Půlnoční palác
Carlos Ruiz Zafón
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/200862/bmid_pulnocni-palac-5rh-200862.jpg
4
115
31
Hned po svém narození dvojčata Ben a Sheere málem padla za oběť nájemnému vrahovi. Pro své vlastní bezpečí proto vyrůstají každý zvlášť. Ovšem v roce 1932, kdy je jim oběma šestnáct let, vše začne nanovo a hrozí jim neskutečné nebezpečí. Při pátrání po pravdě se dvojčata dostávají čím dál hlouběji do temného kalkatského podsvětí a mají proti sobě soupeře, jenž se zdá být pouhou iluzí, který přesahuje možnosti veškerého chápání.... celý text
Literatura světová Fantasy Pro děti a mládež
Vydáno: 2014 , CooBooOriginální název:
El palacio de la medianoche , 1994
více info...
Přidat komentář
Po přečtení celé tetralogie Pohřebiště zapomenutých knih je Půlnoční palác pro mě velké zklámání. Některé pasáže v knize jsou krásné a typicky "zafónovské", ale prostě to není ono. Žádná z postav mi nestačila "přirůst" srdci a několikrát jsem chtěla dočtení knihy vzdát.
Půlnoční palác byl opět překvapením. A musím přiznat, že velmi příjemným. Výlet do Kalkaty přinesl čtenářům nový, i když chvílemi předvídatelný příběh, který měl jeden velký zvrat, který jsem nečekala. Asi jsem měla dávat větší pozor. Přesto mě tahle knížka hodně bavila, i to její zběsilé tempo, kdy jsem měla jeden okamžik strach, že Ian nestihne svou loď do Anglie. Zafón byl mistrem mystických příběhů se zlomenými a pokřivenými padouchy. Ke štěstí už mi chybí jen nesehnatelná Marina a mám celou jeho sérii pro mládež přečtenou.
Když autor této knihy před pár týdny zemřel, trochu se mi tím "připomněl" - snad to nevyznívá špatně. Zkrátka jsem si vzpomněla, že mám (už ani nevím proč) v knihovně jednu z jeho knih pro mládež, Půlnoční palác. Loni jsem četla Zářijová světla a pamatuji si, že se mi líbila a že to bylo opravdu dobré a děsivé, možná trochu "mládežnické" a "naivní", ale vlastně proč ne. Že i tohle bude zajímavý příběh, kterému jsem však možná už trochu odrostla, jsem tušila.
Musím se přiznat, že jsem u čtení hodně bojovala s tím, co je fikce, co jsou metafory a co je tak, jak je to napsáno. A ono tam ve výsledku bylo od každého trochu. Zápletka byla vcelku jednoduchá a přesto poměrně komplikovaná a zamotaná a i když jsem trochu očekávala, že se tímto směrem události uberou, stejně mě pár věcí překvapilo.
Stejně jako minule, i u této knihy jsem si pořád říkala "Takhle na papíře je to trochu ujetý, málo detailní a ne úplně uvěřitelný, ale byl by z toho fakt dobrej film." Máte tam všechno možné - charaktery a velice charakterní město, o němž jsem toho doposud moc nevěděla. Když už jsem si říkala, že jsou postavy černobílé, autor začal používat paletu barev.
Je fakt, že kdyby měl autor víc "prostoru" - příběh mohl být klidně obsáhlejší, o několik set stran delší. Jenže to by musel mít ty drobnosti skutečně promyšlené. Což se úplně nezdálo. Ale možná je to i tím, že tam těch postav vystupuje několik (7, pokud dobře počítám, minimálně). To u mládežnických knih asi není úplně obvyklé, i když to posoudit taky úplně nedokážu. Popisy nádraží a taky toho dokonalého a jaksi nestárnoucího domu mě uchvacovaly a zároveň děsily. O to spíš, že k železnici jsem si vybudovala opravdu silný vztah (a o její historii jsem se před pár lety začala docela intenzivně zajímat). Právě ta "politická" narážka na problémy Indie za dob nadvlády Velké Británie mě zaujala asi nejvíc, rozhodně víc než ty mýty. Asi stárnu a přicházím o fantazii nebo co.
Na závěr bych snad jen doporučila nečíst anotaci. Fakt ne, to CooBoo moc neumí. Nevím tedy, čí přesně je to vina. Možná prostě některé knížky anotaci nepotřebují. Důvěřujte... hmm, pěkné obálce? Jménu autora? Instinktu? Já nevím. Možná všemu z toho.
Ačkoliv Zářijová světla takhle zpětně považuji za lepší, možná je to jen tím, že jsem už zapomněla na všechny ty nesrovnalosti a drobnosti, které teď po dočtení Půlnočního paláce mám v živé paměti. Nebo možná proto, že tuhle knihu napsal dřív.
Nečekaný výlet do indické Kalkaty - už dlouho jsem si chtěla od autora něco přečíst ....
A připadalo mi to jako mysteriozní pohádka pro dospělé - boj dobra se zlem ....
Dokáže dětské přátelství čelit zlu a objasnit tajemství ?
