Malí bohové
Úžasná Zeměplocha série
< 13. díl >
Bruta je vyvolený. Jeho Bůh k němu promluvil, i když se momentálně nacházel ve vtělení želvy. Bruta je prostý mladík. Neumí číst. Neumí psát. Umí vypěstovat skvělé melouny. Jeho potřeby jsou velmi skrovné. Chce svrhnout mocnou a zkorumpovanou církev. Chce zabránit strašlivé náboženské válce. Chce zabránit bezpráví páchanému na filozofovi, který se odvážil tvrdit, že proti všem církevním dogmatům Zeměplocha skutečně putuje vesmírem na hřbetě obrovské želvy. Nejvíc by si však Bruta přál, aby si jeho Bůh místo něho vyvolil někoho jiného.... celý text
Originální název: Small Gods, 1992
více info...
Komentáře knihy Malí bohové
Přidat komentář
Touto knihou jsem se poprvé před mnoha lety setkala s Terry Pratchettem a toto setkání nelze nazvat jinak než láska na první přečtení. Terry si mě svým stylem psaní, humorem, uvažováním a vyprávěním zcela získal. Malí bohové - stejně jako všechny Terryho knihy - v sobě pod vrstvou suchého britského humoru ukrývají hluboké a závažné myšlenky a úvahy hodné filosofa - oboje však výborně vyvážené. Malá jednooká želva chytne za srdce, Bruta je úžasný, Vorbis je výborný zmetek a Didactylos je frajer!
A ŽELVA KRÁČÍ!
Pro mě byla tato kniha z větší části velkým zklamáním. Začátek byl dobrý vč. autorova klasického humora. Ten se pak bohužel z větší části vytratil a byl to chvilkama chaotický a velmi nudný příběh. Má tam pár světlých chvilek, ale z mého pohledu jich moc není.
Po předchozím dílu se tato kniha nedá srovnávat. Ale rozhodně musím vyzdvihnout autorův humor, překrásně zapasovaný do tak ožehavého tématu. Jakákoliv církev by nemohla říct půl slova. Nicméně mě toto čtení moc nebavilo. Zasmála jsem se, ale nevtáhl mě příběh tak, jak bych čekala.
S hodnocením jsem čekal pár dní, než jsem to nějak uspořádal. Víc filozofie, než vtipu, ale pro mě velmi hodnotné čtení. Nádherně promyšlený svět bohů, jejich vztahu k lidem, k víře, k sobě samým. Fanatismus, překrucování faktů pro tu pravou a jedinou pravdu ve jménu boha, ve kterého už vlastně ani nevěříme. Om mě bavil, obzvláště ve formě želvy. Bruta obyčejný kluk, prostě takový rovný nenáročný človíček, asi až moc rovný, ale nakonec mu to vyšlo. Efebští filozofové v kontrastu k Omniáncům, prostě reálný svět zmenšený do plochozemě. Doporučuji a jde se na další díl.
Je to opět zvláštní kousek série. Tahle se trochu vymyká klasickým Zeměplochám. Četla se mi zprvu "hůře"(myšleno nestandartně ne obtížně), protože má nějaké zvláštní jiné tempo..Je to asi těmi věcmi kolem náboženství a podobně. Celková atmosféra je něco mezi pouštními nomády a budhistickými mnichy a do toho kalolicismus?? No prostě změt zvláštností.. Ale je to jako s každým Pratchettem, ke konci zbude úsměv - někdy pravda trochu Zubatý :)
Velmi zábavná kritika fungování církve. Malou želvičku si nejde nezamilovat a když přijde na scénu opravdový bůh Om, budete doufat, že jeho přikázání jen tak neskončí.
Překrásné čtení. S dobrotivým humorem, ale i typickou jízlivostí, pohlíží kriticky na všechny ideologie i náboženství, z nichž vyprchal život a staly se pouze zákony sevřenými totalitním řády, které hierarchicky nejvýše postavení lidé vždycky zneužijí a obrátí proti druhým.
