Vladař
Niccolò Machiavelli
Klasický renesanční spis, jenž je považován za jedno z prvních a zároveň jedno z nejvýznamnějších politologických pojednání o moderním způsobu vládnutí. Čtivé dílo vzniklo v období restaurace vlády Medicejských na florentském dvoře r. 1513. Autorem, bývalým sekretářem ministerstva zahraničních věcí, je adresováno však již zesnulému Lorenzu Medicejskému. Hlavní osou dvaceti šesti kapitol jsou příklady z antických a římských dějin, pomocí nichž je postupně eklekticky obhajován osvícený vladař, řídící se zásadami logiky a zdravého rozumu. Spiskem rovněž prosvítají zárodky nacionalistických tendencí. V tomto překladu 4. vydání, v nakl. XYZ 1. vydání.... celý text
Literatura naučná Filozofie Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2007 , XYZ (ČR)Originální název:
Il Principe , 1532
více info...
Přidat komentář
Studnice mouder pro novodobé "cílevědomé, dravé, dynamické, rozvíjející se" chlapce a dívky. Kdyby Machiavelli věděl, jací géniové se ohánějí jeho větami vytrženými z kontextu či si dávají citáty, které nikdy neřekl ani nenapsal (účel světí prostředky) na sociální sítě, asi by raději skočil šipku z věže Palazzo Vecchio. Je paradoxním faktem, že tuto příručku vladaře nečetl ani ten, komu byla určena - Lorenzo de Medici. Dokonce ani nevytvořila vlastní školu "machiavellismu", jak bylo zvykem u dalších filozofů či politologů. Jean Jacques Rousseau (byť ne přímo) z některých Machiavelliho pasáží vychází, ale způsobem, který uznává Machiavelliho pohled na svět jako hořkou realitu, kterou je třeba převrátit. Odtud plyne Rousseaův vliv na rozpoutání Francouzské revoluce. Vladař byl velmi oblíbenou knihou například Richarda Nixona (víme jak to s jeho "vladařením" dopadlo) nebo Henryho Kissingera. Politika je opravdu plná zákulisních her a nečestnosti a jsme toho denodenně svědky, ale to neznamená, že je to v pořádku a že je dobré být konformistou. Historie mnohokrát dokázala, že nečestnost a snaha všechny přechytračit se v konečném důsledku nevyplatila, jelikož se vždy najde alespoň jeden jediný člověk, který si to nenechá líbit a je ironií, že tento jediný člověk častokrát stačí, není vždy nutný ani dav. Realismus je totiž dobrá myšlenka, ale sama o sobě nefunguje, pokud vyjmeme idealismus, který sám o sobě také mnoho užitku nepřináší. To však Macchiavelli učinil. Ze současného pohledu jde o čtivou a informacemi nabytou knihu a skvělé svědectví o italské politice konce 15. století. Je také třeba uznat, že vládnutí tehdejších panovníků popsal bez příkras a bez přívlastků zbožšťujících vládce. Avšak s názorem, že se jedná o sbírku nadčasových mouder nebo převratných myšlenek, bych se neukvapoval. Pokud by totiž došlo k jejich skutečně masovému využití v běžném životě, uplatnilo by se české přísloví "dobrý sluha, ale zlý pán" v celé své kráse.
Kniha mě nijak neuchvátila, celkem nuda. Kdybych byl panovníkem, čtu ji před spaním, panovníkem nejsem, už ji číst nebudu.
Pokud by naši politici měli mít povinnou četbu, pak by jednoznačným vítězem byl životopis, respektive popis myšlení Karla IV a teprve poté Machiavelli. naši politici by z toho ale udělali "hadr na podlahu se vší parádou", takže je nejspíš dobře, že to ti … ehm... že to nečtou.
Jedna z nejméně pochopených knih vůbec. Různí političtí paznechti z ní navíc rádi citují a nepříliš sečtělý dav jim rád naslouchá, protože zní silně a moudře. Fakt, že citují zcela mimo kontext pak už nikoho moc nezajímá.
Pokud si chce někdo tuhle knihu přečíst, budiž mu k dispozici. Pokud ji chce ale pochopit, přečtěte si předtím, co za trampoty Machiavelli prožil, něco o století, ve kterém vyrůstal, o jeho vztahu ke Guicciardinimu a jeho milovanému Římu, který postihla zkáza.
Pak se již nerozpakujte citovat, protože budete kontext chápat.