Ben a Sheere - od počátku rozděleni, ale přesto k sobě naleznou cestu ....
A ty pohádkové názvy - Princezna světla či Pták Ohnivák .... zavádí do světa fantazie ....
Pro mě to byla opět jiná dimenze - a líbilo se mi v ní pobýt ....
Příběh se odehrává ve městě Kalkata v Indii za doby, kdy je spravovala Britská vojska. Děj se odehrává jak v dětském domově tak v ulicích samotné Kalkaty. Nakonec i ve starém opuštěném vlakovém nádraží. Příběh je skvěle napsaný a děj plyne postupně, ale má gradaci přesně dávkovanou. To, aby jste chtěli číst další a další kapitolu. Od tohoto spisovatele čtu již druhou knížku a můžu sám za sebe napsat, že se mi jeho styl vyprávění líbí. Za mě to nebyl ztracený čas u příběhu. Krásně jsem si odpočinul a přišel na jiné myšlenky.
Měla jsem problém se do knihy začíst, a to i přesto, že jsem nyní přečetla jiného knihy stejného autora (Kníže z mlhy, Zářijová světla, Stín větru).
Začátek knihy byl dost podivný a chvilku mi trvalo, než jsem se začetla. Kniha byla příběhově zajímavá, jen mi moc nesedl styl psaní.
Musím uznat, že knížka nebyla vůbec špatná. Oceňuji barvitý příběh minulosti, jeho mystické prolínání do budoucnosti. I konec jako takový. Příjemně zpestření toho, co CooBoo vydává. Je to knížka, kterou jsem si ráda přečetla, ale doma ji mít nemusím.
Mé první setkání se Zafónem nedopadlo nejlépe.. Nebudu dávat hvězdičkové hodnocení, poněvadž jsem knihu nedočetla. V mém případě nejde ani tak o příběh, který kritizují někteří čtenáři, jako o květnatý styl krkolomných slovních výrazů a spojení, který Zafón používá. Špatně se mi to čte. Ale jinou knihu zkusím.
Pěkný, tajuplný a strašidelný příběh, zasazený do prostředí chudé Kalkaty. Krátká společná cesta několika dospívajících kluků a děvčat (už to nejsou děti, ale dospělí ještě zdaleka také ne), která odhaluje podivnou minulost dvou z nich a vlastně tak trochu i části koloniální historie Kalkaty - té románové samozřejmě.
Postava hlavního záporáka Jawahala je na můj vkus dost naddimenzovaná na tak krátký příběh a jeho motivace vlastně dost nepochopitelná. Alespoň na mladého čtenáře musí stále dotírat podivná otázka "proč to vlastně celé dělá". Dosah prožitého šílenství je v takto zkrácené formě těžko pochopitelný. A když už máte konečně trochu pocit, že se to zdá jasné, tak konec vše podivně zamotá.
Nicméně je to pěkné a napínavé čtení. Berme to jako takovou první-druhou skicu k dalším autorovým románům ze série Pohřebiště ztracených knih. Rozepsat se, je někdy stejně důležité, jako se rozezpívat.
Chápu, že jde o knihu pro mládež, ale i tak jsem se nemohla ubránit určitému zklamání. Pro mě je Půlnoční palác minimálně o řád horší než knihy ze série Pohřebiště ztracených knih. Příběh je podán hrozně povrchně (a to včetně charakterů postav), nejpozději od prvního zjišťování informací o Jawahalovi je i dost předvídatelné, jak příběh dopadne, a závěr sám bohužel působí dost citově vyděračsky, což tedy věru nemusím. Čistě subjektivně mi k tomu příběhu ani moc nesedělo exotické prostředí, ale možná to bylo jen jeho nedokonalým vykreslením. Nepotěšil jste mě Zafóne, ani já vás nepotěším.
Rozhodně originální příběh. Ovšem, ne zrovna můj šálek čaje. Bylo zajímavé spolu s Crowbar Society pomalu, ale jistě řešit zapeklitou záhadu minulosti, sama jsem až do poslední chvíle netušila, co je Jawahal zač. Ale nevím, čekala jsem od toho víc. Konec je tak citově vyděračsky smutný, až mi to možná knihu celkově trochu znechutilo. 3,5*
Trochu horror, trochu loučení s dětstvím plného přízračných strašidel a vstup do světa pokrytců a šílenců - tak to chápu já. Je pravděpodobné, že jsem tento příběh nepobral úplně dobře, ale tak nějak mi to nevadí, vím, že to bylo napsané pro jiné publikum.
Děsivá tajemství, pouto přátelství, horoucí láska a ochota obětovat se, to jsou čtyři ingredience, ze kterých Carlos Ruiz Zafón vytvořil fantastický román o potřebě věřit v sílu odhodlání. A přestože je příběh primárně určen mládeži, osloví prakticky kohokoliv, kdo v sobě ještě nosí špetku zasněného puberťáka, toužícího po skutečném dobrodružství.
