Starý zákon – Žalmy

K n i h a ž a l m ů je jedinečná sbírka duchovní poezie, jejíž jednotlivé skladby jsou staré až tři tisíciletí. Původně tvořily liturgický doprovod ke kultickým dramatům, jimiž si lid staré smlouvy zpřítomůoval spasitelné skutky Hospodinovy. Po zničení jeruzalémského chrámu Babyloňany r. 587 př. Kr. doznal vnější ráz bohoslužeb hluboké změny, ale na oblibě žalmů se tím nic nezměnilo. Zůstaly modlitbami a písněmi židovstva a byly beze změn převzaty i apoštolskou církví. Slovy žalmů se modlil i Ukřižovaný. Proto se těší žalmy u křesťanů všech vyznání tak veliké úctě. Nový překlad dává s novou naléhavostí vy¬niknout jejich obsahu a ukazuje, jak zůstávají žalmy živé i po tisíciletích přes všechny proměny dob. JlŽ TÉMĚŘ PO TŘI TISÍCILETÍ oslavuje Boží lid svého Boha a připomíná jeho spasitelné skutky sobě i jiným písněmi a modlitbami, které se přes všechny proměny časů dochovaly až po naše dny v biblické sbírce žalmů. České označení žalmy vede přes latinské psalmi k řeckému psalmoi, jímž Septuaginta překládá hebrejské tehillím = chvalozpěvy. Takto označen je ovšem jen Z 145 (sg tehillâ, v. 1). Jednotlivé žalmy jsou zpravidla nadepsány mizmór (celkem 57x), v Septuagintě většinou psalmos (sg). Žaltář je knihou v Novém zákoně nejčastěji citovanou. Svědčí to o jeho oblibě už v apoštolské církvi. Časem získal pevné místo v bohoslužbě všech církví. Vedle evangeliáře představuje první pokusy o biblické překlady do národních jazyků. Zásluhu na tom mají především ženské kláštery, v nichž znalost latiny nebyla veliká. Nejstarší českou památkou tohoto druhu je překlad žalmů vepsaný mezi řádky psalteria, užívaného nejspíše ve svatojiřském klášteře na pražském hradě někdy před r. 1300 (F. M. Bartoš, Počátky české bible, 1941, 4). Někteří badatelé se však domnívají, že staročeský žaltář vznikl už v 10. nebo 11. stol. (E. Smetánka, O stáří českého žaltáře, v Listech filologických 1930, 438—44). Nový překlad, který zde předkládáme, je dílem ekumenické spolupráce; bral zřetel na různou církevní praxi s liturgií zpívanou nebo jen čtenou. Pochopitelně sledoval co nejvěrnější přetlumočení původního textu, ale snažil se i o zachování jeho básnického půvabu. Nebylo přirozeně možné zachovat pádnost hebrejštiny dodržením počtu slabik originálu. Místy bylo nezbytné vsunovat pomocná slova (v tisku vyznačená odlišným typem písma). Věříme však, že se podařilo dát žalmům takovou podobu, která je učiní českému čtenáři blízkými a milými. Poznámka: Hebrejský původní text, který je podkladem tohoto překladu, byl průběžně srovnáván s nejstarším překladem, řeckou Septuagintou, jejíž zněni tvoří podklad textu bible užívané v pravoslavných církvích, i s latinskou Vulgátou, která je biblí církve římskokatolické a u žalmů rovněž vychází ze Septuaginty. Tím se vysvětlí, že obě tyto verze se shodují v odchylkách od původního textu. Všechny podstatné odchylky jsou zachyceny v kritickém aparátu připojeném k jednotlivým žalmům. Nebyly však zpravidla zaznamenány podružné odchylky vysvětlitelné z volnějšího překladu některých výrazů nebo způsobené celkovým pojetím žalmů (např. užití různých časů a stavů slovesných apod.). Rozdílné číslování žalmů v jednotlivých typech sz kánonu je poznamenáno na str. 12. Překlad: Starozákonní překladatelská komise českobratrské církve evangelické.... celý text