Stanice Tajga

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Pátý román Petry Hůlové autorky Paměti mojí babičce či Umělohmotného třípokoje je román dobrodružný a až detektivně napínavý. Propojují se v něm různé doby, světadíly, kulturní prostředí, hodnotové žebříčky a povahy. Z Dánska přecházíme na sovětskou a posléze ruskou Sibiř a vracíme se zpět, tutéž skutečnost vidíme očima mužů i žen, vzdělanců i lidí vzděláním nedotčených. Stanice Tajga je román ukotvený ve skutečných reáliích a jako vždy u Petry Hůlové je jazykově mimořádný. Tentokrát podřídila jazyk vyprávění plynutí příběhu a nezavrhla spisovnou češtinu. Kniha přináší poutavou dobrodružnou četbu, vypráví strhující příběh, jakých je v současné české literatuře málo. Autorka za knihu obdržela Cenu Josefa Škvoreckého 2008 ....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/54_/5447/stanice-tajga-360-5447.jpg 4.1144
Žánr:
Romány, Literatura česká, Historie
Vydáno:, Torst
1. vydání originálu:2008
Počet stran:338
Jazyk vydání:český
Ilustrace/foto:David Balihar
Autor obálky:David Balihar
Vazba knihy:měkká / brožovaná
ISBN:80-7215-336-7
Nahrávám...

Komentáře (38)

Kniha Stanice Tajga

Přidat komentář
Penicuik333
12. srpna

Mám z knihy hodně smíšené pocity a nedokážu si jí nikam zařadit. Je neuvěřitelně rozmanitá, střídá spousty rejstříků a poloh.

alef
17. července

„Jsou hodiny, kdy se nic neděje. Bzučí moucha kolem lampy, v průvanu povlává záclona, na palouku v tajze se pase sobí jelínek. Bývají takové i celé dny. Slunce vychází a zapadá jako na houpačce, dny poslušně odtikávají, mezi probuzením a nočním spánkem je koberec zeleného pažitu a v něm jedna jediná stezička vpřed...“

Stanice … místo, kde můžete setrvat, zakotvit … nebo jet dál. Light motiv dalšího z příběhů z pera Petry Hůlové mě zaujal, a samozřejmě i místo, do kterého svůj příběh situovala – Tajga: místo plné vlků a sobů, nekonečně rozsáhlé, sporadicky osídlené a přitom etnicky dost různorodé, a taky přímo Charyň: stanice na trase Transsibiřské magistrály, místo, které vypadá úplně stejně po válce, kdy v Rusku vládne kolektivizace, zestátňování a kolchoznictví, jako v devadesátých letech, kdy padla sovětská velmoc. A pak je tu ještě jedno, vzdálené místo: „civilizované“ Dánsko těsně po válce – místo, odkud přicházejí hrdinové tohoto příběhu, aby se střetli se zaostalým světem na rusko-mongolských hranicích.
Mrazivá divočina tajgy je prostorem, kde se všechny postavy a postavičky tohoto velmi složitě zapleteného a propojeného příběhu (prostorově i časově) musí vypořádat s existenčními problémy, a bojovat s dobou ve které žijí, ale i s tou dávno minulou. Přitom ani tak nejde o rozdělení na devadesátá léta (tedy současnost) a poválečná, tohle rozdělení je spíš podružné, protože to, s čím se všichni musí vypořádat je úplně jiná minulost – dávná a prastará minulost tajgy – s jejími fascinujícími a přiznejme, velmi extrémními, životními podmínkami. Pro „šílené“ cestovatele z Dánska, místo neuchopitelné, příručkově nenastudovatelné, … neznámo, s prastarými duchovními hodnotami – řídícími se přírodou a jejím uctíváním, kde navzdory dobám a režimům, šamanismus neztratil na své autoritě.

Zapadlá ruská vesnice, je pak místem kde se zastavil čas, úplně se rozpustil v šedivé každodennosti, neměnné a stálé, jen tak totiž může uchovat svá tajemství, mystikou opředené tajemné rituály, které po generace neměnně determinují vztahy – mezi původními obyvateli (Kary, nebo, Řepáči, jak jsou nazýváni v příběhu) a Sověty a obyvateli násilím přestěhovanými do těchto nehostinných krajin (bez možnosti návratu) a pak cizinci, kteří nejspíš nějakým nedopatřením vystoupili na téhle zapomenuté stanici. Brzy pochopíte, že odlišné způsoby života původních obyvatel a „sovětských kolonizátorů“ jsou problémovými samy o sobě, „akčnost“ do časově velmi, opravdu velmi pozvolna plynoucího děje, tedy samozřejmě vnáší „vpád“ cizorodého elementu – třeba v podobě, až idiotsky naivního hlavního hrdiny Hablunda (jediné z postav, jejíž příběh je ukončen, příběhy ostatních zůstávají otevřené).
Stejně pomalu a oklikami, jako se odvíjí děj příběhu, jsem se dostala i k svému hodnocení /ono to tak nějak svádí k rozvláčnosti, vážně :-)/, k důvodu, proč jsem příběhu Petry Hůlové strhla jednu *. V podstatě jsem z dalšího z příběhů z pera téhle autorky opět nadšená, jak už jsem napsala u knížky Paměť mojí babičce, kterou vřele doporučuji, Petra je pro mě osobním objevem letošního roku, její vědecké zázemí ji umožnilo napsat beletristicky strhující kulturně-antropologickou studii, a mě její způsob psaní, přiznávám, naprosto nadchnul. Už jsem zase odbočila, takže se vrátím k 4*, jejichž příčinou je Hablund, dokonale zařazený do příběhu, dokonale se hodící do příběhu (bez něj by to určitě nebylo ono), ale … proboha, mě tak strašně iritoval, byl mi osobně nepopsatelně nesympatický, s jeho idiotskou naivitou, že mi vlastně byl naprosto volný – mě bylo úplně jedno, co se s ním stane … a tak jediné, co mi v příběhu chybělo, bylo trochu víc mého čtenářského zaujetí pro hlavního hrdinu, své emoce jsem na něj opravdu neplýtvala :-).