Na rozdíl od Knížete z mlhy drží zápletka víc pohromadě a nevyužité nápady se už nekonají. V mezích nevelkého rozsahu rozehrává autor osudové vyprávění šmrncnuté jak vzletnou nostalgií, tak melancholickým steskem. Hodně mu přitom hraje do karet exotické prostředí Indie a volba období třicátých let minulého století. Což podbarveno jazykovou bravurou a úžasnou partou kamarádů dělá z knihy skvělý čtenářský zážitek, čistě pro samotnou krásu psaného slova. Jistě, chybí tu rozervaní upíři a poschovávaní pokémoni, ale kdo hledá atmosférickou dobrodružku s patinou děl Julese Vernea a Rudyarda Kiplinga, našel právě pokladnici plnou zlatých dukátů.
Exotické dobrodružství
Musím pana autora opět pochválit, jelikož znovu dokázal do kratinké knížky (262 stran) vměstnat skvělý příběh. Zjistil jsem, že právě takovéto spojení až pohádkového nádechu se špetkou fantasy a dobrodružství je kromě krimi literatury tou ideální žánrovou směsicí, která se mně vždy zalíbí. Samozřejmě pokud je to dobře napsané. Což je zrovna u tohoto autora vždy. Prostředí musím pochválit. Líbí se mně na něm právě ta exotičnost, a tedy něco na co nejsem úplně zvyklý. Vykreslené je pak myslím velice dobře. Velkou pochvalu si zaslouží i postavy. Mám hodně rád takové ty party kamarádů. Hned mně tak při čtení vytanula na mysl taková kulturní díla jako: Boříkovy lapálie, Pekelná třída či Bylo nás pět a ty skvělé party kamarádů se v nich vyskytující. Fantasy linka je taky výtečně sepsaná. Celkově děj nijak nevázne, nemá hluchá místa a je i napínavý když je potřeba. Líbilo se mi i zapojení pověsti vsazené do děje. Jednoduše tento autor umí skvěle vyprávět, tedy alespoň podle mě. Nechybí ani takový melancholický konec kdy to vlastně dobře dopadne, ale ne pro všechny. Jsem asi cíťa,ale já bych přál všem těm dětem krásný konec. Mám, ale i pár výtek k této knize. Tou první je, že začátek knihy mi přišel takový podivný a nějak jsem se do něj nedokázal ponořit a pořádně začíst jako u ostatních Zafónových knih. Výtku pak mám i k závěru. Konkrétně pak ke zlu, které se v příběhu vyskytuje. Prostě zlo má být zlo a tak žádné výčitky z toho, co napáchalo by mít nemělo či snad prosit o odpuštění. Tedy alespoň pro tentokrát.
Byť se opět jedná o skvělou knihu, tak ze čtyř knih pro mládež od Zafóna je dle mého názoru zrovna tahle nejhorší. Přijde mně totiž nejméně propracovaná a i příběhově mi sedla z nich nejhůře. Dle těchto výtek a těch napsaných výše jí pak uděluju 80%.
Taky musím uznat, že tato kniha je trochu slabší. Každopádně i tak to bylo fajn oddechové čtení k vodě, jen nebylo tak napínavé jako jiné autorovy knihy pro mládež :-)
Na Zafóna je to slabší, např. se Stínem větru se to nedá srovnávat. I tak to přečtete jedním dechem, protože je to napínavé a poutavé, ale je tam spoooousta faktických chyb a blbostí, spíš je to taková pohádka... :) Ale neurazí!
Když jsem v knihovně viděla tuto knihu, okamžitě jsem po ní sáhla, neboť Zafónovo Pohřebiště zapomenutých knih mě opravdu dostalo... Ale nebylo to úplně ono, nemůžu říct, že by to bylo špatný, ale že by to bylo nějak moc dobrý, to taky ne. Knihu jsem dočetla, ale obávám se, že na ní asi brzy zapomenu.
Hezký příběh určený spíše pro mládež, ale i dospělé určitě vtáhne do děje a nepustí, tak jako mě. Kniha se mi líbila, i když z konce jsem byla poněkud zklamaná, možná jsem čekala víc. Rozhodně to ale stálo za přečtení, líbily se mi i vsuvky vypravěče příběhu. Postavy byly barvitě vykreslené a také popis okolí přesný.
Štítky knihy
španělská literatura thrillery horory pro mládež
Autorovy další knížky
| 2018 |  Stín větru |
| 2012 | Marina |
| 2019 | Labyrint duchů |
| 2018 | Andělská hra |
| 2013 |  Kníže z mlhy |
Kniha Půlnoční palác je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 153x |
| Čtenářské výzvě | 11x |
| Doporučených | 8x |
| Knihotéce | 131x |
| Chystám se číst | 44x |
| Chci si koupit | 14x |
| dalších seznamech | 4x |
Vyloženě četba pro náctileté. Druhý díl série mlha a v daném žánru nic překvapivého, spíše jde vidět až jakýsi vzorec psaní autora. Dvojice, která utíká, záhada a tajemná atmosféra, nakonec vše vlastně dobře dopadne, i když nejprve vše působí až horově. Na autora Stínu větru bych měla trochu vyšší nároky.