Voľba

Ďalší z mnohá príbehov ktorý rozpráva o pobyte v koncentračnom tábore Auschwitz. Do tohto tábora sa dostávajú dve sestry spolu so svojimi rodičmi. Pochádzali z Košíc. Sestry držali spolu a preto sa im podarilo aj prežiť. Ako zázrakom sa dostanú na slobodu.
Eva - autorka knihy rozpráva ako sa so všetkým čo tam zažila vysporiadala. Vydala sa a so svojim mužom emigrovali do Ameriky, kde sa jej podarilo vyštudovať psychológiu. Celým životom si niesla svoju minulosť. Ako psychologička prednášala po celom svete, hovorila svoj príbeh.
V poslednej tretine knihy zachytáva aj par prípadov z jej pracovnej praxe.

Prvni dve tretiny knihy jsou o jejim zivote, posledni tretina o pacientech. Byla kamaradka s Viktorem Franklem, ktery ji povzbuzoval a pomohl ji o holocaustu zacit mluvit. Mela fyzicke i psychicke priznaky traumatu, se kterym se celozivotne ucila fungovat. Jeji pribeh je jiny nez jine knihy o holocaustu. Protoze vypravi ocima psycholozky. Jeji prozitky jsou popsany hluboce a s psychologickym podtextem. Jeji pribeh a pribehy jejich pacientu jsou vlastne takova jakasi nadeje pro kazdeho z nas, ze at uz se nam v zivote stane cokoliv, zalezi na uhlu, ze ktereho se na zivot rozhodneme divat. Na prikladech z praxe ukazuje, jak se muzeme naucit dosahnout svobody.

Já teda půjdu proti proudu a vybočím z výborných hodnocení... Měla jsem obrovský problém knihu vůbec dočíst, jak mě ten konec nebavil a přišel mi zdlouhavý.
První dvě části se četly relativně dobře, ale zhruba od poloviny knihy už jsem měla velký problém se do děje dostat.
Moc jsem se na knížku těšila, o to víc mě možná zklamala.

Kniha se mi velmi líbila, byla čtivá, člověk hltal další stránky, jak bude příběh pokračovat. Velice paní autorku obdivuji, že se i přes svou těžkou minulost dokázala posunout natolik, aby v zahraničí vystudovala a pomáhala ostatním lidem v boji proti jejich démonům. Navíc má tak početnou rodinu. To je prostě tak silně pozitivní! Velice se mi líbily úvahy a názory, které autorka popisuje. Myslím si, že je autorka nesmírně inspirativní a každý by si měl knihu přečíst, aby věděl, že ne všechno je beznadějné a že se dá proti leccemu v našich životech bojovat a nenechat se ovládat trapenim, které nás mnohdy sužuje tak, až mame pocit, že to nemá řešení. Mame na výběr, jak píše paní Egerova.

Když bylo Edith šestnáct let, dostala se do Osvětimi, přišla o rodiče, ale sama přežila. Po válce se jí podařilo emigrovat do USA, kde vystudovala psychologii a rozhodla se, že chce pomáhat druhým. Kromě příběhu samotné paní Edith tu máme i několik inspirativních příběhů jejich pacientů.

Knihy těch, kdo mají co říci, mám moc ráda. Obzvláště, pokud se jedná o tak silný a bolavý příběh, který však končí šťastně a může mnohé z nás inspirovat k tomu, abychom dokázali i my bojovat se svými démony a strachy.

Život paní Edith skutečně nebyl jednoduchý a když skončila druhá světová válka, předpokládala bych, že tím skončí i hrůza, kterou prožila. Bohužel tomu tak nebylo a ona s rodinou musela opět utíkat, tentokrát před komunisty.

Kniha nejen že je zajímavá po obsahové stránce, ale je i dobře napsaná (což se mnohdy u podobných knih nestává). Líbilo se mi i propojení s lékařstvím, respektive s psychologickou praxí. Díky tomu v knize najdete i spoustu zajímavých myšlenek a také rady pro běžný život a problémy, se kterými se běžně potkáváme.

Úžasný a neuvěřitelný příběh. Bylo mi líto, že už kniha končí. To, co autorka zažila, to že si z toho uměla vzít to nejlepší, že se celý život snaží překonávat a posouvat dál i přes flashbacky, že dává návod a naději
všem ostatním, jak se s tím špatným v životě popasovat, je opravdu inspirující. Četla jsem knihu jedním dechem.

