Prázdnota

Nebylo to špatný. Bylo to fakt zajímavý.
Ale
Jako bych nastoupila do rozjetého vlaku a pořád jsem měla pocit, že čtu nějaký druhý, třetí díl, a že mi tam pořád něco chybí.

V prvé řadě mě zarazilo zařazení do kategorie fantasy. Přestože se tu vyskytují lidé s určitými schopnostmi, tak bych to brala spíše jako formu evoluce, jelikož se to odehrává v nepříliš vzdálené budoucnosti Země. Za mě je to prostě sci-fi jako vyšitá. Nic fantazijního v tom nevidím.

Jak už jsem řekla, jde o budoucnost. Konkrétně necelých dvacet let od teď. Svět se změnil a spojil v určité části, státy jak je známe už neexistují. Víceméně působí jako typická představa o chudých bezbranných čtvrtích a bohatých vlivných parchantech využívajících své postavení ke zlu.

První část knihy mi přišla poměrně pomalá a vleklá. Přestože to zabralo necelou polovinu, tak mi to připadalo spíše jako dvě třetiny. Úvodní seznámení, problematika doby, postavy, vztahy a tak dále. Na můj vkus zbytečně zdlouhavé. Zbytek knihy totiž obsahoval jakoby dvě časové roviny, které se míjely třeba pár minutami. Šlo spíše o skoky mezi postavami v krátkém časovém úseku, což způsobilo velké dávkování napětí z dané situace a z několika pohledů na jednu scénu. A že té akce tam nebylo málo. Škoda jen, že první část nebyla kratší a kniha nebyla v tomto duchu vedena dříve. Hltala bych to mnohem více.

Co mi zoufale chybělo, tak nějaký rozbor či větší pochopení empatů. Z knihy jsem nedokázala vyčíst, čeho všeho jsou schopní. Dokázali v ostatních lidech číst emoce a podle všeho je obrátit i proti jejich vlastníkům. Ale kde měli hranice? Co všechno mohli udělat?

Zápletka byla zajímavá, poukazovala nejen na diskriminaci, šikanu, fyzické násilí a válku, ale hodně i na lidské emoce, co jsou lidé schopni udělat, jak je ovlivňuje prostředí a tak dále. Líbil se mi nápad empatů, náhled do určité verze budoucnosti. Ale něco mi v tom stejně chybělo. A ten úplný závěr mi přišel hodně přeskočený a zkrácený, přestože do té doby se víceméně všechno vysvětlilo a zapadlo kam mělo...

Príbeh z temného prostredia, kde sa Európa spojila do jedného rozsiahleho štátu, no nie všetko funguje ideálne. V tejto pokrokovej budúcnosti sa objavujú temné politické sily a nelegálne spolky. Do tohto sveta vstupuje Rebeka, obdarená zvláštnou schopnosťou empatie, ktorú dokáže využiť na ovplyvňovanie ostatných.

Ide o odlišný štýl od autorky, na aký som zvyknutý, ale kniha sa ukázala ako úspešná. Začiatok bol pre mňa náročný, ťažko som sa do príbehu dostával, no s príchodom Richtera a jeho spolku sa mi dej začal páčiť.

Nebyl to obchodní spor, bylo to osobní. Zabít šéfku společnosti Gurko původně ani nebyl její úkol, ale poté, co získala zpátky svoje vzpomínky, ho přijala za vlastní. Úkol, který zlikviduje chobotnici a možná i něco na světě změní. Michaela Merglová ve svém románě píše o prázdnotě v lidských srdcích, o přezírání, nevšímavosti, ignoranci, bezohlednosti, odlidštěnosti a také o strachu, o přežívání bez naděje a o potřebě něco změnit, vymanit se ze zaběhnutých kolejí, postavit se vnitřním běsům a začít znovu od začátku a lépe. Metropole Evropa je prototypem města budoucnosti plné rozporů a předělů, které diferencují společnost na ty, kdo mohou všechno a ty, kdo si musejí nechat všechno líbit. Empatka Rebeka pomáhá lidem zbavit se negativních emocí, přitom je současně člověkem, který potřebuje pomoc nejvíce ze všech. Merglová vede její osudovou linku od opatrného nahlížení pod povrch věcí a emocí až po vyhrocené krvavé finále, které si nic nezadá s těmi nejzběsilejšími cliffhangery akčních thrillerů. Prázdnota navzdory svému názvu je zajímavé čtení, plné nápadů a dobrodružství.

