Pohřbený obr
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/367607/bmid_pohrbeny-obr-06A-367607.jpg
4
477
123
Pohřbený obr je nejnovější próza držitele Nobelovy ceny za literaturu za rok 2017. Děj románu zasadil autor do počátků raného středověku, kdy se Británie, kterou dávno opustili Římané, nezadržitelně mění v trosky. Král Artuš jistě vykonal pro smír na ostrově své, ale i on už se odebral do propadliště dějin a neklidnou zemí bloumají různá individua, včetně těch nadpřirozených. Příběh začíná rozhodnutím starých manželů Axla a Beatrice vydat se krajem mlhy a deště v naději, že se shledají se synem, kterého léta neviděli. Očekávají mnohá nebezpečí, ale netuší, že jim tato cesta odhalí dávno zapomenutá temná místa jejich vzájemné lásky. Kazuo Ishiguro nabízí podmanivý, hluboce jímavý příběh o ztracených vzpomínkách, lásce, pomstě, válce a síle paměti.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno:
2017
,
Argo
Originální název:
The Buried Giant , 2015
více info...
Přidat komentář
Něco tak abstraktního jsem už dlouho nečetl. Pohřbený obr je jednou z těch knih, které čtete jedním dechem a zároveň nevíte, co si o knize myslet. To se ovšem změnilo u několika finálních stránek, které dají celému ději úžasné vyznění, které se jen tak nevidí. Minus jedna hvězda za pomalejší začátek, ale pokud se přes něj přenesete (což není vůbec těžké), kniha se vám bohatě odmění.
Tak to je opravdu zvláštní kniha a to jsem už něco přečetl. Působí to trochu jako scénář k filmu Terryho Gilliama. Zaujal mě začátek a to jak zde Ishiguro poměrně originálně tematizuje paměť a zapomnění a to v reáliích středověké Británie. Ale postupem četby jako by se děj ubíral až příliš krkolomnými cestami a podivně náhodilými klikaticemi, kdy se co chvíli noříme do mlhy zapomnění s ostrůvky stále nejasnějších vzpomínek na dávnou i nedávnou minulost. Paměť je samo o sobě téma jak hrom, ale mě tenhle Pohřbený obr, až na pár situací, moc nepřesvědčil. (Takový Javier Marías, nebo pak především Jaume Cabré ve svém mimořádném románu Přiznávám, že... se s tématem paměti a zapomnění popasoval daleko zajímavěji a to na skoro tisíci stranách, kdy jsem se ani chvíli nenudil.) Po skvělém Malíři pomíjivého světa se tak jedná o lehké zklamání. Navíc celé je to možná až příliš alegorické. Ale i tak doporučuji, je to opravdu nevšední zážitek, i když jak pro koho. Chce to mít na knihu čas a trpělivost se ponořit do těch nevšedních a leckdy bizarních rozhovorů a situací. Určitě ale kniha, která mi v hlavě zůstane ještě dlouho. Doporučuji.
Kniha s hlubokou, řekl bych až filozofickou myšlenkou.
Celá se zaobírá pamětí. A to jak pamětí jednotlivce, tak pamětí skupiny lidí, nebo třeba celých národů.
Paměť v této knize hraje hlavní roli. Je lepší vše si pamatovat, nebo raději to nehodící se zapomínat?
Můžete nad tím dumat a promýšlet různé poměry paměti a zapomnění do nekonečna. Po přečtení knihy možná připustíte, že někdy by určité zastření paměti neprostupnou mlhou mohlo být k užitku, a to jak těm kteří zapomněli, tak těm, na které se zapomnělo. Jindy by to naopak byla obrovská škoda. Bezesporu nádherná kniha napsaná neobvykle lyrickým jazykem. Kniha, která Vám možná do srdce pronikne až v druhé půlce, ale pokud se jí to povede, tak už tam zůstane. (a také v paměti)
Jak už tady pár lidí napsalo, kniha snese (či přímo žádá) opětovné čtení.
Doporučuji.
Zvláštně vyprávěné podobenství, které si každý může vyložit po svém v závislosti na tom, co bude považovat za jádro příběhu, hlavní postavy a jaké symboly budou v dané chvíli nejčitelnější.
Pro mě osobně se jedná o příběh o našich životech i našem světě, světě, ve kterém není možné odpustit, ale je možné zapomenout. Světě, ve kterém není možné se smířit, ale je možné zapomenout. O světě, kde se rány vlastně nehojí, ale jsou zdánlivě zapomenuty. Zavřít oči a nevědět. Nevědět a nehledat.
