípek.
Osudy většiny postav jsou drsné, syrové, přesto mám pocit tepla, když Želary čtu. Vrátím se. Ráda.
Uchvacující kniha s tím, jak se jí daří pololyricky představit krajinu a události, které jsou ve své podstatě hodně kruté a drsné s takovým kouzlem, že po dočtení se vlastně člověku začne po Želarech stýskat. Občas se kniha obtížněji četla, hlavně však asi již nezvyklým způsobem dělení přímé řeči, avšak celkový dojem a ochotu se do Želar vrátit mi to nezkazilo.
Bezchybné syrové vyprávění jež naštěstí bylo hodně odlišné od jednoho z mála dobrých českých filmů natočených po roku 89. Až dodatečně jsem pochopil, že ten byl natočen podle jiného příběhu. Nic složitého ani dějem, ani stylem vyprávění. Jen povídkovým stylem presentovaná freska života lidí dané doby která vás jednoduše dostane. O chlup lepší než do jisté míry vykonstruované Žítkovské bohyně jež mám hodně rád. Pokud bych měl knížky porovnat pak Želary 99,99% a Bohyně 79%.
Povídková kniha z prostředí Želar, která předchází další její knize Jozova Hanule. Z počáteční povídky jsem byl lehce zmatený, ale postupně další povídky z toho udělaly ucelený příběh s fantastickou atmosférou vesnice na česko-slovenském pomezí za první republiky a příběhem místních obyvatel. Nádherně popsaná příroda a povahy všech lidí z vesnice. Želary osobně řadím mezi klasiku české literatury
Kniha, která mne po dlouhé době dostala svou atmosférou. Něčím za těmi písmenky, co ve mne dlouhou dobu zůstane. Tyhle knihy si pak dávám do doporučených.
Poprvé jsem ji vzala do ruky v létě, myslela jsem si jako oddychovku, a po pár stránkách jsem byla rozhodnuta ji odnést do knihobudky. Jenže jsem ji do žádné z tašek, které jsem tam postupně odnosila, nepřidala. Pak jsem si poslechla Žítkovské bohyně, pro které byly Želary údajně inspirací. Tak jsem tedy začala číst poměrně tenkou knihu znovu. Výrazné postavy, útržky příběhu. Chaos. Neměla jsem vhodné mentální rozpoložení. Dlouho jsem si nemohla zvyknout na formu, míchalo se mi všechno v hlavě, část zapadala do zapomnění. Ani jsem si nevšimla, kdy jsem ji začala tahat všude s sebou; deset minut při pauze na kávu, chvilka v čekárně... Konečně jsem si s ní jednou sedla do křesla na sluníčko. A svět se zpomalil. Stala jsem se součástí příběhu. Brzy na to mi padla brada. Žasnu.
Lidi jsou svině a většinu neštěstí jim nezpůsobí "život" ale ostatní lidé. Paní Legátová nám ale ukazuje, že když se podíváte na každého zvlášť a zblízka, dozvíte se, proč je takovej č..., a alespoň částečně pochopíte, proč se chová tak, jak se chová. Já už se o to snažím nějakou dobu, dívat se na věci i z pohledu druhých, a je to moc poučný, když už nic jinýho. Jinak knížka nádherná, neškodilo by, kdyby každej začal psát až po sedmdesátce. A když je vám mizerně, po přečtení uznáte, že se máte ještě fajn...
První kapitola mne malém odradila. Sem tam jsem měla zmatek ve vztazích, postavách i v časových liniích.
Před lety byla tahle kniha jako blesk z čistého nebe. Dnes, kdy v mezičase vyšly Žitkovské bohyně, Mlýn, Hana a řada dalších próz vyprávěných podobně syrovým způsobem, už to takové zjevení není. V české próze je to každopádně mimořádná kniha, které navazuje na rurální i baladickou tvorbu. Za sebe bych řekla, že tady právě všechny výše zmíněné knihy mají své kořeny, tohle byla jejich inspirace, alespoň, co se způsobu vyprávění týče. Vykreslení Želar je opravdu nevídané, čtenář jako by se těmi kopci a mezi chalupami toulal společně se všemi těmi svéráznými postavami tamějšího regionu. Trošku matoucí jsou ty vzájemné rodinné vztahy, až na konci knihy je vše jasné, ale stejně to chce aspoň ještě jednou se pořádně zamyslet nebo projít některé povídky znovu.
Z počátku se mi vyprávění zdálo trochu zmatené (a určitě by neškodilo přečíst si knihu znova, abych se lépe zorientovala ve vztazích). Vztahy a osudy postav se prolínaly a později se některé protly a vyjasnily.
Ale čím mě kniha absolutně nadchla, byl vypravěčský styl. Jednoduchý, místy syrový, přesně vystihující přírodu hor a stejně přesně vystihující popisy charakterů postav.
V knize je několik povídek o osudech obyvatel horské vesničky Želary v období první republiky. Barvité a lyrické popisy krajiny se střídají s popisem krutosti přírody a neidealizovaných vesnických lidí. Je zde spousta svérazných postav (svérázná kořenářka Lucka Vojničová, zručná Žeňa, v mladí vysmívaná kvůli leváctví a koktání, sirotek Vratislav Lipka, všemi nenáviděný, ale milovaný jeho malou kamarádkou Helenkou, Vratislavova matka Lenka, znásilněná, neprozradivši otce svého dítěte, těžce nemocný Vilém, považovaný za otce Vratislava, nešťastný inženýr Šelda, stále vzpomínající na svou lásku Pavlínu...
Zamlženost a nejasnost některých příběhů je vyřešena v poslední kapitole. Vše do sebe zapadá a propojí se v ucelený příběh.