Přesto právě v náboženstvích je nadále přítomno poselství, které stálo na jejich počátku. Stačí naslouchat. Naslouchat světu okolo i uvnitř, tam nakonec vždy promluví Bůh sám, zbavený podob, příkras a definic, ať už by se člověku "zjevil" skrze cokoli, třeba jen malou želvu. Postava Bruta, které se to "stane", Bruto, na nějž "promluví Bůh", odkrývá až kristovský pohled na život a svět, v němž je na prvním místě soucit s bližním, ať už je to kdokoli, kdekoli, za jakékoli situace a pevná, skuteční víra, která se nenechává zmást ani tisíci podbízejícími se bohy a bůžky tohoto ani jiného světa, natož lidmi, nenechá se zastrašit ani uplatit, a která poté, co prochází pochybami, relativizací všeho, včetně víry samé, aby se zbavila všech jistot které ji svazují s předmětností a to i vymezujících slov, přerůstá v bezejmennou sílu, která stála na počátku aby poukázala na to, že skutečný Bůh je v něčem úplně jiném. Je tam, kde člověk objeví sám sebe a své místo ve světě navzdory všemu a všem. Přes kritický pohled na církev považuji dílo jako hluboce spirituální, ne-li náboženské. Humorný tón zbavuje tuto závažnost pathosu a tím je kouzelně promlouvající snad ke každému.
Tento díl Zeměplochy je na můj vkus příliš temný a depresivní. Podobně jako u Pyramid mi na něm vadí, že není zasazen do rámce nějaké série a visí si tak nějak plonkovně. Narozdíl od Pyramid jsem se ani tak nebavila co do humoru, spíš jsem vnímala jakousi beznaděj.
Proti Vědě na Zeměploše je to ale pořád ještě tak nějak ten starý dobrý Pratchett.
Nemůžu přesto říct, že bych si zrovna tuhle knížku nějak zvlášť užila. Dala bych tedy tak 2 a půl hvězdy.
Opäť Pratchett, ktorý ma (takmer) bez výhrad bavil. Tentokrát sa pozrel na zúbok náboženstvu a filozofii - a samozrejme ani na jednom z nich nenechal suchej nitky. Trefné narážky na absurdnosť cirkevných inštitúcii presahujú hranice odpočinkovej literatúry a okrem zábavy ponúkajú aj niečo na zamyslenie. Prostoduchý Bruta s dokonalou pamäťou a boh Om uväznený v tele tvora, z ktorého sa robí výborná polievka - jedna z najlepších dvojíc Zeměplochy (samozrejme až po Stařenke Oggovej a Bábi Zlopočasnej). 8/10
Znova skvelý výtvor od pána Pratchetta, tentokrát s hlavným hrdinom Brutom, ktorý sa pokúša pomôcť svojmu bohovi Omovi. Knižka plná humoru, ale spisovateľ poukazuje aj na prešľapy niektorých náboženstiev, ktoré sa dopustili v histórii ľudstva. Pratchett dokáže v každom diele zasadiť nejakú skutočnosť o ktorej sa príbeh točí a zároveň čitateľa oboznamuje, ako jednoducho sa dajú niektoré problémy riešiť. Bruta si hneď na začiatku získal môj obdiv, jednoduchý chlapec, ktorý túži po jednoduchom živote vo svojej záhradke kde okopáva melóny. To sa mu ale zmení, keď sa mu v záhradke objaví veľký boh Om. Príbeh, ktorý si zaslúži plný počet hviezd a k tomu aj moje odporúčanie.
Samostatné zeměplošské romány mi asi prostě a jednoduše nesedí. Stejně jako například Pohyblivé obrázky mě Malí bohové moc nebavili. Měl jsem pocti, že jsou zbytečně obsáhlí a natahovaní a přitom je vše jakýmsi podivným způsobem plytké, nakousnuté a celkově nedotažené do konce. Spousta dobrý a zajímavých nápadů, které by si ale zasloužily ještě důkladnější náhled.
Nutně jsem potřebovala do své četby zahrnout nějaké zábavné dílko a tudíž se mi návrat k Zeměploše jevil jako dobrý nápad. Nemohla jsem si vybrat lépe. Pratchettův ostrovtip v dokonalém překladu p. Kantůrka nenechal mé bránici příliš prostoru pro odpočinek. To, že se v jádru jedná o satiru náboženství a jeho dogmat, pro mne už byla jen třešnička na dortu.
"Ale ty jsi přece všudypřítomný."
"Kdo zase řekl tohle?"
"Prorok Mahotaki."
"Toho chlapa jsem v životě nepotkal!"
"Co? Cože? Takže mám věřit tomu, že jsi mu nedal Knihu stvoření, co?"
"Jakou Knihu stvoření?"
"To chceš říct, že nevíš?"
"Nevím!"
"Tak kdo mu ji dal?"
"Co já vím? Třeba si ji napsal sám!"
