Šógun

Jubilejní šedesátou přečtenou knihou za tento rok se stává téměř tisícistránkový Šógun. Jedna z nejlepších knih, které jsem vůbec kdy četla. Zcela pohlcující příběh anglického lodivoda Johna Blackthorna, který se svojí lodí Erasmus ztroskotá u bájného Žaponska. Píše se tok 1600 a dlouholeté příměří Země vycházejícího slunce je narušeno. Blackthorne je nedobrovolně vtažen do politických her a jen díky svým schopnostem a znalostem se dokáže přizpůsobit naprosto odlišné kultuře. Nádherné čtení.

Japonsko? Jéje, vy myslíte tu zemi podivínů, kteří se celý den dívají na anime a prahnou po všem ženském? Fakt odpuzující, ne díky… Co to… Proč se na mně plnou rychlostí hrne armáda z plna hrdla křičíce BANZAAAAAAAI?!? POMÓC!

Šógun aneb epický příběh o Angličanovi, který všechny civilní Japonce ve svém okolí odpuzuje svojí dentální hygienou! Oukej, oukej, přestanu tak popichovat všechny možné národy a přejdu ke knize!

Šógun je jízda. A jaká! I přes svou úctyhodnou velikost 900 stran má příběh svižné tempo a neustále nám do očí dává hromadu brutality, sebevražd, xenofobie, úchyláctví a…! Čajových dýchánků. Aspoň ten se pro národ našeho lodivoda projeví jako nádherný příspěvek do kuchyně!

Nemá smysl vysvětlovat tak obrovitý příběh, musím, ale vyzdvihnout gradaci příběhu! Postavy tomu všemu dodávaly šmrnc a humor :) Jinak mě kniha obohatila svými informacemi o Japonské kultuře, zvycích a… ano také o polštářování! Mám nějaké výtky? Nu, v recenzích jsem četl, že zakončení pro některé z postav je neuspokojivé a nedokončené. Mě to osobně tak nezaráželo a spíš to za mě slouží jako otevřený konec, ke kterému si můžeme mnohé domyslet.

Silně doporučuji 100/100 a přeji vám dlouhý život bez potřeby seppuku! :-D

Zvláštní kniha. Nelituji toho, že jsem ji přečetl, ale doporučit ji také nemůžu.

Na straně kladů především zasazení a práce se střetem dvou zcela odlišných kultur a světů. V japonské kultuře se vyznám minimálně, takže přesnost nedokážu posoudit, ale popis kultury a zvyků působil velmi přesvědčivě a cením si i toho, že ani jeden ze světů (Japonsko x Evropa) nebyl prezentovaný jako "ten správný".
Na druhou stranu - chápu zaměr s překladateli a postupným učením se cizímu jazyku, ale bohužel není příliš obohacující i ke konci knihy číst rozhovory na úrovni "So sorry, I go ship".
Stejně tak rozvíjení spousty dějových linek a konfliktů, které prakticky vyšumí do prázdna (Zataki, Ochiba, ale našlo by se mnoho dalších), jedna z hlavních postav celého konfliktu prakticky nedostane prostor, a pokud ano, je vykreslená jako naprosto nekompetentní (Ishido).

Nakonec můj subjektivní pocit - přišlo mi, jako by se příběh snažil rozjet, ale za celou dobu nedokázal strhnout, nezískal spád, a ani ukončení jednotlivých linek (pokud k nim vůbec došlo) ve mně nezanechalo prakticky žádný pocit. Exkurze do Japonska to byla krásná, ale to bylo vše.

Rozhodně zajímavá kniha. Informace o Japonsku o kterých u nás moc neslyšíte. A příběh krásně plynul.
Jediné s čím jsem měla problém byl formát knihy. Ocenila bych trochu větší písmo a rozdělení na kratší kapitoly pro snadnější orientaci.

Úchvatná kniha nejen svojí rozsáhlostí, ale také celkově dějem. Japonská kultura a britský zajatec, který se nevědomky transformoval na novou kulturu. Přes to všechno si stále zachovával naději v podobě návratu domů ke své ženě a dítěti. Časem už nebyla tak silná díky lásce k jeho průvodkyni a tlumočnici. Bylo hidnebzajimave sledovat celý ten děj, ať už je zcela vymyšlený, nebo se zakládá na nějaké skutečnosti.

