Píseň krve
Anthony Ryan
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/207398/bmid_pisen-krve-cs2-207398.jpg
5
1849
1849
Stín Krkavce série
< 1. díl >
Vélin Al Sorna, zasvěcený Šestému řádu, byl od útlého dětství cvičen k boji a zabíjení ve službách víry. Řád se stal jeho jedinou rodinou. Vélinův otec byl rytířem krále Januse, panovníka sjednocené říše. Vélinovo rozhořčení, že ho otec zbavil jeho práv a v pouhých deseti letech ho nechal na prahu Šestého řádu jako nalezence, nezná mezí. Během pobytu v řádu se navíc doslechne podivné zvěsti o své matce, na niž si téměř nevzpomíná. Postupně také odhaluje důvody, které jeho otce vedly k tomu, že ho řádu svěřil. Ale jedna pravda je důležitější než všechny ostatní: Vélina Al Sornu čeká budoucnost, kterou má teprve pochopit. Budoucnost, která změní nejen říši, ale také celý svět.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2014 , HostOriginální název:
Blood Song , 2013
více info...
Přidat komentář
Anthony Ryan vlastně nepřináší nic nového, co se týče fantasy žánru. Píše o víře, o cti, o přátelství a to vše zasazuje do skvěle propracovaného světa. Co však pohání Píseň krve je neuvěřitelný vypravěčský talent. Jen tak dále.
Asi jsem četl něco jiného.
Titul už mě nezaujal, když jsem ho prvně spatřil. Obálka - pf. Anotace - zív. Pak jsem četl první recenze a čekal, že to bude bomba. A ono nic. První půlka jakž takž čtivá, druhá byla dobrá leda na spaní. Postavy nudné, charaktery ploché, skoro jsem nevěděl kdo je kdo. Tolik Mirků Dušínů v jednom románu se jen tak nevidí. Děj je pospojován oslími můstky. A je jich tam až neuvěřitelně moc. Náhody a chování postav se dějí pouze proto, že to tak autor chce a je jedno, že je to nereálné až na půdu.
Druhý díl si přečtu možná někdy v důchodu, až si samou nudou ukopám prdel v domově důchodců.
Lord Verniere, doprovázející na poslední cestě veřejného nepřítele Vélina Al Sornu, má možnost zaznamenat skutečný průběh událostí, které jeho zem přivedly na pokraj zkázy. A rychle zjišťuje, že je rapidní rozdíl mezi skutečností a historkami…
Píseň krve je založena na prostých základech. Na šesti stech stranách sledujeme osudy hrdiny, jehož budoucnost je nám už od začátku známa. Postupně se tak před námi skládá obraz příčin, souvislostí a následků, které formují charakter muže, jenž se jednou stane známý jako Vrah Nadějného.
Román nepředstavuje žádnou revoluci v žánru, naopak Anthony Ryan je staromilec a podle toho vypadá i první díl jeho trilogie. Namixoval mnohokrát použité ingredience do podoby, které můžete vytknout pouze to, že nepřichází s ničím novým. Přesto je dokonalá hlavně po stránce jazykové, díky čemuž mě strhla od prvních stran. Není to pouze řemeslo s elfy a draky, ale vybroušený klenot, který dokazuje, že epická fantasy se dá dělat i jednoduše. Stačí vypravěčský talent.
Během čtení jsem měl několikrát s knihou problém, ale musím přiznat, že závěr to celé obrátil tak, že většinu mých výtek zcela pohřbil "za hranicemi světa, mezi zemřelými". Jednou z hlavních byla Víra, nebo spíše oddanost lidí, kteří se vlastně jinak jako věřící neprojevují. Tohle poslední kapitola převrátila naruby tak, že mi poklesla čelist.
Druhý problém, který ovšem trochu zůstal, je určitá odlidštěnost většiny hlavních hrdinů. Většinou až příliš potlačují svá osobní přání a touhy ve jménu povinností. Asi proto jsem si z celé skupiny nejvíc oblíbil Nortaha, který se nikdy nedokázal svých pocitů zbavit a také se jako jediný skutečně osvobodil. Díky tomu působil nejživotněji. Vélin naproti tomu to své sebeobětování někdy až přežene, ne že by neměl udělat to, co mu svědomí velí, ale v určitých případech by měl dát průchod svým pocitům. Ve skutečnosti právě proto, aby nezranil ty, které se svým mlčením v určitých situacích snaží chránit.
