Smrtholka
Lucie Faulerová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/440804/bmid_smrtholka-aW2-440804.jpg
4
367
85
Hlavní hrdinka druhého románu Lucie Faulerové se vyrovnává s několika tragickými rodinnými událostmi, které se mohou zdát nepochopitelné, a snaží se najít jejich příčinu. Cestu vpřed však nelze zvládnout bez ohlédnutí. V důsledně rytmizované próze vycizelované do mimořádné stylové čistoty nás mladá dívka, zasažená rodinnou tragédií i vlastním svědomím, uvádí do prostředí tří sourozenců, které nevysvětlitelně opustila matka, zasáhla nemoc, a přesto v uzavřené buňce rodiny zůstalo díky otci i sourozeneckému poutu prostředí nabízející východisko pro toho, kdo je ochoten je přijmout. Zdá se, že nejtěžší boj je třeba vybojovat ve vlastní hlavě, nabízenou lásku akceptovat, a spolu s ní i vyrovnání s vnitřními démony odmítání a viny. Přestože nastíněný děj nevzbuzuje příliš optimismu, i na takto dramaticky vykolíkovaném poli dala autorka vyrůst humoru, který charakterizuje postavy, jejich vztahy či nepřeberné množství sebepoznávacích metod a návodů na ideální život.... celý text
Přidat komentář
Tohle bylo naprosto skvělé! Trochu experimentální a jazykově netradiční, a vlastně i příběhem a způsobem jeho podání velmi originální, néasi. Text orámovaný jízdou ve vlaku, který je spíše abstraktním dopravním prostředkem po dosavadním životě hlavní hrdinky. Za okny vlaku a v jeho kupé se odehrávají fragmenty jejího života, cestujícími se stávají lidé, které zná... Zlomky vzpomínek se zabývají jednak dětstvím a dospíváním protagonistky, tak jejími různými zážitky a tragickými událostmi, od nespočetných ezo přednášek po rozebírání nejrůznějších způsobů sebevražd. Celé jsem si to užívala, protože se dokážu zotožnit především se specifickým cynickým humorem, který touhle knihou, navzdory ne zrovna pozitivnímu tématu, rezonuje. Zároveň to pro mě ale ani nebylo s jistýma životníma zkušenostma úplně jednoduchý a někdy mi z toho bylo trochu nevolno. Touhle prózou mi Faulerová značně připomíná Lehečkovou a její Svatou hlavu, kterou jsem si podobně užívala a podobně mi z ní bylo zároveň tak trochu na nic a byla i podobně jazykově neesteticky vytříbená, i když zároveň úplně jiná. Obě jsou pro mě ale skvělým literárním počinem v rámci současné prózy.
Myslím, že Smrtholka ve mně bude rezonovat ještě hodně dlouho.
Téma sebevraždy, nemoci i života je podávané skrz myšlenky, které se linou cik cak a skáčou jedna od druhé. A přes všechnu tu těžkost tu najdem i hodně cynickýho humoru.
A je to výborný.
ale jo, má to nápad, má to mírně cynický odlesk; často se pozastavuju nad depresemi dnes mladé generace, nejednou ústící k myšlenkám na sebevraždu, nebo i k pokusům o ni - po dekadentní vlně většinou v historii přijde nějaká ta válka nebo pandemie a najednou se všem chce ukrutně moc žít, ozkoušeným a velmi účinným lékem je také každodenní vyčerpávající práce
jo, a pro Faulerovou je charakteristická práce s citoslovci
Naprosto skvělá věc! Já jsem nadšená. Tohle je můj šálek čaje. Dost smutný, trochu morbidní, hodně vtipný.. Moc se mi to líbilo, doporučuju. .. A na zelenou pastelku se už nikdy nebude dívat stejně.
Smrtholka je psychologické drama, jehož hlavní hrdinka si už od dětství s sebou vláčí hromadu nezpracovaných traumat. Během jedné jízdy vlakem se snaží vyrovnat s minulostí, přítomností, odpustit sama sobě a přijmout fakt, že nenese odpovědnost za činy svých nejbližších. Nejtěžší boj se totiž skutečně vybojovává ve vlastní hlavě.
