Tatér z Osvětimi
Heather Morris
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/382011/bmid_tater-z-osvetimi-V67-382011.jpg
4
4325
4325
Tatér z Osvětimi / Tetovač z Auschwitzu série
1. díl >
Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, využil svou nepatrnou volnost k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, čekala by ho jistá smrt. Za své přežití mu vděčí mnozí. O holocaustu existuje bezpočet knih. Tato je však unikátní. Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, a byl odhodlán nejen přežít, ale také žít naplno. To, co poznal, je sice strašlivé, ale současně plné naděje a odvahy. A v jeho vzpomínkách má své místo kupodivu také láska. V řadě vězňů čekajících na tetování stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea – trochu drzého hazardéra – to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů a déle než sedmdesát let nevyprávěný, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají. Při čtení budete možná slzet, děj knihy vás však také povzbudí. Neboť to, co je v lidech nejlepší, přežilo i v situaci ze všech nejhorší. Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003 a toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu.... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2018 , CPressOriginální název:
The Tattooist of Auschwitz , 2018
více info...
Přidat komentář
Strhující příběh podle skutečné události nás zavede do koncentračního táboru v Osvětimi-Březinka kde hlavní hrdina se snaží přežít...,pozná lásku svého života.
Takovéto románové zpracování tvrdého, krutého a skutečného příběhu je pro lidi asi více stravitelné.
Četlo se to rychle s dobře.
Doporučila bych i studentům, pro získání představy.
Knihu jsem dočetla již před několika dny, ale potřebovala jsem si srovnat myšlenky. O holocaustu mám načtenu hromadu knih a tato mě při čtení pěkně vytáčela. Vůbec nezapadala do mnou vytvořeného rámce o této tematice. Nedalo mi to a trochu jsem tedy zapátrala v jiných zdrojích a najednou to do sebe zapadlo. Tato rozporuplnost (objevující se i v množství komentářů dole) pramení z naší neznalosti. Kniha totiž podává jiný, méně známý úhel pohledu. Mezi tisíci vězňů se našel občas jeden, který díky svým schopnostem a dovednostem, ale predevsím také díky notné dávce štěstí získal lepší postavení než ostatní. Nebylo jich bohužel moc ( a tím pádem ani svědectví), a proto jsou pro nás jejich životní příběhy tak nepochopitelné. Což samozřejmě nijak nezmenšuje hrůzy holocaustu.
Knihu jsem tedy vzala na milost. Vždyť nevzdat se v tomto každodenním děsu lásky, nenechat si zcela vzít “duši”, je vlastně ukázkou lidské statečnosti, boje a vzdoru. Každopádně nejsilnějším momentem byl ale pro mě doslov jejich syna. V něm bylo víc než v celé knize dohromady.
Vůbec nevím, jak okomentovat knihu, která je o hrůzách, které se děly. Přečtěte si jí, toť vše.
Asi budu v menšině, ale mne kniha zklamala. Osvětim byla vylíčena jako trochu horší pionýrský tábor...
Nikdy nepíšu 2 komentáře k jedné knize, ale tentokrát musím. Příběh tatéra se mi zdál neuvěřitelný, přesně jak píší někteří další – skoro jako dětský tábor. Dala jsem plný počet hvězdiček, protože se mi to jinak četlo velice dobře a dalo mi to základní přehled, jak to v Osvětimi fungovalo. Ale po přečtení knihy „Utekl jsem z Osvětimi“ od Rudolfa Vrby připouštím, že tento příběh nemusí mít moc „obroušené hrany“, protože Rudolf Vrba také zmiňuje, že pro vězně na vyšším společenském žebříčku byl život v Osvětimi celkem snesitelný a Kanada byla v podstatě rájem, i když také někdy nebezpečným. Ale vězni netrpěli hladem a žízní a ti šikovní si mohli nakrást v podstatě cokoliv (boty, oblečení, cennosti). Co mě ale ve vyprávění Rudolfa Vrby zarazilo, když psal o dvou tatérech, jací to byli veselí chlapíci a jak o celé věci žertovali, ptali se vězňů, kde chtějí mít číslo vytetované. Za svými 5* si přesto stojím, i když mě některé věci na tatérovi mrzely. Ale nikdo nevíme, jak bychom se v tak hrůzném prostředí chovali.
Z názvu knihy je známo, kde se děj odehrává, jehož hlavním hrdinou je tater, jeden z vězňů, který má za úkol tetovat do kůže vězňů čísla. I v tak těžkém prostředí se najdou lidé, kteří si pomáhají za cenu rizika vlastního života. Zde nachází tater svou lásku Gitu, pomáhá jejím spoluvězeňkyním a přes mnohé útrapy se dočkali svobody a dosáhli společného života.
Knihu autorka napsala na sklonku života hlavního hrdiny z jeho vzpomínek a vyprávění. V životě se řídil heslem: "Pokud se ráno probudíš, je hezký den!" Kniha je psána se vzpomínkovým optimismem, kdy to těžké je už překonáno.
