Rozum a cit
Jane Austen
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/35975/bmid_rozum-a-cit-DP6-35975.jpg
4
2573
307
První publikovaný román Jane Austenové Rozum a cit (1811) dodnes nachází vděčné čtenáře a především čtenářky, neboť hrdinkami jsou dívky a ženy, které se musí smířit s tvrdostí života a najít rovnováhu mezi rozumem a citem. I po téměř dvou stoletích překvapuje autorka neobvyklou zápletkou, jemným humorem, skvělými dialogy i vřelostí citu. Mnohými čtenáři i kritiky je proto považována za největší autorku anglické prózy...... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1996 , AcademiaOriginální název:
Sense and Sensibility , 1811
více info...
Přidat komentář
SPOILER!
Já nevím, proč mě to nějak zvlášť nenadchlo... Možná, že už mi to přilšo v máločem nové po 2 knihách od Austenové, které jsem četla před touhle? Nebo že jsem jako u každé takové knížky od začátku tušila, jak to skončí a pokud jsem si nebyla jistá přesně, tak jsem se aspoň nemusela bát, že by se jedna z dívek nevdala? Přitom příběh byl propracovaný a kdoví jestli ne i lepší než v Pýše a předsudku - akorát ta to zkrátka vždycky přebije svými postavami, těm se nic nevyrovná.
Musím říct, že jsem ze začátku byla zklamaná z Elinor - zcela upřímně přiznávám, že se mi zdálo, že je přespříliš rozumná, opatrná, někdy fakt už moc a ještě si na tom zakládá a shazuje tím pádem ostatní, co nesmýšlí stejně jako ona. Na druhou stranu jsem si oblíbila ne tolik "dokonalou" Mariannu, která mě hrozně bavila svojí temperamentní, živou, veselou, byť občas maličko naivní povahou. V průběhu knížky si mě i ta Elinor s opravdu dobrým srdcem získala, ale mojí oblíbenkyní zůstává stále Marianna. Z mužů...Ze začátku jsem se nemohla rozhodnout, nejmíň ráda jsem měla asi Edwarda, na Austenovou mi přišel trochu nezajímavý a naopak mým oblíbencem byl plukovník Brandon a Willoughby. Když ten ale odpadl, tak jsem měla chtě nechtě jasno.;-) Možná škoda, že Austenová ještě víc nepsala o Marianně a Brandonovi, pro mě opravdu skvělý pár... Naopak Elinor s Edwardem by mi klidně stačili jako vedlejší postavy. Možná to je to, co mě trochu zklamalo...:-(
Jinak mně se to zdlouhavé ani nezdálo, jak tu psalo dost lidí.
Zkrátka, jsem trošku rozpolcená a nevím si rady s hodnocením. I když je mi to líto a nečekala jsem to, asi skončím u 4 (podivné, když si vezmu, že i kritizované Mansfieldské panství ode mě dostalo 5...)
Teď se, abych pravdu řekla, trošku děsím, jestli mě už Austenová maličko neomrzela a jestli se časem jako velká část lidí nestáhnu jen k Pýše a předsudku... Upřímně doufám, že ne, protože ještě nedávno jsem byla naprosto nadšená a taková změna v pohledu na Austenovou by se mi asi zrovna dvakrát nelíbila...;-)
Je to skutečně pouze dobová romantika. Úrovně pánů Dickense nebo Fieldinga rozhodně nedosahuje. Jako oddechovou četbu pro romantické duše lze doporučit.
Tak Pýcha a předsudek se mi líbila daleko víc. Rozum a cit jsem četla u nás na chalupě, v klídku a pohodě, neříkám, že to bylo špatné čtení, ale zároveň jsem se utvrdila v tom, že romány J. Austenové nejsou tak úplně můj "cup of tea". Když už romantiku, tak mám mnohem raději knížky paní H. M. Körnerové..
"Rozum a cit" a "Pýcha a předsudek" jsou jediné romantické díla které vlastním (což tak nějak vystihuje jaký mám vztah podobnému typu literatury).
Musím se ale přiznat, že jsem je dobrovolně četla obě.
