Rok kohouta
Tereza Boučková
Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat. Nikomu to neříkám a přitom mám čím dál větší potřebu s někým se objímat (a být objímaná), někoho hladit (a být pohlazená), s někým se milovat (a být milovaná), k někomu se schoulit... Je devět. Patrik má mít první výslech na policii (z úterka přeloženo na středu, nevím proč). Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá? Policie už Patrika dávno neznervózňuje ani nestresuje, po všech útěcích z výchovného ústavu, po šťárách v pražských nočních klubech, kde se převážně zdržuje, po tom, co ho několikrát sebrali a drželi na vyšetřovně, dokud si pro něj z ústavu nepřijeli... Je v pohodě. Tíseň.... celý text
Přidat komentář
Tak jsem kolem knihy dlouho kroužila či ona kroužila kolem mě...Měla jsem obavy, zda ji zvládnu, ale mé obavy se ukázaly jako liché. Kniha je naprosto úchvatná a dokonalá. Moc nechápu některé komentáře, nebo tedy chápu, taky jsem takové názory měla asi v patnácti letech. A kdybych nežila na Ostravsku a nepracovala jako sociální pracovnice, nejspíš by mi zůstaly. Ještě na škole, plná ideálů, jsem se pohoršovala nad názorem jedné naší profesorky, která mimochodem byla velkým ochráncem Romů, jak nám říkala, tyto adopce nemají téměř žádnou šanci na úspěch, ublíží nejen rodičům, ale hlavně těm dětem. Svatá pravda. Klobouk dolů před paní Boučkovou za to, že vše dokázala takto upřímně a syrově popsat, ale já si knihu opravdu užila, nemám pocit zmaru a deprese, mám jen obdiv před upřímností a sebereflexí, kterou autorka podstoupila. A ano, občas to vyjde, (uvědomuji si jeden případ z praxe). Takže přeji všem, kdo se o to pokusí, úspěch. Kdybych mohla, dám i deset hvězdiček.
Do stylu psaní T. Boučkové se nemusím dlouho dostávat. Chytne mě to od první stránky a čtu dál a dál.
Já sám necítím pobouření z knihy, i když jsem rozhodně dalek toho, abych házel všechny Romy do jednoho pytle. Spíš to chápu jako vlastní zkušenosti autorky a i z knihy cítím, že ona sama možná věří, že v některých rodinách vše probíhá "bezproblémově" (pouze tak bezproblémově, jak může vypadat výchova jakéhokoliv puberťáka).
Jediné, co mi při čtení vadilo, byla všudypřítomná depresivní nálada. Občas jsem po přečtení měl pocit, že i já sám začínám mít špatnou náladu...
Pro mě skvělá! Baví mě styl psaní,všechno věřím,prožívám s hrdinkou. Baví mě absurdita,ironie,”černý humor”. Hrdinka se v hrozných situacích oklepe a jde dál. Je silná.
Ke knize jsem přistoupila s velkým očekáváním. Po přečtení pár desítek stran knihu s nechutí odkládám. Šokuje mne podání knihy, styl otráveného vyprávění, dlouhé depresivní věty, žádná přímá řeč, jakoby si autorka v rychlosti psala deník, a po letech ho vydala jako knihu. Styl psaní je pro mě nepříjemný, jakoby opovrhovala čtenářem. Jak často jsem si vzpomněla na autorku Torey Hayden s knihou Spratek a všema ostatnima, to bylo jiné čtení. Sama jsem pěstounkou holčičky cikánečky a věřte, jsou i krásné příběhy a šťastné konce. :-)
Přečetla jsem mnoho knih, ale tahle je jedna z těch u kterých ani po letech nezapomenu o čem byly a je to už několik let, co jsem ji četla. Četla se úžasně a je úžasná. Dokonce jsem měla potřebu pochvalu vyjádřit i Paní spisovatelce Boučkové (to velké P je úmyslně napsané), napsala jsem jí e-mail, nečekala jsem na odpověď, ale přišla a mě to velice potěšilo. Souhlasím s tím, že 90% je každému člověku dáno geneticky, 10% ovlivňuje výchova. Muselo to být hrozné období, doufám, že teď už si Paní Boučková užívá klidného života...
Na styl psaní Terezy Boučkové si člověk musí zvyknout. Teprve pak si čtenář dokáže příběh užít. Pokud se tomu tak dá říci. V případě prožitků lidé bolesti, zoufalství, bezvýchodnosti situace asi slovo užít není úplně to nejvýstižnější. Příběh jedné rodiny, která adoptovala dva romské chlapce ve snaze mít vlastní rodinu. Příběh rodiny, které se nakonec vlastní rodina kvůli adoptovaným dětem poněkud rozpadá. Příběh, kde těžko hledat viníka ...