Poznání pravdy může zničit naše malé soukromé mikrokosmy i celý náš svět. Jenže, je to špatně? Vždy se objeví nějaký Sas a bude se snažit vnést světlo do tmy a rozehnat mlhu z našich očí i myslí a pokročit vpřed a vždy budou existovat ti, kdo se budou za každou cenu snažit ubránit starý pořádek, protože to je to dost možná pro dobro všech… Co je vlastně žádoucí? Co je pro nás lepší? Co je důležitější, pravda, nebo smír?
Slovy klasika A: „Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu!“
Slovy, Jižtéměřklasika B : „Co je to Matrix? Manipulace. Počítačem vytvořený iluzorní svět. Stvořený k tomu, aby nás mohli ovládat…“
Každý se musí rozhodnout sám, na kterou stranu se postaví…
Ačkoli mnozí fanoušci Fantasy z ní asi nebudou příliš nadšení, protože je to spíše pouze „jentaktrochufantasy“, je to každopádně velmi dobrá kniha a stojí za přečtení. Dost možná opakovaně.
Mé první setkání s autorem s vydařilo a toto dílo mě svou hloubavostí a napětím na pozadí doslova pohltilo. Dlouho na knihu nezapomenu, příběh staříků je neskutečně smutný a ze života. Prostředí post artušovské Británie je pak jen roztomilým bonusem, který zas tak moc nepřináší, spíš nám ukazuje jak se časy a letité pravdy nemění.
No já to napíšu jednoduše ( asi takhle): Jedna z nejlepších knih které jsem za poslední roky četla, nevím co by jí mohlo trumfnout na poli současné literatury, snad Kazuo sám. Kniha je objevná a ohromně uklidňující, ačkoliv při ní rozhodně nevypnete. To ticho v ní to pouto v ní ta krása v ní je nezměrná. Krása svého druhu. Nemám proč se zdráhat a dávám 5/5
To není kniha to je lék!
Čtu nyní po druhé a zážitek snad ještě větší...
Edit 12.5.2019
Mezi mým komentářem a dnešním dnem je řada, řada komentářů, které se u této zcela jedinečné a vyjímečné knihy zabývají vesměs pouze jediným prvkem ( pokud odhlédneme od formy) a to tím, který lze nalézt na obalu samém. Nikdo do toho není ochoten sáhnout dál? Hlouběji?
Předkládate tak možná autorovi něco, co ve snaze držet laťku ze vším aktuálním je jen vějička k něčemu co je výpovědí intimní, skutečnou a emočně náročnou, protože podanou laskavě, byť to stojí na čtenářovo touze ji vyslyšet.
Spoiler: ( slovo u tak otevřené knihy nevhodné a nesoucí rizika nepochopení)
Člověk ztratí nejvíc ztrátou nejbližšího člověka a smrtí osoby nám nejbližší umírá i svět náš...
Kniha, mimo jiné o odpuštění, lásce a jiných dnes už zapomenutých věcech....
Kniha, která se nečte úplně lehce (a do které se asi už znovu pouštět nebudu), která se odkrývá velmi pomalu a postupně a která vyjadřuje myšlenku a otázku, kterou v umění vyhledávám a o níž velice ráda čtu - jsou lidé vůbec schopni žít v míru? Co je potřeba k tomu, abychom složili zbraně a žili spolu bok po boku? Určitě doporučuju přečíst, protože kniha je o to více uhrančivá svou atmosférou a raným anglickým středověkem.
Na knihu Pohřbený Obr se mi píše recenze vskutku těžce, jelikož je těžko popsat knihu prostými slovy, když Vás zasáhla přímo do srdce. Nebudu zde opakovat děj a hlavní myšlenku díla, které již zde byly mnohokrát popsány, avšak tak nějak cítím, že bych se měla pokusit o vyjádření svých pocitů z této knihy. Svou podivností, jedinečností a podmanivou atmosférou se mi kniha jednoduše dostala pod kůži. A přestože musím uznat, že mě pár pasáží mírně otravovalo (což možná byl autorův záměr, kterým prodlužoval napínání čtenáře při hledání jakéhosi rozuzlení), celkově kniha ve mně zanechala tak silný dojem, že jsem doslova skoro měsíc hledala knihu, kterou bych začala číst po tomto skvostném díle. Zároveň ale uznávám, že kniha nejspíš nebude pro každého čtenáře, zejména nebude pro ty, kteří neradi čtou mezi řádky a mají raději jednoduchost a přímost děje.
Kniha o hledání vzpomínek, setkávání lidí, kteří se dříve znali a pamatují si sebe jen matně, nebo vůbec, plná zvláštních přízraků a démonů, odehrávající se v poartušovské době. Příběh není o ději a když, tak není takřka postatný. Každopádně v zavěrečném doslovu je tento, pro mne více než zvláštní příběh, trochu rozebrán a vysvětlen. Nedocenila jsem Kafku, pochopení záměrů tohoto autora je mi bohužel také odepřeno.
