Pohřbený obr
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/367607/bmid_pohrbeny-obr-06A-367607.jpg
4
476
123
Pohřbený obr je nejnovější próza držitele Nobelovy ceny za literaturu za rok 2017. Děj románu zasadil autor do počátků raného středověku, kdy se Británie, kterou dávno opustili Římané, nezadržitelně mění v trosky. Král Artuš jistě vykonal pro smír na ostrově své, ale i on už se odebral do propadliště dějin a neklidnou zemí bloumají různá individua, včetně těch nadpřirozených. Příběh začíná rozhodnutím starých manželů Axla a Beatrice vydat se krajem mlhy a deště v naději, že se shledají se synem, kterého léta neviděli. Očekávají mnohá nebezpečí, ale netuší, že jim tato cesta odhalí dávno zapomenutá temná místa jejich vzájemné lásky. Kazuo Ishiguro nabízí podmanivý, hluboce jímavý příběh o ztracených vzpomínkách, lásce, pomstě, válce a síle paměti.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno:
2017
,
Argo
Originální název:
The Buried Giant , 2015
více info...
Přidat komentář
Bohužel mě tato kniha zklamala. Hodně jsem se na ni těšila a čekala jsem čtenářský zážitek, ale ten se bohužel nekonal. Četla jsem ji dlouho, do dočtení jsem se musela nutit, pořád jsem čekala, kdy už to bude ono, kdy přijdou ty anotované filozofické úvahy a dobrodružství manželů, tajemná a mystická středověká Anglie, ale byla to jen nuda. Toporné dialogy, nezajímavé zápletky, oslovování "princezno" mi přišlo divné. Kniha mě nedonutila k hlubšímu zamyšlení, snad jen s odstupem času nad tím, jak moc můžou život člověka ovlivňovat vzpomínky, ale nic víc.
Koničiva bičes.
Tahle knížka je o tom, že lidi zapomínají co se stalo, a je to napsaný moc dobře, protože teď po měsíci si už nepamatuju skoro nic z toho, co se tam stalo! Autorovi nemůžu než zatleskat!
Ale abych nekecal, byli tam nějací draci a Bajaja a napsaný to bylo hezky, ale z nějakýho důvodu jsem nedokázal chytit flow jak se říká mezi námi rapery, páč mi ten Ishigurův styl psaní přišel dost těžkopádnej, žádnej eminem to teda není. Za špatnou flow, absenci zlatejch řetězů, magičů a šlapek musím tedy dát pouze 5/10.
Všem kterým přijde Pohřbený obr, tak jako průměr a nuda a vata drobné upozornění. Nečtěte knihu jako z rychlíku. Jen proto že je to náhodou nobelista, a že se to dobře vyjímá na seznamu přečtených knih. Co víc jsou knihy které nejsou na jedno ( ani na dvě ) přečtení. Nejsou to holky na jednu noc a nashledanou. Mám komentář někde hluboko dole. Nikdo se neobeznámil s tím druhým, třetím, a dalším proudem který autor vyjevil. Nikdo? Ta kniha je všechno, sotva však může být nudná či průměrná....
Nevím je mi prostě líto jak se i taková kniha bere povrchně s laciným přístupem.
Na začátku je neodolatelný námět. Netradiční "road story" o starých lidech a jejich paměti v době po smrti krále Artuše. Nechybí ani velmi zajímavé rozuzlení. Bohužel mezi tím jsem našel místo geniálního díla jen lehce nadprůměrnou vatu plnou toporných dialogů, které bych čekal v divadelní hře z 19. století, a nepříliš zajímavých vedlejších zápletek. Mimochodem - chápu, že má děda babču rád, ale když ji v každé větě osmkrát osloví "princezno", po pár stránkách je to otravné. Ani dobrodružství, která hrdinové prožijí, mě nedonutila k hlubšímu zamyšlení (nemůžu vyloučit, že problém je v přijímači, ale jiným knihám se to daří). Klidně přečtěte, nejspíš nebudete litovat, ale u mě se zážitek nekonal.
Zvláštní, žánrově nezařaditelný a s dialogy jak od Jane Austenové. Takový je Pohřbený obr Kazua Ishigura posazený do středověké Anglie sužované mýtickými tvory a kletbou zapomínání. Samotný název je mnohoznačný jako sám text. Odkazuje jím autor na povídačku z knihy, myslí tím spícího draka, nebo je to pro něj metafora pro zapomenuté vzpomínky?
Putujeme s párem navzájem se milujících staroušků, kteří hledají svého syna. Ukazuje se ale, že to nejdůležitější v příběhu je zároveň to, co všem postavám bytostně chybí – vzpomínky. Minulost, která utváří naši osobnost, ovlivňuje vztahy i chování. Nebo je to ona, která nám brání žít spokojený život bez žalu, výčitek a lítosti? Mají šťastné vzpomínky takovou váhu, aby vyrovnaly ty špatné? Jedno je jasné, Pohřbený obr pokládá více otázek, než nabízí odpovědí.