Knížka si mě asi nezískala tolik jako série o Cuchenanovi, hlavně proto, že jsem spíš fanoušek klasické fantasy, ale i tak jsem si ji užil.
Chvílemi mi připomínala Metu od Pavla Bareše, hlavně to spojení fantasy prvků se současnými problémy a „umazaný“ pocit všednosti. Detektivní linka byla zajímavá a vážně se mi líbilo, jak to celé dopadlo.

Knížka se zajímavým námětem, který se zasazený do fantasy světa, dotýká ožehavých témat dnešní doby.
Psáno svižným a čtivý způsobem, jen těch vulgarismů bylo na mě místy trochu moc.

Příběh se dotýká takových témat, jako je obchod s lidmi, přistěhovalectví, korupce státních úředníků a policie. Hodně připomíná filmy, jako jsou Špína Londýna nebo Východní přísliby. Není to veselé čtení a fantastické prvky zde zastupuje pouze schopnost hlavní hrdinky. Pokud tedy někdo čeká další Prokletou věž, jen v jiných kulisách, bude asi trošku překvapený. Tady jde o komplikovanou vztahovku říznutou silnou dávkou deprese a kapkou detektivního pátrání. Zároveň je to příběh o tom, že cesta do pekla bývá často dlážděna dobrými úmysly.

Poměrně dost dlouho trvá, než se čtenář dostane do děje. Popis neutěšeného města plného špíny a ilegálních přistěhovalců z celého světa protkaný výčtem Rebečiných zmatených vzpomínek na její začátky v Metropoli zabral autorce prvních zhruba šedesát stran, ale do děje zrovna nevtáhne. Ovšem ve chvíli, kdy vstoupí do hrdinčina života výše zmíněná záhada, příběh začne nabírat na obrátkách a ve svých nejsilnějších okamžicích připomíná ty nejdrsnější kriminálky.

Prázdnota možná neoplývá originálně pojatým světem či inovativní zápletkou, ale Michaela Merglová zajímavě zpracovala bolestivá témata dnešní doby a vytvořila postavy, které nešustí papírem. Jestli je to hodně, nebo málo, to už se musí každý čtenář rozhodnout sám.

Netradiční, chvílema nevíte, co si o tom myslet, chvílema je to supr, chvílema je to brutální - a většinou různé kombinace zároveň. Celou knížku jsem docenil až po dočtení do konce, pak teprve člověk pochopí.

Kniha se čte dobře a moc nechápu, jak někteří píšou, že je kniha "prázdnota". Není, ale s čím bych souhlasil je, že zhruba do 120té strany je děj velmi pomalý. To co se na nich děje se čte dobře, ale pro lidi, co mají rádi svižnější dějové linky nebo záhady na každé desáté straně... tam naprosto chápu a přeci jen čekat tak dlouho na nějaké zajímavé zvraty, sám jsem z toho byl trochu nesvůj.

Druhá polovina knihy je o dost svižnější a na konci (asi 60 - 70 stran) je děj velmi, ale velmi dobrý. Postavy mne chytli za srdce...nikdo není dobrý ani zlý, jsou to prostě... lidé a zrovna třeba taková Cilka... chtěl bych další knihu s touhle postavou.

Co autorka umí podle mě skvěle je kombinace přirozenosti a popisu. Prasárny a sprostá slova jsou používány účelně a funguje mi to. Nic tam není na sílu "aby to tam prostě bylo" jako třeba sex a násilí.

Na autorku jsem narazil díky povídkám, které mne bavily a musím říct... za mne super. Pokud máte rádi nebo zrovna chcete číst knihu s rychlou akcí a spoustou střev, tohle pro Vás asi nebude, ale pokud máte rádi pomalejší rozjezdy a dekadentní Cyberpunk (spíše bych řekl knihu šmrncnutou lehce Cyberpunkem) , myslím si, že je to pro vás.

Za mne je to skvělý počin.