Trochu mi vadila i Šérin, zejména ze začátku, takové to klišé "jsem nadaná víc než jiní a proto se mnou nikdo nekamarádí a já si zase nechci nikoho pustit k tělu", navíc její postoj k nenásilí byl tak nepřirozený, že i Gándhí by vedle ní vypadal pomalu jako španělský conquistador.
Naopak styl vyprávění, propracovaný svět, posmutnělá atmosféra a již zmíněný závěr mi nedovolily knihu odložit.
Pokud bych Píseň krve srovnával s jinými knihami, tak často zmiňovanému Jménu větru se dle mého zas tak moc nepodobá, má s ním společné víceméně jen to, že se hrdina na začátku ocitne tzv. "ve výcviku", a že je jeho příběh pojat jako vyprávění historikovi. Vélin není zdaleka taková "Mary Sue" jako Kvothe, není ve všem nejdokonalejší a nejlepší (i když si to o něm někteří myslí). Mnohem víc než Kvotheho připomíná Jona Sněha.
Už to, že okamžitě začínám s druhým dílem svědčí o tom, že si mě Ryan získal.
Byla jsem velmi ráda, že kapitol, které se odehrávají v přítomnosti, je opravdu málo. Nejvíce jsem si totiž užívala minulost, kdy Vélin prožíval svůj život vojáka v Šestém řádu. Těšila jsem se na jejich závěrečné zkoušky, jako například „Přežití v divočině, boje s holí, mečem, střílení z luku, běh, jízda na koni...!“
Styl autorova psaní je jedinečný, protože (k mému překvapení) jsem za celou dobu čtení nikdy nepřeskočila ani jednu jedinou větu. Tak moc mě tato kniha bavila! Od začátku do konce se neustále něco dělo!
Dokonalá kniha! Opravdu vřele doporučuji!!!
Dokonalá kniha,Vaelina jsem si oblíbila,nemám ráda když je hlavní hrdina nereálně dokonalý. Kniha se skvěle čte a styl vyprávění jsem si zamilovala. Určitě doporučuji.
Odporúčam všetkými desiatimi :D ... Po dlhšej dobe opäť kniha, ktorá ostane v mojej mysli ešte nejaký čas. Velina, hoci nie je vykreslený ako klasický kladný hrdina, neide neobľúbiť si už hneď na začiatku. S každou kapitolou pribúdajú nové informácie, ktoré si pomaličky skladáte do celkového obrazu. Hovoríte si, že už vás nič neprekvapí, no otočíte stranu a hovoríte si: "Čožee??" :) A takto to je až do konca knihy. Veľkým plusom je taktiež štýl písania, ktorý ma nesmierne bavil a žiadne "hluché" miesta v knihe, ktoré často preskakujem. Problém sa od nej odtrhnúť, keď sa človek raz začíta. :D
5/5
Skvěle! Jen tak dál!!! :) Kniha mě tak pohltila, že jsem hledala každou volnou minutu, abych ji mohla znovu otevřít a číst. Nechtěla jsem, abych ji dočetla, byla opravdu skvělá!
(Jo, jasně, měla určitá negativa, jako například jména postav, která se mi do teď pletou, ale to nic nemění na tom, že jsem konečně zase našla knihu, od které jsem se nemohla odtrhnout.)
Od samého začátku naprosto čtivá kniha. Nechybí intriky, souboje, přátelství, trocha té lásky a temných sil. Přečetla jsem to jedním dechem a hned vyrazila pro dvojku. Charaktery všech postav jsou vykresleny výborně a přesto ne rozlekle. Vřele doporučuji všem!
Úžasná kniha. Vůbec nelituji toho, že jsem si ji koupil. Je dokonce velice pravděpodobné, že si koupím i druhý díl, snad i třetí. I když to nikdy nedělám, u téhle knihy dokonce připouštím, že si ji někdy přečtu ještě jednou. A navíc ta nádherná obálka!
Naprosto skvělá kniha! Četla se úplně sama a byla neuvěřitelně zajímavá. Rozhodně doporučuji.
Co mi přišlo škoda, že postavy byly velice černobílé a Vélin je až moc "přehnanej klaďas"... Jinak dobrý a doufám, že další díl se rozvine dle recenzí a komentářů, už mám nakoupeno.