Mé první setkání s autorem a hned nadšení. Nikdy bych si nemyslel, že může fungovat symbióza historických střípků (i když dodnes sporných) z britské historie s prvky nadpřirozena, ale zde je podávána tak samozřejmým a poetickým jazykem, že vám nesoulad nepřijde na mysl.
Příběh sleduje putování starších manželů, kteří se vydali mimo bezpečí vesnice najít syna, ale mají zastřenou paměť a minulost si jen stěží vybavují. Téma zapomínání, jakožto hlavní element Pohřbeného obra, obestírá celý příběh a čtenář jen čeká, až (a jestli vůbec) se „mlha“ rozplyne a objeví dávná tajemství. Ishiguro ozvláštnil vyprávění prolínáním časových os a symbolickým střetáváním ústředních postav s okolními jevy, které donutí přemýšlet a domýšlet si možné souvislosti po každé kapitole. Hlavně ale předkládá otázku, zdali je lepší žít pouze přítomností bez bolesti, křivd a výčitek, kdy zůstanou jen mlhavé vzpomínky na minulost jako na sen, o kterém nevíte, jestli se vám opravdu zdál. Po delší době originální dílo.
Přijde mi to jako taková docela průměrná fantasy. Pravda, trochu filosofická. Zaobírá se tématy jako jsou vzpomínky, odpuštění ad.
Doslov jako obvykle nezklamal a pobavil: pár nic neříkajících stránek napsaných vyšperkovaným jazykem.
Tahle knížka je zvláštní, jiná. Nečetla se lehko a přitom se od ní nedalo odtrhnout. Na pozadí mlhou zastřených střípků z artušovských legend se odehrává příběh ohromné lásky, která nabíjí energií.
I když je kniha snad ve všem jiná než ostaní Ishigurovy knihy, které jsem četla, přece je to v mnoha ohledech typický Ishiguro. Paměť a vpomínky, se kterými si ve svých knihách velmi rád hraje, se tentokrát staly ústředním tématem celé knihy. A stálo to za to. Stejně jako na ostatní jeho knihy tak nedokážu na Pohřbeného obra zapomenout ani měsíce po dočtení.
Mé první setkání s nositelem Nobelovy ceny z roku 2017. Jedna z nejdivnějších knížek, které jsem snad kdy četla. Příběh byl celkově hodně zvláštní a magický, ale nebyl nudný, takže i přesto, že na mně kniha od začátku do konce působila velmi zvláštně, dočetla jsem ji. Podruhé už bych se k ní asi nevrátila, ale určitě nelituji toho, že jsem ji dočetla do konce. Vlastně si myslím, že nad ní budu ještě dlouho přemýšlet. Ani ne tak nad příběhem, ale spíš nad tím stylem, který byl tak zvláštní, že to ani neumím popsat. Pokud máte rádi fantastično, historii a magické příběhy, bude tohle něco pro Vás.
Tenhle příběh je jako sen. Mizí v mlze a noří se do vědomí zdánlivě nelogicky. Ztrácím se a nacházím, je mi chladno a toužím spočinout. A přesto musím jít dál. Na cestu pohádkou o lásce, pomstě, úkolech, které nám byly dány. Cítím vůni větru i pach tlení a krve. A všudypřítomnou naději, že všechno je tak, jak má být.
Na rozdíl od jiných Ishigurových knih se tohle četlo docela těžko, ale pozitivní dojmy přetrvávají.
Krásná knížka, která se četla jako román, ale připomínala spíš staré legendy. Atmosféru knížky a vztah hlavních hrdinů si budu dlouho pamatovat. Když spolu postavy mluvily, měla jsem pocit, že to tak mohlo být v artušovské době. Nejsou ukecaní a nezní to, jako by se přenesli v čase ze současnosti.
Vlastně nevím, co napsat. Stejně jako ostatní Ishigurovy knihy, i tato je rozvláčná, má zvláštní styl vyprávění, vše je metaforické a máloco je řečeno explicitně.
Kniha je skutečně - dobrá - ale je to něco úplně jiného, než na co je člověk u dnešních autorů zvyklý.
Velké očekávání, a pak zklamání. Metafyzikou se to jen hemží, přísliby (hlavně v upoutávkách na knihu) velké, děj se vleče a není nakonec nijak strhující.
