Vzpomínky na Afriku
Karen Blixen
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/11173/bmid_vzpominky-na-afriku-ikC-11173.jpg
4
254
63
Autorka pocházející z aristokratického prostředí se v roce 1914 vydala s manželem do tehdejší britské kolonie Keni. Namísto sladkého života mezi zdejší společenskou smetánkou a bohatých zisků z kávové plantáže ji čekala řada větších i menších katastrof. Kniha zachycující její vzpomínky na černý kontinent vyvolala zájem v literárním světě (Ernest Hemingway o ní prohlásil, že je to nejlepší kniha o Africe jakou kdy četl) i mezi filmaři. Film s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v hlavních rolích byl po zásluze oceněn sedmi Oscary.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2007 , AcademiaOriginální název:
Den afrikanske farm , 1937
více info...
Přidat komentář
Povídej jako déšť, řekly kikujské děti Karen Blixenové, když se pokoušela skládat rýmy ve svahilštině. Všechny její vzpomínky, v knize řazené spíše tematicky než chronologicky (což mi připadalo taky skvělé a vhodné), hladily po duši. Těch zážitků, dojmů, pocitů ukrytých v řádcích! Poznala mnoho lidí, mnoho osudů, mnoho nespravedlností i údělů, s nimiž se nedá nic dělat. Vypráví o přírodě a o splynutí s Afrikou. O síle okamžiků, o syrovosti reality, o brutalitě kolonizace a kráse starého kontinentu a jeho součástí, které ještě civilizace nestihla pohltit. Píše o tamních zvycích, o kávě, o zvířatech, o víře. O cestování, lvech a chameleonech. O horách. Zamilovala jsem si vyprávění o Lulu, samičce lesoně (kamzíka), která s nimi žila na farmě a i když pak odešla do divočiny, vracela se i se svými mláďaty a nebála se lidí. Karen Blixenová píše tak působivě, má skoro až pokrokové názory - co se týče víry, barvy pleti. Miluje Afriku a i když pochází z civilizovaného světa a mnohým věcem nerozumí, přistupuje ke všemu a všem s pokorou. Nesoudí, pozoruje. Oproti Bílé masajce a Pěti nedělím v balónu bylo tohle čtení velice příjemné, něžné, skoro nostalgické, jako bych sama zažila ty nádherné okamžiky, o nichž píše. Pátá část, v níž se autorka loučí s Afrikou, mě málem rozplakala. Třetí část mi připadala nejpozoruhodnější, protože obsahovala mnoho krátkých útržků myšlenek na různá témata. Nevím, možná by se jim dalo říkat eseje. A první část - totiž vyprávění o těch nejsilnějších momentech - především o Kamantem a Lulu, mě dojala a povznesla, dalo by se říci.
Nemám slov a jsem vděčná.
Pokud byste si rádi přečetli trošku netradiční cizokrajný memoár, pak sáhněte po Vzpomínkách na Afriku. Kniha je v lecčem specifická, což asi ne každého osloví, ale stojí za to.
Kdo by v dnešním době, kdy vládne kult úspěchu, psal o svých nezdarech? Karen Blixenová to udělala a knize tento přístup neubírá na literární kvalitě. Do popředí nestaví svou vlastní osobu - o svých subjektivních pocitech a zážitcích, o jejích láskách, trápeních, se toho věru moc nedozvídáme, celkem nezvyklé, kdy každý píše a mluví o tom co "já, já, já" :) Co stojí v ústředí jejího zájmu je Afrika, ta tehdejší, "původní". Líčí Afriku takovou, jakou byla v době, kdy evropští kolonizátoři mínili rychle zde zbohatnout, takovou, do které Evropané zavlékají svoje zažitosti a začínají ji měnit. Píše o době, kdy černý člověk neměl cenu bílého, kdy zdejší zvířata platila za svou divokost svým životem - ať už prostřednictvím transportu do senzacechtivé Evropy nebo díky vystřeleným kulkám.
Na knihu budu vzpomínat ráda, i když s jistou hořkou příchutí nad tím, že se kolonialistický majetnický přístup Evropanům vrací právě teď jako bumerang v problémech s migrací. Oko za oko...
