U severní zdi
Petra Klabouchová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509593/bmid_u-severni-zdi-T5G-509593.png
5
1056
1056
Tajemný Muž s dírou v srdci si nese životem nezhojené jizvy na těle i na duši. Dávný zločin, který ho v dětství připravil o rodinu, nebyl nikdy potrestán. Časy se mění, svět kolem však zůstává hluchý, slepý a němý stejně jako kdysi. Všichni už zapomněli nebo se o to usilovně snaží. Až na něj. Spravedlnost se nekoná, a tak musí konat on. Čím víc se blíží jeho vlastní konec, tím naléhavěji jako přízraky z hloubi hromadných hrobů Ďáblického hřbitova vystupují příběhy dětských obětí komunistického režimu. V léčebně dlouhodobě nemocných Ošetřovatelka umírajících pomáhá svým pacientům v posledních chvílích jejich pozemského života. S novou klientkou však do ústavu přichází i něco, co je mimo možnosti chápání zdejšího personálu. Bude nutné z léčebny nebo ze svědomí stařečků, kteří tají temnou minulost, vymítat ďábla? Přišel čas platit účty za padesátá léta........ celý text
Přidat komentář
Skutky popsané v knize se bohužel skutečně děly a obávám se, že většina viníků (možná i všichni) žila spokojeně až do smrti. Hodně na mě zapůsobilo i líčení osamělosti Muže s dírou v srdci a vlastně i samoty a neutěšenosti stáří v domově důchodců.
No tak tohle byl mazec! Nehorázná emoční jízda po celou dobu, měla jsem slzy na krajíčku, nejednou i ukápla. Husí kůže, smutek a děs, tahle knížka mě hodně bolela.
Více dějových linek, které spojoval nějaký prvek, skvěle napsané a popsané osudy politických vězňů v Pankrácké věznici, krutost, bezmoc a zastrašování. To si prostě musíte přečíst.
Až mi zase někdo řekne "za komunistů bylo líp".........
Zapaluju svíčku pro všechna ta malá neviňátka, co neměli v životě štěstí.
Před dvěma lety jsem na Ďáblickém hřbitově na tohle místo přímo narazila a po lehkém pátrání na internetu zjistila oč jde. Už tehdy mě překvapilo, že se o tom téměř nikdy a nikde nemluví. Proto jsem moc ráda, že vznikla tato knížka, navíc dokonale napsaná i se vší hrůzou doby. Snad se poválečná historie naší země bude dostávat do povědomí lidí čím dál víc, abychom to už nikdy nedopustili. Dosud mám pocit, že tomu tak moc není.
Uf, perfektně napsaná kniha o nepochopitelných zvěrstvech. Tohle bolelo číst...
,,Pro žádnou z nich neexistovalo na světě silnější pouto, než bylo to jejich. Zrozené ze strachu, z bolesti. Tváří v tvář smrti za mřížemi, kde si byly všechny sestrami. A zůstaly jimi dodnes."
S pokorou se skláním.
Tolik vyplakaných slz mých, ale i vašich, když budete číst.
Tolik bezpráví, bolesti a smutku, co nemůže se napravit.
S bolestí v srdci se sklánim a nemohu pochopit děsivou krutost vůči bezbranným.
Bravurně napsaný příběh, ve kterém se otřesná, brutální minulost spojila s fiktivní přítomností a tím se, aspoň trochu, zmírnila hluboká nezpochybnitelná pravda o brutalitě 50. let minulého století. O době, kdy zde vládly ... bestie?... hyeny?.
Šíleně neuvěřitelný příběh, přesto věřím.
Češi proti Čechům?! Ale proč????
Zažila jsem emotivní šok a hlubokou beznaděj.
,,Copak někdo zabíjí děti? Děti! Malé usmrkané děti?!"
P.S.: Co poradíte, pane Čapku...?
P.P.S.: Kdo jste ještě nepochopil nebo máte pochybnosti, doporučuji zhlédnout dokument ,,Nesmíš plakat."
Audiokniha: čte Vanda Hybnerová, poklidně nestranně, bez emocí, přesto mrazivě magicky.
Vše bylo napsáno, doba, kdy si životem nebyl jistý nikdo. Nebyl-li důvod k likvidaci nepohodlného člověka, tak se prostě použila jakákoliv lež. Praktiky výslechů byly horší než gestapa. Nejhorší bylo, že oproti důsledným Němcům, zde se nedalo téměř nic dohledat. Kniha sama o sobě je krásně napsaná, ale pronásledovat mě bude dlouho
Uff... Jeden propršený den a přečteno. Velmi silný příběh, krásný jazyk autorky, vše tu už bylo napsáno. Nepředstavitelná zvěrstva, až se člověk může stydět, že je Čech...