Tohle čtení se mě hluboce dotklo. Snad jen ten, kdo vychovával ne zcela bezproblémového puberťáka, dokáže aspoň částečně prožít autorčinu tíseň a beznaděj. Situace o to složitější, že dva kluci jsou adoptovaní a třetí vlastní. Neustálá naděje, že se přece někde musí v dětech objevit to dobro, které do nich léta vkládala. Naděje a zklamání....a tak stále dokola, až nakonec rezignuje. A ta deprese prosakuje do celého života, nemůže psát, stárne, rodina se rozpadá, manželství je v krizi. Obdivuji autorku, že dokáže takto jít se svou kůží na trh, přiznat, že kniha obsahuje autobiografické prvky, že mnohé z toho prožila. Rozhodně na tuhle knihu jen tak nezapomenu.
Za mě tedy wow efekt rozhodně nechybí. Tahle knížka je síla. Možná je hodně ubrečená, ale věřím, že to tak autorka skutečně prožívala, tak proč by to do knihy přikrášlovala.
Nelíbí se mi Boučkové styl psaní. V době vydání se jednalo o dost kontroverzní literaturu, jelikož náhradní rodinná péče se u nás moc nahlas neřešila, dnes už ten wow efekt chybí. Stejně jako chybí autorčina sebereflexe, ačkoli se do nekonečna z něčeho obviňuje, pak obhajuje, pak zas sebemrská. Nevim no.
Knize vadí trochu černobílej pohled na svět. Věřím, že život s adoptovanými dětmi nebyl vůbec žádný med, přesto je to jednostranně uvzdychané a nepříjemně pesimistické čtení. Výčet toho, co je špatně, mi nedělal dobře. :) Text mohl mít víc vrstev, za mě trochu povrchní pohled na věc.
Autobiografický deník.
Trápení rodiny se 2 adoptovanými a 1 vlastním synem.
Zoufalství a tíseň.
Patrik (18) odešel z domova-nemá ani občanku, žije jako bezdomovec v Praze a s rodinou neudržuje kontakt.
Lukáš se v den své plnoletosti přichomýtne ke krádeži- už předtím kradl doma rodičům. Navíc čeká dítě s dívkou, které ještě není ani 15let.
Zoufalství a beznaděj.
Odsudek společnosti za zveřejnění upřímného rozhovoru TB.
Pochybnosti o smyslu adopce, baopak podpora pěstounství.
Drsné.
(2009)
Autobiograficky laděný román je upřímná výpověď ženy, které se rozpadne život a ona hledá sílu, s níž by ho dokázala znovu poskládat dohromady. Rozpad rodiny, tvůrčí krize, krize středního věku. Autorka hledá východisko, někdy s drsným humorem, někdy s velkou depresí.
Kniha je vlastně deníkovým zápisem autorky, kde najdete její tok myšlenek, její činy, ale i ukázky z jiných děl, které ona právě čte, které filmy zhlédla, jaké divadla navštívila.
Téma rozpadlé rodiny a řešení, jak dál fungovat, mě moc bavilo, je to téma, které mě zajímá. Určitě si budu o autorce zjišťovat i další věci.
Bohužel mě nebavil styl, jakým byla kniha napsána. Způsob zpracování. Možná mi vadila absence přímé řeči, možná to, že se hodně situací opakovalo. Chvílemi jsem se musela i nutit do čtení. Ale i přesto si chci pořídit další knížky autorky, protože ve mně knížka vyvolala emoce a zanechala další zájem.
Tereza Boučková je česká autorka, která mi byla mnohokrát doporučována a kterou jsem stále odkládala... Všichni mi říkali, že pokud se mi líbila Anežka od Viktorie Hanišové, tak budu stejně nadšená z Roku kohouta... Přiznám se, že úplně stejně nadšená nejsem, ale jsem ráda, že jsem se k autorce konečně dostala a už vím, jak píše... To, že Tereza Boučková vychází z vlastního života je mrazivé a děsivé... Kniha byla zajímavá, silná a bolestivá... Určitě doporučuji, nezačetla jsem se úplně naplno, ale skvělé to bylo...
Velmi dobrá a čtivá knížka, smutný příběh, mrzelo mě jaké zklamání a bezmoc může vzniknout z dobrého až ušlechtilého úmyslu, někdy je ta nespravedlnost, kterou v životě poznáváme až do nebe volající. Líbila se mi ta autenticita vyprávění, stupňování příběhu, ale i to, jak autorka líčí takový ten denodenní život, do kterého se čtenář dokáže vcítit, i když třeba v takové situaci nebyl. Dokonce jsem se i několikrát zasmál takovým těm absurdním situacím, zoufalství, kdy už člověk ani nemůže plakat. Styl psaní autorky se mi velmi líbí
„Ráno jako teď pokaždé: tíseň. Proč mě to v posledních dnech zavalilo? Přitom je stále nádherné babí léto. Nemůžu popadnout dech. Bojím se.“
Je naprosto úžasné sledovat, kam se autorka v knize dostává. Občas se vyskytla stránka nebo dvě, které se mi zdály zbytečné, ale do celého příběhu pasovaly právě proto, že život také nepřináší každý den něco zajímavého, něco převratného. Všechny takové pasáže byly ale hned vzápětí následovány dalším zvratem, dalším pomyslným hřebíkem do rakve hrdinčiny příčetnosti. Bravurně zvládala stupňovat ono napětí, až do konce neustále přicházela s něčím novým, šokujícím.