Jestliže o autorce platí, že je skvělá vypravěčka, já dodávám, že je i skvělá pozorovatelka. Její postřehy týkající se soužití kolonizátorů s domorodci jsou s odstupem doby skutečně pozoruhodné. Ať už se týkají věcí metafyzických, jako je rozdílné vnímání osudu, historie, příběhů, nebo ryze materiálních, které však nutí současného člověka k zamyšlení, že jí vlastně ani nepřišlo divné, že Kikujové robotovali na půdě farmy, kterou ti starší ani nepamatovali… Každopádně se jedná o velmi zajímavé svědectví doby z pohledu někoho, kdo bral Afriku a Afričany z té lepší stránky Kiplingovské mise za civilizaci, než většina kolonizátorů...
Knihu jsem si vybrala do výzvy ( dánský autor). Pod vlivem stejnojmenného filmu jsem čekala romantické drama a tak se mi do ní moc nechtělo. Naštěstí jsem si přečetla dřívější komentáře a díky nim jsem si knihu mnohem víc užila. V českém překladu se jmenuje Vzpomínky na Afriku a přesně to v ní také je - autorčiny vzpomínky na Afriku, jaká byla v první polovině minulého století, v době kolonizace. Vztah s Denysem je zmíněn až v závěru knihy. Kritiky je autorce vyčítáno, že si Afriku idealizuje a její vzpomínky jsou subjektivní, ale takové jsou přece vzpomínky vždycky. Ať už je pravda jakákoliv, mně se kniha líbila a zapůsobila na mě přesně tak, jak to mám ráda - vtáhla mě do jiného světa, navíc do světa, který bych byla ráda sama poznala.
Film mě zaujal a tak jsem se scháněl po knize,která mě také nezklamala.Jsem moc spokojený
Nejprve jsem viděla film s tímto názvem, líbivou love story v nádherných kulisách.
Děj filmu se ale v knize objevuje až v doslovu. Kniha sama má mnohem větší hloubku. Jsou to skutečně jen vzpomínky bez nějaké dějové linky, vzpomínky na lidi, místa, těžkou práci, setkávání, na lovecké výpravy... Vzpomínky zaznamenané nadmíru poutavě a s velkou dávkou vypravěčského talentu. Obdivuju autorčinu nezměrnou energii, s kterou se do všeho pouštěla.
Už je to spoustu let, kdy jsem viděla filmové zpracování. Takže jsem měla jistou představu, jak by měla kniha vypadat. Těšila jsem se na popis různých zážitků, který v knize byl. Ale to, co mi chybělo, bylo dokreslení situace, jak se baronka Blixenová dostala do Afriky. Tyto informace byly zmíněny až v doslovu.
Příběh Dánky žijící v naprosté symbióze a v souladu s Afrikou: s domorodci, s přírodou, s nečekaně těžkým životem na farmě mírně narušuje všudypřítomný pocit, že ta ženská něco tají. O obrovských dluzích se dozvídáme mimoděk (sobotní hradby před poštou/od věřitelů/), stejně jako rodinných sponzorech, jakož i manželovi (jemu jsou věnovány dvě věty ve druhé třetině knihy). Pouze někdy mezi řádky se dá vyčíst něco o velké lásce k Denysovi. A pak stačí jenom chvíli googlit: ano, spisovatelka zasažená ani ne tak vzpomínkovým optimismem, ale snahou o vytvoření pohádky, sakra něco tají.
Ale čte se to moc krásně.
Krásné a pomalé plynutí vzpomínek autorky na její pobyt v Africe. Docela přesný dohad na její vývoj v budoucnu. A to nemohla tušit, že přijde samostatnost afrických států.
Bohužel v druhé polovině končí vyprávění a objevuje se jen mozaika, která místy do sebe nezapadá.
To je vpravěčský um nejvyššího kalibru. Jakože ráda bych napsala sofistikovanější hodnocení, ale to se jinak vystihnout nedá.
Karen Blixen umí krásně a barvitě čtenáři popsat krásy Afriky a její obyvatele.
Jediné, co mě na knize rušilo, byl fakt, že poskládala střípky vzpomínek, které nejdou chronologicky a přeskakuje tak v čase.
Ke knize jsem nepřišla jako slepý k houslím. Nejen, že už jsem měla zhlédnutý film, ale taky jsem četla knihu "Létala jsem za sluncem". Sice to není kniha o Karen Blixenové, ale o ženě, která žila v její době a blízkosti, dozvěděla jsem se tu ale o barončině osobním životě víc, než ve Vzpomínkách na Afriku. Neudělala jsem si o ní moc dobrý obrázek. Ale ať byla, jaká byla, a žila život, který by mě nelákal, její Vzpomínky jsou něco úchvatného.
