Bretaňské tajemství
Jean-Luc Bannalec (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/425643/bmid_bretanske-tajemstvi-tbX-425643.jpg
4
126
39
Případy komisaře Dupina série
< 7. díl >
Sedmý případ pro komisaře Dupina, milovníka tučňáků a kofeinu, rodilého Pařížana za trest přeloženého do Bretaně – na konec světa Bróceliandský les se svými malebnými jezery a zámky je považován za poslední říši víl. Váže se k němu velké množství legend. Která lokalita by se tedy lépe hodila pro dlouho plánovaný a neustále odkládaný podnikový výlet komisaře Dupina a jeho týmu? Ale vražda badatele zabývajícího se postavou krále Artuše udělá komisaři čáru přes rozpočet. Proti své vůli je Dupin jmenován mimořádným vyšetřovatelem extrémně brutálního zločinu, po němž rychle následují další.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi
Vydáno: 2020 , KalibrOriginální název:
Bretonische Geheimnisse , 2018
více info...
Přidat komentář
Skvěle popisované prostředí, dokonale vyšperkované postavy, zamotaná zápletka, jemně vzrůstající napětí. Způsob vyšetřování už se mi tolik nelíbil, ale celkový dojem je velmi dobrý. Jiný díl o Bretani si přečtu rád, neboť čtu mimo pořadí - co mi přijde do ruky.
(SPOILER)
S komisařem Dupinem jsem doposud neměla tu čest. Na knihu jsem narazila přes něčí komentář, dala si ji do „chci si přečíst“, a pak, když na okamžik znovu otevřeli knihovny, jsem mechanicky ze seznamu vybírala, co je zrovna volné. Tak nějak jsem nedomyslela, že se jedná již o několikátý díl série, a i když to pro samotný příběh úplně podstatné nebylo, chybělo mi nějaké bližší vykreslení postav, co do jejich vzhledu, ale i charakteru, (společné) minulosti apod. Možná díky této neznalosti jsem z knihy nevyčetla, co je to vlastně ta slavná Dupinova kriminalistická metoda, ba naopak mám pocit, že větší chaotičnost při vyšetřování jsem dosud nezažila. Komisař se náhodou ocitl u vraždy, jejíhož vyšetřování se proti své vůli musel ujmout, a vše pokračovalo podivnou sérií jednání, kterou jsem nechápala. Dupin vyslýchá svědka. Aniž by se přeptal na všechno, odjede, cestou se neplánovaně někde zastaví, dorazí do cíle, zjistí, že svědkovi se něco stalo, jede zase zpátky, na místě se zase dozví něco jiného, takže vyrazí opět jinam, opět s nějakou neplánovanou zajížďkou… při čtení jsem získal dojem, že Dupin potřebuje nejen hodně „caffé“, ale opravdu i dovolenou na zotavenou, protože je asi hodně přepracovaný. A taktéž jeho inspektoři, kteří se sami někam vydají, aniž by komukoli cokoli řekli. (A já ještě pořád nevím, zda k závalu došlo spontánně nebo mu někdo napomohl?) U hodně zmínek jsem hledala pozdější souvislost, ale ne vždy jsem se dočkala, a kupříkladu vytažení kamenů ze sklepa bylo naprostým výkřikem do tmy.
U zápletky mne už v anotaci zaujala Artušovská problematika, ale asi bych musela navštívit Bretaň a konkrétní popisovaná místa, aby mne dostala víc. Naopak vyhrocené vztahy mezi vědci, a obecně vztahy mezi nimi, mi přišly absurdní. Nějakou dobu jsem se pohybovala v akademickém prostředí historiků, jezdila na konference s týmiž osobami, s nimiž mne spojoval profesní zájem i studované období, a s valnou většinou z nich mne pojilo přátelství a vztahy kladné. Buď jsem tedy do tohoto prostředí nezapadla hlouběji (abych s někým vedla spor o posty či granty), anebo to ve Francii mají jinak, zkrátka v knize mi to přišlo neuvěřitelné.
Zrovna jsem dočetla sv. Xaveria od Arbese, kde mne v této souvislosti trkl poměrně výstižný citát: „Poskytuje ti vzdělanost poklidu a míru? (…) Chrání tě před klamy a bludy, před malomyslností a zbabělostí, před vášněmi a náruživostmi, před mravním úpadkem, před padoušstvím?
Nikoliv! Jinak by nebylo tolik nešťastných, zklamaných, malomyslných, zbabělých, vášnivých a náruživých mezi vzdělanci, ba nebylo by mezi nimi také tolik padouchů.“
Pozastavovala jsem se místy nad překladem, zejména nad tím opakujícím se „caffé“. Dějová linka mne sice nijak neoslovila, ale také neurazila, ač jsem cítila potřebu přijít všem úmrtím na kloub, vlastně mne až tak netrápilo, kdo že je vrah. Postava Nolwennové mi přišla lehce neuvěřitelná (ale líbilo se mi, jak během vyšetřování „povýšila“), což sám autor chytře obešel konstatováním, že tato dáma „má své metody“. Použití manuálu k automobilu coby zápisníku po několikerém zopakování poněkud ztrácelo vtip, přistihla jsem se, že jsem skoro víc než na postupující vyšetřování zvědavá na to, jakou část příručky Dupin zrovna nalistuje. Ale i mne na konci bodl osten zvědavosti, zda se Dupin vrátí do Paříže nebo zůstane „na konci světa“.
