Plavovláska
Mika Waltari
Dva příběhy o síle lásky, peněz a smrti a také o vině a trestu se odehrávají v Helsinkách ve 30. letech 20. století. Plavovláska je příběh mladé prostitutky, kterou její krása, temnota v duši a domov bez lásky stahují až na dno, z nějž není návratu. Už nikdy nebude zítra je příběh milostného trojúhelníku, náhle zasaženého tragédií - zbytečnou smrtí malého chlapce. Kniha ukazuje jinou polohu tvorby světoznámého spisovatele.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 1995 , HejkalOriginální název:
Kultakutri, Ei koskaan huomispäivää , 1979
více info...
Přidat komentář
Především příběh plavovlásky je úžasný, i když nepříliš veselý. Ať ve své touze po lásce udělala cokoliv, nakonec vše vedlo k tragédii. Přes pochmurnou atmosféru je kniha napsaná krásným jazykem, který si nejde neužít. Člověk hrdinku na jedné straně chápe, ale může jen sledovat, jak padá do hlubší a hlubší propasti. Druhý příběh je také o neodvratnosti osudu, tady o neodvratnosti placení za svou chybu, ale pro mě je přeci jen o trochu slabší.
Plavovláska a už Nikdy nebude zítra mě opravdu celkem dostaly, při četbě jsem přišla na plno zajímavých myšlenek a nemám slov k Waltariho úžasným schopnostem.
Opět se musím opakovat, jeden z nejlepších a nejchytřejších spisovatelů své (a snad každé) doby,
Dva melancholické příběhy o potřebě lásky a porozumění navzdory těžkému životnímu osudu, ale také o vině, sebeobětování a poválečné atmosféře ve Finsku. Příběhy ukazují, jaký život umí být a že nikdo z nás nemá právo soudit kroky druhých, neboť my, lidé potřebujeme trochu něco víc než jen přežívat... A pokud se nám něčeho zásadního nedostává, vede to k fatálním důsledkům.
"...Z ničeho mě neobviňovala, tvrdila, že chápe, že jsem pořádné děvče a snažím se ze všech sil. V práci mi nemohla nic vytknout, ale nechat si mě nemohla. Potřetí už jsem to nezkoušela. Uvěřila jsem...Žádný pořádný muž by o mě stejně nestál, kdyby se dozvěděl, co jsem byla a odkud jsem přišla, to jsem si myslela... Tak ať klesnu až na dno, rozhodla jsem se a na mysli mi vytanula otcova slova 'Proč jsem tě jenom nezabil.'..."
"...Nebylo v nich nic nového,nic, co by mě ještě mohlo překvapit. Jejich tajné touhy a vášně byly prosté a nesmyslné, i když každý z nich pevně věřil, že právě on je výjimečný a jiný než ostatní..."
"...Umím těžko vysvětlit, proč jsem to dělala, ale občas jsem se cítila strašlivě osamělá a celý život mi naháněl hrůzu. Chtěla jsem, aby existoval někdo, kdo mě bude mít rád takovou, jaká jsem, nejen kvůli mému tělu. Chtěla jsem s lidmi mluvit jako rovný s rovným a cítit, že jsem svobodná a můžu dělat to, co chci. Stejně to ale nakonec vždycky skončilo tělem, protože to bylo to nejlepší, co jsem mohla nabídnout a možná jsem nemohla nabídnout nic jiného, co by ti moji náhodní známí dovedli ocenit..."
"...Oslovovala jsem muže a pevně jsem doufala v nějakou jiskru, která rozzáří mou temnotu. A přitom jsem ve skutečnosti nevěřila, že by se něco takového mohlo stát. Ale může se to stát a i když nevím, čím to je nebo proč to je, potřebovala jsem skutečně jenom jiskru, aby se ta tma ve mně rozplynula... stačila jsem udělat jenom několik kroků, když jsem pocítila, že se musím otočit a vrátit zpátky...Není k tomu potřeba víc než pohled, záblesk ve tváři, nebo jen obrys ramenou, na který se pak nedá zapomenout, vrací se v mysli znovu a znovu, celé roky..."
"...říkala jsem si, že snad třeba jen pro tenhle okamžik stálo za to žít a stát se tím, čím jsem se stala... Na něj jsem přitom ale vůbec nemyslela, nepřemýšlela jsem, jestli mu přinesu štěstí nebo neštěstí. Nemyslela jsem na to, že ho snad přivedu do záhuby, seženu na prach jako ničivý požár..."
"...Možná, že žádný příště nebude," řekl...
Někdy ani krása a peníze nepomůžou překonat marnost našich životů. Plavovláska a Už nikdy nebude zítra jsou ve světě literatury označovány za tzv. "malé romány", ale jejich cena je vysoká. Alespoň pro mě.
