Temná dcera
Elena Ferrante
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418102/bmid_temna-dcera-A9S-418102.jpg
4
371
92
Leda, profesorka anglické literatury na florentské univerzitě, pochází stejně jako všechny hrdinky románů Eleny Ferrante z Neapole. Kdysi odtamtud utekla, aby se vdala a porodila dvě dcery. Nyní odpočívá na pláži v jižní Itálii, rozvedená, její dospělé děti odjely za otcem a ona se ke svému překvapení cítí konečně spokojeně a svobodně. Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou v ní však probudí zasunuté vzpomínky na dětství, na matku, se kterou měla, tak jako většina hrdinek Eleny Ferrante, komplikovaný vztah, a na dcery, které milovala tolik, až se začala bát, že se v nich rozplyne a ztratí sama sebe. Zprvu poklidné přemítání nad novým životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami, která posléze vyústí v drama. Elena Ferrante i v tomto románě nahlíží do nitra ženy, do jeho skrytých zákoutí, odkrývá narušené vztahy hrdinky k její rodině, k partnerovi i k sobě samé a nechá vyplouvat na povrch dlouho potlačované destruktivní pocity.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , ProstorOriginální název:
La figlia oscura , 2006
více info...
Přidat komentář
Temná kniha...Velmi často jsem při čtení měla nepříjemné pocity, to ale nikterak nesnižuje kvalitu, právě naopak. A byla jsem jediná, kdo pátral, zda v některých postavách/jménech najdu odkaz na autorčinu tetralogii?
Krásný i když srdcervoucí příběh umocněný silou “postavy” hadrové panenky. Hlavní hrdinku a její chování by se měla snažit pochopit každá z nás čtenářek, která je matkou.
Poslouchala jsem audioknížku. Tato niterní sonda do duše ženy, matky ve středních letech, není jednoduchým posloucháním/četbou, odhaluje totiž hrdinku až na dřeň. I když se s jejím chováním a "řešením" vnitřní nespokojenosti nedokáži ztotožnit, neznamená to, že ji v nějaké míře nelze aspoň trochu pochopit. Dávám plný počet za odvahu vynést na světlo i "temné" aspekty mateřství/lidství.
Slabší kniha, která se motá stále v tom samém, co už jsme četli v Přítelkyni. Bohužel v tom nevidím žádný posun, nic objevného, všechno už bylo řečeno jinde. Tedy samozřejmě je to opět zabaleno do slušivých slovíček a úvah, takže se to nakonec dá, ale pod povrchem je prostě nezáživnost.
Velmi chutná jednohubka Eleny Ferrante. Z celé "trilogie" na mém žebříčku zaujímá Temná dcera druhé místo. Vypravěčský styl opět za jedna (i kdyby autor/ka popisoval/a jízdu autem a rozjímání na záchodě bude to stát za to). Děj je opět studie vztahů mezi matkami a dcerami. Někomu by se mohlo zdát, že je to pro Elenu oblíbené nevyčerpatelné téma. Přesto, není to jednoduché téma, ale ta krásně seskládaná písmenka jsou pastvou pro oči.
To je tak... Chcete si na chvilku číst Temnou dceru. Kradete si každou minutu, kdy dvě malé dcery odběhnou a zrovna vás nepotřebují. A těsně před koncem knihy přiběhne ta nejmenší potvůrka. A víte co chce? Jestli bych jim neoloupala pomeranč... můžu říct, že to co se ve mně, ve chvíli, kdy jsem loupala pomeranč, odehrávalo nejde sepsat. Byl to opravdu zvláštní pocit. Dlouho nebudu jen tak loupat pomeranč, abych si nevzpomnela na Temnou dceru.
ohavná kniha. číst o žárlivosti a neschopnosti milovat mi stačilo v Geniálních přítelkyních, děkuji, ale Ferrante už si nedám
Audiokniha
Moje první kniha od autorky, očekávala jsem trochu víc. Téma poměrně závažné, hledání sama sebe, rozpor mezi rolí matky a samostatné nezávislé ženy. Zpracování se mi však moc nelíbilo a přednes vypravěčky to dorazil. Bylo to takové unylé, uspávací, nedokázalo mě to patřičně vtáhnout, často jsem se přistihla, že mi myšlenky utíkají úplně jiným směrem a musela jsem si tak znovu přehrávat „zmeškané“ pasáže a napodruhé se hodně soustředit, aby mi zase neuniklo, co vlastně poslouchám.
velmi hezké, mateřský cit nemusí být jen o oddanosti dětem, i matka je jen člověk .... ač lepší či horší
Musím říct, že jednoznačně jde poznat, že geniální přítelkyni (GP) a temnou dceru napsala stejná autorka. Temná dcera se nedá s GP srovnat, ale určitě za přečtení stojí. Můžeme zde vidět vztah dcery a matky a je velmi zajímavé, že každý toto pouto cítí jinak.