Já nevim, zezačátku to vypadalo, jako něco ve stylu Push, čekal jsem,ale až se jí rozjedou schopnosti budou lidi a vnitřnosti lítat kolem, jako když přijde Blade na techno party..ale zatim jsem čekal skoro 3/4 knížky na nějakou akci, chápu, představit postavy, pohnuty a tak (konec mě celkem pozitivně překvapil) Která mě ale dost bavila a musim uznat, ze mi i celkem vynahradila ty nudnějši pasáže. Konecně to tam lítá, jen škoda, ze těch zaporáků nebylo víc:)) Ale ten konec, jako skoro Jason Bourne:) možná si potom dam Legendy a latéčka:) Nicméně další knížku si od ní asi přečtu, našel jsem tam spoustu věcí, díky kterým jsem zavzpominal na lovce monster, temnou stranu a béčkovou legendu.

Jsem moc ráda, že jsem konečně měla možnost přečíst si jednu z Míšiných knih. Její styl psaní je skutečně záživný a čtivý, stránky mi mizely pod rukama, ani jsem nevěděla jak. I když má Prázdnota téměř čtyři sta stran, měla jsem ji přečtenou během dvou večerů, protože jsem ji nemohla odložit.

Rebeka je velmi zajímavá postava. Působí tak trochu ztraceně, protože kromě své spolubydlící streamery Cilky vlastně v životě skoro nikoho nemá. Chce pomáhat ostatním i za cenu vlastního nepohodlí. Ohromně se mi líbí, jak autorka pojala empaty jako takové. Znázornění démonů jednotlivých lidí bylo vskutku působivé. Rebečina postava se v průběhu děje hodně vyvíjí a mění a my jako čtenáři ji máme možnost hlouběji poznávat především díky tomu, že ona sama se snaží o to samé - zjistit, co je vlastně zač.

I ostatní postavy jsou výrazné a snadno zapamatovatelné. Především pak Cilka, taková ztřeštěná, bláznivá gamerka, trochu otravná, ale vlastně docela fajn. Stejně tak Richter, u kterého člověk tak trochu neví, co si o něm vlastně myslet.

Akce je v knize poměrně dost, události rychle nabírají spád. Není tu nouze ani o vulgarismy, kterých bylo podle mě asi víc, než bylo třeba, ale to je spíše otázkou vkusu.

Míša umí čtenáře dostat přesně tam, kde je chce mít, a myslím, že klíčový plot twist tady dokáže odhadnout jen málokdo. Já jsem ho absolutně nečekala a docela mě šokoval. Přesto jsem ale na samém konci měla trochu pocit, jako by příběhu něco chybělo. Vlastně sama nedokážu říct, co přesně, ale po dočtení jsem neměla takový ten slastný pocit zadostiučinění a spokojenosti po skvěle uzavřeném příběhu. Kdyby se jednalo o první díl série, pak by byl konec víc než uspokojivý, ale takhle ve mně zanechal jakousi zvláštní prázdnotu. Jak překvapivé, u knihy, která se jmenuje Prázdnota, že? Zkrátka by mi nevadilo, kdyby byl příběh aspoň o sto stran delší, protože by tak vzniknul větší prostor pro rozvinutí světa a pozadí postav.

Myslím, že Prázdnota nadchne jak milovníky fantasy, tak sci-fi, protože podle mě osciluje někde na pomezí těchto dvou žánrů. Na jedné straně je moderní metropole plná neonů, na druhé zase empati s takřka nadpřirozenými schopnostmi. Já sama jsem si příběh moc užila a těším se, až si přečtu další knihy z Míšiny tvorby.