Uff. Přečteno, ale dalo mi to zabrat.
Přitom jsem se tak těšila, všude na mě vyskakovala, jako totální bestseller. Dobré hodnocení, všichni jásali.
Já ne.
Knížka mi nesedla.
Styl psaní, řazení kapitol a vlastně mi vadil i děj .
S prvními přečtenými řádky jsem se vracela k anotaci, jestli fakt čtu správnou knížku. Pak se to celkem rozjelo.
Některé události se ale dost rozpitvávaly (nebo mi to jen přišlo, jak se v knize pořád opakovaly, protože pro ni byly zásadní?) a některé se zase tak mimoděk udály.
Druhá část byla dost nudná a prudérní tím, jak se pořád opakují tytéž věci dokola: nevěřila jsem si, máme na výběr, vyléčila jsem trauma, mám trauma, měli jsme společné trauma…
A to píšu při vší úctě k přeživším! Já si to ani nedovedu představit, co všechno museli přetrpět.
V knize mi ale tohle hrozně vadilo, nedávám ani knihy o výchově, kde se jedna věta opakuje na každý straně. Vadily mi i příběhy léčených lidí, které tam byly na sílu napasované, jen aby byl dodržen nějaký počet stran?
Za mě je zajímavá první část, druhá by se dala dost razantně zkrátit jen na to, jak se s tím nakonec v rámci možností vyrovnala. Tečka.

Smysluplná kniha pro každého přemýšlivého člověka. V osobním příběhu lze vysledovat poučení pro kazdeho z nás. Mě oslovilo toto: pokud chcete žít autentický život dle sebe, vždy je tam přítomno riskování a překročení nějakých osobních limitů. Kniha mě bavila od A do Z.

Nenapadají mě slova, která by knihu dostatečně vystihla. Její hloubka a moudrost se nedá popsat, to se musí přečíst. Autorka přežila to, co se přežít nedá...

Pro mě byla kniha velmi hluboká, zajímavá a inspirativní. První část, která vypráví o holocaustu, byla opravdu strhující a náročná. Nad spoustou autorčiných výroků v druhé polovině knihy jsem se zase musela pozastavit a dát si je do souvislostí. Jsem velmi ráda, že jsem knihu přečetla a třeba se k ní v budoucnu ještě vrátím.

Opět po čase téma holocaustu. Tentokrát z pohledu Maďarky pocházející z Košic. Téma mně už nijak neznámé je podáno zase trochu jinak. Mimo jiné i proto, že autorka po emigraci do USA pracovala jako psycholožka a psychoterapeutka a tak na vše prožité pohlíží z psychologického hlediska. Zajímavé je, že těch traumat z Osvětimi se nedá nikdy zbavit.

Tahle kniha je zcela bez nadsázky naprostý zázrak. Kdybych ji měla shrnout třemi slovy, řeknu: univerzalita, respekt, realismus.

Univerzalita: Dostala jsem ji koncem roku 2019 k Vánocům, s tím, že by se mi asi mohla líbit, protože mě baví psychologie a tématika holocaustu. Tehdy jsem ji zhltla jedním dechem a posloužila mi jako velmi dobrý uklidňující balzám na problémy, které jsem si tehdy řešila. Podruhé jsem knihu četla někdy v roce 2021 a opět mi velmi pomohla se na některé věci v mém životě podívat z poněkud jiného úhlu, jenže tehdy jsem dostala jeden skvělý nápad – začala jsem knihu půjčovat lidem kolem sebe – a od té doby jsem ji doma na poličce prakticky už neviděla, protože každý, komu jsem ji půjčila, se mě po přečtení velmi záhy ptal, jestli ji může půjčit ještě dál a ještě dál – protože každého, kdo si ji přečetl, napadl v jeho okolí alespoň jeden člověk, kterému by tahle knížka mohla taky pomoct. A tak se moje knížka stala takřka putovní – a když jsem zrovna neměla tu svoji k dispozici, mnohokrát jsem ji prostě jen doporučila někomu, kdo si zapsal její název a po nějaké době se mi ozval s velmi pěknou zpětnou vazbou. To se mi tak jednou stalo, že mě na ulici oslovil vysokoškolský profesor, jestli bych mu mohla doporučit nějakou knížku, a já věděla, že to padne na paní Edith Eger – ano, mohla bych mu doporučit nějakou nádhernou poezii, výbornou studii o vězeňství anebo třeba Bibli – ve všech těchto případech by to byla skvělá volba, ale velmi snadno bych se mohla s čtenářem minout - a vím, že Edith je opravdu pro každého - setkala se se skvělým ohlasem, ať jsem ji půjčila vysokoškolačce, čtyřicátníkovi nebo své babičce, která celý život prožila v jedné vesnici a pracovala na místním nádraží. Edith je tu jednoduše pro každého, v každé době, píše čtivě a srozumitelně a dotýká se otázek, které máme všichni nakonec stejné.

