Temná dcera
Elena Ferrante
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418102/bmid_temna-dcera-A9S-418102.jpg
4
371
92
Leda, profesorka anglické literatury na florentské univerzitě, pochází stejně jako všechny hrdinky románů Eleny Ferrante z Neapole. Kdysi odtamtud utekla, aby se vdala a porodila dvě dcery. Nyní odpočívá na pláži v jižní Itálii, rozvedená, její dospělé děti odjely za otcem a ona se ke svému překvapení cítí konečně spokojeně a svobodně. Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou v ní však probudí zasunuté vzpomínky na dětství, na matku, se kterou měla, tak jako většina hrdinek Eleny Ferrante, komplikovaný vztah, a na dcery, které milovala tolik, až se začala bát, že se v nich rozplyne a ztratí sama sebe. Zprvu poklidné přemítání nad novým životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami, která posléze vyústí v drama. Elena Ferrante i v tomto románě nahlíží do nitra ženy, do jeho skrytých zákoutí, odkrývá narušené vztahy hrdinky k její rodině, k partnerovi i k sobě samé a nechá vyplouvat na povrch dlouho potlačované destruktivní pocity.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , ProstorOriginální název:
La figlia oscura , 2006
více info...
Přidat komentář
Geniální přítelkyně jsem vzdala před koncem prvního dílu - ale tahle kniha mě k nim možná vrátí. Ano, hlavní hrdinka působí chladně, její bilancování nevyrovnaně a trávení dnů poblíž neapolské rodiny banálně - ale ten příslib vášně uprostřed temnoty, vnitřní i objektivní, má v sobě něco velmi přitažlivého. Vztah dcer a matek, matek a panenek a panenek a dcer je navíc na začátku nepochopitelný a postupné odhalování, oč vlastně jde, mě vcelku bavilo.
Od Eleny Ferrante jsem přečetla celou neapolskou tetralogii (Geniální přítelkyně a další díly), ale do této knihy jsem se nedokázala dobře začíst a četbu si neužívala tak, jak její tetralogii. Sice jsem v této knize místy viděla rukopis staré známé E. Ferrante (či spíše překladatelky A. Flemrové) a cítila podobnou atmosféru jako v Geniální přítelkyni, přesto celé dílo hodnotím jako takové nemastné, neslané. Téma jako takové není špatné, ale jeho zpracování se mi vůbec nezamlouvalo. Obsahovalo sice pár zajímavých myšlenek, ale většina vnitřních monologů a bilancování hlavní hrdinky mi bylo naprosto lhostejné. Autorka v tomto díle čtenáře vůbec nevtáhla do děje, ničím ho neupoutala, aby u knihy setrval a hltal jednu stránku za druhou.
Moje první knížka od autorky a určitě i poslední. Velké zklamání. Hlavní hrdinka mi vadila od samého začátku. Dočetla jsem jen protože jsem čekala nějaký zajímavý konec,který nepřišel.
všetko čo som sa naučila v materskej škôlke, to budem opakovať celý život, akoby nám autorka vravela touto knihou. Budeme do seba navzájom hádzať šišky, kradnúť si bábiky, trucovať, obviňovať sa a kadejaké ukrutnosti stvárať, dokým aspoň v blízkosti smrti nepochopíme, že najviac je láska. Blee. Ja to tak nechcem.
První kniha od této spisovatelky a tuším, že zároveň i poslední, nějak mě to nepřesvědčilo... hlavní hrdinka ve věku 47 let vzpomíná na svůj uplynulý život, bilancuje svůj vztah k dětem, co udělala dobře, co špatně a prožívá jakousi sebereflexi.... k tomu jí vlastně přivedou cizí lidé s širokým příbuzenstvem, které pozoruje na pláži během své dovolené. Nakonec se s nimi seznámí, dojde k několika rozhovorům, kdy hlavní hrdinka sděluje podrobnosti ze svého života v podstatě cizí ženě a následně vše vygraduje incidentem kvůli ztracené panence a to je vlastně celý děj této knihy :-) sečteno podtrženo, o nic bych nepřišla, kdybych si toto nepřečetla, ale když mám hodnotit, tak to bude průměr... i pasáže, které asi byly myšleny jako nosné, kdy hlavní hrdinka zpytuje svědomí ve vztahu ke svým dětem a činu, kterého se dopustila, když byly malé, mě ničím nedojmuly, ani nešokovaly... prostě některé ženy nejsou jen a pouze ženy matky, ale také cítí potřebu se seberealizovat a to je vše..
Ještě že to bylo tak krátké,... i přesto se na sebe zlobím za takovou ztrátu času. Příběh byl divný (osoby také), vleklé vyprávění "o ničem",...
Tím jsem s touto autorkou pravděpodobně skončila.