/Pozn. – možný spoiler: S idiotkou se v příběhu setkáte, místní idiotka Josipovičová, je ale pro mě, slabým odvarem zhýčkaného, neskutečně naivního a znuděného dánského zbohatlíka, který neví, co chce, a proč to chce, každou chvíli nadchnutý pro něco jiného, své peníze získal v podstatě kolaborací s Němci, resp. vydělal je na válečném obchodu s Němci a ve finále jdoucí si idiotsky pro vlastní zkázu, to pro mě byla silná káva :-)/.

hanzmb
29. dubna

Perfektně vystavený příběh, založený na prolínání osudů několika hrdinů i časových rovin. K tomu nám prakticky neznámé prostředí. V neuspěchaném závěru pak přijde bomba. Co si víc ještě přát? Je nutné číst na jeden zátah. Jinak hrozí, že se budete neustále vracet zpět a hledat návaznosti a postavy.

432830
19.12.2018

Ano, zápletek, epizod a postav bylo v knize tolik, že jsem některé pasáže musela číst vícekrát. O to víc mne ale kniha pohlcovala, vlastně jsem ty pasáže četla znovu s chutí, protože jsem měla šanci objevit něco, čeho jsem při prvním přečtení nevšimla. Souvislosti ve vztazích mezi hlavními i vedlejšími postavami, souvislosti v jejich osudech...Víc než samotné postavy mě zaujalo prostředí, ve kterém se děj odehrával. Krutá sibiřská tajga se svými drsnými kmeny...Surovost řepáků se ve finále nejevila tak brutální jako konečné řešení Charyňských ohledně Hablunda. Konec byl vynikající také svou implicitností. A teď pozor na spoiler!!!! To, že Hablunda Buro se stařešinátem nakonec snědli, mi docházelo docela dlouho..a zase jsem se vracela v pasážích a ujišťovala se, že jsem to pochopila správně. Konec šel v průběhu knihy předvídat, ale množství dalších zápletek umožnilo právě tu výraznou pointu. Proto lidé stále ohmatávali a potěžkávali Hablundovy paže, proto v knize padlo, že za Bura se jedli lidi...Naprosto netradiční tematika knihy, konečně něco nového! Styl Petry Hůlové mě naprosto nadchnul, ať to byla Paměť mojí babičky nebo Stanice Tajga..V podstatě nemám k tomuto stylu psaní výtku...Jen tak dál!!!

HankaJóga
16.10.2018

Knihu a hlavně její konec si budu asi dlouho pamatovat, i když se mi nečetla úplně lehce, tak jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla. Autorka píše opravdu zajímavým způsobem a krásným jazykem o netradičních tematech. Doporučuji k přečtení, ale asi to není kniha, která by se každému líbila, ale věřím, že pokud ji přečtete, tak na ni jen tak nezapomenete.

haki34
10.10.2018

jednoslovně mě napadá že hustý...místy mě děj trochu nudil, místy byl strhující...hlavní hrdinové mi přišli divní, nesympatičtí...a konec mě dorazil už úplně...
knížka, na kterou jen tak nezapomenu...od Petry Hůlové jsem jako první četla Paměť mojí babičce a tak jsem se na Sibiř docela těšila...a jestli je to tam tak doopravdy tak jsem ztratila něco ze svých iluzí..příroda asi bude hezká, ale krutá, to tak nějak sedí, nicméně z obyvatel (zejména Karů/řepáčů) jsem měla pocit, že autorka se inspirovala návštěvou sídlišť a osad někde na východním Slovensku, případně přímo nechvalně proslulým Luníkem IX...střet civilizací, přítel alkohol, všemocná televize s reklamou, sovětské agitace, medaily, vzdělávání občasnů i na lovu sobů..mizející tajemné obřady a zpěvy a vize v ohni...

jak už jsem psala, nikdo z hrdinů mi k srdci extra nepřirostl, možná nejsympatičtější byl Erske..zajímavá kniha, která stojí za přečtení...

p.s. a taky by mě ještě zajímalo, co se vlastně stalo s Mariane ??

chiara
14.04.2018

Po dočtení knihy jsem byla trochu rozpačitá jaké dát hodnocení. Až teprve nyní, s několikaletým odstupem kdy si třídím databázi, přidávám další hvězdu neboť jsem si uvědomila, že mi tato kniha vlastně uvízla nezapomenutelně v paměti. Částečný problém jsem měla s množstvím postav a vzájemných příbuzností , několikrát jsem se musela vracet abych se ujistila kdo je kdo a s kým byl propojený. Naopak popis prostředí a tvrdého života v tajze vynikající, závěr perfektní. Hablund a jeho konec mi už několikrát samovolně naskočil v různých životních situacích a kupodivu vždy úsměvně.

Gabi13
21.02.2018

Celou knihu jsem čekala na něco... Stále jsem byla napnuta co mně čeká. A závěr byl nečekaný, až me zaskočil.
Krásný styl psaní a popis míst a událostí je ale perfektní.