To, o čem kniha je zde bylo mnohokrát opakováno, takže řeknu jedno: Kniha se výborně čte, přináší řadu zajímavých myšlenek a na to, jak je stará, je až s podivem kolik věcí stále sedí. Hned za několika "radami" jsem si představovala panovníky z historie. Teď už je mi jasné, čím se řídili.
Vladař je jednou z těch knih, které si prostě musíte přečíst abyste pochopili proč se o ní stále hovoří. Vzniklá na počátku humanismu, na přelomu mezi středověkem a novověkem a vlastně razící novou cestu v politické studii. Jde o práci zaměřenou na člověka-vladaře. Autor dává sérii rad a návodů, doporučení a varování. To není o mnoho jiné než jiná slavná kniha podobného duchu a to Umění války od Sun-C'. Čím je Vladař unikátní je, že nepřikrášluje ošklivost vládnutí. Nesnaží se ocukrovat fakt, že vladař někdy musí být krutý, aby uhájil sám sebe a své poddané, někdy i proti nim samotným. Co víc, tento pragmatický přístup dal vzniknout výrazu, který pro takový postup používáme - machiavellismus. Často je to výraz s negativní konotací, ale myslím, že po přečtení by si většina lidí měla uvědomit, že Machiavelli vlastně říká, bylo by krásné kdybychom se měli rádi a neškodili si, ale než to Bůh dovolí uvědom me si, že jsme jací jsme a musíme se chovat takto, abychom přežili.
Toto vydání je druhé, které jsem četl. První jsem četl v překladu Josefa Hajného. Dočetl jsem se, že jeho překlad není kvalitní. Tedy alespoň ne komparativně s originálem. A tak jsem si přečetl tento překlad od A. Felixe a J. Pokorného. Nemohu se vyjádřit k obsahovým odlišnostem, ale přišel mi čtivější. Pokusím se udělat komparaci a případně doplním postřehy.
Jen na okraj se zmíním o drobném dílku obsaženém v knize a to Životopis Castruccia Castracaniho z Lukky. Je to dílečko velmi podobné (alespoň tématicky) Vladaři. Neznám data sepsání, ale jeví se jako prototyp vznikajícího Vladaře. Eponymní hrdina je předobrazem Cesare Borgii. Zajímavé pro porovnání, ale kvalitám Vladaře se nepřibližuje.
Kniha je čtivá. Je to zajímavé a ne nijak těžké čtení. Myšlenky, vyjádřené v knize, by se daly aplikovat i v dnešní době.
Zaujímavé čítanie, nadčasové. Spisovateľ svoje myšlienky podáva také aké sú...bez prikrášľovania. Myšlienky dopĺňa logickými vysvetleniami a konkrétnymi príkladmi. Podstata nie je v tom či je niečo spravodlivé, správne, morálne .... ale ako sa má správať vladár ak chce byť úspešný a ako to dosiahne.
Kniha je velmi poučná. S menšími změnami platí i dnes co Machiavelli napsal. K tomuto dílu přečíst knihu Umění války od SUN-C´ má člověk po pochopení velmi dobré rady jak bojovat v životě či vést lidi pod sebou a kolem sebe.
No musím říci, že jsem se chystal velmi dlouho na tento skvost a nelituji, je to opravdu nadčasová knížka.
není to jenom o vládnutí jako o takovém a kdyby vyšla o několik století déle, byla by to určitě učebnice managementu.
Ano je zde mnoho silných vyjádření, mezi které bych určitě zařadil tyto :
Lidé totiž téměř vždycky chodí
cestami, jež vyšlapali jiní, a napodobují ve svých skutcích jiné lidi, ale
není možné choditi přesně v cizích stopách ani dosáhnouti dokonalosti
těch, jež napodobuješ.....
jsou dva způsoby boje: jeden cestou zákonitou,
druhý cestou násilí. Způsob první je vlastní člověku a druhý zvířatům.
Protože však první způsob mnohdy nestačí, nezbývá než uchýliti se
k druhému. Musí tedy vladař dobře uměti počínati si jako zvíře i jako
člověk.
Ano je zde spousta moudrosti a je opravdu až zarážející, že je mnoho z nich stále aktuálních, několik stovek let po sepsání. Je to opravdová paráda.
Ke knize doporučuji též famózní Umění války od čínského vojevůdce Sun-C'. Pak zjistíte, že žádné sebezdokonalovací, vztahové a managementové publikace nepotřebujete.
A já tomu těch 5 hvězd dám. Přijde mi neuvěřitelný, jak dokáže být cca 500 let stará kniha tak čtivá. Zkrátka nadčasový kousek.