Nejde o jednoduchou četbu, s motivy smrti a sebedestruktivními sklony, tématy viny, vyrovnání se s tragédií, odpuštěním si a přijmutím pomoci je to naopak těžká kniha. Navíc se celý děj odehrává prostřednictvím myšlenek a vzpomínek hlavní postavy. Obávala jsem se, že právě tato forma může být problém, ale vůbec ne, četla se dobře. Není jednoduché napsat celou knihu jako vhled do něčí mysli tak, aby to čtenáře nejen nenudilo, ale aby to naopak upoutalo. Tady se to povedlo.
Smrtholka byla mým prvním setkáním s Lucií Faulerovou. Na první pohled rozhodně zaujme svou stylistikou, zpočátku jsem si útržkovité, nespisovné, rytmizované pasáže hodně užívala, postupně to pro mě ale nějak ztrácelo kouzlo. Musím nicméně uznat, že rámec děje jako cesty ve vlaku, kdy jsou jednotlivé části textu přeťaty citoslovcem mě bavily, mám pro to nějakou slabost (viz např. Backmanův Medvědín). Co se týká obsahu samotného, nejsem už asi fanda motivu nemoci a sebevraždy v prozaických textech, mnohem víc mě zajímala samotná Máry a její život. Autorka nám dává do jejího soukromí nahlédnout jen tu a tam, jako postava mi ale přišla dost fascinující, ať už se jednalo o její sebedestruktivní sklony či „vztah“ s panem Ročestrem. Co mi naopak připadalo zcela nadbytečné byly jednotlivé statistiky týkající se různých druhů sebevražd. Byť jsem si moc chtěla knihu oblíbit, protože jsem po delší době cítila, že čtu není jiného, netradičního v české próze, celkový pocit je spíš rozpačitý.
Lucii Faulerovou jsem si zamilovala už po její knize Lapači prachu a Smrtholka na mě zapůsobila také, i když bych řekla, že o kapku méně.
Na autorce mám ráda především její typický styl psaní, který čtenáři navozuje pocit, jakoby byl přímo v hlavě hlavní hrdinky, což je někdy sice dost matoucí, ale ve výsledku spíše velmi zajímavé.
Téma knihy není pro každého a kniha pro mě patří obecně k těm náročnějším, ale rozhodně jsem ráda, že jsem se do ní pustila a těším se na další autorčina díla.
Po této knížce jsem sáhla na základě výborné recenze Dáši Beníškové z časopisu Lógr, která je mimochodem nejen vtipná ale taky velmi trefná: Ano, lepší druhotinu my dáši už sotva napíšeme... :)) A já sotva napíši lepší recenzi Smrtholky :)) Lucii i Dáše velká poklona!
Příběh o jedné vinou zatěžkané holce, uvíznuté na samém dně svojí duše... to zní tak beznadějně a přeci jen to úplně beznadějné není... postupné rozkrývání bolesti této osudem zmítané bludičky mi přišpendlilo chlopeň k záložce téměř ihned... a ač ta posedlost sebedestrukcí mrazí, já se vlastně vůbec netopila v marastu lítosti... věcné podání mi tentokrát hrozně moc sedlo... navíc otevřelo v mojí hlavě nespočet myšlenek a s mými blízkými i nejedno sebevražedné sympozium.
... rodinná tragédie, smutek, smrt, zlost, naděje a víra, odhodlání
.
Jedním slovem? Syrové
.
Všechno je to v naší hlavě a všechno je to o naší hlavě. Dokud nepřijmeme sami sebe, dokud nepřijmeme pomoc od druhých a dokud si nepřipustíme realitu taková jaká je, tak budeme ztracení. Ztraceni ve svých myšlenkách, které putují do nejtemnějších zákoutí naší mysli, kde se přehrabávají v pocitech zloby, nenávisti, smrti a smutku. Ale pořád tam je naděje, pořád je tam drobek odvahy a pořád je tam touha žít. Najděte jí!
.