Moje první setkání s touto autorkou dopadlo poněkud rozpačitě. Prázdnota mě nalákala na drsný svět říznutý špetkou cyberpunku. Ani nevím proč jsem toto očekávání měl, asi z obálky a anotace.
Určitě se dá vyzdvihnout atmosféra jednotlivých městských čtvrtí, která je vykreslená hezky a funguje. Chválím také akční části a celkové tempo knihy, to se opravdu povedlo. Koncept empatů byl také fajn, ale bohužel nenaplnil úplně potenciál a nakonec trochu vyšuměl. Empati mohli být něco, co knihu odliší a vyzvedne, ale nestalo se.
Bohužel jsem se nedokázal sžít s žádnou z postav a na nikom v téhle knize mi nezáleželo. Celá zápletka mě nedokázala nikterak pohltit, žádnou emoci se nepovedlo příliš prodat. Název Prázdnota k příběhu docela sedí, cítil jsem se při jeho čtení dost prázdně, prostě ničím nezaujal, přestože po řemeslné stránce nebyl špatný.
Kromě samotného města a existence empatů nebyly v knize žádné další prvky, které byji žánrově posouvaly ať už k fantasy nebo ke sci-fi, což je možná trochu škoda. Hodnotím tuto knihu jako typický příklad šedého průměru, ze kterého alespoň pro mě absolutně ničím nevyčnívá. Neurazí, ale nenadchne. Nemastná, neslaná, 3/5. Autorčinu fantastickou tvorbu mám v plánu také vyzkoušet, uvidíme, jestli zaujme víc.

Míšu známe ve světě fantasy jako princeznu magie a meče, ale tady sáhla do fantasy ve světě postapo. Proto jsem knihu dlouho odkládal. A byla to chyba.
Ocitáme se ve světě Spojené Evropy roku 2042. Brusel je jejím středem a směrem od něj se rozkládají různé enklávy a čím jsou dál, tím jsou zuboženější.
Lidé se snaží cestovat za lepším, takže je velký problém s migrací.
Svět je po nějaké pandemii ( asi jediná výtka k dílu-nedostatečné vysvětlení původu světa v kterém se ocitáme) a tato pandemie zvýšila výskyt tzv. empatů. Lidí, kteří cítí nebo vidí vaše emoce, vzpomínky.
A protože jsou jiní, svět se jich bojí.
A to vše nahrává organizovanému zločinu. Korupci a dalším zvěrstvům. Společnost je tak zvrhlá, že v duších lidí zeje pouze PRÁZDNOTA.
My sledujeme empatku Rebeku. Její práci. Její život. Její osudové zapletení se se skupinou bývalého policisty Richtera a jeho skupiny, která se v této zvrhlé společnosti snaží něco změnit.
Jako byla to jízda. Drsná jízda. Místy má člověk pocit, že má v rukou psychologický román.
Tolik otázek to ve Vás vyvolává. Tolik pocitů se Vám hlavě promotá.
Kdo má rád svižný děj, šokující zvraty, hodně věcí k zamyšlení, surovou i syrovou realitu ať neváhá. Prázdnota je jasná volba.
Pro mne jedna z TOP knih.

Příběh byl prostoupen novinovými články, dostali jsme i pár kapitol z pohledu jiných postav a dokonce zde byl i obrázek naší postavy. Pohledy postav se nám někdy i propojily, což nepůsobilo vůbec špatně.
Tohle bylo určitě příjemné plus a krásně to sedělo do příběhu, oživil se tím.

Začátek příběhu se nesl ve velmi příjemném tempu, někomu by možná připadal nudnější . Mně to rozhodně nevadilo, ale věřím, že ne každý má takové tempo rád.
Já bych osobně ten začátek lehce zkrátila a přidala počet stran na konec(k tomu se dostaneme).
Pomalejší začátek bude podle mě vyhovovat lidem, kteří si oblíbili naší hlavní postavu Rebeku .Ráda jsem četla o jejích myšlenkách a pochybnostech, ale rozhodně to není šálek kávy všech! Celkově mi to hezky plynulo.

Dění se jednoduše stupňovalo “až kolem 200 stránky, ale pak už to jelo, jak po másle. Od půlky jsem se už nemohla odtrhnout a vše se začínalo pěkně rozjíždět.

Jediné větší minus vidím v konci. Přišel mi hrozně zrychlený Možná to bylo tím pomalým rozjezdem, ale spoustu věcí bych tam potřebovala více rozebrat. Například by se hodila adekvátnější reakce Cilky na jednu událost, co se jí stala.
Rebečina pomsta nám sice byla dána, ale bez provedení. Neříkám, že je to hned špatně, je to také možná jen můj subjektivní názor, jelikož mám ráda mít vše vysvětlené a nerada mám otázky k dění.

