Povídky z druhé kapsy
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/147916/povidky-z-druhe-kapsy-147916.jpg
4
956
956
Povídky z druhé kapsy napsal Karel Čapek v roce 1929 inspirován denními zprávami. V těchto detektivně laděných prózách se autor projevil jako dokonalý znalec řeči příslušníků různých společenských vrstev a povolání. Mají podobné náměty jako Povídky z první kapsy: odhalování zločinů, hledání spravedlnosti a její vykonávání. Mají však daleko širší dosah než první kniha povídek. Čapek v nich zdůraznil význam vzájemných vztahů mezi lidmi a vyslovil svoji pevnou víru v člověka opravdu lidského. Právem proto i jeho povídkové soubory náleží do zlatého fondu české literatury. A jak je hodnotí dnešní mladí čtenáři? „Nečekala jsem, že se Čapek bude číst tak dobře. U těchto povídek se člověk občas hodně nasměje. Myslím, že tento soubor je ještě o chlup lepší než Povídky z první kapsy.“... celý text
Přidat komentář
Moc příjemné a čtení, zvláště když ležíte po operaci v nemocnici. Platí i o knize Povídky z jedné kapsy…:-)
Když znáte trochu Čapkovo dílo a jeho biografii, jeho (světo)názory a (filosofické) myšlenky, neubráníte se tomu, že je v každé povídce, v každé větě, kterou napsal, tak nějak spatřujete. A Povídky z jedné i druhé kapsy jsou toho důkazem. Na těchto se mi líbila jejich provázanost mezi sebou, tu jsem u Povídek z jedné kapsy nezpozorovala, ale možná se pletu, možná byla i tam. Každopádně to musela být hodně velká sešlost pánů, kteří ty povídky vyprávěli. To už by se dneska vůbec nemohlo konat, teď v časech korony. :-D A taky tam s nimi neseděla žádná ženská, což samozřejmě může vypovídat i o stavu ve dvacátých letech, ale nemyslím si rozhodně, že by byl Čapek k ženám nějak přezíravý, spíš naopak mi připadá, že je měl v úctě, stejně jako všechny jiné lidi. Jeho povídky se mohou zdát úsměvné a někdy "pro děti", ale poskytují docela přesný obraz společnosti/charakterů.
A teď ještě dva úryvky:
Z povídky Obyčejná vražda
Sto třicet mrtvých vedle sebe, to už je slušná řada, i když je narovnáš jako šindele – Podle té řady jsi chodil, kouřil cigarety a řval na mančaft, tak dělejte, dělejte, ať už je to pryč! Copak jsi neviděl tolik mrtvých, tolik mrtvých – Ano, to je to, řekl jsem si, viděl jsem tolik mrtvých, ale neviděl jsem jednoho jediného Mrtvého; neklekl jsem k němu, abych se mu podíval do tváře a dotkl se jeho vlasů. Mrtvý je strašně tichý; musíš být s ním sám… a ani nedýchat… abys mu rozuměl. Jeden každý z těch sto třiceti by se namáhal, aby ti řekl: Pane lajtnant, oni mě zabili; podívejte se na mé ruce, vždyť jsou to ruce člověka! – Ale my všichni jsme se odvraceli od těch mrtvých; když jsme měli dělat válku, nemohli jsme poslouchat padlé.
Z povídky Poslední věci člověka
Ale od té doby… je ve mně taková úcta; všechno mně připadá důležitější… každá maličkost i každý člověk, víte? Všechno má ohromnou cenu. Když se dívám na západ slunce, říkám si, že to stojí za tu nesmírnou bolest. Anebo lidi, jejich práce, jejich obyčejný život… všechno má cenu bolesti. A já vím, že to je strašná a nevýslovná cena – A já věřím, že není žádné zlo ani žádný trest; je jenom bolest, která slouží tomu, aby… aby život měl tu velikou cenu –“ Pan Skřivánek se zarazil, nevěda jak dál. „Vy jste ke mně tak hodní,“ vyhrkl a dojatě se vysmrkal, aby si zakryl planoucí tvář.