Dostala jsem chuť se zasmát a "Malí bohové" jsou jedním z mála zeměplošských románů, které dosud unikaly mé pozornosti. A tak jsem zavítala k Omniáncům, spoutaným vírou v mocného boha Oma a jeho dogmata: Země je kulatá, otáčí se kolem Slunce a kdo tvrdí něco jiného (třeba ten nesmysl o placce na hřbetech slonů stojících na krunýři želvy), protiví se církvi a péče inkvizice ho nemine. Víra novice Bruty v boha Oma je neochvějná, když mu ovšem ono božstvo přistane na kompostu a osloví jej, má poněkud problémy pochopit, že tato popudlivá želvička je skutečně tím, za koho se vydává. Jednoduchý mládenec je stržen do víru událostí - Om nehodlá zůstat ingrediencí do polévky navždy a Brutova fenomenální paměť se hodí také k dobyvačným plánům exkvizitora Vorbise.
První polovinou knihy jsem se prochechtala, nádherně se trefuje do náboženských bludů. V druhé polovině ubylo humoru na úkor vznešených myšlenek a už to (omužel) není taková čurina. A jelikož čtu Pratchetta především pro jeho vtip, nikoliv pro filozofii (ano, jsem hrozně plytká), můj původně nadšený dojem klesnul k solidním čtyřem astrám.
Efebci zastávali názor, že volební právo by měl mít každý. Pokud pochopitelně nebyl chudý. Nebo cizinec. Nebo mu v tom nebránila jiná nepřekonatelná překážka, třeba to, že je blázen, lehkomyslník nebo žena.
Nááádherná, ve které Pratchett opět postavil veškerá náboženství na hlavu. Tučňák a Patina, to mě pobavilo. U želvy padající z nebe a pěkně nadávající jsem se neudržela a vyprskla smíchy, čímž jsem opět pobouřila půlku tramvaje. Děkuju, pane Pratchette, za zpestření dne.
Jedna z lepších zeměplošských knížek, ale i tak jsem tomu nějak nemohl přijít na chuť. Brutova proměna byla docela divná a násilná. Kvizice měla velký nevyužitý potenciál, totéž by se dalo říct o Pratchettově pojetí bohů a božství. Filosofie okolo náboženství je asi nejsilnější stránkou celé knihy, ovšem kromě závěru se výrazněji neprojeví. Pořád jsem měl pocit, že se ze všech těch nápadů a motivů, které mistr Pratchett v knize sype, dalo vymáčknout mnohem více.
Filozofické dílo protkané vtipem a nebo naopak? V tačátku je trochu těžší se do toho začíst, ale od poloviny to jde samo, ale jinak skvěle ukazuje Pratchett náboženství a vše o kolo něj.
Přestože jsem to několikrát zkoušela a nakonec přečetla pět nebo šest knih, nedokázala jsem siru Terrymu přijít na chuť. Vtipy mi přišly trochu moc násilné a nadbytek přechodníků v českém překladu mě ničil. Usoudila jsem, že holt nejsem náctiletý kluk, čímžto pádem na mě kouzlo Zeměplochy neúčinkuje, smířila jsem se s tím a vcelku bez problému i naučila žít.
Jenže pak mi známý půjčil Small Gods s tím, že tohle je ale super a to si prostě musím (podtrženo, vytučněno) přečíst. Ale tak jo, koneckonců pokud není nic jiného po ruce, přečtu i návod na používání spreje na záchod.
Očekávání nemohla být nižší, nadšený úžas větší.
Smála jsem se hodně a smála jsem se nahlas.
Kouzlení se slovy, kouzlení s motivy, kouzlení s brilantní ironií a cynismem. Dějiny církví, víry, lidské i božské přirozenosti zpracované s takovou dávkou nadhledu a humoru, že to snad nemá obdoby. Magie Small Gods mě donutila naprosto přehodnotit postoj k Pratchettovi. Jedna z nejlepších knih letošního roku, jedna z nejlepších za hodně dlouhou dobu.