Celkově téma empatů mi přišlo fajn, líbilo se mi zpracování a využití jejich schopností.
Taky mě hrozně překvapilo kolik krve tady bylo ! Píše se to sice v anotaci, ale v jednu chvíli to byl úplně masakr, ale rozhodně to dokázalo šokovat, což myslím v dobrém!
Dostávám se k postavám. Jak už jsem psala hlavní hrdinka mi sedla, byla pro mě sympatická hlavně lidská. Vedlejší postava (Cilka) měla gaming setup a byla takový lehčí geek, to bylo boží! Oblíbila jsem si ji skoro hned, navíc jejich společné přátelství bylo pravé a kouzelné. Další hlavnější postavy mi k srdci moc nepřirostly, což bude asi tím, že jejich osobnost nebyla nějak skvěla. I tak tyto postavy byly napsány přirozeně a smysluplně.
DOPORUČENÍ:
Kniha byla čtivá, bavila mě. Byla to příjemná jízda, kterou bych si klidně ještě zopakovala s delším koncem, kde by byla popsána Rebečina cesta, jak vše zařídila a atd.

Pokud jste ale velký fanda sci-fi, nemyslím si,že by vás toto dílo uspokojilo na sto procent. Mně jako skoro nováčkovi se to líbilo!

Nebylo to špatné, ale mě to moc nezaujalo. Nic proti vulgarismům, ale byly poněkud jednotvárné. Jako kdyby všichni nadávali stejně.

Po čtivé trilogii jsem sáhla po téhle audioknize, která mě překvapila odlišným zpracováním i tématem, fantasy s duchy a přízraky v nás, to jsem zatím nepotkala. Čtyři poctivé hvězdy si zaslouží.

Takové lehce naivní dilko, které se ale moc dobře čte. Trochu mi vadilo, jak hlavní hrdinka neustále courá špatnou čtvrtí alespoň bez hloupého pepřáku v ruce. A konec, co dopadl velmi pohádkově, byť, abych byla spravedlivá, zas tak neuvěřitelný nebyl.

Prostě oddechovka.

Detektivní příběh se točí kolem zmizelé empatky Sang. Empati jsou schopni číst nejen nálady, ale i myšlenky a vzpomínky. Rozeznávají zlo schované za seriózní tváří. A proto se jich ostatní bojí, a proto se stávají zbožím v obchodě s lidmi, jsou týráni a zneužíváni. Když se Rebeka zapojí do hledání Sang, tak se dostane do soukolí, v němž o mrtvé není nouze. Autorka s naprostou jistotou dávkuje atmosféru ohrožení, strachu, zmaru a beznaděje. V bezútěšném prostředí se pomalu odvíjejí osudy dalších postav a konečné rozuzlení je sice určitou satisfakcí, ale my víme, že prázdnota v našich srdcích, v našich životech bude trvat, pokud jí k tomu dáme šanci. Román, který je po delavské triologii opravdu z jiného soudku, je důkazem, že Michaela Merglová fakt umí!

K Míše Merglové jsem se dostal přes trilogii Píseň oceli a tak mě dost zaujala její další kniha, o které jsem na první dobrou vůbec nevěděl, co si mám myslet.

A bylo to dobře, protože mě překvapila decentním kyberpunkem, který neklade důraz na technologie, jako spíš na prostředí a vztahy mezi lidmi v Metropoli zvané Evropa.

Hlavní postava Rebeka mi okamžitě sedla a její družné hovory s Cilkou mi připomněly, jak dobře Míša umí dialogy. To je totiž vysloveně radost číst. Na druhou stranu se ale musím přiznat, že jsem se trošku ztrácel v tom prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Nedokázal jsem si ho k ničemu přiřadit, dokud jsem neuznal, že je naprosto jedinečný a tak ho prostě začal i brát. Prostě jako takový náhled na budoucnost mladé autorky, která do něj vměstnala téma, co by mohlo rezonovat klidně i současnou společností, ale s logickým budoucím přesahem.

No a ve výsledku musím říct, že se mi to líbilo. Prázdnota je zajímavá, nápaditá a naprosto odlišná od toho, co jsem od autorky znal. Což mě vlastně překvapilo ještě o to víc.