Machiavelliho názory jsou opřeny hlavně o historická fakta a osobnosti, ať už z dávné minulosti a nebo z dob, které sám zažil. Bylo to hodně obohacující, ráda se něco učím takto nenásilnou formou. Knihu jsem četla hlavně ze zvědavosti a bez potřeby udělat si nějaký velkolepý názor, jestli budu patřit mezi kritiky "účelu světí prostředky", či nikoliv. O to to bylo jednodušší.
Velice systematické a dovolím si tvrdit že i nadčasové dílo "moderní" politické filozofie. Ano, je zde cítit pragmatismus, ano - je zde cítit cynismus, účelnost i relativizaci morálky. Jedno je však podstatné a to Machiavellimu nemůžeme upřít - jde o dílo navýsost pravdivé. Nikdo není jenom hodný, spravedlivý a nekoná vždycky dle morálních zásad. Pro vladaře to platí dvojnásob. Aby se vládce udržel na trůnu, musí umět zastrašit i darovat, musí být výborný válečný stratég i rozvážný panovník. Machiavelli nabízí návod jak být takovým vladařem, který by byl oblíbený i obávaný, to všechno na srozumitelných historických příkladech, které autor zkoumal.
Bible politického a diplomatického pragmatismu. Vše se dá relativizovat, morálka, etické hodnoty, všechno. Důležitý je pouze výsledek (?)
Velmi zajímavá kniha na kterou je lepší mít na tuto knihu čas, aby jí člověk dobře porozuměl.
Konečně jsem se k dílu dostala skrz "povinnou četbu" ke zkoušce.
Machiavelli viděl svět realistickýma očima - lidé jsou špatní i dobří a ne vždy jednají eticky. Při cestě k cíli, který musí být morálně odpovědný se Machiavelli neptá, zda je krok morální nebo etický, ale zda je rozumný, logický a nezbytný.
Jednotlivé kapitoly jsou nadčasově učebnicové. Rozebírá jednotlivé formy vlády na příkladech z historie, nebo jeho současnosti, které provází všechny kapitoly. Poukazuje na různé způsoby získání moci, kdy vyvraždění vládnoucího rodu je z jeho strany logický a rozumný krok - kdo je mrtvý, nemůže nikoho ohrozit. Na první poslech to zní krutě, ale je to jen čistý pragmatismus. Postupně probírá typy armády, které může mít vládce k dispozici a to, jak by se měl panovník chovat, aby si udržel své území. Na konci pak opět oslovuje přímo Lorenza a vysvětluje mu, proč zrovna on by měl být tím Vladařem, který sjednotí Itálii a jak hodně příznivý čas k tomu zrovna je.
Označení Machivavelliho za cynika, který je podle mnohých nemorální, není na místě. Jediné co chtěl, byla sjednocená Itálie a při psaní Vladaře vycházel z praktických a reálných zkušeností, které získal studiem historie a pozorováním - nikoli z etiky, která je dle něj sice hezká, ale bohužel v tehdejší politice nereálná.
Velká poklona patří překladateli. Četlo se to svižně.
Kritika Machiavelliho jakožto cynika, jehož Vladař je pouhý návod pro tyrana, není absolutně na místě. Jeho přístup je velmi pragmatický a odproštěn od citů, přičemž násilí připouští jen jako poslední možnost, když by nic jiného nevyšlo, neboť je to nevyhnutelné.
Vždyť už jen cíle, jež klade vladařům – udržet mír, být však připraven na případnou válku, zajistit práva a klid občanům a ochraňovat životy – popírají to, že by byl cynik či neměl úctu k lidskému životu. Jen vyřkl mnohé věci naprosto explicitně, což evidentně spoustu lidí zbytečně pobuřuje a vybízí k nemístným kritikám.
Štítky knihy
16. století moc Florencie morálka násilí Itálie Borgiové vláda pragmatismus
Autorovy další knížky
| 2009 |  Vladař |
| 1964 | Navštívení krásy – italská renesanční lyrika |
| 1975 | Florentské letopisy |
| 2001 | Úvahy o vládnutí a o vojenství |
| 1928 |  Mandragora |
Kniha Vladař je v
| Právě čtených | 41x |
| Přečtených | 1 564x |
| Čtenářské výzvě | 172x |
| Doporučených | 84x |
| Knihotéce | 501x |
| Chystám se číst | 446x |
| Chci si koupit | 107x |
| dalších seznamech | 14x |
Četla jsem Vladaře kdysi k maturitě. Jenže ve svých cca 17 letech jsem nebyla schopná pořádně pochopit, o co vlastně kráčí. Hodlám si ji v budoucnu přečíst znovu, snad mi její řádky už budou dávat smysl.