1. Domů
2. Autoři
3. Lucie Faulerová
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 3
• Bazar
• Životopis
• Citáty 1
• Diskuze 4

Populární knihy

Nové komentáře u knih Lucie Faulerové

Smrtholka

„Já moc nevím, co si o tom mám myslet. Já mám knížky tohoto typu celkem ráda, ale tohle bylo tak zvláštní a snové, že mi to skoro změnilo chemii v mozku. Styl psaní se mi líbil, i ty náhodné zvuky vlaku byly fajn, měla jsem pocit, že opravdu v tom vagóně sedím. Ale ten příběh byl takový specifický, hodně linek zůstalo otevřených, mnoho věcí je jen naznačeno. Možná bych ocenila, kdyby byla knížka delší.“... celý text
— zsykorova

---

Smrtholka

„kniha je psaná přirozeným a působivým jazykem nepostrádajícím jistou poetiku. Bohužel žádný temný depresivní příběh se nekoná, působí to na mě jako deníček emo holky, co si bez ladu a skladu zapisuje co jí napadne a nedává to žádný smysl. Místy jako by byla na drogách, ale nekoná se ani žádná psychedelie, snad krom scény kdy jde hodit panáka do potoka, z čehož ale není jasné, zda se to stalo nebo je to jen představa. Autorka používá pro svou rodnou ves křečovitě temný název Mršina, čímž do realismu míchá neexistující místo a působí to směšně. Kniha neustále mluví o sebevraždě, ale mluví o něm se značným pseudointelektuálským odstupem. Jedna holka se zabije a v podstatě není jasné proč, a v textu celou dobu působí jako normální dospívající bez výrazných psych. problémů. Ani protagonistka nepůsobí nijak sklíčeně a spíš si na všechno hraje. Sice se na racionální úrovni zabývá sebevraždou, ale ty pocity tam chybí. Kdo kdy žil s holkou trpící depresemi, hroutící se v pláči každý den a neschopné základních úkonů tak asi vidí, že to je jen klouzání po povrchu a autorka tomu moc nerozumí. Tady v komentářích jsem se dočetl, že se to celé údajně v podobě snů a představ odehrává během jedné cesty vlakem? Což mělo napovědět zřejmě často opakované slovo tadam, které ovšem bylo značně otravné a dost rušilo zbytek textu. Hrdinka si v jedné scéně zpívá a v zápěstí ale čtenář čte, že má místo jazyka pahýl. Tím pahýlem někdy náhodně šišlá (čemuž v audioverzi nelze rozumět, takže je to tam zbytečně) a někdy mluví normálně, takže to nemá žádnou logiku. Teprve při druhém poslechu člověk zjistí, že do textu na začátku byla vpašována věta "nemám jazyk," což jsem ovšem bez jakéhokoliv kontextu v tu chvíli bral jako nějakou metaforu a okamžitě zapomněl. A ke konci knihy je najednou popsaný nějaký uraz kdy si jazyk překousne. Opět jen tak, jakoby se nic nedělo a vlastně už to ani není důležité, protože je to na konci a je to už jedno. Kniha si tak vlastně jen hraje se slovy a motivy, autorka zcela bezdůvodně proházela časovou osu (tedy bezdůvodně asi ne, zřejmě aby to působilo intelektuálněji) a celé to působí jako jedna velká póza. Navíc ty události na té časové ose nesedí, což umocnuje celkový zmatek v tom, co a kdy se tedy vlastně stalo a nestalo. V knize je spousta pasáží o ničem, ozvláštněné ezopřednáškami, které představují velké pokušení knihu zahodit. Proč to tam proboha je? Už chyběla jen teorie ploché země. Aha, moment, to tam je vlastně taky. Ezo je doplňované trapnými vtípky, asi ve snaze naznačit, že vypravěčka je v pubertě. K tomu jsou tam jen tak mimochodem zmiňované těžké úrazy jako ten pahýl jazyka, vypíchnuté oko apod. Tyto věci jsou dost absurdní a nevyvolává to žádné pocity, protože to je zmíněné se stejným zájmem, jakoby protagonistka pila kafe. Čtenář se někde v průběhu knížky doví, že má protagonistka "zdevastovanou půl obličeje", ale nemá to žádný dopad, protože to vnímá jako metaforu, sen nebo zkrátka jen plácání ženský, co pořád jenom žvaní a přeskakuje nesmyslně z tématu na téma. Když pak nakonec vyplyne, že má doopravdy něco z okem, už jen pokrčí rameny. Naopak některé pasáže jsou často opakované, takže sem se několikrát lekl, že mi audiobook nechtěně přeskočil zpátky. Pak to najednou skončí a já zas hledal, kde to pokračuje dál, protože je najednou ustřižený text a vlastně se nic nevysvětlilo ani nedokončilo. Poslední slovo má asi něco znamenat, ale neznamená. Stejné je to vlastně i se začátkem knihy, kde hlas řekne nějaké "vooo vok" a já osobně nechápu co to je a proč to tam je. Hodnocení je relativní. Vůči tuzemským knihám jde o značný nadprůměr, ale nechápu, že to vyhrálo nějakou cenu. V celkovém hodnocení všech knih musím hodnotit málo - 70 procent knihy jsou v podstatě nezajímavé výjevy nebo myšlenky, těch 30 procent děje je ztracené ve zmatku a míchání času a drží to pohromadě jen díky jazyku a slohu.“... celý text
— damian666