Respekt - to je vlastnost Edith, která mě na první a druhé čtení oslovila ze všeho nejvíc - respekt, s jakým přistupuje sama k sobě, k druhým - ke své rodině, ke svým pacientům. Vždy shrne, co se stalo - bez příkras a objektivně a není hodnotově neutrální, jasně že to nebylo správné, jasně že to bolelo - ale odděluje osobu od jejích chyb, o každém mluví s naprostým respektem, z knihy přímo srší láska, kterou Edith nabízí. Sama sobě, svým blízkým i zcela cizím lidem.

Realismus - jestli někdo může mluvit o naději a o životě, je to Edith. Prošla si peklem, postavila se na vlastní nohy. Zatímco při prvním a druhém čtení jsem její příběh chápala velmi lineárně, tj. byla v Osvětimi -> bojovala s tím -> dneska už je jakž takž v pohodě, při třetím čtení (snad proto, že stárnu), jsem si poprvé všimla toho, že tak to nebylo. Prošla si peklem a bojuje s tím dodnes - a jak krásně píše: “uzdravuje jiné, aby mohla uzdravovat sebe, a uzdravuje sebe, aby mohla uzdravovat jiné - stejně, jako to může dělat každý z nás - a vlastně i musí, protože jinak to nejde. Právě v tom spatřuji realismus - protože na řadu bolestí prostě žádný lék není, některé věci se prostě nezmění, neovlivní, malovat si sluníčka nepomůže - ale přesto člověk má stále velmi mnoho - sám sebe a celý svůj život, možnost o něm rozhodovat, volit - a to i jako v případě Edith v těch nejkrajnějších situacích. Realita není nikdy “zlá nebo “dobrá, ale velmi komplexní, velmi propojená - nikdo z nás se neuzdraví ze dne na den a nezvládne to sám a taky nikdo nikdy nebude stoprocentně “zdravý, protože vždycky bude mít něco, s čím bude vnitřně bojovat - ale může “uzdravovat druhé, aby mohl uzdravit sám sebe a žít ten nejkrásnější možný život, který obsahuje jak tu bolest, tak ale i mnoho radosti a lásky.

Jestli jste dočetli můj komentář až sem, moc mě to těší, je pro mě moc těžké k této knize napsat, jak je úžasná, v několika málo slovech, a opravdu Vám doporučuju - jestli jste ji ještě nečetli, přečtěte si ji, jestli už ano, půjčte ji dál anebo po ní sáhněte, až Vám nebude dobře. Edith léčí.

17.01.2025

Výborný román o tom jaké je to potom. Naštěství zvěrstva holocaustu byla popsána okrajově a román se věnoval autorce a jejímu životu v Americe, které dala přednost přes Izraelem. Věřím tomu, že lidé, kteří přežili pochod smrti a koncentrační tábory, byli ve zbytku života více zocelení, jak psychicky tak i morálně, života si mnohem více váží a užívají. Vnímám to tak, že nic horšího se jim už přeci nemohlo stát. Určitě doporučuji.

Zbývá mi posledních pár stránek a stále se mi nečtou lehce. To, co Edith zažila, je naprosto strašné, o to víc mě děsí fakt, že se najde tolik lidí, kteří zpochybňují, co se lidem koncentračních táborech dělo. Popírání holocaustu, jeho zlehčování, překrucování faktů a zpochybňování hrůzných zážitků přeživších, je pro mě něco naprosto nepochopitelného a děsivého. Takovéto knihy by se, zvlášť v dnešní době, měly číst od rána do večera. Připomínat si, čeho je člověk schopen, kam až může zajít nenávist, ukazování si na určité skupiny obyvatel a vytváření nepřítele.

29.12.2024

Podobne ako pri existenciálnej klasike "Napriek všetkému povedať životu áno" od Frankla postupne sa začítavame do (dovtedy?)nepredstaviteľných rozmerov ľudskej krutosti a utrpenia, ale taktiež - a to je myslím spoločným posolstvom oboch autorov, Frankla i Egerovej - ľudského odhodlania. Každodennú rutinu lágra plnú strachu, neistoty a bezmocnosti v najintenzívnejších podobách autorka popisuje uveriteľne a pútavo zároveň. Je ťažké, ak vôbec možné predstaviť si dnes obdobný kontext, v ktorom je najzákladnejšia istota každého z nás - byť - ponechaná na náhodu nazývanú "selekcia". Šťastie "dňa" pre väzňa Auschwitzu neznamená z dlhodobého hľadiska nič, pretože ten "deň" prežíva pod mučivým strachom, a k tomu tá drtivá bezmocnosť, ktorá mi našepkáva, že nemám ani najmenší vplyv na okolnosti. Ibaže by... a tu opäť zhodne Frankl aj Egerová hovoria o tej pomyselnej hranici, ktorú ak niekto prekročil čakal ho väčšinou elektrický plot, komora, či smrť v inej podobe. Frankl hovorí zmysel a Egerová voľba (resp. nepýtať sa prečo ja, ale čo s tým). Potreba objaviť odpoveď na otázku, prečo vlastne ešte žiť takýto život. Veľmi pozorne som číhal na Egerovej "coping" resp. zdroje, ktoré ju udržali pri živote a v živote. Myslím, že tým najsilnejším paradoxne nie je psychologický resp. duševný, ako o tom sama premýšľa - dominantným sa zdá byť rola sociálnej opory, ktorú zohrala sestra Magda (psychologickým sa zdá byť citovo podfarbená predstava spoločného života s Erikom, ktorá ju púta na budúcnosť, dáva nádej). Prečítať si prvú kapitolu opakovane so sústredenosťou na jej význam v najťažších momentoch ma v tom utvrdzuje. Magda ma vlastne neraz zaujala o malinko viac než Edita, najmä jeden psychologický moment - kedy zdanlivo iracionálnym a zbytočným vzdorom nezískala nič, okrem bitky dozorkyne (str. 86). Asi nik, kto tomu bol svedkom netušil aké silné a významné gesto vzdoru, ktorý prelomil utrpenie bezmocnosti aspoň na chvíľu Magda ukázala. Na chvíľu nebola človek vlečený "osudom" ale človek, ktorý sa rozhodol a ukázal nezávislosť.