20.10.2025

Rozhodně moje nejdelší audiokniha. Šedesát pět hodin! Nicméně, tolik informací z Dálného východu jsem obdržel poprvé. Clavell byl skutečným expertem raně novověkého Japonska a japonských dějin vůbec (pokud si to všechno nevymyslel).
Uchvátil mě popis japonských zvyků, tradic, jídla, života, náboženství a polštářování. Poduškování a polštářování je tu zmíněno nesčetněkrát. Autor se nevyhnul porovnání života křesťanů v Evropě a obyvatelů Japonska. Japonci byli úplně šokováni špínou, opilstvím, nedodržováním hygieny a špatným chováním všech těch, kteří z Evropy dopluli k jejich ostrovům. Japoncům jejich dobré vychování a zvyky zůstaly, to jen Evropa dnešních dnů je v rozkladu...
Možná mi chybělo víc akce a rozhodně jsem počítal s popisem konečné bitvy na kterou čtenář poté, kdy se stane z Blackthorna samuraj a dostane na starost výstavbu loďstva, čeká a těší se na ni. Tohle je ovšem všem odepřeno, ale i tak je to velmi kvalitní a zajímavá kniha.

Clavellovu Asijskou ságu mám ráda a do Šóguna jsem šla již se znalostí příběhu ze seriálu. Nečekala jsem tedy velká překvapení, nicméně stejně jsem s úžasem sledovala tu vynikající šachovou partii. Seriál se mi líbil, kniha jej však ještě předčila.
Japonská kultura, kterou autor vykresluje, mě vždycky něčím láká. Možná je to ta kombinace řádu a smyslnosti. Cti a něhy. Morálky a poezie. Mužského a ženského principu a touhy zachovat si tvář, která se v každém z nich odráží zcela jiným způsobem. A její konfrontace s evropskou "kulturou", či spíše nekulturou. Nedělám si iluze a neidealizuji, samozřejmě že bych v takovém světě a za takových podmínek žít nechtěla, obzvláště ne jako žena. A přesto to má na stránkách knihy své podmanivé kouzlo.
V Šógunovi je hodně silných momentů, velmi mi například utkvěla scéna, když se Blackthorne znovu setkává se svými druhy. Ten kontrast bijící do očí, ta deziluze, to uvědomění, jakým býval dříve člověkem. Lze to velmi připodobnit k jakékoli životní transformaci, kterou člověk prochází.
Ráda se také pořádně začtu do děje. Objem knihy a vykreslování letmých detailů, to je útulnost sama. K tomu plastičnost postav, spletitost děje, uvěřitelnost pohnutek. Šógun je náročná kniha, ale trpělivého čtenáře odmění. Karma :-).

Toto byla bez jakýchkoliv pochybností nejdelší audiokniha (65 hodin), jakou jsem kdy doposlouchal.
Předně nemám nic proti dlouhým a popisným příběhům a zcela chápu, že Clavell ve své asijské sáze chtěl ukázat kontrasty setkávání Evropanů s asijskými kulturami. Zároveň oceňuji autorovu obeznámenost s japonskými dějinami, ačkoliv ve svém příběhu nabídl spíše idealizovanou představu samurajů a jejich kodexu cti. Čtenářům bych proto doporučil, obeznámit se s historickými postavami, které Clavell do svého příběhu pod jinými jmény začlenil.
Ačkoliv tedy dokážu pochopit, s jakými úmysly autor svůj román napsal, nedokážu se ubránit pocitu, že velká část zdlouhavých pasáží by se klidně mohla vypustit. Celý příběh čtenáři nabízí pouze dva typy scén. V té první jedna postava vysvětluje druhé své plány nebo o nich sama velice podrobně přemýšlí. Touto scénou ostatně celá kniha končí. První typ scény je obvykle následován druhým, v němž spolu dvě postavy hovoří za pomoci překladatele o nějakém úředním či strategickém postupu. Opět, chápu, že jazyková bariéra hraje v příběhu důležitou roli, nicméně bych možná od poloviny knihy ocenil jakousi autorskou zkratku a Blackthorna na několik měsíců zranit a mezitím naučit lépe japonsky.
Příběh vypráví velice podrobně o událostech předcházející bitvu u Sekigahary, která je zmíněna na poslední stránce, když kníže Toranaga vysvětluje čtenáři svůj velký plán a spěšně ještě doznává svůj podíl na některých nevysvětlených událostech (spálení Erasma, smrt Mariko). Když jsem se chýlil ke konci, uvědomoval jsem si, že samotná bitva v knize vlastně ani být nemůže, protože by do ní zkrátka nepasovala. Kromě útoku nindžů, útěku z Ósaky a možná ztroskotání Erasma je příběh vyprávěn za pomoci výše zmíněných scén. Nicméně i tak jsem byl spíše zklamán.
Kniha považována právem za klasiku historického románu, ale souhlasil bych s uživatelkou Audrina, že by kniha mohla být tak o 500 stran kratší.
PS: V knize se nachází několik nenápadných pomrknutí autora na současného čtenáře. Vzhledem ke svým zážitkům z japonského zajateckého tábora nemůže zapadnout věta starého portugalského kněze, který Blackthornovi řekne, aby Evropané "nikdy nedopustili spojení japonské agresivity s moderními zbraněmi."