---

Smrtholka

„Ty vole, co to bylo?! Přejelo mě to jako vlak a nechalo v cuckách. Čteno po třech večerech s následným podivným usínáním. Bavily mě dějové skoky a spojování příběhu. Autorka trousí podstatné informace nenápadně a mě z toho trne vzadu na hlavě. Opakování některých vět po celé knize je strašidelné. A pak ve slabém světle lampičky přijde strana 90, pro mě silný okamžik. Několikrát jsem se upřímně zasmál. Největší frk na straně 167. Významných stran tam bylo více, při fatálních odhaleních. Kniha by si ode mě zasloužila ještě jedno přečtení, ale znáte to ... poprvé se k zubaři bojíte, i když nevíte, co bude ... podruhé už víte, co bude a o to víc se vám tam nechce.“... celý text
— jonasr1

---

---

Smrtholka

„Intimní zpověď o smrti v nás. Věřím, že někteří lidé vnímají smrt a její přítomnost mnohem intenzivněji než jiní. Je součástí jejich každodenní reality, zatímco ostatní na ni ani nepomyslí. A protože to není obvyklé téma k hovoru, ani by nás to snad nenapadlo. Námět knihy mě tedy zaujal. Ale vypravování drhlo. Neodkázala jsem se začíst a do příběhu ponořit. Vyhlížela jsem konec a vlastně pak ani nevěděla, co si odnáším.“... celý text
— czerwa