Abych ovšem pouze nehaněla. Od začátku se mi moc líbil styl autorova psaní, který mi připadal jako „ze staré školy“. Postavy nebyly nijak nesympatické, zápletka přes množství vražd relativně mírumilovná; skoro jako kdybych při čtení sledovala starou francouzskou kriminálku. Nu a samozřejmě nádherné popisy krajiny či změn počasí - vlastně zejména kvůli té Bretani jsem si knihu půjčovala.
CITÁT: Stál na vrcholcích mytického Monts d’Arreé, jednoho z nejstarších pohoří na světě; procházel bizarními vřesovišti a močály; stál na drsných, nevlídných plážích bičovaných větrem a vlnami, které tam dorazily přes Atlantský oceán po cestě dlouhé několik tisíc kilometrů; znal i vlídné pláže se zasněženými zátokami a mírným, téměř středomořským klimatem; pláže, jejichž korálkový písek pochází z dob, kdy se Bretaň nacházela na rovníku; fantastické oranžové skalní útvary, mezi nimiž si připadal jako na Marsu; toulal se po rozlehlých loukách i v pohádkových údolích. Znal „venkovskou“ Bretaň“ čili Argoat, kraje, kde lišky dávají dobrou noc. A teď poznal i rozlehlý, temný a magický Brocéliandský les. Žádný z těchto krajů se však nepodobal nádherné říční krajině, kterou měl nyní před očima: Campagne. Úchvatná scenerie působící tak dokonalým dojmem, jako by ji navrhl malíř obdařený mimořádnou fantazií. Třeba jeden z velkých impresionistů konce 19. století.
Pohádkové údolí, hustě zalesnění, po obou stranách se klenuly kopce, jejichž svahy sbíhaly až k břehům řeky Oust. Ta byla tak široká, že vypadala spíš jako do dálky se táhnoucí jezero. Na opačné straně se do výšky tyčila světle šedá skalní stěna, která narušovala mírnou atmosféru a připomínala skutečné hory. Divoká romantika umocněná osamělou borovicí, jež nad skalním masivem, ve výšce nějakých sedmdesát metrů, vzdorovitě hájila svou existenci.
Vládla tu hluboká harmonie, nekonečný klid. A právě to tvořilo podstatu, jádro téhle krajiny. Jediný zvuk, který se nesl údolím, bylo cvrkání cvrčků. (…) Občas taky zašveholil pták a jemné plesknutí na vodní hladině prozradilo, že se v řece daří rybám.
Příjemné teplo prostoupilo nejen vzduch, ale i celou krajinu. Tempo světa udávala poklidně tekoucí řeka. Od vody vanul na břeh jemně osvěžující chlad. (…) Zelené aroma rostlin a půdy, ne však těžké a bahnité, právě naopak: jasné a lehké. Osvěžující dech řeky.
Bretaňské tajemství je stejně čtivé jako zbytek série a opět zavádí čtenáře na nové magické místo, kde se ještě žádný předchozí díl neodehrával. Nicméně samotná detektivní zápletka mi tentokrát přišla trochu překombinovaná, podezřelí jsou banda dokonalých cvoků, jakých se moc nenajde ani mezi akademiky, a důkazů pomálu. Pachatele jsem sama podezřívala, spíš ale ze zkušenosti s tímto typem detektivky než kvůli vodítkům, která by na něj ukazovala.
Artušovské legendy mne neberou, ale rozhodně mne překvapil nejposvátnější les a pramen a víly a jiné kouzelné "pozůstatky" úplně v centru Bretaně (holt malá Británie, takže se tam Artušovi nejspíš dařilo). Ovšem komorní brutální vražedný příběh odehrávající se tam a přehraný na Dupina k vyšetření (když už si tam s celou suitou udělal pracovní výlet) byl vlastně docela zábavný, až parodický - těch mrtvol a podezřelých mezi pidi skupinkou zanícených artušologů (vědců a akademiků), těch zjevení, ztracených telefonních hovorů a hlavně celých dvou inspektorů (ty Dupin usilovně hledal půl knihy, a to nebyli daleko!)...
Tuhle sérii čtu na přeskáčku, sporadicky, Dupin mi jinak nechybí, ale prostředí popisované autorem (polovičním Němcem), kdy se "touláme" Bretaní od moře, ostrovů po vnitrozemí je vždycky příjemným zpestřením.
Bretaňská detektivka po sedmé.