Přečteno v rámci povinné četby na střední škole. Nebylo to špatné čtení, Čapka mám ráda.
Skvělé. Řekl bych, že Povídky z druhé kapsy jsou lepší než z té první, ve kterých se často opakoval tentýž motiv. Příjemné je zastřešení povídek konverzujícími přáteli a i sami povídky jsou bohatější, barevnější a samostatnější. Opět se v povídkách střídá humor, ironie, cynismus, morbidnost i prosté úvahy o životě.
Některé povídky jsou vynikající, některé spíše standardní s opakujícím se motivem. Nelze si nevšimnout, jak Karel Čapek, pro mě inteligentně a bez zbytečného důrazu, brojí proti trestu smrti. Na druhou stranu u povídky Soud pana Havleny jsem se zasmál tak, jako při čtení už dlouho ne.
Opět nádherné počteníčko. Jsou trochu temnější než z té první kapsy. Čapek tu otevírá těžší témata jako je smrt, vina, snění, odpuštění, ale také láska, vtip a víra. Nechybí neotřelé vyprávění příběhů, které jsou jedinečné a opět nečekané. Moc jsem si to opět užila.
Většina lidí si řekne "Klasika, nuda"
Já si ale dovolím nesouhlasit, Čapkovi knihy jsou podle mě ohromně inspirativní a vtipné. Je to pro všechny lidi, kteří se rádi zamýšlejí nad maličkostmi světa, ve kterém žijí, takže má cenu přečíst...
Úžasné Čapkovy detektivní povídky. I když trochu krátké. Ale krásně vyřešené pragmatismem.
Moc se mi líbil ten prostý způsob, jak na sebe povídky a příběhy navazovaly. Hodnotím stejně jako u jedničky a vypíchnu povídku Ukradena vražda, ta je nesmírně propracovaná a opravdu hluboká. A přidám jeden z nejlepších úryvků z jiné povídky -
"Co s tím Seppem bylo dál, to nevím; ale tak si myslím, jaký by z toho uličníka mohl být hvězdář nebo fyzik. Vždyť to mohl být druhý Newton nebo co, ten zatracený kluk! Ale ono na světě přichází nazmar tolik zvláštního důmyslu a takových těch krásných schopností – Víte, lidé mají tu trpělivost hledat v písku diamanty nebo perly v moři; ale aby hledali v lidech vzácné a podivné dary od Pánaboha, aby nepřišly nazmar, to je ani nenapadne. A to je veliká chyba."
Tohle je prostě geniální a dneska ještě pravdivější než tehdy.
Tak jsem v rámci prázdnin zatěkala rozličnými žánry, a mezi jiným že si zopáknu nějakého lehčího Čapka. Jenomže holenkové, Čapka si jen tak "zopáknout" nelze, víme? On vás totiž přinutí žasnout. Posadí vás na zadek nepřeberným slovníkem, myšlenkami i aktuálností svých formulací, a já se jenom - ohromená - ptala, vážně? vážně jsem to už párkrát četla? Tak jak to, že mě to tak komplexně odkecává??? No prostě typickej "lehčí" Čapek... :)
V rámci prokrastinace (nebo odpočinku, budeme-li milosrdní) během přípravy na magisterské přijímačky jsem sáhla po Povídkách z druhé kapsy. Četla jsem je už v prváku na střední a patřily k dílům, která založila moji trvalou úctu ke Karlu Čapkovi. Už tehdy mi přišly geniální.
