Populární knihy
Nové komentáře u knih Karen Blixen
„Ernest Hemingway o tomto díle kdysi prohlásil, že je to nejlepší kniha o Africe, kterou kdy četl.. Mnoho knih o Africe jsem sice nečetla, neviděla jsem ani film, který by ve mně pravděpodobně vzbudil očekávání, která by nejspíš nebyla naplněna, ale kniha ve mně zanechala hluboký dojem a chytla mě za srdce.. některé pasáže se mi nečetly úplně lehce, hlavně ty, které popisovaly zabíjení divokých zvířat, ale přesto ze stránek této poměrně útlé knížky sálá láska k černému kontinentu, k jejím lidem i přírodě. Nejde o klasickou autobiografii, ale o intimní zpověď, kdy nám autorka nechává nahlédnou jen právě to, co sama chce, ale přesto máte pocit, že jste aspoň na chvíli součástí toho, co popisuje, zblízka zažíváte, vidíte a cítíte Afriku, která už je dávnou minulostí. Děkuji Karen, že jste mě vzala s sebou.“... celý text
— adelče
„"Nairobi člověku říkalo : Užij si mne a času, jak nejlépe imíš. Wir kommen nicht wieder so jung zusammen, už nikdy se nesejdeme tak mladí - ani tal žádostiví života a nepřekonatelní. Byly doby, kdy jsem projížděla ulicemi a myslela jsem si, že Nairobi se nevyrovná nic na světě."
Z knihovny..chystala a těšila jsem se na nic dlouho. Styl psaní mě trošičku zklamal, malý formát, nahuštěná písmenka, nečetla se mi úplně optimálně, autorka přeci jen nebyla primárně spisovatelka, ale vzpomínala.
Zážitky z Afriky byly ovšem autentické a skvělé. Něco, co nikdy nezažiju...připomělo mi to příběhy mé kolegyně, která v Africe strávila 20let života...(taky se ji snažím přimět, aby o tom napsala ...je to síla..).
Kontakt tak rozdílných světů bělochů a černochů, do toho Somálci, věčná rivalita Masajů a Kikujů... Živě popisuje černošské zvyky, rituály, působí vlastně částečně i jako etnografka...
Karen Blixenová vede farmu, tvrdě pracuje a zároveň miluje svůj africký život. Popisuje různé běžné dny, které se v okamihu mění na dobrodružství, ,lovy, záchrany života i prozaické chvíle u šálku čaje a knihy. Povídání s přáteli, návraty do Evropy a radostnější návraty zpět do Afriky.. celá řada podobných dobrodruhů, kteří na černém kontinentu našli svůj druhý domov...(třeba starý Knudsen).
Karen, Evropanka každým coulem je zároveň dítětem savany. Srůstá s přírodou a zamiluje si všechno dobré i těžké, s čím se setká.
Pak byly pěkné pasáže s Denysem, kde jen v náznacích se dozvídáme, jak hluboké bylo jejich přátelství a jak silný byl jejich vztah...který tragicky skončil.
A pak musí díky krachu farmy opustit vše, co milovala...včetně Denysova hrobu v srdci divočiny...
"A tak jsem až jako poslední ze všech pochopila, že odjet musím. Když se nyní za těmi posledními měsíci v Africe ohlížím, zdá se mi, že i neživé věci si náš rozchod uvědomily daleko dřív než já. Hory, lesy, pláně, řeky i vítr, každý věděl, že se brzy rozloučíme. Od chvíle, kdy jsem se začala smiřovat s osudem a jednat o prodeji farmy, změnil se i vztah krajiny ke mně. Do té doby jsem tvořila její součást, sucho bylo horečkou v mé krvi a květy na pláni mými novými šaty. Nyní se ode mě krajina oddělila, trochu poodstoupila, aby si mě mohla prohlédnout a abych já i viděla zřetelně, jako jeden celek:"
"Masajové hlásili oblastnímu komisaři v Ngongu, že na Finch-Hattonnově hrobě častokrát viděli při východu nebo západu slunce lvy. Chodí sem lev a lvice a dlouho na hrobě stojí, nebo leží. Co jste odsud odjela, byla půda kolem hrobu upravena do jakési terasy, a myslím si, že na téhle plošince se lvům dobře stojí, mají tu výhled přes celou pláň, na dobytek a zvěř, co se na ní pase". Tak to bylo v nejlepším pořádku, že k Denysově hrobu chodili lvi a tvořili mu tak africký památník."
P.S. film jsem dosud neviděla...“... celý text
— haki34
„Sice jsem film viděla ale po přečtení knihy mám pocit že neviděla. Bud je film uplně o něčem jiném než kniha nebo si jej nepamatuji. Kniha je popisování farmy a kmenu v Africe. Občas jsem se ztrácela v osobách a některé kapitoly byly na mne zbytečně dlouhé a nepřiměřeně protahované.“... celý text
— Rapeh
„Asi jako většina čtenářů jsem viděla dříve film a následně jsem sáhla i po knize. Musím upřímně napsat, že filmové zpracování mě nikdy za srdce až tolik nevzalo a čekala jsem, jak mě osloví knižní předloha. Jak už název předurčuje, opravdu se jedná o souhrn vzpomínek autorky a filmová obálka je v tomhle případě trošku zavádějící. Tak nějak automaticky jsem očekávala, že ústřední námět se bude točit kolem ,,těch" dvou z filmu i z obálky knihy. Nikoli. Popis života, osob, zvířat, přírody a různých příhod z autorčina působení v Africe sice navazují jedna na druhou, ale pozor, vůbec ne v chronologickém pořadí. Na mě to však rušivě nepůsobilo, v ději jsem se neztrácela a styl vyprávění se mi moc líbil. Asi v poslední třetině knihy nastala změna a četla jsem už tak říkajíc na sílu. V knize se sem-tam vyskytovaly momenty, které mi vadily. Např. uspokojení autorky ze zastřelení servala, ,,neboť její pes zažíval pocit štěstí, když s mrtvým zvířetem mohl mohl škubat a třást".Nebo když se ,,vztekala a zuřila nad Kikuji a dokonce je i bila, aby z nich vychovala pěstitele lnu". A i její zmínka, jak bylo ,,těžké rozhodnout o osudu koní a psů, když natrvalo opouštěla Afriku, zda je zastřelí nebo přenechá přátelům". Tyto poznámky i jiné, protože jich bylo více, mi narušily celkový čtenářský dojem. Ano, knížka byla čtivá, místy dojemná a i když spíše popisná měla svoji specifickou atmosféru. Ale za výše uvedené momenty musím jednu * odebrat.“... celý text
— Gabča67
„Knihu jsem četla na letošní čtenářskou výzvu: 10.téma - Kniha, u níž jste viděli nejprve filmové zpracování.
Film se mi líbil, ale kniha byla spíš popisní, než romantická, občas nudná a děj zdlouhavý.“... celý text
— Renike
Knihy Karen Blixen
| 1971 |
Babetina hostina |
| 1992 | Vzpomínky na Afriku |
| 1986 | Zimní pohádky / Anekdoty osudu |
| 1982 | Sedem fantastických príbehov |
Štítky z knih
Afrika cestopisné příběhy zfilmováno Keňa 20. století dánská literatura výbor z díla rozhlasové zpracování autobiografie farmy, hospodářství
Blixen je 9x v oblíbených.