Jasně, je to svazek obsáhlý, ale přesto jsem nepočítal s tím, že ho budu číst tak dlouho. Na jednu stranu mám teď období, kdy se na čtení nemohu soustředit tak, jak bych si přál, a na stranu druhou se nejedná o četbu jednoduchou; téměř každá stránka páně Clavellovy knihy přináší řadu důležitých informací, na něž jsem se musel plně soustředit. Než jsem se pustil do čtení, zhlédl jsem oba seriály, které podle této předlohy vznikly a ohodnotil jsem je na jiné databázi. Zpravidla u mě platí, že je kniha lepší, než její převedení do formy pohyblivých obrázků, ale tady musím přiznat, že považuji knižní předlohu i oba seriály za rovnocenné. Četbu jsem si (jako obdivovatel starého Japonska) opravdu užil, i když se autor dopustil tu a tam nějakých nepřesností. Ale to je ve výsledku nepodstatné, protože to byl pro mě skvělý zážitek.

Co si tak vzít na palubu letadla do Tokia? Šóguna! Dá se to stihnout? Nedá. A zase reminiscence na Endóovo Mlčení...a řadu dalších knih o křesťanství v Japonsku...

Knihu jsem četla hrozně dlouho a bylo to asi jedno z nejtěžších čtení vůbec pro mě... Dělo se v ní moc a zároveň nic a nedopadla tak, jak jsem chtěla. Další díly si sice přečtu, ale až za dlouho, nějak toho Japonska apod bylo až dost.

S monumentem okolo monumentu.

Do teď se mi ještě nenaskytla pořádná příležitost k tomu, abych si jakoukoli knihu zkusil vychutnat i jako audio. Vše ale změnil fakt, že jsem se rozhodl jít sám Tour du Mont Blanc, tedy dlouhý několikadenní okruh okolo horského masivu Mont Blanc. Jako jediného "společníka" jsem chtěl mít jen knihu, ale při tak náročné pouti na samotné čtení nezbývá moc času. Audiokniha se tedy přímo nabízela. Volba padla na Šóguna.

Krásná monumentálně vystavěná práce, která se jen tak neomrzí. V mém případě šlo jak o pohled, jež jsem měl tu možnost neustále pozorovat po své levé straně, tak o poslech který mi šel do uší. Šógun je opravdu grandiózní a poučné vyprávění s dokonale vestavěnými postavami, které se dokáží přímo zhmotnit v prostředí samurajského japonska, jehož popis James Clavell zvládl opravdu bravurně.

Kniha mi tedy byla krásným, nenáročným a přesto velkolepým společníkem na dlouhé (náročné) a pro mne též velkolepé pouti. Nezbyde než k podobné příležitosti audio doporučit a poděkovat za něj.