Bylo by jednoduché napsat komunisti byli svině, ale tak to úplně není.
Komunisté "pouze" umožnili aby se k moci dostali lidé nevzdělaní,hloupý a zlý.Dali jim do rukou moc nad životem a smrtí jiných lidí a ta moc byla skoro neomezená.Vše je jen a jen v lidech,jak se zachovají,jestli tomu zlu v sobě podlehnou a stanou se z nich bestie,nebo jestli budou Člověkem.Člověkem který si tváří tvář zlu zachová svoji lidskost.
Někdy se rozhlížím kolem sebe a říkám si jak by se asi zachoval ten či ona?A jak by se zachoval každý jeden z nás?Pošlapali bychom v sobě člověka a stali se bestií v zájmu materiálních a jiných výhod?
Ještě se chystám podívat na dokument Nesmíš plakat,kde jsou výpovědi matek které toto všechno prožily.
A také bych se ráda při návštěvě Prahy zašla podívat na Ďáblický hřbitov.
Knihu každopádně velmi doporučuji k přečtení, paní autorka píše krásným a bohatým jazykem.
Nejúžasnější kniha o nejodpornějších činech. Hutné čtení, které vás bude nutit knihu zaklapnout snad každou druhou kapitolu, ale už to nepůjde. Vypravěčský talent Petry Klabouchové vám to nedovolí a vy knihu budete muset dočíst. Jak moc jsem autorce v průběhu čtení (a poslechu) děkovala, že všechnu tu hrůzu proložila i postavami, které srší humorem a čtenář si díky nim alespoň na pár stran odpočine od toho zmaru. Rozdělení knihy do krátkých kapitol, které přeskakují v místech a času, neubírají na přehlednosti příběhu. Naopak díky nim narůstá ve čtenáři napětí až do konce. Tato kniha je jednou z těch, po které dlouho nebudete chtít číst nic jiného ze strachu, že už žádná nebude takhle 'bestiálně skvělá'.
Doufám, že se tyto hrozné časy již nikdy nevrátí, obdivuji všechny, kteří v té době žili a se ctí ji přežili. Velká úcta a smutek nad zmařenými lidskými životy.
Autorka si už poněkolikáté vybrala velmi speciální téma a jak už si ho jednou vybere, tak to tam pere, zleva zprava, hrrr na ně a nikoho neživte! V době, kdy se historikové pokoušejí nejrůznějšími metodami identifikovat mrtvé z ďáblických šachet a vrátit jim jména, a veřejnost to extra nezajímá, se autorce povedlo uchopit tuto část našich novodobých dějin tak, že se před tím nedá ani utéct ani schovat a ani se o to dál nezajímat. Možná se to povede i někomu stejně drsně a současně precizně vyváženě i zfilmovat.
Co napsat,,jedna z nejsilnějších,zajímavých,smutných knih,musela jsem ji dávkovat,tekly mě slzy,ta nespravedlnost,utrpení,zmařené životy .......Doufám,že se k severní zdi Dablického hřbitova podívám,zapálím svíčku,,před autorkou smekám,bylo kruté,syrové,ale krásně napsané,s uctou ,,,,
Byla to moje práce..... Čeho všeho jsou lidé schopní vůči sobě? Tu knihu by měli povinně číst všichni ti, co tvrdí, že za komunistů bylo líp. Ač mám gymnaziální vzdělání, o padesátých letech a politických procesech jsem se ve škole dozvěděla zoufale málo, o ďáblickém hřbitově jsem se dozvěděla cca před 25 lety náhodou. Až při čtení této knihy jsem s hrůzou a husí kůží procházela neskutečným utrpením politických vězeňkyň. Jako matka to budu vstřebávat ještě dlouho. V jednom má autorka pravdu, odpouští jenom Bůh a tragédie celé té hrůzy je v tom,že pachatelé těch zvěrstev dožili v klidu, v zasloužené státní penzi. Vždyť to byla jejich práce a dělali ji dobře.
