Mandragora

20.03.2024

Zajímalo mě, jakou divadelní hru napsal Machiavelli. Poměrně krátké a výstižné. Muž miluje vdanou ctnostnou ženu a chce ji za milenku. Spřádá plán, jak ji získat.

02.12.2023

Četlo se to dobře, ale čekala jsem nějaké zajímavé rozuzlení - a nic. Proto ubírám 1 *.

26.02.2023

(SPOILER) Je to divná směs pocitů, kterou mám z téhle knížky, neboť ta vypráví vše vesele a s lehkou hlavou a i konec je dovršení lásky, ale mně je Mikuly prostě líto, je to sice idiot a manžel na nic, ale přesto není vysloveně zlý. A jeho slabomyslnosti zneužili ostatní, čímž ho podvedli.
Vše dochází po přečtení doslovu, ať je jaký čin horší a podlejší, přece z něho plésají čerti. Jako obraz lidského soukromí vyznívá Mandragora bohužel přesvědčivě, čemuž se mi zprvu těžko věřilo.
Na tuto povídku jistě nezapomenu.

10.01.2023

První vlaštovka letošní čtenářské výzvy. Dlouho jsem kolem Mandragory kroužila a teď uzrál čas se jí podívat na zoubek. Nejedná se o žádné veledílo, ale při dostatečné imaginaci čtenáře dokáže docela pobavit. Hra neurazí ani nenadchne. Celkový dojem je spíš takový, že za pár týdnů si už ani nevzdychnu a Kallimach se mi vypaří definitivně z hlavy. Jasně Machiavelli není Shakespeare, ale tak nějak je člověk na tyhle autory náročnější ve svých očekáváních.

08.12.2022

(SPOILER) Jako na rovinu moje oblíbená klasika to asi nikdy nebude. Je to sice krátké a hezky čtivé, a chápu a líbí se mi co tím chtěl autor říct. Ale přeci jen to ve mně nezanechalo žádný větší dojem, jako třeba z jiných klaických knih.

Takže co víc dodat... doslov na konci knihy hezky vysvětluje co tím autor chtěl vlastně říct. Že ten příběh je prostě víc, než jen o tom, že se někdo chce s někým vyspat. Máme tu opět nastavení nějakého zrcadla společnosti s jejich nešvary, které se nevyhýbají ani lidem nejsvětějším viz. třeba pan fráter...jako ten byl dobrej. Jinak musím říct, že Lukrécie byla celkem rozumná a sympatická, což u žen v těchto knihách nebývá moc obvyklé....a vlastně se jí ani nedivím, že si pak milence nechala. Mikula je typický pablb, a ti ostatní co jim pomáhali to dělali, asi z nudy, pro prachy, nebo kvůli přátelství, nevím. No prostě znova už si to nepřečtu, do divadla bych na to taky nutně nemusela.

U těchto knih mě stejně nejvíc fascinuje jak jsou ty vztahy a všechno vlastně pořád stejné, stejné jako byly před 100 lety, 250 nebo i 500 lety. Některé věci se prostě nemění a at už třeba s minulými generacemi nemáme zas tak moc společného, tohle vždycky společné zůstane. Jako provázaná šnůra, která nás vždycky bude spojovat napříč staletí skrz : lásku, nenávist, vášen, zradu, přátelství. Je to prostě krása.

29.05.2022

500let koho literatura toto vydrží?

27.08.2021

Ano, „Mandragora“ vypadá přesně jako něco, co by mohl napsat rozverný, nevybouřený Machiavelli s čertem v těle. Lehká pětiaktová hra na boccacciovský námět, psaná lidovým, expresivním jazykem. Mimochodem díky za mistrný překlad Jaroslava Pokorného.

Jediný problém, který s touhle knížkou mám, je morální. Když nazvu Kalimachův čin znásilněním, asi nebudu zase tak daleko od pravdy (ostatně tomu snad nasvědčuje i symbolika Lukreciina jména). Přitom Machiavelli zjevně chápe svoji zápletku jako laškovně humorný kousek s dobrým koncem. Kdybych před lety nečetla „Dekameron“ a nenavztekala se nad ním do zásoby nad renesanční morálkou (Boccaccio a Machiavelli toho mají dost společného), asi bych měla sklon etiku „Mandragory“ řešit o něco víc. Takhle jsem jen s politováním zjistila, že Kalimach i jeho spolupracovníci Ligur se Syrem jsou pro mě odpudivé postavy a že jsem jim nedokázala držet palce, jak autor očekával. Ale nezkazilo mi to zážitek ze hry celkově.

„Ach lásko mámivá!
Kdo nezkusil, co zmůžeš — marné ptaní,
co živ je, nemá zdání,
v čem moc všech mocí nebe ukrývá.
Neví, co žít a mřít je zaživa,
své škodě chtít, svůj prospěch zahodit,
sám sebe v srdci méně
než ostatní mít v ceně,
hned trnout strachem, hned být štěstím zpit…
Ten neví nic, jak smrtelní i bozi
těch zbraní tvých se rovným dílem hrozí.“

Ačkoli je zápletka prostinká, najde se tu pár podnětů k zamyšlení. Například Ligurova podpora interrupce: „[...] ublížíte leda žďabci nenarozeného masa, který nemá kusa citu a mohl by přijít k utracení na tisíc způsobů.“ Nebo mravy florentských mnichů, které Machiavelli kritizuje, a tím dodává „Mandragoře“ sociálně satirický rozměr: „Tihle mniši jsou rošťáci všemi mastmi mazaní, a není divu, protože znají jak naše hříchy, tak ty svoje.“ :D Jestli se klérus choval takhle, kdo by se pak mohl divit, že se Girolamo Savonarola několik desetiletí před vznikem „Mandragory“ pokusil o (poněkud drsnou) nápravu? Mimochodem fráter Timotej je kromě Lukrecie jediná psychologicky zajímavá postava. Monolog, v němž vysvětluje, jak se dal zavést na scestí, v sobě má cosi dojímavého. A to i když je mi naprosto jasné, že ho Machiavelli napsal, jen aby něčím „zaplácl“ čekání na Kalimachův příchod.

Uznávám, že „Mandragora“ není veledílo. Ale na druhou stranu nesouhlasím se vší tou kritikou, která se tu na ni sesypala. Jak říká Lichtenberg: „Kniha je jako zrcadlo. Když se do ní podívá opice, nemůže vyhlížet apoštol.“ Hodnotím 5/5 trošičku z potřeby jít proti proudu. Ale hlavně proto, že z ní dýchá florentská renesance (viz píseň); a že jsem ji četla přesně ve chvíli, kdy jsem na ni měla náladu a perfektně mi sedla.

26.08.2021

(SPOILER) Po kvalitním Vladaři je pro mne Machiavelliho Mandragora zklamáním, protože to není nic jiného než příběh o nadrženém muži, který podvodem přesvědčí jiného muže, aby se mohl vyspat s jeho ženou. Mikul samozřejmě všemu věří a skočí Kalimachovi na lep a ve výsledku dodá vlastní manželce akorát milence. Ubohost.

nezvykle naivní

20.03.2013

Na divadle rozhodně lepší a zábavnější, v psané podobě trochu moc ukecané.

11.09.2012

Čtenář se musí oprostit od všech Vladařů a Discorsi, protože Mandragora s Belfagorem jsou satirické hry, kterými Machiavelli dokázal, že není pouhým dějepiscem.