Co za odporné lidské chrchle byli Evropané v porovnání s Japonskem? Špinavé hnusné výkaly, které strašila koupel a odvážili se k ní jednou ročně. Žijící ve vlastních sračkách hledající veškerou příčinu svého utrpení ve zkouškách, které na ně seslal ten pán nahoře. Pouštění žilou, které pomohlo vyléčit nemoci stejně, jako házení “čarodějnic” do vody, aby se rozhodlo, zda je či není hříšníce. Střet kultur, kdy ta japonská dala evropské neskutečný výprask, a které by hrdost nevrátila ani sepuku celé tehdejší společnosti. Agresivní rozpínavost křesťanství a vnucování se všude pod záštitou spásy duše, by měla být připomínána, jako odstrašující příklad tehdejší doby. Není, neboť slovo boží si stále jede svou, cpe se všude, kde ještě neproniklo a stále straší peklem ty, kteří se nepoddají. Měla by být už jen pro ta neskutečně vysoká ega, která vnucují všem bezmezně hlubokomyslnou myšlenku, že se jedná o jedinou správnou pouť životem. Uspěchaný závěr mě trochu nasral.

02.06.2025

Tak tohle bylo velkolepé..

Šógun je asi nejznámější dílo Jamese Clavella a právem je hodnocen kladnými ohlasy.

Je to ,,epos,, o tom žádná, připravte se na cca 984 stran, nebo na 65 hodin poslechu v audioverzi. Já se tentokrát rozhodla pro audio, je totiž skvěle načtena panem Pavlem Soukupem a nemohu si pomoci, ale on ty historické romány prostě umí namluvit tak, aby lahodily uším..

Nacházíme se v Japonsku okolo roku 1600, kdy se u břehů objeví ztroskotaná holandská loď Erasmus. Na palubě je posádka, jež byla ihned zajata a lodivod John Blackthorne, který postupem času získává různé výhody a stává se tak velmi důležitou a klíčovou postavou. Kníže Toranaga ho, díky jeho znalostem a schopnostem, brzy využívá k dosažení svých politických cílů. A jak se Japonci učí novým věcem od Blackthorna, tak i lodivod se učí mnoho věcí od Japonců.

Naráží tu do sebe dvě naprosto rozdílné kultury, ale je tu hezky popsáno, že každý se od každého může něco užitečného naučit.. nechybí tu spoustu vypjatých momentů, potyček, nedorozumění, náboženských rozdílů ale i prozření, přátelství, obdivu, lásky, radosti, smutku a pochopení.. skvěle popsané prostředí, lidé i události..

A ač je tato kniha velmi obsáhlá, nic tu není zbytečné, vše na sebe perfektně navazuje, není zde žádná výplňová omáčka..je to geniální a naprosto mě to uchvátilo..

Přečetla jsem příběh,který byl plný zrady,lásky,vražd,četla jsem to dost dlouho(mám ráda knihy,které mají takové množství stránek),ale u téhle knížky jsem postupovala dost pomalu,abych se neztratila v postavách a v příběhu,které bylo velmi krásné,někdy i drsné ale vždy se něco dělo,nebyly tam žádné hluché místa.Skvělý příběh.

Shogun byl na mém TBR velmi dlouho a byl neustále odkládán. Jsem rád, že jsem se konečně odhodlal tohoto macka přečíst. Rozhodně to stálo za to a mohu jen litovat, že na něj nedošlo dřív.
Naprosto skvěle barvitě a do detailu popsané feudální Japonsko. Zvyky, politika, geografie, náboženství a mnoho dalšího. Není snad jediný aspekt života, který by v této knize byl opomenut. Vše ještě zvýrazněno optikou Evropana a náhledem do nevyhnutelného střetu dvou absolutně odlišných kultur. V Shogunovi se najdou politické intriky, vojenské manévry, akce, špionáž, filozofie a až překvapivě dobře napsaná a velmi uvěřitelná romantika. Bylo zde více postav, které na mě přenášely emoce velmi dobře. Samozřejmě Blackthorn nebo Toranaga, ale minimálně druhou půlku knihy pro mě ovládla jeviště Mariko. S moderním pojetím silné ženské postavy se mohou jít všichni zahrabat, protože takhle má vypadat badass hrdinka.
Samozřejmě i na Shogunovi najdu nějaká negativa. Kniha je jednoduše až příliš dlouhá a má pasáže, které se velmi vlečou a daly by se i oželet. Vnitřní monology postav sice umožňují nahlédnout do jejich uvažování a odhalit některá fakta, ale působily na mě hodně kostrbatě a nuceně. A zejména konec byl velmi neuspokojivý, přestože bylo všechno připraveno na velké finále, tak k němu nedošlo. To co bych považoval za parádní zakončení bylo odbyto pár odstavci v epilogu.
Shoguna jsem si i přes tato negativa maximálně užil. Zejména závěr je důvodem, proč to není čistých 5/5, ale vnímám to spíše jako 4,5. Vůbec nerozumím tomu, proč tohle autor udělal, přitom by stačila jedna strhující kapitola navíc, která by se v té délce už ztratila a kniha by byla perfektní.