*Smrtholka od Lucie Faulerové*
Drsná a přesto dokonalá kniha. Jazyk psaní je velmi originální, ale příběh Marie ještě originálnější. Jako malá zachránila z řeky Moranu, kterou bezpečně ukryla. Ale Morana zmizela a Marie má celý život pocit, že ji pronásleduje. Životní příběh Marie o smrti, o nesnázích, o lásce a odhodlání. Třídění myšlenek, zatím co jedete vlakem. Neskutečné dílo protkané sebevraždou a rakovinou. Kniha malá rozměrem, ale obrovská obsahem. A i přesto, že se jedná o knihu dramatickou a smutnou, je zde pár pasáží, při kterých se zasmějete. A jde to až na dřeň. Další skvělá česká próza a já děkuji a smekám!
No nevím vlastně, co si o knize myslet. Nebavilo mě to, ale stejně jsem byla zvědavá, jak to dopadne. Takže asi takhle...
„Tak dlouho se díváš do propasti, až se propast podívá do tebe.“ Mezi tragikou a vtipy se v příběhu občas skryje pocit podobný tomu, kdy si dlouhou dobu nemůžete na něco vzpomenout, a pak najednou zničehonic to víte. A máte radost, ale už jste promarnili šanci, to někomu povědět.
Lucie Faulerová si mě získala svou předchozí knihou Lapači prachu, která byla citlivá, reálná, upřímná a hodně emotivní... Právě proto jsem se na Smrtholku hodně těšila... Tato kniha je dle mého názoru ještě více depresivní než ta předchozí a proto asi není úplně pro někoho, kdo nechce číst o sebevraždě, ztrátě a depresích... Mě ale tyto příběhy vždy něco předají... Styl psaní je opět skvělý, příběh se mě dotkl a nemohla jsem přestat číst... za mě Lapači prachu byli lepší, ale pokud máte rádi knihy této autorky, tak vás tato minout nemůže...
Vynikající! Lapači prachu překonáni aneb Psaním proti smrti. Ta populárně naučná procházka po různých důvodech, způsobech a typech sebevraždy plus osobní příběh o až groteskním sebedecimování jedné rodiny (rozpad a rakovina?) a jedné obyčejné holky (zelená pastelka!) dávají dohromady zprávu o naději a odvaze žít, o ránu po zoufalé noci a nečekané blízkosti, to vše v rytmu a tempu nočního rychlovlaku, s věcností pedantského přednosty stanice a humorem průvodčího pod parou. Užila jsem si každý odstavec, každou větu, každé slovo. "Zachraňte Moranu!"
Knihu jsem odložila, připomínala mi stylem psaní poslední knihu od Třeštíkové - Foukneš do pěny.
Autorka pro mě doposud neznámá příjemně překvapila. Napsané je to osobitým stylem,hezky se četlo. Chvilku smutné, menší chvilku veselé,jindy k zamyšlení.
Tadam.
Pěkná kniha, zajímavé téma.
Chtegaska býzha hokofchena!!!
Kniha, která se člověku zaryje pod kůži - o rodinném a osobním traumatu a vyrovnání se s ním, velkém stesku i naději.
Štítky knihy
sebevražda deprese česká literatura psychologické romány identita rozhlasové zpracování ztráta blízkých Magnesia Litera vyrovnání se se smrtí
Smrtholka
Kniha Smrtholka je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 472x |
| Čtenářské výzvě | 88x |
| Doporučených | 33x |
| Knihotéce | 121x |
| Chystám se číst | 289x |
| Chci si koupit | 70x |
| dalších seznamech | 2x |
Kniha mě zaujala svým jazykem a nezvyklým způsobem psaní. Vtáhla mě do děje a chtěl jsem vědět, jak to dopadne. Přesto mi to nakonec přišlo nejen jako příběh jedné postavy, ale spíš se autorka snaží rozebrat téma sebevraždy z různých pohledů. Snad proto jsou tam včleněný pasáže o statistikách sebevražd atd. Knížku jsem si dokonce po měsíci pročítal znovu, abych si připomněl některé scény. To už mě tolik nenadchlo, ale i tak to hodnotím vysoko.