Velice čtivé, místy až napínavé dílko. Zřetelně se zde objevují pohnutky, pocity, místa a další prvky vlastní hrdince Geniální přítelkyně, jedná se o velice podobný rukopis až do té míry, že jsem někdy měla pocit, že autorka vykradla sama sebe. Není to úplně lehké čtení, naopak je potřeba interpretovat různé symboly zde použité, zejména pak osudovou panenku, která zosobňuje harmonický vztah mezi Ninou a její dcerou. Rozuzlení celého příběhu mi připadalo poměrně slabé. Přesto doporučuji.
(SPOILER) Temná Elena, tak jak ji známe. Celou dobu jsem měla pocit, že čtu znovu Dny opuštění, případně jeden koncentrovaný díl Geniální přítelkyně. Tentokrát se hlavní hrdinka jmenuje Leda, nic se ovšem nezměnilo na tom, že pochází z Neapole, což vnímá i téměř v padesáti letech jako křivdu, žije proto v bohatém městě na severu (tentokrát je to Florencie), celé dny čte, dělá si poznámky a snaží se tak vydřít si akademickou kariéru... ale především: celý život křivdila své matce, křivdila svým dětem a manželovi, ale nedokáže si to s nimi vyříkat, takže se motá životem, blouzní, buší jí srdce, dělá nesmyslné věci a nedokáže se zkrátka sama se sebou srovnat. Pokud bych si měla odhadovat, kdo je ve skutečnosti Elena Ferrante, přiřkla bych jí právě tuhle nevyrovnanou povahu, hraničící snad až s psychickou poruchou. Jak jinak než osobním vyrovnáváním si vysvětlit opakovaně v knihách popisované záchvaty "roztřepení", neschopnost vydržet v klidu pár dnů na jednom místě, potřebu veřejně hysterčit a jednat impulzivně (jako třeba krást malým dětem hračky a místo soucitu s trpícím dítětem pak doma několik týdnů odcizenou panenku oblékat do šatiček). Nesplynutí s dětmi, ať už vlastními nebo cizími, se u hrdinek Ferrante opakuje: zatímco Elena v Geniální přítelkyni v záchvatu lásky k milenci tahala děti z města do města, aniž by je tam zapsala do školy, protože se starala jen o sebe, Olga z Dnů opuštění se nedokázala zvednout a přimět se pomoct nemocnému dítěti, které jí trpělo přímo v bytě, protože měla zrovna plnou hlavu toho, že ji opustil manžel. A Leda, ta v opojení z první pochvaly své práce nechala děti dětma a odjela si na tři roky užívat s profesorem, kterej jí tu pochvalu vyslovil, přičemž jen sem tam zavolala manželovi, aby si na něj trochu zaječela. Nemůžu samozřejmě říct, že já bych se chovala líp, kdybych měla rodinu, ale můžu aspoň věřit, že jo, protože mám pocit, že na rozdíl od hlavní hrdinky jsem vyrostla z puberty...
Tahle knížka se extrémně dobře čte: odsejpá to, nic není navíc, je tam jen pár postav, které se dobře pamatují, krátké věty, pěkný překlad, živé zápletky, jemné napětí, vzbuzení zvědavosti...
Bohužel ten příběh je úplně studený. Takové zamyšleníčko pro maminky, vychovávající dcery, něco jako Coelho - rádoby hluboká myšlenka zpracovaná instatní formou kázaníčka na reklamním letáčku z kostela.
Ale protože hrdinka (nebo hrdinky, četla jsem dvě knížky) nemají prostor získat sympatie čtenáře, jsou studené a vypočítané, tak to morální poučení nemá žádnou emotivní hloubku a čtenářky to nějak nezasáhne... Tragédie hrdinčiny matky není smutná, ani tragická, je to prostě jen jeden z bodů obsahu k odškrtnutí po přečtení. Ani u kuchtiček ze satelitních vesniček nemůže vyvolat pověstnou zamáčknutou slzičku, protože ono je to jaksi jedno i všem postavám v knížce, jedou si svoje podle obsahu.