Ani fantasy ani historický román, spíše poetické filosofování nad záhadami lidské paměti. Je lépe zapomínat nebo nesmíme zapomenout? Je putování stárnoucích manželů, z nichž ona zastírá nemoc, putováním na věčnost? Je převozník onen pověstný? Krásná myšlenka je mlha zapomnění, tedy síla či slabost individuální i kolektivní paměti. Je možné zapomínat selektivně jen to zlé a vzpomínat na to dobré? Snad do určité míry ano. Budeme si moci před převozníkem, který umí naslouchat, klást dotazy a soudit, vzpomenout na společné šťastné chvilky a neprozradíme na sebe i špatnosti? Zasloužíme si žít na druhé straně spolu? Nebo budeme navždy osamocení? Budeme mít takové štěstí jako Filémón a Baukis a dotýkat se ve větru propletenými větvemi? Je možné, abychom zapomněli na kolektivní viny? Je možné zabránit násilí, aniž bychom došli k vnitřnímu usmíření?
S časovým odstupem jsem si přečetl komentář znovu a musím přidat alespoň jednu hvězdu. Kniha ve mně zůstala déle a hlouběji, něž jsem si myslel.
Snové putování starých manželů Axla a Beatrice mlhou zapomnění kdesi v dávné Anglii. Kniha velmi těžce uchopitelná a přec tak krásná. Byť mne asi tak do první třetiny nesmírně rozčilovaly dialogy v rádoby "archaickém duchu", nakonec jsem se jim podvolila a nechala se unášet po dávno vyšlapaných a zase zapomenutých stezkách, horských ubočích, temných lesích plných nebezpečí a obrů, po řece jen zdánlivě klidné a přívětivé.
Je to příběh přinášející plno zneklidňujících otázek a ještě úzkostnějších odpovědí. Příběh hledání, lásky, zapomnění, viny, odpuštění, prazvláštních setkání i hrdinských činů.
A měla-li bych si vybrat, s kterým hrdinou z této knihy bych putovala já, byl by to Sir Gawain se svým stařičkým koněm Horácem. Byl mi z nich tak nějak nejbližší...
Těžko uchopitelná kniha, o které si ani po přečtení a rozležení nejsem jist, zda se mi líbila, či nikoliv. Prazvláštní klon hrdinského eposu a fantasy (svým způsobem je to takový fantasy postapo román říznutý variací na severského Beowulfa), zasazený do postartušovské Anglie, v němž se pohybuje řada nesourodých postav - vážnou linku zastupuje ústřední stárnoucí zamilovaný pár Axl a Beatrice, prožívající (zdánlivou?) romanci, jejíž existence vyvěrá z kolektivní (tady ovšem i subjektivní) ztráty paměti, dále pak mýtický saský bojovník (ušlechtilý barbar) Wistan a jeho saský chráněnec, do toho je ovšem připleten i starý rytíř sir Gawain a jeho kůň Horác, který mi neustále nahazoval aluze na Dona Quijota...jeho snažení i mluva byly vlastně směšné...navíc pásmo postav mi přišlo nejenže nesourodé, ale často docházelo k repetici replik, častému opakování již řečeného a někdy postavy dokonce mluvily naprosto zmateně - především pak starý artušovský rytíř. Autor pak i několikrát v jednotlivých kapitolách změnil vypravěče, tak nějak typicky pro postmoderní éru - ta je asi i klíčem k celé knize, ta snaha naroubovat vysoké umění na pokleslý žánr, ten synkretický mix vlivů, pohanství smíšené s křesťanstvím, přirozeno s nadpřirozeným. Celé to zdánlivě marné a iracionální snažení nakonec má jasně racionální závěr ve výtečném a silném alegorickém finále. Kniha v dnešní dravé době paradoxně (a asi právě proto) adorující stáří, postihující složitost partnerského vztahu, zároveň dílo protiválečné, zároveň variace na artušovský svět, zároveň postmoderní pohádka plná archetypálních postav a symbolů. Ishigurovi jistě náleží ocenění za odvážnou vlastní interpretace v anglosaském světě a literatuře skoro až posvátně uctívaného mýtického období a reflexi Artušovských legend, v dřívějších dobách jednoho z nejrozšířenějších literárních žánrů, dnes už ovšem trochu opomíjenému, na něž je ovšem naklonována celá řada dalších nesourodých žánrů - fantasy rovina je ale málo dobrodružná, rytířský román to příliš není, historická kniha už to není vůbec a tak nakonec celé to prazvláštní putování postav ,,mlhou zapomnění" asi funguje nejlépe coby romance a bude tak románem oslovujícím především ženy... Každopádně - ač jsem se knihou zpočátku prolouskával jen ztěžka - velmi silná je symbolická rovina knihy popisující svět, v němž dochází k silnému civilizačnímu zlomu, kdy končí jedna velká epocha a přichází nějaká nová, tak jak se to dá predikovat i dnes, v dnešní době. Ta paralela k dnešku je skutečně silná. Fantaskní (až pohádkový) příběh z časů, kdy keltské obyvatelstvo Anglie (Britony) brzy zcela vytlačí a anihilují Germáni (Sasové a Angloni), tak získává jednoznačný a zřejmý přesah do dnešních dnů...