Šógun je drsný, krutý a nelítostný, ale také plný vášně, lásky a erotiky, a v neposlední řadě také humoru.

Je to 983 stránek dlouhé dílo Jamese Clavella, který byl synem důstojníka britského Královského námořnictva. Jeho otec sloužil mimo jiné také v Číně a díky jeho vyprávění se syn začal zajímat o Asii. Během II. světové války, kdy mu bylo pouze 16 let, se přihlásil k dělostřelectvu do britské armády a bojoval v Malajsii proti Japoncům. Během bojů byl raněn a 3 roky strádal ve dvou zajateckých táborech.

Historický román Šógun je pochopitelně založený na skutečných reáliích. V roce 1600 anglický navigátor William Adams (v knize John Blackthorne) ztroskotal jako první Angličan v Japonsku a stal se samurajem a uznávaným poradcem japonského šóguna Takugawy Ieyasua (v knize Toranagy). I ostatní postavy jsou založené na skutečných osobnostech.

A dost keců, teď k jádru věci. Není to čtení pro každého, Šógun vám ten zážitek nedá zadarmo. Vyžaduje pekelné soustředění, hlavně u rozhovorů. Japonci se klaní, jsou samý rituál a slušnost, a proto autor to, co skutečně řeknou, musí doplnit tím, co si skutečně myslí, což je zpravidla úplněný opak. Plus ještě tuna historie a souvislostí. Ale jakmile se člověk dostane za třetinu, což je dost času na zorientování, tak už tam toho tolik není.

Šógun krásně vykresluje prostředí, postavy a totální odlišnost, kdy si jedni o druhých myslí, že jsou barbaři a mají pro to zcela pochopitelné důvody. Japonci jsou surový, krutí a jejich kultura naprosto pohrdá smrtelným životem, jehož smyslem je stejně sloužit svému lennímu pánovi. Evropani jsou naopak zobrazováni jako smraďoši a sprosťáci (prostě námořníci).

Děkuji za tento neotřelý výlet do světa v dobách, kdy si ho mezi sebou porcovali Evropské velmoci a byla ještě bílá místa na mapě. A také do Japonska, hrdého, bojovného a krutě svíraného tradicemi a jedinečnou kulturou.

Šógun je jednoznačně nejdelší kniha, kterou jsem kdy četla a přesto jí bylo málo. Je neuvěřitelné, že ani při takovém rozsahu kniha neměla hluché místo, žádná vata, pořád se něco dělo. Smála jsem se i plakala. Bavil mě přerod Blackthorna v Andžina, jak nasával jejich zvyky a zjistil, že některé z nich a některé životní postoje dávají větší smysl, než ty, které dosud znal.

Tak jsem konečně zmáknul tuhle klasiku. Byl jsem překvapen jak moc je nový seriál podobný a většinu hlavních událostí z knihy velice dobře přebírá. Kniha samozřejmě obsahuje mnohem více detailů ale myslím že obě formy stojí za to. Co se mi líbilo je první půlka knihy kdy se skrze Blackthorna seznamujeme s naprosto odlišnou kulturou a vše je pro nás nové. Střet kultur je parádně napsaný a znázornění fungování feudálního Japonska moc dobré...i když pochybuju že sepuku/harakiri bylo tolik a tak časté. Vztah Mariko-San a Blackthorna je druhým skvělým prvkem a už jen kvůli němu stojí kniha také za přečtení. Toranagovi machinace mě bavili jak kdy....druhá půlka už se mi nicméně trochu táhla a nadšení ze střetu kultur vystřídalo lehké znechucení nad militatně a na "cti" založené kultuře kde lidský život nemá valnou cenu. Knihu také naspal Clavell jako velký znalec a fanoušek japonské kultury, jsem ale zvědav jak si povede v porovnání s Taikem a Musašim. Zdaleka to není nejlepší historický román jaký jsem četl, i tak jde ale velice dobrou knihu která stojí za to, i když lehké zkrácení by ničemu neuškodilo.