Už ale vím, kdo je Elena Ferrante: počítačová aplikace. Ta přesná vypočítanost textu určeného širokým masám nudících se čtenářek časopisu "Moje malá psychložka" by tomu odpovídala. Přesné dávkování textu a zápletek, kovový chlad postav, nula emocí... je to jasné, Italové mají appku Elena_1.0
Nicméně je to celkem prima oddechovka, četla jsem od Eleny ještě jednu knížku, už ani nevím, o čem to bylo, ale bavilo mne to, i když tam ten příběh byl asi ještě plytší. Ale další už asi číst nebudu. Ale vy si to přečtěte, je to na jeden večer.
Nic není perfektní, jako výchova vlastních dětí, Leda to pozná už z vlastních zkušeností. V profesi svůj úspěch slaví, doma se však trápí. Výchova dětí ji tolik dusí, proč se jí to děje ale netuší. Po letech prošlých, kdy z dětí se už ženy staly, se rozhodla odjet do Neapole na prázdniny. Pláž a svěží vzduch jí prospívá, jako by se znova nadechla, má klid, jak už dlouhá léta neměla. Náhle se její pozornost obrátí na záhadnou ženu s dívenkou v náručí. Od té chvíle se cítí být s ní jaksi spjatá, proč ji tolik zajímá, vždyť se jí ani nepodobá. S ní přišly i vzpomínky už dávno zapomenuté, jak vychovávala dcery své. Přiznání dávné pravdy její srdce tíží, jako ztracená panenka na písečné pláži.
Váhala jsem mezi dvěma a třemi, ale doposlouchala jsem to do konce, takže za 3. Kromě Přítelkyně, která mě uchvátila, jsem četla ještě Tíživou lásku a teď tohle. Přikláním se k názoru, že Ferrante Geniální přítelkyni fakt nenapsala. :-D Její ostatní knížky mě nebaví. Tenhle příběh mně přišel jako: dobrá myšlenka, výborné téma, ale naprosto ploše zpracované. Bez hloubky, bez napětí, bez gradace. (Pokud si chcete přečíst něco výborného na téma "my matky nejsme jenom svaté", dejte si Musíme si promluvit o Kevinovi.) Navíc mě iritoval hlas herečky, která knížku načetla - laskavý a jemný, lehce afektovaný. Proboha, to měla být nějaká drsoňka, která by ve výrazu dokázala "uhrát" celý příběh. Takže tak. Fakt si nejsem jistá, jestli se do něčeho dalšího od Ferrante ještě pustím. To si jednou udělám raději znovu čas na Geniální přítelkyni.
Autorka Geniální přítelkyně. Trochu depresivní zpověď matky dvou dcer. Vzpomínky občas negativní, občas pozitivní, ústředním motivem je její touha po seberealizaci. Sonda do života ženy, matky, hledající skutečnou vášeň. Mám z toho rozporuplné pocity. Ale napsané je to krásně.
Přečtená jedním dechem. Vylíčit slovy emoce, myšlenkové pochody, pocity umí tato autorka prostě dokonale.
Skvělá kniha o těch stránkách mateřství, o kterých se nemluví, a o jedné nešťastné ženě, které možná matkou vůbec být neměla, protože to chce spoustu nesobeckosti, trpělivosti a potlačení sebe sama, na což není vlastně nikdo připraven, dokud dítě nemá. Depresivní, děsivé, přesto přitažlivé.
Jako vždy skvělá kniha od této geniální autorky. Přečetla jsem s nadšením všechny díly Geniální přítelkyně a teď toto. Baví mě jistá surovost, Neapolské prostředí a zápletky.
Štítky knihy
zfilmováno italská literatura rodina psychologické romány rozhlasové zpracování rodiče a děti
Autorovy další knížky
| 2016 |  Geniální přítelkyně |
| 2017 | Příběh nového jména |
| 2017 | Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou |
| 2018 |  Tíživá láska |
| 2020 | Prolhaný život dospělých |
Chtělo se mi napsat, že jsem od autorky slavné Geniální přítelkyně čekala víc, ale vlastně jsem čekala jen něco jiného. Má to zvláštní atmosféru, čekala jsem temnou, ale ona byla spíš letně líná. Člověk si na ten styl musí zvyknout, ale nakonec to byla zajímavá sonda do psychiky matky a také do života Neapolitánky, která by na své kořeny ráda zapomněla. Pak ale den po dni na pláži pozoruje rodinu Neapolitánů a ta jí zrcadlí vlastní zkušenosti a postoje. Být máma každopádně není jednoduché, v každé z nás to odkryje hlubší psychické rysy než jakákoli jiná životní role.