Malí bohové se mi nijak zvláště nelíbili ani při prvním čtení někdy před 20 letech a při mém soukromém zeměplošském opakovaném maratónu to nebylo o moc lepší. Asi je to tím, že hlavní hrdina této knihy - obtloustlý prostý (a v závěru zmoudřelý) mladík Bruta mi nebyl nějak zvlášť sympatický. Nejdřív to byl přitroublý bulík zmanipulovaný odmalička bigotní babičkou k fanatickému omnianismu, a pak (ani nevíme jak) je z něj najednou osvícený multikulturně zaměřený vládce národa. Mnohem víc mne bavilo Efebe a jeho filozofové, z nichž někteří se baví rvačkama v hospodě kvůli paradigmatům a druzí stavěním všelijakých technických vylomenin ve stylu "dostatečně dlouhou pákou lze pohnout čímkoli, ale problém je s kvalitou těch pák... RUP!). No a velký strašlivý bůh Om v těle želvy je taky sympaťák, tedy než se z něj na konci stane klaďas. 70%
P.S. V průběhu čtení této knihy nám umřela i druhá půlka tandemu Pratchett/Kantůrek, takže toto čtení bylo částečně i vzpomínkou na toto báječné duo
Čtenáři před vámi navštívili ještě tyto knihy:
Terry Pratchett také napsal(a)
| 1993 | Barva kouzel |
| 1997 | Dobrá znamení |
| 2007 | Darwinovy hodinky |
| 2003 | Noční hlídka |
| 1995 | Stráže! Stráže! |

94 %


Už se mi zase stýskalo … po křišťálově průzračné filozofii, která tak moudře a přitom lehce a čistě kouzlí se slovy :-).
Jen, kdyby nebylo Bohů, protože s nimi to je právě naopak, je totiž „velmi těžké uhodnout, co si myslí, mnohdy dokonce i potom, co vám to řeknou“.
Začalo to docela nenápadně … zatímco se Zeměplochou žene evoluce, vy se zaobíráte jednou z těch filozofických otázek, které se neustále vracejí, a která zní: „Vydá padající strom v pralese zvuk, když široko daleko není nikdo, kdo by ho slyšel?“ … v klidu a pohodě dospějete k závěru, že „věci se prostě dějí a navazují jedna na druhou“, a taky, že se „nestarají, kdo je při tom přistihne“.
Jenže, pak se do toho začne nepříjemně zaplétat historie, a to je vážení, něco úplně jiného, na historii si musíte dát pozor, „je třeba ji hlídat, pozorovat, zaznamenávat. Jinak to není historie.“ Abyste rozuměli, tyhle věci, co mají s historií co do činění, ty se musejí stát v pravý čas, a proto má své správce, kteří žijí tam, kde jsou uloženy všechny TY knihy … přesně ty, ze kterých se historie odvozuje a lidi pak říkají: „je psáno“, takže: můžete si být jistí, že jestli je psáno, tak je to právě tady, vysoko v horách Beraní hlavy.
A je to venku, už víte, že existuje místo, odkud se věci „musí velmi pozorně sledovat“, protože „jsou tady jisté tlaky. Svobodná vůle, předurčení… moc symbolů… bod, ze kterého není návratu“ … vždyť to znáte :-).
A pak je tu ještě cosi, co má na běh událostí, řekněme, určitý vliv … „na světě totiž existují biliony bohů. Je jich víc než sledích jiker. Většina z nich je příliš malých, než aby byli vidět, a nikdy je nikdo neuctíval, tedy rozhodně nic většího než řekněme třeba bakterie. A je známo, že bakterie se nemodlí a požadují jen velmi málo ve věcech zázraků. Jsou to malí bohové - duchové míst, kde se křižují dvě mravenčí stezky, bohové mikroklimat mezi stonky trav. A většina z nich takovými zůstane. … Je to způsobeno tím, že jim nikdo nevěnuje víru.“
Jenže, někdy to tak není … „někdo spojí podivně tvarovaný strom, pod nímž se vyspal, se zázračným vyléčením z vleklé choroby, která ho dlouho a úporně sužovala. Někdo vyryje spirálu do osamělého kamene. … Protože bohové chtějí, aby v ně někdo věřil, a lidé zase chtějí bohy.“
Tím to často končí, ale někdy to pak jde mnohem dál … „Přibudou další kameny a na místě, kde kdysi stával strom, se vybuduje chrám. Bohové nabývají na síle a víra jejich uctívačů je žene vzhůru jako tisíce tun raketového paliva. Některé z nich zastaví až nebe. … A některé ani to ne.“
Při téhle návštěvě Zeměplochy tak zjistíte, že i Bohové můžou mít své problémy, jako např.: „Když jste bohem, spočívá váš problém v tom, že se nemáte ke komu modlit.“
Byla to čiročirá zvědavost, která mě zavedla znovu na Zeměplochu a dovolila mi zatoulat se tak daleko do hor Beraní hlavy …
„To byla jenom ta moje hloupá zvědavost.“
„Většina zvědavosti je hloupá,“ přikývl Vorbis.
„Často zavádí vědomí a myšlenky na nejisté cesty“ … takže si dejte pozor :-).