Zvláštní, snové, příběh, který se nedá nikam zařadit. Mlha a zapomnění, které je zlé, ale může být i dobré. A tajemství, která si nosíme v sobě.
Už od prvního nakročení do Anglie jsem se ocitla v mlze, kde neexistoval nikdo krom Axla a jeho princezny... skvostná myšlenka ulehčování životu skrz zapomínání mi naprosto zamotala srdeční chlopeň... bylo by nám lépe nepamatovat si bolavo? Byl by svět lepším místem nebo je nás bez vzpomínek a životních karambolů jen kousek?
Ti dva jakoby cestovali mnou samotnou... soužila jsem se úzkostí a strachem a zároveň se tetelila tou něhou a vřelostí... to oni se stali nosným pilířem celého vyprávění a že mě nejednou bez milosti řádně pomačkali... pozadí jejich osudu bylo už jen takové lehké pošimrání mého písmenkového já...
Navíc... tak dlouho jsem okolo ní kroužila svou čtenářskou duší, až mi jí přihrála do ušáku sama magičnost života... a sakra to stálo/stojí za to ;)
Kniha je to nepochybně zajímavá. Čte se velmi pomalu, děj plyne velmi zvolna, je to čtení náročné, není to kniha, kterou můžete číst a zároveň sledovat televizi a vstřebáte obojí a nic vám neunikne. Pohřbený obr vyžaduje plné soustředění. Postupně čtenáře i přes svou pomalost a možná nezáživnost pohlcuje. Má svou zvláštní atmosféru, která se stupňuje, houstne a navnazuje k dalšímu čtení. Čtenář je postupně uveden v očekávání nějakého velkého vyvrcholení příběhu, něčeho překvapivého, a když se to nakonec v cíli nedostaví, protože vše už bylo řečeno cestou, může se cítit trochu zklamán či ošizen. Jako třeba já.
Nečtu fantasy, neholduji historickým románům, přesto jsem však čekala, co se budou s hlavními hrdiny dít dát. Vedlejší epizody jsem nějak nevstřebávala, avšak cestu stárnoucích manželů jsem sledovala pečlivě. Zároveň mě velmi oslovil motiv mlžného zapomnění - opravdu chceme znovu vzpomenout? Co když mlha ukrývá něco, co má být opravdu ukryto? Co když vědět víc znamená konec něčeho? Třeba i toho nejpevnějšího vztahu?
Mistrovsky vystavěný příběh, Ishiguro pomalu pouští další a další doplňující informace, jako když padá jeden závoj za druhým. Děj je opravdu spíš pomalý, postavy archetypální. Něžná, hluboká, smutná knížka o nevyhnutelnosti, lásce i válce. Zanechá hluboký dojem dlouho po dočtení.
Štítky knihy
láska anglická literatura putování manželství psychologické romány Artuš pomsta
Autorovy další knížky
| 2017 |  Pohřbený obr |
| 2018 | Neopouštěj mě |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Kniha Pohřbený obr je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 612x |
| Čtenářské výzvě | 61x |
| Doporučených | 48x |
| Knihotéce | 216x |
| Chystám se číst | 348x |
| Chci si koupit | 86x |
| dalších seznamech | 5x |
Kdybych měl tuto knihu charakterizovat jediným slovem, bylo by to slovo "sněcí". Kniha, která může vyjádřením snu, který se zdá hlavním postavám. Stejně tak ale může být snem, který se může zdát nám. Je o snu hlavních postav, kteří se vydávají setkat se svým synem. Snem, ze kterého se na své cestě postupně probírají a rozpomínají na to, co bylo předtím, než usnuli. Než přeplují na ostrov věčného snění. Nejsem příznivcem fantasy ani neholduji mytické literatuře. Pro toho, kdo není zběhlý v jazyku středověkých eposů není snadné tuhle knihu číst. Stejně jako pro někoho kdo neumí plavat není snadné se to naučit. Ale ta námaha stála za to. V některých momentech bych sice našel "pihy na kráse" v použití jazyky - např. slovo dehydratace se mně sem prostě stylově nehodilo. Ale to jsou jen drobnosti na příběhu, který byl pohádkově nádherný, vyprávěcí, sice občas drsný ale svým geniálním způsobem naopak laskavý. Prostě SNĚCÍ.