Tak tohle bylo něco. Dočetla jsem včera, ale musela jsem si to zpracovat. Ze srdce děkuji autorce, že napsala knihu o období, o kterém se až tak moc nemluví, ale co si nezadalo s nacistickými praktikami za války. O koncentračních táborech bylo napsáno tisíce knih a natočeno tísíce filmů, ale tohle? Jako by se to ani nedělo a přitom je potřeba lidem ukázat, jaká zvěrstva se děla prakticky hned vedle nás. Jak všichni dělali, že nevidí a neslyší.
Modlím se, aby se taková doba neopakovala, protože lidé jsou nepoučitelní a znovu by sklopili zrak a zacpali si uši.
Tahle kniha je emoční nářez. Syrová, krutá, bez příkras, bez patosu, geniálně zpracovaná. Před autorkou hluboce smekám.
Při čtení mi jako člověku a matce bylo psychicky i fyzicky zle, doslova mě bolelo srdce a přes slzy jsem neviděla, přesto jsem nemohla knihu odložit. Vědomí, že realita byla mnohem horší a ti hajzlové vyvázli de facto bez trestu, je skličující.
Často si říkám (hodně zjednodušeně!), že mezi nácky a komunisty, co do působení na našem území, byl největší rozdíl snad jen v tom, že ti druzí terorizovali a ničili vlastní lid a zemi a to celých 40 let. Němci moc tlačili na pilu a relativně rychle skončili. Tihle se poučili, hlavně pomalu a nenápadně, jako rakovina všechno infiltrovat a nastolit hrůzovládu. Je mi z toho zle a stále nedokážu pochopit, a asi fakt nikdy nepochopím, že je v osmdesátýmdevátým jednoduše nezakázali, nechali je prakticky bez postihu a s možností se dál podílet na formování republiky. Však co, to ne my, to oni, navíc je to už dávno, tak co, jedeme dál a co, že třeba v jiným kabátě.
Při návštěvě Čestného pohřebiště hrdinů druhého a třetího odboje v Ďáblicích jsem prožívala to, co autorka popisuje na posledních stranách. Do puntíku.
Zase se tam musím vypravit, zapálit svíčku a věnovat tichou vzpomínku. Neodpouštím. Odpouští jenom Bůh.
Štítky knihy
vězení, věznice 50. léta 20. století tajemství pomsta hřbitovy političtí vězni oběti komunismu historické romány české romány
Autorovy další knížky
| 2023 |  U severní zdi |
| 2021 | Prameny Vltavy |
| 2020 |  Anglická zahrada |
| 2019 | Podvod zlatého faraona |
| 2014 | Prokletí upírů |
Kdybych před lety, když jsem kolem hřbitova v Ďáblicích procházela, věděla o historii, kterou se za jeho zdmi komunistický režim pokusil pohřbít, nezůstala bych před jeho branami. Další (a dost ostrý!) střípek do mozaiky českých dějin mi tentokrát doplnila Petra Klabouchová s románem U severní zdi.
Je to kniha pro každého? Ne. Ale o tom, o čem se v ní píše, by rozhodně každý vědět měl.
Popravdě i já s ní měla menší problém, i když ji jinak považuji za výbornou a důležitou. Nesedl mi ale onen přístup, který je patrný už z hesla na obálce (já prostě princip msty neuznávám), proto jsem si úplně neužívala onu linku Mužem s dírou v srdci. Na druhou stranu příběhy z černých desek byly prostě síla! Asi nejvíc mě položil osud Mariky a popravdě jsem po jeho dovršení trochu pochybovala, jestli to vůbec zvládnu dočíst Ale nakonec jsem to dala, protože pokud dnes mohu udělat něco pro všechny ty lidi a jejich životy, které byly za oné doby nekonečné temnoty a zla tak bezcitně předčasně ukončeny, pak je to věnovat jim svůj čas ve vzpomínce. A k tomu je taková kniha rozhodně skvělým prostředkem.
Román je vyprávěn krásným barvitým jazykem, až je s podivem, jak jím autorka dokázala vyprávět tak ponurý příběh, který se jinak v mé hlavě odehrával v obrazech vymalovaných paletou odstínů od šedé po černou. A přesto to tak podivně ladilo! Jsem ráda, že je kniha zakončena doslovem, protože romány odkazující na reálie by je podle mě v ideálním případě měly mít vždy. Pro ucelení představy o tom, k čemu v pankrácké věznici v 50. letech docházelo, doporučuji přečíst/poslechnout si některý z rozhovorů s autorkou.
A mimochodem: když jsem dočetla až na konec a dospěla k těm 54 řádkům jmen a dat topila jsem se v slzách.