Rozum a cit, je jakoby slabší odvar Pýchy a předsudku, ale i tak je to vcelku kvalitní odpočinkové dílo pro zasněné dámy. Je to klasika, kterou by člověk měl znát. Nedokážu si však představit dostatečně mužného muže, který by tuto nemužnou - jemností podobající se krajce z devatenáctého století - krásu, byl schopen dobrovolně přečíst a necítit se jako kastrát.
Upřímně, na mě to bylo opravdu až moc fantaskní - dámy umdlévající z přítomnosti obav že se nevdají v dalších dvou letech?...asi nevládnu takovým jemnocitem, abych se nesmála absurdním romantickým zápletkám a " ďábelským" nástrahám které mohou na ctnostnou dívku od nejmenovaných křiváků beze cti, ve městě čekat.
Celkem asexuální romantika....
Kdyby bylo pravdu reálné mít "problémy a strasti" jen na takové úrovni jako v knize, a věnovat se celé dny návštěvám, četbě, vyšívání, nákupům, dopisováním a námluvami, byla bych neuvěřitelně šťastná mladá dáma Anglie 19. století.
Sice znuděná, ale opravdu velkolepě bezstarostná.
Možná proto má tahle kniha v dnešní době takové kouzlo, je to přece pohádka.
Byla jsem nadšená z Pýchy a Předsudku, proto jsem se rozhodla přečíst i tuhle knihu, ale zklamala mě na celé čáře. Vůbec jsem se do ní nemohla začíst a nebavila mě.
Od prvního setkání s Austenkou jsem čekala hezké a inteligentní klasické čtení (hlavně) pro holky. Nějakou tu nešťastnou lásku a vylíčení poměrů a konvencí v současné společnosti, které jí brání... A to všechno tam taky je. Ale nečekala jsem (ach, já neznalá) tu ironii, ten suchý anglický humor! A to pro mě byla velká třešeň na dortu, to já prostě můžu. K některým pasážím jsem se s chutí vracela (bavili mě obzvlášť Palmerovi), potěšil mě taky závěrečný dějový zvrat. Místy jsem se možná lehce ztrácela v tom, kdo je kdo, ale celkově jde o hezký obraz doby, v níž majetek určoval chod všeho a často přiměl rozum zvítězit v jeho neustálém střetu s citem.
80 %
Nemůžu si pomoct, Pýcha a předsudek je prostě lepší. Bylo to určitě dobře napsané, zajímavý příběh i skvělá zápletka, ale nebylo to "to nejlepší" od Austenové....
Jedná se o dílo klasické literatury a jako takové si zaslouží hned několik hvězdiček, ve své době mohlo být považováno za převratné, přesto mi postavy tohoto románu připadají povrchní a ty věčné řeči o ničem a neustálé klevety, mi časem začaly lézt dosti krkem. Z nerozhodnosti postav a jejich kličkování kolem problémů by se jeden zbláznil... Pýcha a předsudek mě zasáhli více.
Ze začátku než jsem se začetla mi to chvilku trvalo, ale pak se kniha četla jedním dechem.
Myslela jsem si, že Jane Austenová mi nemůže nic dát. Já nejsem žádný velký fanda romantických knížek a o čem jiném Rozum a cit je? Ovšem když jsem se začetla, pochopila jsem, že tohle není lovestory pro důchodkyně, nýbrž jemný a citlivý příběh. Jemný a citlivý příběh s postavami, které jsou uvěřitelné, protože to nejsou učebnicoví záporáci a klaďáci. Prostě chybující lidé s řadou nedostatků jako každý z nás.
Tak třeba Marianna, temperamentní krásná Marianna, sice na první pohled sen všech mužů, ale třeba v soukromí je to přehnaně naivní dítě s hlavou v oblacích. Na konci knížky vstoupí do manželství z úcty, protože nemá na vybranou a protože chce pomoci starší sestře. Elinor se naopak může na první pohled zdát jako studený čumák, ale opět, zblízka je to rozumná a racionálně uvažující dáma, pečující o svou rodinu.
Z vedlejších postav máme paní Jenningsovou, starou a otravnou drbnu, u které Marianna chtěla bydlet jenom kvůli Wiloughbymu, ale později poznáváme, že tato dáma má kromě prořízlé pusy i velké srdce. Naopak paní Dashowoodová je sice dobrota sama, ale prakticky nic neumí, je neschopná a ufňukaná, takže tím spíš přidává Elinor starosti, než aby jí ulevovala. A nakonec ani toho Wiloughbyho bych úplně nezatracovala do pekel.