Teď mi přijdou geniální ještě víc. Jako patnáctiletá jsem asi ještě nedovedla pochopit jemně odstíněné pointy, které, jak se mi zdá, mají někdy i víc těžišť. Je úžasné, co všechno čtenář v těchto Povídkách najde: povahopis lidstva a konkrétních jeho exemplářů, obraz první republiky, pozoruhodné, a přece vesměs všednodenní děje, a k tomu svrchovaného génia jazykového (kdo by býval řekl, že čeština posluhovaček a strýců od dráhy může být tak libá, jako bylo obrozencům nářečí). Realistickou, a přesto poetickou vivisekci života.
A neúnavnou lásku k člověku. Je podivuhodné, že Karel Čapek dovede lidi milovat i znát současně; k tomu jsou obyčejně potřeba intelekty dva.
Připojím se k ostatním čtenářům, kteří uvedli svoje oblíbené povídky; pro mě je to Povídka starého kriminálníka, Případ s dítětem a Historie dirigenta Kaliny. Nejvíc mě ale pobavil Soud pana Havleny a hlubokým, dojímavým kouzlem na mě zapůsobila Balada o Juraji Čupovi. A také Obyčejná vražda ve mně zanechala silný dojem – no, už dost, nebo přepíšu prostě celý obsah.
Půjdu prokrastinovat dál u Povídek z jedné kapsy nebo Podpovídek, jelikož pan Čapek, jak už tu mnoho lidí napsalo, hladí po duši. A přesně to moje přijímačkami zmučená duše potřebuje.
S povídkou Ukradený kaktus jsem se setkala již na gymnáziu, kdy jsme dělali její rozbor. Uchvátila mě natolik, že jsem si musela přečíst celou knihu. Některé povídky jsou k pobavení. Zajímavé, jak se člověk může nevědomky usmívat u knihy, která je zároveň detektivního rázu. Zbožňuji Čapkovu tvorbu a jeho lidskost.
Dlouhá léta říkám, že bych rád vzal do ruky klasická díla, kterým jsem se ze vzdorného mládí v povinné četbě vyhýbal. Čtenářská výzva mi vehnala do náruče Karla Čapka a Povídky z jedné a druhé kapsy. U některých povídek jsem se upřímě pobavil. Jistě lze namítat, že nalézat pobavení v kriminálních případech je zvláštní. Nicméně každý kdo četl mi musí dát za pravdu. Lahodící "uším" mi byl především literární styl a dialekt tak typický pro tehdejší češtinu.
Krátke ľudové poviedky, do ktorých však Čapek prepašoval mnoho zo svojich pozorovaní (doteraz sa zamýšľam, či je skutočne zberateľstvo mužskou doménou), postrehov a poznatkov. Zrejmé je aj autorove zaujatie psychoanalýzou a psychologickými vedami, no nechýbajú ani humorné momenty, dokonca niektoré krátke útvary pripomínajú skôr anekdoty ako detektívne príbehy. Poviedky z druhej kapsy majú podobu rozpravy v kruhu rôzneho zastupiteľstva (sudcovia, doktori, vyšetrovatelia rozprávajú zažité i vypočuté príhody) , čo je teda aj spojovací bod jednotlivých príbehov. Poviedky z prvej i druhej kapsy stoja za prečítanie a i keď sa môže javiť ich jazyk trochu starosvetský, Čapkove myšlienky nájdu svoje uplatnenie aj v dnešnom technickom svete.
Sú spisovatelia, čo vedia neskutočne dobre písať o ľuďoch, sú i takí, čo vedia úžasne písať o ľudstve, ale len málokto dokáže písať o človeku tak dobre ako Čapek.
Štítky knihy
povídky česká literatura mezilidské vztahy
Část díla
- Balada o Juraji Čupovi 1929
- Čintamani a ptáci 1929
- Grófinka 1929
- Historie dirigenta Kaliny 1929
- Jehla 1929
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Tohle byl boj (stejně jako u první knihy). Kdybych to nemusela číst jako četbu k maturitě, rozhodně bych ji odložila a nikdy asi ani nedočetla. Zde platí vše, co jsem napsala u prvního dílu. Prostě to není nic pro mě. Hodnotím ji 0/5.