Tak tohle byla těžká kniha... nikoli váhou, ale obsahem. Za mě velmi zajímavý náhled do nitra téměř padesátileté ženy, která se vyrovnává se svým životem. Není to žádné příjemné čtení, ale upřímně, komu z nás se v hlavě nehoní často právě tyto "ponuré" myšlenky? I přesto, že se snažíme být šťastní a optimističtí, mnohdy se v životě dostáváme do situace, kdy nám naše vlastní děti doslova "lezou na nervy", kdy jich máme "plné zuby" a nejraději bychom utekli. A to i přesto (a nebo právě proto), že je milujeme nade vše. Je těžké si tyto myšlenky přiznat a ještě je sepsat na papír. To považuji za velkou odvahu.
Kniha je plná ponurých myšlenek, je pravda, že světlých okamžiků se v ní moc nedočkáme. V některých situacích (popisu vztahu jejich dcer k ní) jsem Ledě rozumněla, jenom bych se nechovala stejně jako ona. Opustit vlastní děti kvůli hledání "sebe sama" je pro mě nepochopitelné. To je jedna z věcí, které nerozumím. Dále mi přišlo velmi zvláštní její chování k Nině a dcerce Eleně. Příhoda se ztracenou panenkou byla zvláštní...
Myslím si, že tato kniha není pro každého. Že ji mladá dívka nemůže pochopit, a možná právě proto jí připadá, že je jenom "o fňukání". Asi to chce dospět do správného věku (jsem úplně stejně stará jako Leda), kdy už si dokážeme přiznat, že naše vnitřní myšlenky odpovídají těm, které jsou v knize popsány. Umění však je, nedat je najevo, vyrovnat se s nimi po svém, najít si věci, které nás od nich odvádí, umět si říct a přiznat, že je to normání, že "nejsme špatné mámy či manželky".
Dávám tři hvězdy, knihu jsem přečetla během víkendu doslova jedním dechem. Je napsána velmi sugestivně. Navíc, jak jsem již napsala, považuji za velkou odvahu tento vnitřní dialog sepsat a vydat. A také jsem v knize našla pár zajímavých myšlenek.
"Je pěkná hloupost si myslet, že dětem o sobě můžeme vyprávět dřív, než jim bude alespoň padesát. Vyžadovat, aby mě viděly jako člověka, a ne jako funkci. Říct: Já jsem vaše historie, váš počátek je u mě, poslouchejte mě, mohlo by se vám to hodit." str. 101
„Nejtěžší je vyprávět věci, které sami nedokážeme pochopit.“
Nečekaně niterní a blízké i bez toho, že bych někdy byla ve stejné situaci, nebo prožívala stejné pocity. Chytla mě, na rozdíl od Geniální přítelkyně, od první strany, a už nepustila. A ano: je znepokojivá, obtížně pochopitelná a možná i divná. Ale za mě to je na plný počet hvězd.
Asi nejlépe vystihuje mé pocity po dočtení Rupi Kaur „Dotkl ses mne a nepotřeboval jsi k tomu dotek“.
Málokterá žena si přizná,že podobné pochybnosti také někdy řešila,ale opravdu velmi malé procento žen,by je řešilo byť jen podobně.
Nezaujalo, naopak odpuzovalo: hrdinové krátké novely vesměs nesympatičtí, zejména hlavní hrdinka a její dcery, samotná zápletka nepochopitelná, znepokojivá, divná. Včetně "rozuzlení".
Od autorky první přečtená a zůstane asi jediná - styl a námět mi nesedí 50%
...niežeby to bolo napísané zle (preto tie tri hviezdy), ale kauzalita deja mi nedávala zmysel a ten koniec radšej nebudem komentovať, tam to bolo najviac vypuklé a nejako narýchlo ukončené, akoby to spisovateľ/-ka písal/-a v bolestiach a ku koncu si dal/-a morfium a k tomu prášky na spanie. A to som si ten koniec čítal viackrát a stále som mal pocit, že mi tam dačo uniká, možno moja chyba.
Nepresvedčila ma, aby som si prečítal ďalšie knihy autora/-ky
Takže asi nie som cieľová skupina na čítanie takéhoto druhu literatúry.
Oprava.
Napísal som vyššie uvedený komentár, aj keď som vedel, že s ním nie úplne súhlasím, veď tá kniha sa predsa nečítala ťažko ani nebola vskutku od veci, a ja mám predsa v obľube knihy, v ktorých viac než to, ako sa niečo udialo, je dôležitejšie to, aký to bol pocit. A Temná dcéra to všetko mala, tak som začal hútať a naozaj som našiel chybu vo mne.
Vravím si, že mi neostáva nič iné, len to s ňou skúsiť znova. A po prečítaní prvej kapitoly, mi všetko docvaklo. Najťažšie sa nám rozpráva o veciach, ktorým nerozumieme.
Nech je toho dôkazom ako kniha samotná tak i ten môj popis vyššie!
A mne už teraz neostáva iné, len jednu hviezdu pridať, hoci to neznamená, že by E. F. nejako výrazne poskočil/-la (od radosti).