Velmi milé překvapení. Už dlouho jsem nenarazila na tak dobrou knížku. Čte se sama. Ze začátku mi dělalo trošku problém zvyknout si na nezvyklá jména a místa. Po dvaceti stranách jsem si vyrobila záložku s mapkou a bez problémů. Za mě opravdu doporučuji a těším se na další díly!
Velmi povedeně napsaná kniha. Někdy dočtu knihu, a po týdnu nevím přesně o čem byla. Tady i po dvou týdnech si pamatuji celou knihu v psaném pořadí. Hodně se mi vryla do paměti. Skvělá a poutavá.
Poměrně standardní fantasy příběh, který je ale čtivý a pěkně odsýpá. Uvidíme, jestli si tuto úroveň udrží i v dalších dílech.
Nádhera, prostě nádhera.
Knížku jsem četl s neskutečným nadšením, a i když mi poměrně dlouho trvalo, než jsem došel ke konci, vůbec mi to nevadilo, ba naopak, ještě to umocnilo můj zážitek. Každou větu jsem si vychutnával, každý řádek naprosto zbožňoval a tak není divu, že dávám pět hvězd.
Po dočtení dvou dílů Kroniky Královraha od skvělého Patricka Rotfhusse jsem si smutnil, že mě asi dlouho nic tak nenadchne jako Kvothův příběh, ale to jsem se mýlil! Píseň krve, stejně jako již zmiňované Jméno větru a Strach moudrého muže, nenabízí příběh zásadně originální a převratný, ale skvělé vypravování a nádherné vykreslování krajiny.
Jediný maličký nedostatek jsou pro mne postavy, které sice nejsou úplně ploché, ale i tak mi nepřijde, že by byly napsány tak bravurně, že bych se s nimi sžil, což mě trochu mrzí. Doufám tak, že v dalším díle se dočkám více Vélinových emocí a pocitů.
Absolutní bomba.
Moc často se mi to nestává, ale nic nemám raději, než když v nulovém očekávání otevřu náhodnou knihu, a pak mne pohltí tak, jak se to stalo u Písně krve. Autorův styl vyprávění a jeho mistrovské vyjadřování mi dokonale sedlo.
Když všude vidím přirovnání k trůnům, taky si dovolím poznámku. Podle mě automaticky neznamená propracovanější - lepší. U této knihy mi přišlo vyvážení plynutí děje a popisu okolí a postav ideální.
Po delší době něco, čeho jsem se nemohl nabažit. Ještě, že budou další dva díly.
Kniha byla čťivá i když místy dlouhá a repetetivní. Pořád ale jedna z nejlepších fantasy poslední doby.
Štítky knihy
přátelství meč a magie plánovití, inteligentní vrazi čest nájemní vrazi fantasy hrdinská fantasy
Autorovy další knížky
| 2014 |  Píseň krve |
| 2018 |  Oheň probuzení |
| 2016 | Královna ohně |
| 2015 | Pán věže |
| 2020 | Volání vlka |
Pieseň krvi si ma získala kvôli hrdinovi, ktorý si nemyslí, že je dokonalý, práve naopak. Jeho "dar" mu je skôr na obtiaž ako by ho vystavoval na obdiv celému svetu. Skromnosť a zásady boli niekedy až cez čiaru, najmä keď sa v mene viery a všetkého čo Rád predstavoval postavil aj voči svojim priateľom, schopnosť sa kontrolovať som obdivovala. O tom, že to nie je rozprávka pre násťročných svedčí aj fakt, že jeho spolupútnici kapú ako huby po daždi. Dúfam, že sa svoj dar naučí ovládať a využiť v boji so zlom. Zapôsobil na mňa rozprávačský talent autora, ktorý bol pre mňa úplnou neznámou a naozaj som netušila do čoho idem. Avšak porovnávanie s Menom vetra, či dokonca s Hrou o tróny je viac ako trúfalé. Skôr by som ho "jemne" prirovnala k Willovi z Hraničiarovho učňa, kde autor opisuje prerod chlapca na hrdinu svojim chytľavým vyprávačským talentom a postupne tým vťahuje do deja, pridáva a rozvíja ďalšie postavy a odhaľuje tajomstvá. Teším sa na druhý diel, dúfam, že nestratí na kvalite prvého.