Krásná obálka, kniha je velice čtivá, ale..... Přečetla jsem již dost knih o holokaustu, koncentračních táborech, gulacích a válce. Vždy se jedná o kruté období , na které se ale nesmí zapomínat. V této knize podle skutečné události to buď nezvládla autorka nebo Lale na pobyt v Osvětimi vzpomíná jakoby z nadhledu. Svůj pobyt tam prožívá spíše, jakoby v trestaneckém táboře. S každým se kamarádí, kšeftuje, pomáhá, vše mu vychází . Prožívá zde i lásku. Prochází se, kde chce, to proto , že je tatér a označuje příchozí vězně?
Samozřejmě je dobře, že přežil. Ne každému se to podařilo.
Lale mi vyprávěl, co museli dělat, aby přežili. Žil podle hesla: "Pokud se ráno probudíš, pak je to hezký den."
"Viděl jsem, že nějaký vyhladovělý mladík kvůli tobě riskoval život. A došlo mi, že asi má cenu tě zachránit. Zítra ráno pro tebe přijdu. Zatím si odpočiň."
DOPORUČUJI !!!
Wow. Nevím, jak jinak začít. Knih s touto tématikou jsem zatím nepřečetla tolik, ale tahle se mnou nesmírně zamávala. S mými emocemi, prožitky. Nemám problém se do každé knihy vžít natolik, že mi přijde, jakoby se příběh odehrával přímo přede mnou. Tohle pro mne byl tak moc silný příběh. Příběh s dobrým koncem, kterého se ale dožila jen hrstka lidí. Nechci ani tak komentovat to, co se dělo v koncentračním táboře, ale něco jiného.
Je v jistém smyslu naprosto úžasné, jak se Lale s Gitou dokázali vrátit - jeden k druhému i k normálnímu životu. Ti dva si opravdu byli souzeni a jejich láska musela být mocnější, než všechno na světě. To ostatně z příběhu úplně srší, stejně tak jako z doslovu jejich jediného syna. Lidé, kteří prošli hrůzami války, si poté dokázaly vážit života mnohem víc, než třeba my nyní. Alespoň mi to tak přijde. A heslo Lela: "Pokud se ráno probudíš, pak je to dobrý den." bychom si všichni měli zapamatovat a řídit se jím. Neřešit malicherné maličkosti a více si užívat a vážit života, jaký máme.
Děkuji za tento příběh a soudím, že tento typ literatury by měl být povinný. Pro každého. Na minulost nesmíme zapomínat.
Poslední dobou jsem toho přečetla na téma válek a koncentráků dost. (Musím si dát pauzu.) Tohle je aspoň vyprávěno osobou, která měla v té hrůze co zažívali trošičku ,,štěstí". Jestli se to tak dá nazvat. A zda je ten příběh hezký? To se nedá říct, protože co je na téhle době pěkného. Knížka se ale čte dobře a měl by si jí přečíst každý.
Víte, asi byla chyba dívat se prvně na fotky, protože mně se Gita nelíbila už tam. Už tam jsem pocítila jakousi averzi a prostě...už dopředu jsem cítila, že bude zle. No a během machrování jeho s esesákem jsem cítila, že nemusím i jeho, a nechuť k protláčený smyšlený věci byla na světě. Opravdu blb každej, kdo tomu věří, propadne nebo nedej bože uroní slzu. Ty si schovávejte na silnější chvíle.
Autorka opět plno vymýšleček, opět ze závažnýho tématu plnýho bolesti udělala románek plnej srandy, sexíku a užívárny, prostě pohoda.
Pomocí esesáka přenášené dopísky?
Opovažuje se mu radit, jak se chovat k ženám a ten na něj dá a hltá to??
"Lale Gitu zpozoroval a když viděl, jak ztrápeně se tváří, zasmál se". Jako proč??
Jen se na něco zeptá Rusa u krematorií, už mu cpe klobásy a vážně mu je celou dobu nosí. A to hooodně klobás a čokolád. Jen tak. Jako proč? Přesně tak to bylo i v Cilce - jí taky srali horem dolem. Proč ???
Gitiny kámošky o Kanadě-shromadišti věcí:"jo, my ti něco přinesem, nás moc nekontrolujou"...o stránku dál " ale nevím jak to půjde, dozorkyně nás pořád kontrolují" ... tak jak??
Odchází s SSákem z plyn.komory a Lale na něj: "Vy PARCHANTI, kolik nás ještě chcete zabít"? a on se jen zasměje a jde dál, ani ho nesejme ?? Tady jsem přestala číst.
Jak čtu z vašich komentů, prý si to tam rozdávali. To mě znechucuje docela. Osvětim vážně není místečko, kde by se dalo ojíždět svou vyvolenou, kterou vám dovede Esesák na lusknutí prstem a já, bejt Gitou nebo jím, STYDÍM SE !! toto světu vyprávět.
Trapní oni a trapná autorka.
Sorry, ale dementi, takhle se udělat na skutečný bolesti tolika lidí a tak hrůznýho místa.