Kdo čeká román a milostný příběh, jako viděl ve filmu se Streepovou a Redfordem, ten nebude moc nadšený. Vlastně o Denysovi, kterého Redford ztvárnil, je tu jen jediná kapitola. Zbytek knihy popisuje v dlouhých i kratičkých kapitolách život na farmě a v Africe, zvířata, zvyky, domorodce i další bílé přistěhovalce. O samotné autorce jsem se příliš nedozvěděla a tak jsem si musela vystačit s informacemi, které byla ochotná sdělit, nebo které jsem si zjistila já. Ale určitě mám v plánu zjistit si o jejím životě víc.
Do Afriky se v budoucnu určitě nechystám a tak bude žít v mých představách přesně taková, jakou ji Karen Blixenová vylíčila. Nádherná, horká a tajemná.
Po Baronce Blixenové jsem přečetl i její knihu a musím uznat, že tato mozaika zážitků a střípků ze života autorky v Africe je okouzlující a plná emocí ať pozitivních tak i negativních. Asi nejsilnější je potom poslední část kdy se Karen Blixenová loučí se svou milovanou Afrikou a farmou a lidmi a vším co jí obklopovalo a vrací se domů, to musí pohnout s každým čtenářem a přiznám se, nejsem výjimka.
Celou tuto Africkou anabázi krásně shrnul v názvu doslovu pan Frolich a to: Literární vítězství sběratelky životních neúspěchů .
Pestré, barevné a poetické vyprávění o Africe, o nádherné krajině, a co bylo opravdu zajímavé i o životě domorodých kmenů. Opravdu je to vyprávění - vzpomínky. Přímé řeči je tam málo, ale veliká slovní zásoba a krásné slovní obraty dělají z knihy příjemné čtení.
Kniha je velice poučná a můžeme se z ní dozvědět mnoho informací o tom, jak kolem roku 1914 vypadala Afrika a jak to tam chodilo.
Kniha je psána formou kapitol, které nemají chronologický děj. V knize se nevyskytuje mnoho přímé řeči.
Je to velice povedené dílo.
Četla jsem v srpnu 2007. Podle mých poznámek:
Hezké, zajímavé. Film dost jiný.
Pohled na Afriku a Afričany. Autorka 2x o Afričanech hovoří velmi neuctivě, jako by to ani nebyli lidé, ale něco podřadného - na úrovni zvířat. Je to divné, protože jinak je má ráda a respektuje je.
Jinak hezké.
Byla jsem na farmě v Africe na úpatí Ngogského pohoří. Byla jsem na farmě v Africe... s Karen..
Překrásně vykreslené dojmy a nálady, cítíte žár planin a chlad afrických nocí, slyšíte zpěv domorodců, vidíte stín mraků přecházející po trávou rozvířených pastvinách, radujete se z přicházejícího deště, cítíte samotu i lásku. A ve všem je divoká svoboda, hluboký respekt a nakonec odevzdání.
Štítky knihy
Afrika cestopisné příběhy zfilmováno Keňa 20. století dánská literatura autobiografie farmy, hospodářství dobrodružné romány
Autorovy další knížky
| 1992 |  Vzpomínky na Afriku |
| 1986 |  Zimní pohádky / Anekdoty osudu |
| 1971 | Babetina hostina |
| 1982 | Sedem fantastických príbehov |
Kniha Vzpomínky na Afriku je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 352x |
| Čtenářské výzvě | 102x |
| Doporučených | 22x |
| Knihotéce | 167x |
| Chystám se číst | 209x |
| Chci si koupit | 33x |
| dalších seznamech | 14x |
Český název přesně popisuje, co vás čeká – vzpomínky. Ty jsou od své podstaty odlišné od skutečnosti, protože čas a vzdálenost dokáží těžké momenty přesunout v mysli do pozadí, zatímco ty krásné získají nebývalé důležitosti. Vzpomínání Karen Blixen je přesně takové – idealizované, milé a poetické. A je také neuvěřitelně lyrické, díky tomu divoká Afrika na počátku kolonizace, do které se autorka zamilovala, na stránkách doslova ožívá.