Povídky jsem četla ještě na střední škole a moc mě zaujaly. Občas jsme si na ně vzpomněla a pak mi nedávno „drnkly“ do nosu v knihkupectví. Doma jsem otevřela s moje nadšení se potvrdilo. Zajímavý silný příběh shrnutý bez zbytečných frází do tenké povídky. Zajímavá psychologie o tom, jak není lehké se vyrovnat s nešťastným dětstvím a kam to až člověka může přivést. Přesvědčilo mě to o tom, že musím pořídit i další Waltariho nehistorické romány.
Obě povídky coby námětem byly úžasné. Plavovláska o potřebě lásky tak veliké, že dokáže zničit několik životů. Už nikdy nebude zítra o lásce tak veliké, že druhého necháme jít za lepším.
Já osobně jsem se trošku prokousávala neustálým opakováním již řečeného, ale i tak bylo dobře čtivé.
Výborný Waltari.Z těch novel mám velmi znepokojivý pocit.Jsou totiž reálné.A to tak,že velice.
"Oslovovala jsem muže a pevně jsem doufala v nějakou jiskru, která rozzáří mou temnotu. A přitom jsem ve skutečnosti nevěřila, že by se to mohlo stát. Ale může se to stát, a i když nevím, čím nebo proč to je, potřebovala jsem skutečně jenom jiskru, aby se ta tma ve mně rozplynula.
Možná se to stává i jiným ženám, že v nich jiskřička roznítí požár. Není k tomu třeba víc než pohled, záblesk ve tváři, nebo jen obrys ramenou, na který se pak nedá zapomenout, vrací se v mysli znovu a znovu, celé roky. Většina žen asi přejde kolem a neodváží se ani otočit, aby se podívaly zpátky. Zvyk, plachost, stud jim v tom brání, jiskra vzplane nadarmo a možná už je potom nic podobného nepotká.
Mě ale zvyk ani stud zadržet nemohly. Byla jsem tvrdší než diamant a svobodná, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla."
Zejména Plavovláska (její závěr) je dnes více než aktuální! Opomíjené Waltariho dílo je často mnohem lepší než Sinuhet.
Dva příběhy,jeden chmurnější než druhý.Kam nás může dovest až chorobná touha po lásce se dozvíte v první.Ve druhé zase,že před pocitem viny neutečete.O niterných pocitech hrdinů se dozvíte podrobně v obou.Stojí určitě za přečtení.
Plavovláska je rozhodně zajímavý a z počátku i dojemný příběh. Začíná dítětem toužícím po lásce a končí v nejhlubším bahně. Z formy jakési zpovědi, kde hlavní postava vypráví, jak se stala zkaženou, jsem poněkud rozpačitý. Připadá mi to příliš lineární, prvoplánové a těžko si představuji autenticitu takové výpovědi. Člověka ale zamrazí, když si uvědomí kontrast počestné fasády toho starého světa a zkaženosti a násilí, bublajících pod povrchem.
V knihe Plavovláska nájdeme aj druhý príbeh s názvom Už nikdy nebude zítra. Waltari, ešte ako neznámy autor, poslal oba príbehy do Fínskej súťaže, v ktorej obsadil prvé aj druhé miesto. Oproti Sinuhetovi je to netradičné dielko, plné citov, smútku aj lásky, a ktoré si určite zaslúži pozornosť.
Čítanie na jeden-dva večery, zato príjemné a obsahovo hlboké. Dve poviedky v podobne ladenom duchu, obidve vynikajúce. Dokonalá analýza toho, ako sa človek pod vplyvom vonkajších okolností dostane na šikmú plochu, padne na dno, vyrovnáva sa s dôsledkami. V obidvoch prípadoch je najzaujímavejšia analýza samého seba, sebareflexia a konečné rozhodnutie vnútorne sa vysporiadať s pocitom viny a vnútornou trýzňou..Skvelé dielko.
Bída, rozpad morálky, smutek, láska. To všechno je v těch dvou povídkách. Trochu depresivní čtení. Je to jiný Waltari než třeba u Egypťana Sinuheta.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
Kniha Plavovláska je v
| Přečtených | 408x |
| Čtenářské výzvě | 23x |
| Doporučených | 30x |
| Knihotéce | 119x |
| Chystám se číst | 79x |
| Chci si koupit | 8x |
Četla jsem v lednu 2010. Podle mých poznámek:
Plavovláska
V ich formě vypráví žena svůj životní příběh od narození do trpkého konce.
Už nikdy nebude zítra
V ich formě vypráví muž, jak tragická událost způsobila zhroucení životů.
Dobře se čte. Tragické, ale ze života.
(Jen trochu nevím, jak může v ich formě muž psát ženu. Jak může vědět, co vše žena vidí, cítí, prožívá?)
Citát:
"Když člověk lže, mluví vždycky víc než obvykle. Když člověk lže, zkouší určitě přesvědčit i sám sebe, že lež je snad přece pravda."