Jedna z nejhezčích knih, které jsem četla... Smekám před spisovatelkou, která ji napsala ve svých osmdesáti letech.
Soubor vzájemně provázaných povídek jsem chtěl přečíst ze dvou důvodů - porovnat popisované prostředí po shlédnutí stejnojmenného filmu - jak se s tím autoři filmu vypořádali a zavzpomínat na život horalů na pomezí Slovenska a Moravy v dobách dávno minulých, kdy jsem v mládí potuloval po hraničních hřebenech a zapřádal hovory s místními obyvateli. Moc hezká knížka!
Já bych ke knize potřebovala síť vztahů nebo mapu chalup. Postavy i příběhy se mi pletly dohromady, ke konci jsem cítila, že se propojují, ale nedokázala jsem všechno podchytit. Jde o hodně ponuré, ale hluboké čtení. Postavy mají bohatý vnitřní život, zároveň jsou ale opravdu uvěřitelné. Přesto mi kniha moc nesedla, asi mi nejvíc chybělo přímější propojení jednotlivých povídek.
„Slova, jimiž by se zalykala nejotrlejší ústa, pronáší stařena tak lehce, že ani nejsou krutá. Nerudná babice má práva bosorek, jimž zevšedněla všechna lidská hoře. Žádná chalupa v kraji před ní neskryla své tajemství. Zná všechny žaly, které tlukou o skály, které se zmítají jako vítr a zebou jako voda dravé řeky.“
Příběhy osudů želarských horalů, „roztříštěné“ do samostatných epizod, jsou přesto příběhem jedním, jednotlivé dílky mozaiky do sebe zapadly a vytvořily tak jeden úchvatný obraz, který přitáhne váš pohled, a vy z něj nemůžete spustit oči:
„Snáší se soumrak, z údolí se zvedá pápěří a spěje k obloze. Několik kilometrů odtud píská vláček. Skály si hrají s tím zvukem, ozvěna ho tříští a opakuje …“
Pak se ozve nápěv:
„Želary, Želary,
popelavé skály,
bílýma rukama,
vlasy rozplétaly.“
Teď možná trochu odbočím, mám ráda svět fantasy a sci-fi, ráda se toulám všemi těmi více či méně reálnými příběhy, světy budoucnosti, paralelními, postapo, či postmoderními světy, jenže, občas si od nich potřebuji odpočinout, vrátit se na zem, a poslechnout si třeba Lucku Vojničovou, jak říká: „Moc lidem by tady v okolí slušel rozbitý rypák!“, věřte mi, že moc dobře ví, o čem mluví :-).
Každopádně, mě ty její „rozumy“ vrátily zpět do známe krajiny :-), abych si tu vyslechla příběhy, podané stylisticky čistou, krásně baladickou formou, vyprávěné úžasně bohatým poetickým jazykem plným metafor, kde mi jednotlivé postavy a postavičky postupně „zabydlovaly“ vesnici a její okolí. Co mě opravdu bavilo, bylo sledovat, spojovat souvislosti, klíčové události v životě vesnice, skládat si tak tu pomyslnou pestrou mozaiku, ze které vzešel nakonec docela zajímavě provázaný a dost osobitý model světa – svázaný dávnými zvyky, tradicemi, a předsudky do klubka mezilidských vztahů, úsilí a tužeb, rozprostírající se v prostoru někde mezi školou, hospodou, farou a roztroušenými kopaničskými chalupami, jehož horizont Želarští překračovali jen zcela sporadicky, a nebo, naopak osudově … motivem příběhů, a tudíž povětšinou hybatelem děje, totiž často bylo právě porušení tohoto stavu věcí – a tudíž, třeba atmosféra očekávané pomsty …
… a ještě něco Vám musím říct, navzdory vší té osudovosti (včetně názvu vsi, Želary evokující žalostné události), budete číst příběh … uvěřitelně laskavý!
„Vypráví se, že kdysi byli obyvatelé Želar do jednoho vybiti. Zločiny, za něž pykali, jsou omšelé. Historka rebelů, kteří nedocenili záměry boží, pohrdli milostí a zachovali se jako dobytče, které nedohlédne své slávy, stávajíc se žertvou.“
Štítky knihy
povídky česká literatura Beskydy chudoba, bída vesnice české povídky český venkov klasická literatura
Část díla
Autorovy další knížky
| 2002 |  Jozova Hanule |
| 2001 | Želary |
| 2003 | Pro každého nebe |
| 2006 | Nic není tak prosté |
| 2009 |  Návraty do Želar |
Kniha Želary je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 1 379x |
| Čtenářské výzvě | 174x |
| Doporučených | 144x |
| Knihotéce | 274x |
| Chystám se číst | 403x |
| Chci si koupit | 94x |
| dalších seznamech | 6x |
Protože tu nejdou citovat komentáře, s dovolením si půjčím pár slov od Marlowe...děkuji
...Je to tak úžasné, že si to musím přečíst ještě jednou, znovu od začátku!"
Jsem člověk systematický, milující řád – a tady najednou nebylo čeho se chytit. Jako když ve stavu beztíže nevíte, kde je nahoře a kde dole.
Postavy, odkudsi se zjevující a znovu mizící, tápání ve vztazích a jménech (jako byste putovali krajinu bez kompasu a mapy), ulpívání a současně stékání po povrchu, kult jisté nahodilosti, syrovost textu, stylistická neučesanost a kostrbatost a zároveň zcela výjimečné jazykové mistrovství a naprosto nevídané a dechberoucí zpodobnění života lidí v horské vesnici…
Bože, kolikrát já se musela vracet několik stran zpátky, znovu a znovu a znovu.
Ale vracela jsem se moc ráda a zas jednou si přála aby kniha nikdy neskončila.