Knihu podľa môjho názoru nemožno považovať za "svojpomocnú kuchárku na traumy", alebo odbornú perspektívu na tému traumy. Neviem, či zámerne alebo pod váhou komercie je tu trauma a celá problematika psychotraumy veľmi zjednodušená a "uvedomenie si zodpovednosti nad emóciami" či symbolické držanie kľúča v ruke nie sú funkčné, a už vôbec nie terapeutické nástroje. Pre záujemcov funkčných nástrojov pri vybíjaní emočných nábojov z traumatických prežitkov odporúčam prístup TIR (traumatic incident reduction). Odkaz je ale pochopiteľný a inšpiratívny, nemožno mu vytknúť nič, len ho obdivovať, možno sa z neho učiť.

Po dlouhé době jsem sáhla po knize s tématem holocaustu. Byl jiný, než většina z nich. Jeho poselství je tak silné, pozitivní, dojemné a obdivuhodné. Nepopirá všechny ty hrůzy, které se staly, nicméně je více o touze dále žít, o hledání sebe samé, o odpuštění nejen pachatelům. Obdivuji každého jednotlivce, který v sobě našel sílu to vše zpracovat, pochopit to podle mě nelze. Výjimečná kniha s velkým poselstvím.

Kniha „Máme na vybranou“ je fascinujúcim dielom, ktoré spája osobné skúsenosti autorky a jej hlboké psychologické postrehy. Edith Eva Eger, preživšia holokaustu a renomovaná psychologička, nás vedie na emotívnu cestu, ktorá nám pripomína silu voľby a vnútornú silu človeka, aj keď čelíme najhorším životným podmienkam. Úprimne a bez zábran rozpráva o svojich zážitkoch z koncentračného tábora a o tom, ako prekonala trauma, aby našla svoj hlas ako terapeutka. Jej pohľad na psychológiu a uzdravovanie je osviežujúci a inšpirujúci.
Egerová zdieľa praktické rady, ako sa vyrovnať s traumou a psycho-emocionálnym bremenom. Čitateľom ponúka cenné nástroje na obnovenie sebadôvery, schopnosti milovať a odpúšťať, ako aj na prevzatie zodpovednosti za vlastný život.
Záverom je kniha „Máme na vybranou“ oveľa viac než len autobiografia, je to výnimočne presný pohľad na ľudskú psychológiu, silu voľby a umenie uzdravovania. Egerová nás učí, že aj v najťažších chvíľach môžeme nájsť svetlo a nádej. Odporúčam túto knihu každému, kto hľadá inšpiráciu na ceste k uzdraveniu alebo pochopeniu samo seba a svojich rozhodnutí.

Silný příběh, zvlášť když si člověk při čtení uvědomuje, že toto je skutečně příběh, který se stal. Jedinečný je v tom, že ukazuje i život po válce a po zažitých hrůzách. Což většina příběhů končí s koncem války. Proces léčení, zařazení se zpět do běžného života..
Svým způsobem je kniha i seberozvojová, jelikož autorka do knihy přidala spoustu příběhů svých pacientů, za své terapeutické praxe. Člověk si z toho může vzít opravdu více, než "pouze" příběh o holokaustu.

Četla jsem již mnoho knih o Holocaustu, tato však patří mezi ty lepší. Hrůzyplný příběh doktorky Edith na mne opravdu zapůsobil. První polovina knihy mne úplně pohltila, dále mi přišla už trochu zdlouhavá i když příběhy dalších pacientů z její psychiatrické praxe mne zaujaly.