Jak jsem to tam četla, někdy jsem až nevěřila, že tam ti dva vážně byli a Cilka v tom táboře taky. Tam se nedalo při večeru procházet pod loktem s kámoškama jako na procházečce v parku...hloupej každej kdo se tím dá ošálit no. A že vás je dost jak vidím
Tahle kniha se opravdu povedla. Je napsaná srozumitelně a velmi čtivě. Příběh dvou lidí, kteří se do sebe zamilují v pekle a tohle peklo spolu překonají.
Zní to blbě, ale bylo to fajn čtení, pokud se zaměřím na Lale a Gitu a opomenu, kde se jejich láska zrodila.
Doporučuji
Z knihy jsem hodně zklamaná.
Nerozporuji pravdivost příběhu, ale nelíbí se mi zpracování. Nevím, kde nastala chyba, jestli Lale na sklonku života už část hrůzy vytěsnil (což bych mu přála) nebo jestli to bylo pojetím autorky, ale každopádně je to pohled na koncentrační tábor přes růžové brýle. Spousta situací se mi nezdá hodnověrná, nevěřím, že to bylo tak "snadné".
Další, co se mi na knize nelíbilo, byl způsob zpracování příběhu. V podstatě ve mně nevzbudil emoce, které jsem od příběhu o holokaustu čekala. Hrůza, znechucení, soucit, a obdiv k těm, co to přežili, které obvykle u takových příběhů cítím, se nedostavily. Žádná z postav mi nepřirostla k srdci, charaktery byly nedostatečně vykreslené, emoce v jednotlivých situacích nevystižené. Příběh působí plytce a studeně. Sloh jako od žáka základní školy.
Myslím, že pokud chcete číst o holokaustu (a je to potřeba, aby se na tu hrůzu nikdy nezapomnělo), raději si vyberte jinou knihu.
Jsou příběhy, které by neměly být nikdy zapomenuty. Jako ten Laleův - příběh slovenského žida, který prošel peklem koncentračního tábora v Osvětimi a Březince a jako tatér se stal očitým svědkem děsivých událostí, promyšlené brutality a masového vraždění. Ale také nesobecké lásky, přátelství a nezištné pomoci.
Myslím, že nikdo z nás si nedovede představit jaké to je být ze dne na den zbaven svobody, důstojnosti i identity. Jaké to je, když se z vás stane jen číslo ve statistických tabulkách a pečlivě vedených seznamech. A přesto Lale, stejně jako mnozí další, dokázal vyprávět svůj příběh až téměř po 70 letech. Jako by celý život pociťoval vinu za to, čím prošel, že využil každé příležitosti k tomu, aby přežil.
Říká se, že uvěřitelné si musíte vymyslet, ale to neuvěřitelné se stalo - číst Laleův a Ditin příběh, projít s nimi vše co během války, ale i po ní zažili, to je vskutku adrenalinová jízda, ale i nádherný příběh o lásce a naději. Aneb jak vždy říkal Lale: „Pokud se ráno probudíš, pak je to hezký den.“
Je těžké kritizovat knihu s tak těžkým a silným tématem a necítit se při tom alespoň trochu špatně. Nicméně Tatér z Osvětimi je nejslabší kniha o holokaustu, co jsem kdy četla. Nepotřebuji (a ani nechci) detailně popsané hrůzy, ba právě myslím, že mezi řádky se dá vystihnout atmosféra mnohem tíživěji. V tomto podání se však jedná o melodrama a vlastně nejlepší na celé knize mi přišel doslov. Silný příběh podle skutečnosti by si rozhodně zasloužil kvalitnější zpracování.
Tak trochu pohádka. Je pravda, že je to určité osvěžení (detailně popsané hrůzy v koncentráku jsou v jiných dílech), ale stejně mi vadilo jak hlavní postavě vše vychází, jak se z něj pomalu stával "boss" celého tábora..
Na konci je informace, že mělo být původně sepsáno jako scénář pro film - škoda, že se tak nestalo, podle mě by byl výsledek 100x lepší
Styl psaní je tristní. Jak tu již přede mnou někdo poznamenal, opravdu to připomíná slohovku žáka 5. třídy. Je to napsané naprosto bez emocí, jako bych četla návod k obsluze nové pračky. Ani děj není nijak obsahově napínavý, navíc autorka naprosto zlehčuje situaci židů a jejich urpení v Osvětimi. Vzhledem k tomutu všemu a mnohému dalšímu, co se mi na knize nelíbilo nechápu, jak může mít hodnocení 80%.
S citem vyprávěný příběh skutečné lásky z Osvětimi, trochu přikrášlený poslouchán jako audiokniha v příjemném podání Martina Siničáka.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) láska milostné příběhy tetování hrdinové holokaust, holocaust podle skutečných událostí oběti nacismu
Autorovy další knížky
| 2018 |  Tatér z Osvětimi |
| 2019 | Cilčina cesta |
| 2021 | Tři sestry |
| 2020 |  Příběhy naděje |
| 2024 | Sestry pod vycházejícím sluncem |
Velice dobře se četla, není tam žádné podrobné líčení hrůz, které se v Osvětimi děly. Díky tomu bych ji doporučila široké veřejnosti. Každý si může udělat dostatečný obrázek, jak to tam vypadalo, a být vděčný za to, jak žijeme teď. Tatér měl mnohokrát velké štěstí, že přežil.