Kniha se čte příjemně. Dialogy jsou velmi zdvořilé a postavy v příběhu okouzlující. Není to tak úplně fantasy (i když fantastické bytosti se v příběhu vyskytují) a určitě to není historický román (na to se pramálo zabývá reáliemi raného středověku). Nejvíce se román blíží podobenství o paměti. Paměť je to, co z nás dělá lidské bytosti - od zvířat se lišíme vnímáním času. Víme, co bylo před mnoha lety, a plánujeme do budoucna. Jen trauma, které si zapamatujeme, je pro nás skutečné a i vzpomínka na něj bolí. Přitom je to právě ta vzpomínka, která nám umožňuje se poučit a příště se zkusit chybě vyhnout. Díky paměti si s sebou neseme křivdy z minula a ty nám znemožňují odpuštění.
Kniha má velmi zvláštní atmosféru. Dýchá starými časy, kdy se krajinou proháněli rytíři, válečníci a různé stvůry. Pouť starých manželů za svým "ztraceným" synem, na které se přihodí tolik zásadních událostí. Je to vlastně pouť za životem i smrtí. A k tomu vše objímající a vzpomínky zastírající zvláštní "mlha". Líbila se mi obraznost celého příběhu.
Myslela jsem si, že knihu použiju do výzvy jako knihu od asijského autora. Ale nechala jsem se zmást jménem a zjistila, že ač má japonské kořeny, je autor vlastně Brit. Takže musím přečíst něco jiného. Ale nevadí, jsem ráda, že jsem knihu mohla číst.
Uf, tahle kniha se mnou zůstane hodne dlouho, není to oddychove čtení na jedno letní odpoledne, ale mnohovrstevna kniha, která nutí k zamysleni vic a vic, čím se blíží ke konci. Navíc otevřeny konec nabízí zvidavemu čtenáři hodne otazek. Kniha je o paměti individuální - jak kdo vnímá zásadní životni okamžiky, jak je kdo schopny, se s nimi vyrovnat a navzájem si staré křivdy odpustit. O paměti kolektivní - zda jsou národy schopné vyrovnat se s nevraživosti a nenávisti nebo je potřeba čistý štít a několik generaci, aby se neco mohl změnit? Jako by autor říkal, ze historie se porad bude opakovat. Je zde i metafyzický přesah - poslední kapitola je pro me upomínkou na to, ze každý umírá sám. velmi oceňuji zasazení do středověkého fantasy prostředí a to, ze nebyl autor zaujat ani pro jednu stranu (BritovéxSasove, AxlxBeatrice). Interpretace je opravdu čiste jen na čtenáři, pokud si dá tu práci. Laska na první pohled.
Ishigurovy knihy jsou určeny přemýšlivým čtenářům, které baví domýšlet si a skládat dohromady to, co autor záměrně jen naznačuje. Je to tak v Malíři pomíjivého světa, v Soumraku dne a teď i zde v Pohřbeném obrovi. Nehledejte v knize historický román ani fantasy. Je to zkrátka příběh s propracovanou strukturou, který odhaluje těsnou spojitost mezi pamětí individuální a kolektivní.
Štítky knihy
láska anglická literatura putování manželství psychologické romány Artuš pomsta
Autorovy další knížky
| 2017 |  Pohřbený obr |
| 2018 | Neopouštěj mě |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Kniha Pohřbený obr je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 611x |
| Čtenářské výzvě | 61x |
| Doporučených | 48x |
| Knihotéce | 215x |
| Chystám se číst | 348x |
| Chci si koupit | 86x |
| dalších seznamech | 5x |
(SPOILER) Ústředním tématem knihy je paměť, a to jak z makro-, tak mikropohledu. Je mír mezi národy skutečný, nejsou-li zhojeny a či alespoň popsány a náležitě artikulovány vzájemné bolesti, zrady a hanby? Je láska mezi lidmi skutečná, zahalila-li je mlha zapomnění postihující jejich společné vzpomínky, a to jak ty hezké, tak ty ošklivé?
Děj knihy na obě tyto otázky odpovídá negativně. 1) Je téměř jisté, že po smrti Querig se příslušníci dvou národů rozpomenou na své relativně nedávné boje a celý konflikt, jenž po dlouhé roky sužoval příběhem sledovaný kus země, začne nanovo. 2) Přes veškerou snahu a snad až příliš exaltovanou oddanost obou manželů je převozník na konci příběhu rozdělí. Snad proto, že je mu z krátkých pohovorů jasné, že bolest nad ztrátou jediného syna a vzájemné obviňování by, nebýt oné "blahodárné" mlhy, vykopaly mezi manžely příkop hlubší a delší, než by jeden převozník mohl přeplout s oběma manželi na palubě.
Je lepší žít ve světě, který není reálný, ale který nám skýtá plytké a prohlédnutelné iluze šťastného, prostého života NEBO žít v realitě a pouštět si k tělu vzpomínky a fakta, jež bezútěšně bodají do srdce? Na to již kniha odpověď nedává... toť volba každého z nás.