Za co knížka nemůže, ale i tak to tady musím zmínit, je její filmová adaptace. Čekala jsem něco stejně okouzlujícího, jako je kniha, ale dočkala jsem se jenom nějaké pochybné romance s pokřivenenými postavami (netvrďte mi, že Elinor byla taková puťka a že jí bylo pětatřicet!) Ovšem toto jsou problémy, se kterými bych měla jít spíš na čsfd.
Zkrátka a dobře, když se zpětně podívám na děj, tak musím uznat, že příběh opravdu trošku zavání béčkovou romantikou, ale pokud si vezmu formu a postavy a vzpomenu si, jak jsem knížku musela nutně v neděli večer s baterkou pod peřinou dočítat, musím uznat, že je to opravdu skvost. A vypadá to, že Pýchu a předsudek nenechám v knihovně dlouho čekat.
Jednoznačně můj nejzamilovanější příběh od Jane, přiznávám, že je to i kvůli filmu Anga Leeho. Je napsaný nadčasovou formou, propracovaný děj, v mých očích o trošku lepší, než Pýcha a předsudek, který je proti němu jednoduchý, i když i v tom spočívá jeho krása.
Doporučuji!
Vážně jsem skoro celou knihu myslela,že Marinanna neskončí s plukovníkem Brandonem,ale že odpustí svojí životní lásce a nakonec se zase nějak sejdou dohromady,ale jsem ráda,že to takhle nedopadlo,myslím,že je velmi podařené,že svou zaslouženou lásku dostal díky svým povahovým vlastnostem plukovník...tento příběh mám jako jeden z nejoblíbenějších od Jane Austen..
... krásný příběh, krásná doba, jen ten styl psaní na mě byl chvílemi těžký. Musela jsem se hodně soustředit, abych chápala souvislosti. Byť jsem jen trošku v mysli odbočila, už jsem byla nucena číst stránku od začátku. Když jsem se ale soustředila, všechno do sebe zapadalo. A i filmové zpracování se mi moc líbilo, herecké obsazení být asi lepší nemohlo.
Po dvou letech jsem se rozhodl ,že si přečtu něco ze ,,ženského" románu a rozhodně nelituji. Nádherně napsaný příběh ,kterému není co vytknout. Nejvíce jsem si oblíbil postavu plukovníka Brandona. Kniha se mi velmi líbila a od Jane Austen si určitě v budoucnu ještě něco přečtu.
Od této autorky moje nejoblíbenější. I když mi po literární stránce přijde lepší Pýcha a předsudek, tak mám raději tuto knihu. Také filmové a televizní zpracování byla výborná. Příběh dvou chudých a po opravdové lásce toužících sester je podle mě aktuální pořád.
Oběma jsem musela držet palce a věřit, že najdou své štěstí. Autorka nám ukazuje, že cit je krásná věc, ale bohužel někdy může člověka dost tvrdě zklamat. A nemělo by se proto zapomínat poradit se i v přípdaě velké lásky také s rozumem
Tak nakonec sestry překonaly strasti a trápení a vztahy se urovnaly nebo vykvetly v kouzelnou lásku. Na romány Jane Austen nedám dopustit! Je to tak nádherná četba, že je velká radost se do všech těch příběhů nořit a prožívat city a emoce různých postav. V některých pasážích je cítit i pěkná dávka Janiny ironie, což je nejen zajímavé, ale i vtipné. Mohla bych to všechno číst neustále dokola a stejně by mě to nikdy nepřestalo bavit!
Štítky knihy
láska zfilmováno anglická literatura romantika regentská Anglie
Autorovy další knížky
| 2007 |  Emma |
| 1996 | Rozum a cit |
| 2007 | Opatství Northanger |
| 2009 | Sanditon |
| 2006 |  Mansfieldské panství |
Červená knihovna mě nezajímá, ale slečna Austenová je moje srdeční autorka. Takový talent pro odhalování a znechucování nectností, to se hned tak nevidí. Téměř na každé stránce si (někdy zcela nemístně) říkám "fakt doufám, že taková nejsem" :o)
Každá její kniha je pro mě milým zážitkem.