Rozplétání duhy

Užvaněné, nudné a zmatené zamyšlení nad vztahem přírodních věd a umění.

Richard Dawkins vysvětluje, že umění by se mělo inspirovat raději vědou než magickými představami (náboženství, astrologie, duchařina apod.), protože nejhodnotnější úžas pramení z racionálního porozumění světu. Jinými slovy vědci naši realitu neodkouzlují, místo toho nám umožňují žasnout s větším pochopením a víc de profundis.
Tuhle (hezkou) myšlenku pak rozvádí v totálně chaotické změti kapitol o fyzikální podstatě světla a zvuku, astrologii vs. astronomii, statistice a teorii pravděpodobnosti (= vyvrácení zázraků a "nadpřirozených" schopností televizních šarlatánů), evoluci – většinou pod způsobou genocentrismu –, optických klamech, vývoji lidského mozku a memech.
Jednu naprosto neústrojnou kapitolu věnuje také "špatné poesii". To je podle autorovy definice zatemnění vědecké pravdy nevhodně zvolenou metaforou; a podle mojí čtenářské definice prostě kritika biologů, kteří nejsou dawkinsisté (Teilhard de Chardin, J. S. Gould, Frans de Waal). Četla jsem všechny tři a uznávám, že Dawkinsovy výpady jsou (ve velmi různém stupni) oprávněné. Jenže tak 10 % jeho soptění tvoří argumenty a 90 % emoce nebo estetické soudy, přičemž výsledek působí zatraceně nesportovně.

Už od doby dospívání mě inspiruje Dawkinsův skepticismus, důsledný a ostrý jako břitva, bezohledný vůči konvencím, politické korektnosti a – hlavně – našim vlastním hýčkaným sebeklamům. I mně ale přijde, že v Rozplétání duhy už to přehnal. Jmenovitě když dokazuje šestileté holčičce neexistenci Santa Clause pomocí výpočtu, z nějž vyplývá, že by Santa při práci musel překročit rychlost světla.
I když cílem knihy bylo vyvolat úžas nad přirozenými "zázraky" našeho světa, ze mě její těžkopádnost vysávala zbytky chuti do života. Vysvětlení mi dávala smysl jenom tehdy, když jsem popisovanou věc znala předem (s ostatními díly oxfordského biologa tenhle problém nemám). A nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy tak STRAŠNĚ nudila.
Na druhou stranu mě jako vždycky okouzlila páně profesorova galantnost, noblesa, velkorysost, vzdělanost a kultivovanost (citáty z britských básníků připomínají Charlese Darwina :)). Zaujal mě výklad o prvocích uvnitř termitů a o genetické podstatě ekologických ras u kukaček. 2,5/5* považuji za benevolentní a fér.

Mimochodem překlad je děs.

Kniha, která z podstaty věci zastarat nemůže - kritické myšlení je nadčasový orgán, důležitější než slepé střevo. Když vám slepák vyoperují, můžete totiž rozumně fungovat dál...

Podrobnou recenzi jsem publikoval už dříve, odkaz na ni jsem vložil do sekce Recenze.

(SPOILER) Předně je při čtení nutno pamatovat na to, že přestože jde pro českého čtenáře o novou knihu, ve skutečnosti obsahuje 20 let staré informace. To by ovšem tak úplně nevadilo. Spíš jsem moc nepochopila, co chtěl touto knihou autor říci.

Nejprve se obsáhle (a nudně) zabývá tématem, co mají básníci proti vědě a vědeckému pohledu na svět. Pokud by o tom byla celá kniha, odložila bych ji. Jenže pak začne zajímavá vědecká část, ve které autor vysvětluje princip duhy, pozorování vesmíru s využitím spektrografie, zvukové vlny, PCR metodu pro analýzu DNA, včetně problematiky soudního dokazování (to už zas sklouzává do jiné oblasti). Následně si bere na mušku astrologii, věštce a zázraky (zde je nekompromisně proti všemu ezo), odkud přejde k teorii pravděpodobnosti. Následuje zase zvláštní téma zavádějící pojem špatná poezie - myšleno v čem se jiní vědci mýlili, hlavně v evoluční teorii. Pak se dozvíme něco o práci genů, kukačkách, mozkových klamech a na závěr autor probere různé teorie, proč se lidský mozek v evoluci tolik rozvinul.

Místy šlo tedy o zajímavou vědeckou publikaci, místy o nedůležité filozofování, místy o čítanku poezie a místy o útok na jinak smýšlející lidi nebo i kolegy vědce. Tudíž jako celek nenadchlo.

tato kniha měla být u nás přeložena a vydána hned po napsání, těch 22 let od vydání originálu je bohužel hodně znát (čtenáře-začátečníka bude jistě mnoho zastaralých informací mást), ale pro fanoušky Dawkinse fajn počtení, byť smířlivé a ne tak jízlivé jako jeho pozdější práce

Pro mne paradoxně nejtěžší Dawkinsonova kniha, přestože nejde o odborné texty, nýbrž pouhé eseje či občas filosofující úvahy. Četl jsem ji na etapy, ale proti jejímu obsahu nemám nic, jen mne to moc nezajímalo, připadalo mi to všechno jasný a zbytečný opakovat. Tak jen tři pěticípý...

"Jsme digitálními archivy afrického pliocénu, dokonce i devonských moří; chodíci úložiště moudrosti starých časů."
Rozplétání duhy sa môže zdať ako súbor nesúrodých textov. Ako celok však predstavuje obhajobu vedy a zdravého rozumu ale aj návod, ako rozlišovať dobrú a zlú "poetickú" vedu. Dawkins si neberie servítky, používa argumenty ako olovené guľky, ktoré triafajú do čierneho.

Hodně zajímavých témat, žel nevhodně spletených dohromady. A to tak, že se knihou postupně téměř nedá prokousat. A nakonec není zřejmé, co mělo být vlastně záměrem textu. Zpočátku to vypadá, že Dawkins opět zaútočí svým radikálním skepticismem na současné vědecké trendy, kdy je racionalismus kontaminován esoterikou. Pak se ale autor ponoří kamsi do kambria, kde se zabývá čistě genetikou a evoluční biologií. Čím je tedy Rozplétání duhy? Polemikou s astrology, nebo popularizovanou učebnicí přírodopisu?