Dovedu si představit, že kniha rozhodně není pro každého čtenáře. Je trýznivě tísnivá, zanechává sžíravé pocity, nutí přemýšlet, klíčovat zmínky, narážky, někdy i osoby. Zároveň je protkána citáty a až filozofickými hlubokými myšlenkami, kdo čeká plytké počteníčko ve stylu některých podbízivých autorek, tak tvrdě narazí. Boučková nám představuje syrovou zpověď, do velké míry autobiografickou – pokud se někdo nechce zabývat rozborem, může všemu věřit.
S prominutím nemohu nereagovat na předešlé komentáře. Jen mě tak napadá, že na mě většina z nich působí jako recenze a odezvy, které se vyskytovaly v knize. Taky zjevně nezasvěcené a poněkud sobecky zaměřené. Kdybych jen zlomek něčeho podobného prožila, opravdu by bylo mou největší starostí, abych to dokázala popsat přívětivě pro čtenáře. :)
Byla to zpověď, autorka v mnoha rozhovorech říká, že se ze své situace chtěla vypsat, i když s odstupem. Život prostě někdy není peříčko a tady se zrovna nemazlil k uzoufání často, opakovaně a velmi krutě. Smekám, za prožitky i styl, jakým je autorka navždy zachytila. Pokud jsem někde spatřovala ve slovech kalkul určený pro zvýraznění některých dojmů a větší dramatičnosti, viděla bych v tom – spíše než taktiku spisovatelky lačnící po dobrém prodeji – záměr, působit na čtenáře co nejpodobnějším způsobem, jakým autorka situaci sama prožívala. Velmi oceňuji, že si na nic nehrála, nedělala ze sebe světici, nadávala, měla černé myšlenky, plakala, křičela, mlátila, zuřila, a nakonec mě vždy odzbrojila nějakým vtipem. Všechno (dokonce i upadání do deprese) dělala naplno přesně podle svých slov: „A to mám ráda. Bojovat jako o život. A jako o život taky prohrát!“
O této knize jsem věděla dlouho a díky recenzím (že je prý depresivní) se mi do ní nechtělo. Jakmile se mi ale dostala do ruky, přečetla jsem ji během pár dní. Koho by nebavilo číst cizí myšlenky... V pocitech matky, manželky, ale i spisovatelky jsem se nejednou našla. Strašně mě to bavilo – životní příběhy známých a kamarádů, trocha české historie promítnutá v konkrétních osudech a plno zajímavých tipů na divadelní představení, knihy, hudbu. Super napsaná, obdivuhodně otevřená výpověď inteligentní, silné a zoufalé ženy, která má při tom všem štěstí v neštěstí – díky svému muži a jeho možnostem a ochotě rodinu zabezpečit.
Přespříliš trýznivé, nečtivé. Dokážu si představit tento těžký životní příběh napsaný přívětivěji, aby to oslovilo více čtenářů. Přesto doufám, že autorčina autobiografie jí pomohla se z toho opravdu "vypsat".
Kniha je napsaná literárně moc hezky, je idět, že autorka to se slovy umí, ale obsahově je to tak strašná depka, o to víc, když člověk ví, že je to skutečný příběh. začátek se četl velmi špatně, taková osobní psychoterapie, u které nechcete být přítomni... zoufalství, beznaděj, neštěstí...
Snad sociální pracovnice, které mají na starosti podporu adoptivních rodičů a pěstounů, by si v knihách paní Boučkové, které si jinak jako ženské moc vážím, měly denně číst ?
Styl psaní je pro mě šílený a deprese pochopitelná v českém (komunistickém) sociálním systému.
Ale číst to fakt nedokážu. Jen HLUBOCE smekám před odvahou autorky?!
Je to NESMÍRNĚ bolestná kniha.
Štítky knihy
adopce autobiografické prvky Romové, cikáni krize středního věku manželská krize tvůrčí krize rozpad rodiny
Autorovy další knížky
| 2008 |  Rok kohouta |
| 1990 |  Indiánský běh |
| 2016 | Život je nádherný |
| 2013 | Šíleně smutné povídky |
| 2020 | Bhútán, má láska |
Kniha Rok kohouta je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 1 187x |
| Čtenářské výzvě | 109x |
| Doporučených | 78x |
| Knihotéce | 227x |
| Chystám se číst | 296x |
| Chci si koupit | 40x |
| dalších seznamech | 6x |
Nepřikrášlovaná syrová zpověď matky, která své syny miluje, přestože je neporodila a i když jsou jací jsou. Vyrovnat se s takovouto životní náloží a ještě o tom tak dojemně a krásně psát je velké umění a má můj velký obdiv.
Dokázat toto mohou jen silné ženy.
Mám ráda autobiografické příběhy a romány a tento na mě hodně zapůsobil.
Autorka je obdivuhodná žena, závidím ji tu lehkost, s jakou se s životem vyrovnává.
Mám ráda její tvorbu, všechno co napsala jsem četla a vše se mi líbilo.