Artušovská legenda a svatý grál, strašidelný Brocéliandský hvozd plný tajemství a pár mrtvol k tomu. A stará policejní parta v plné síle – komisař Dupin, jehož pověstný zápisník tentokrát v nouzi nahradí manuál k citroenu, jeho dva svérázní inspektoři Riwal a Kadeg a nezdolná nepostradatelná Nolwennová...
Tyhle detektivky mají vše, co mi vyhovuje: trochu krásné přírody, trochu dějepisu, trochu jemného humoru a hlavně další a další porce nevídaných informací o té nej nej zemi na světě – o Bretani, kterou knižní postavy - i autor sám - tak milují a dovedou o ní tak skvěle vyprávět.
Jestli je tohle Bretaňské finále komisaře Dupina, tak se opravdu povedlo.
Nečekejte, že bude nalezen Svatý grál a král Artuš taky neprozradí nic ze svého tajemného příběhu.
Jean - Luc Bannalec opět nezklame a provede vás spletitými vztahy a magickým krajem Artušovských legend, aby vás nechal tápat ve vztazích lidí, z nichž každý je podezřelý...
Možná už máte skoro jasno, ale...
Přesto budete tento Dupinův případ napjatě sledovat až do samého konce...
Bretaň ako vyšitá, zápletka je veľmi dobrá,vysoko atraktívna tým, v akom prostredí sa príbeh odohráva.Autor sa najskôr snaží navodiť atmosféru nudného "podnikového "výletu.V okamihu,kedy sa objaví prvá mŕtvola to prestáva byť výlet.Skupinka podozrivých-vždy uhladení členovia akademického spolku sa pekne rozparádia ,idú si po krku,krv sa len tak valí a dokonca sa im podarí vyradiť aj dvoch Dupinových spolupracovníkov.Sympatický Dupin nadopovaný neskutočným množstvom kávy napokon všetko brilantne zvládne.Aj napriek náznakom,dúfam,že vyhnanec Dupin so svojou skupinkou zostane v Bretani ,ktorá mu svedčí.
Jde do tuhého, komisař si posvítil na Svatý grál a Artušovské příběhy. Původně přijeli všichni Dupenovci na podnikový výlet a jen tak lehce kohosi vyslechnout. Vyklubala se z toho pořádná zabijačka a komisař musel vypít hodně kávy, aby to rozlousknul!
Tajemné, mystické a krvavější než obvykle... A přesto pořád krásná Bretaň, spousta kávy a bleskurychlé úspěšné pátrání v poněkud obskurní vědecké komunitě. Příjemné a napínavé počtení; jenom doufám, že hlavní hrdina nabídku na konci knihy nepřijme...?
(SPOILER)
Je to jasné. Nolwennová je převtělený Merlin!
Moc se mi to líbilo. Vyřešeno za jeden den! A kousek. Jen doufám, že Dupin zůstane v Bretani, v Paříži by to vůbec nebylo ono...
Už obálka mne přilákala do Bretaně - tuším zobrazuje zámek Comper a Viviannino jezero ....
Zločin si opět našel komisaře Dupina, aby vyřešil " Artušovský případ ".... v Broceliandském lese, k němuž se váže spousta mytických legend .... král Artuš, rytíř Lancelot a kouzelník Merlin ....a hledání grálu....
A co o něm píše bretaňský tisk ?
" Zamilovaný do Bretaně a neporazitelný ve vědomostech o bretaňských legendách..."
To na J. L. Bannaleca opravdu sedí - a mne láká do Bretaně každým titulem.
Pro Regger: No, bohužel až v roce 2021. Zatímco v originále jsou již další dva díly, tak Euromedia tentokrát docela zaspala, chjo...
Popis přírody se autorovi opět moc povedl. Zaměření na pověsti a legendy bylo velmi poučné. Pokud autor komisaře přemístí do Paříže, bude tomu něco chybět. Za sebe doufám, že ne a opět budu netrpělivě vyhlížet další díl.
Bretaň je Bretaň ... místo legend, mýtů, krásné přírody, moře. Prostě opět dobrá detektivka z kouzelného kraje.
Chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, ale pak už to byla docela jízda. Neutopí-li se pan komisař v moři petit caffé, moc ráda si jeho další dobrodružství přečtu. :)
Další výborná detektivka z Bretaně, kraje legend o králi Artušovi a prostředí soupeřivých badatelů v tomto oboru, kterou s vtipem sobě vlastním vyřeší milovník kávy komisař Dupin.
Štítky knihy
detektivní a krimi romány tajemství Bretaň
Autorovy další knížky
| 2014 |  Bretaňské poměry |
| 2015 |  Bretaňský příboj |
| 2018 | Bretaňský příliv |
| 2017 | Bretaňská pýcha |
| 2016 | Bretaňské zlato |
Dupina mám moc ráda. Mám přečtené všechny díly a poslední rozečtený. Vždy se těším na novou knihu.