---

Lapači prachu

„Deník Mladá fronta vydává jednou týdně přílohu s názvem Ona Dnes, s podtitulem Čtení o ženách, jaké opravdu jsou. Mám ovšem za to, že lépe by bylo změnit ten slogan na „Čtení o ženách, jaké nejsou“ či alespoň upozornit na fakt, že magazín preferuje jen a pouze jistý „druh“ žen, resp. že ostatní ženy, nesplňující nastavená kritéria, se na jeho stránkách neobjevují. A jaképak že ty požadavky na zveřejněníhodné ženy konkrétně jsou? Zalistujte si libovolným číslem a hned budete v obraze. Proč to ale píšu, když chci recenzovat románový debut Lucie Faulerové? Inu, protože si vydavatel posloužil v anotaci ke knize podobnou frází, když ji představuje čtenářům jako „nesentimentální a drásavou výpověď o dnešní mladé ženě“. Opět se tu tedy setkáváme s výše zmíněným klišé, kdy se určitá (a dodejme, že veskrze marginální) část krásnější poloviny lidstva vydává za jeho jediného reprezentanta a o tomto zkratovitém pohledu na ženu (ženy) se již více nediskutuje, ale je přijímán jako nezpochybnitelný axiom. Možná, že vzato samo o sobě by toto stereotypní vnímání zástupkyň něžného pohlaví nezasluhovalo nějaké větší pozornosti, ovšem celá věc se zásadně mění, když se konsekvence takového trendu začnou takříkajíc z oblasti teorie převádět do praxe. Politováníhodné důsledky na těchto premisách založeného sociálního inženýrství pak vidíme všude kolem, gender ideologií počínaje a ženskými kvótami v politice, finančním zvýhodňováním tzv. singles před klasickými rodinami a zájmem státu na co nejrychlejším návratu žen do pracovního procesu po mateřské „dovolené“ konče. Komické (či spíše tragikomické) je, že tato tendence se odráží i v oblasti umění a kultury, literaturu nevyjímaje. Před časem vyvolal obrovský čtenářský zájem román Anny Bolavé Do tmy. Jistě, v první řadě to bylo mimořádně kvalitním zpracováním neobvyklého tématu, ovšem svůj podíl na všeobecné fascinaci tímto dílem měla určitě i hlavní postava. Samotářská, trochu podivínská sběračka bylin asi není jednou z oněch médii vyfabulovaných „žen, jaké jsou“, to ji ovšem nejenže nedělá méně živoucí a autentickou, ale právě naopak – čtenáři instinktivně vycítili, že právě tato „bláznivá ženská“ má v sobě víc ženskosti než všechny ty umělohmotné hrdinky z Bábovek, Macech a Sítí, řešící jako přes kopírák ty samé hrozně trýznivé existenciální problémy typu co na sebe či koho pod sebe. Není sebemenšího sporu o tom, že Lucie Faulerová píše o několik „ženských délek“ lépe než Hůlová, Nesvadbová, Kocábová, Třeštíková a podobné „spisovatelky“, jejichž „bestsellery“ vévodí výlohám knihkupectví a za chvalozpěvů marketingových stratégů se celkem úspěšně prodávají. Na jejím románovém debutu je jasně vidět, že Faulerová takto psát nechce, že její nazírání na literární tvorbu je mnohem opravdovější a hlubší, autorka Lapačů prachu se ze všech sil snaží být poctivá k sobě i čtenářům a s až pedantickou pečlivostí se vyhýbá všemu, co by mohlo zavánět banalitou a prvoplánovitostí. Bohužel ani ona se nedokázala vymanit – a v této souvislosti neváhám použít výraz tvůrčí tragédie – z tenat sice nevysloveného, ale všudypřítomně pociťovaného požadavku na unifikaci ženských postav v současné literatuře, i ona se stala další (kolikátou už?) obětí pro spisovatelskou tvorbu smrtícího tíhnutí ke zglajchšaltování složité ženské duše na jeden (a jediný!) určitý typ. Což je škoda o to větší, že Faulerová se právě tomuto zploštění svých hrdinek na pouhé společenskými tlaky (navíc takřka vždy pouze domnělými) determinované ubožačky brání, ovšem základní směr, který ke své škodě přijala za svůj, ji neomylně strhuje do proudu stereotypů a stokrát obehraných, rádoby duchaplných scén, ve skutečnosti však žalostně plytkých a povrchních. Když se na celou věc podíváme trochu z nadhledu, pak s jistým překvapením zjišťujeme, že se jedná o stejný druh literatury, kterému se dříve říkalo socialistický realismus, pouze s opačnými znaménky. Zatímco tenkrát se psávalo tak, že hlavní hrdina s ukázkově kladným vztahem k socialistickému zřízení vedl vyčerpávající názorové střety s méně uvědomělými spoluobčany, načež je posléze přesvědčil o své pravdě a příběh tak mohl šťastně skončit, dnešní „kapitalistický realismus“ v literatuře požaduje, aby v centru dění stála vnitřně rozervaná bytost (nejlépe oběť traumat z dětství, školní či pracovní šikany, drogové závislosti, mužské nadřazenosti apod.), která se tak či onak pere se životem, aby to nakonec celé vyznělo tak nějak do ztracena a mohla být postavena na pranýř zlá společnost, nesoucí primární vinu na neštěstí lidského jedince, kterého semlela svým nelítostným soukolím nezájmu a byrokracie. Jestliže se podíváme na Annu z Lapačů prachu, pak přes krycí nátěr vcelku umného psychologizování viditelně prosvítá v úvodu zmiňovaný klišoidní obraz „ženy dnešní doby“, neustále a takřka obsedantně řešící své pseudoproblémy. Anna na sobě pociťuje všemožné vnější tlaky a instinktivně se jim vzpírá, když se však na to, co ji konkrétně „vytáčí“, podíváme trochu zblízka, hned zjistíme, že tak trochu zaspala dobu. Opravdu dnes společnost vyvíjí na ženy tlak v tom smyslu, aby se vdaly, měly děti a pečovaly o rodinný krb? Není tomu ve skutečnosti přesně naopak? Nejsou ženy (a to dokonce nikoli ze strany společnosti, ale přímo státu) nasměrovávány k tomu, aby se nevdávaly, neměly děti a když už, tak je co nejdříve odložily do jeslí a šly se „realizovat“? Anna se urputně vlamuje do dveří, které jsou dávno otevřené a z nouze neochoty dát svému životu nějaký smysl dělá ctnost nad přízemní starosti obyčejných lidí povznesené rebelky. Je dávno známou skutečností, že averze vůči většinové společnosti, snaha o nekonvenčnost a vůbec všechny druhy revolty se zákonitě změní pouze na jiný druh konformity. Tak „svobodní“ a „nezávislí“ mladí lidé, beznadějně stejní ve způsobu oblékání, názorech i postojích k životu, jsou přesvědčeni, že bojují proti zkostnatělé generaci svých rodičů. A v těchto osidlech končí i literární Anna Lucie Faulerové, snad jen s tím rozdílem, že její pseudotraumata jsou pro větší efekt hypertrofována takřka ad absurdum. V reálném světě by se nejspíš léčila s psychiatrickou diagnózou, v tom literárním ji autorka nechává plahočit se bez pomoci od jednoho pádu k druhému... Lapači prachu byli literární kritikou přijati s obdivem, ba nadšením. Je smutné, když ti, kdo by měli začínajícímu autorovi podat pomocnou ruku, mu mažou med kolem pusy a utvrzují ho v přesvědčení, že všechno je v nejlepším pořádku a jen tak dál. Snad si Lucie Faulerová, jejíž velké literární nadání je evidentní, udrží od těchto lichotníků odstup, neusne na vavřínech pochybné popularity a bude na sobě tvrdě pracovat.“... celý text
— JanH