Elena Ferrante, je známa jako g e n i á l n í vypravěčka a tady v tom krátkém románu to jen potvrzuje. Souhlasím, že je to drsná sonda do hlubin ženské duše, a tolik emocí. Vím přesně, jak se cítí Leda jako dcera a dovedu si představit i to, co prožívá Leda v roli matky. Je možné, že to někdy, třeba na chvilku, zažily všechny ženy, protože když se narodí děti je život najednou úplně o něčem jiném. Zmítáme se mezi trpělivostí a nedůtklivostí, chápavostí a touhou dát se do pláče. Téměř padesátiletá Leda potká na pláži mladou maminku s holčičkou a začně vzpomínat na svůj život a m j. i na to, jak na tři roky a šestatřicet dní opustila manžela a své malé dcerky. Temné vzpomínky, ve kterých odkrývá narušený vztah k rodině, skvěle napsané, krátké, ale nezapomenutelné. A konec mě šokoval, ale i Ninu dovedu pochopit. Děkuji za poslední odstavec, jinak bych asi ani dnes neusnula. Alespoň trochu světla.
"Je to pěkná hloupost si myslet, že dětem o sobě můžeme vyprávět dřív, než jim bude alespoň padesát. Vyžadovat, aby mě viděly jako člověka, a ne jako funkci. Říct: Já jsem vaše historie, váš počátek je u mě, poslouchejte mě, mohlo by se vám to hodit."
"V průběhu prvního roku Martina života jsem zjistila, že už svého muže nemiluju. Byl to drsný rok, malá vůbec nespala, a já tudíž taky ne. Fyzická únava je zvětšovací sklo. Byla jsem moc unavená na to, abych studovala, přemýšlela, smála se, plakala, milovala toho příliš inteligentního muže, příliš urputně zabraného do své sázky se životem, příliš nepřítomného."
Kdo četl tetralogii Geniální přítelkyně ví, co asi může od Eleny Ferrante čekat. Bravurní vyprávění a vykreslení postav. Tentokrát je ale tak temné, jako název knihy naznačuje. Přiznám se, že ve dvou třetinách knihy jsem už v mysli autora/autorku prosila, ať přijde něco pozitivního. Ať se za jménem Elena Ferrante skrývá kdokoliv, nemá rád své hrdinky, trápí je, zamyká do jejich bezútěšných myšlenek a představ. Skvěle napsané, ale na mě až příliš temné.
Být matkou není jednoduché a Elena Ferrante se opět noří do hlubin, do kterých člověk jen nerad vstupuje a mnozí si tuto temnou stranu lásky odmítají připustit. Leda asi nezíská titul matka roku, ale přiznejme si zcela otevřeně, v každém z nás je kousek z ní.
Mám z téhle knížky zvláštní pocit asi bych si už od této autorky nic neprecetla i když možná ten zvláštní pocit by mě asi donutil.
Tak nesympatické postavy a tak stupidní děj jsem už dlouho nepotkala. Ještě že to bylo jen na jedno odpoledne.
Ať už je Ferrante kdokoli, jedním si začínám být jistá. Nenávidí ženy. Ano, píše naprosto fantasticky, nedokážu se od těch knížek odtrhnout, ale je to schizofrenie. Miluju ten styl psaní a nesnáším ty ukňourané, exaltované hlavní hrdinky, neustále se nípající ve svých citečcích a ublíženosti. Jsou na facku. Tu a tam mají jako správné psychopatky nějaký hrdinský výkyv, ale pak se zase objevuje sebelítost a strašlivé trpění. Ale jak jsem již zmínila, napsané je to geniálně a nejde od toho utéct.
Dokonale popsaný příběh ženy - ty věty, souvětí, slova jsou napsaná tak úžasně, že očima jen kloužete po stránkách a hltáte ty myšlenky se zatajeným dechem. Není to čtení oddechové, ale je tak dobře napsané, že knihu přečtete jedním dechem a trvá dlouho, než na knihu nebudete myslet.
Pro mě první knižní setkání s Elenou Ferrante. Ale bohužel tentokrát jsem při dočtení knihy necítila obvyklé uspokojení, nadšení, ale jen smutek a frustraci... Taková je totiž celá miniknížka. Smutná, nabitá negativní energií, neradostná, drsná, mučivá a drásající.
Tohle čtení není moc pro moji duši.... Ale snad se s autorkou znovu setkám, tentokrát za příznivějších knižních okolností.
Štítky knihy
zfilmováno italská literatura rodina psychologické romány rozhlasové zpracování rodiče a děti
Autorovy další knížky
| 2016 |  Geniální přítelkyně |
| 2017 | Příběh nového jména |
| 2017 | Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou |
| 2018 |  Tíživá láska |
| 2020 | Prolhaný život dospělých |
Jedním dechem! Po celou dobu s pocitem neklidného pohlazení a nepřímého ztotožnění. Mám to úplně stejně, ale jinak. Je to můj příběh, jen jsem zažila něco úplně jiného. Geniální!