Peníze od Hitlera
Radka Denemarková
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13957/bmid_penize-od-hitlera-IVX-13957.jpg
4
639
639
Druhá autorčina prozaická kniha je opět groteskně potemnělým příběhem, panoptikem, v němž se ve dvou časových rovinách léta 1945 a léta 2005 odvíjí osud Gity Lauschmanové, dívky, která po návratu z koncentračního tábora, zjistila, že se nemá kam vrátit, že útlak a běsnění neskončily, a Gity Lauschmanové, ženy, která chce na sklonku života dosáhnout spravedlnosti.... celý text
Přidat komentář
Chtěla jsem se dozvědět, proč ten titul, oč vlastně jde. A to jsem se naštěstí i při prolétnutí knihou dozvěděla. Víc než letmo nejsem schopna tenhle text číst, nejen pro obsah, ale hlavně pro autorčin styl. Zatímco Kobolda jsem neučetla víc než pár stran a prolétnout to nešlo, tady naštěstí jsou některé záchytné body v ději, které nelze minout, pro jakéstakés porozumění obsahu. 50%
Ověřila jsem si, že pro mne tato autorka tedy už definitivně není, a tyhle bolestné (až násilně) návraty stále k témuž, které se v naší literatuře množí v novém miléniu jak houby po dešti, už taky číst nehodlám.
Ještě stále se rozhoduji mezi Nic moc a Stojí za to. Kniha je napsána pěkně, čtivě, ne příliš zdlouhavě. Příběh sám o sobě je smutný, poutavý. Hlavní myšlenka je zřejmá. Ale přesto je tam nějaké cosi, co mi vadí. Po Vyhnání Gerty Schnirch jsem se dostala do jakéhosi oparu lítosti a možná jsem čekala podobně vtahující atmosféru, která nepřišla. Snad proto, že je v příliš krátké knize zaznamenán příliš široký časový úsek a neměla jsem mezi skoky v čase možnost se vcítit. Nevím. Vím ale, že až se mi naskytne příležitost přečíst knihu s podobnou tématikou, nebudu váhat.
!Spojler!
Já bych všechny ty komunisty kádrový vesnický sedřela z kůže. Všem bych sebrala i poslední roli toaletního papíru a vysoudila na nich i spodky, co mají na sobě!
Na toto téma jsem přečetla téměř všechno, co nabízí okresní i městská knihovna.
Přestože tady nebyl pobyt v koncentračním táboře stěžejní motiv, je to jedna z knížek, které vydají za deset na stejné téma.
Doporučuji se prokousat pár stránkami a pohltí vás to.
Zajímá mě tématika odsunů po válce, návratů z války, společné žití různých menšin po válce, přerozdělování majetků, Benešovy dekrety a pod. Nemohla mi proto uniknout tahle velice zajímavá knížka. Počas čtení jsem prožil různé emoce, byl jsem šokován, zhnusen, zahanben nebo i šťasten a plný naděje. Některé pasáže jsou ale hodně kruté a ty šťastné to vůbec nevyváží.
V podstatě smutný příběh.
Tahle knížka pro mě byla emoční nálož. Říkala jsem si, že to přece není možné. Tolik ran osudu, kolik zla, nenávisti, nebo „jen“ malosti a zbabělosti hlavní hrdinka zažila. Nejhorší na tom je, že asi ani dnes není samozřejmé, že etnikum, národnost, barva pleti a podobné věci nejsou důležité, důležitý je člověk a jeho činy. Jak říká autorka (není to přesný citát) „Nikdy to není dobou, to jsou konkrétní lidé.“
Oceňuji i způsob, jak se některé věci postupně odhalovaly, jak to bylo s Adinem mi došlo hned, na konci mě jedna věc i trochu šokovala.
Jazyk a styl se mi líbil. Je ovšem pravda, že asi nesedne každému.
Posloucháno jako audiokniha.
edit: Z toho, co hlavní hrdinka zažila, by se musel zbláznit každý normální člověk.
Nevím, jestli mi po přečtení této knihy nehrábne stejně jako hlavní hrdince, ale některé expresionisticky vylíčené scény opravdu nemůžu dostat z hlavy a obávám se, že mi budou strašit v kouli už navždy. Téma je v podstatě velmi podobné jako u Gerty Schnirch a metaforické zpracování mi určitě nevadí, ale celé to vyznívá jako jedna velká naturalistická deprese. V podstatě nevím, jak s literaturou tohoto druhu naložit - ať už Gerta Schnirch, Zuzanin dech nebo Peníze od Hitlera - všechno to jsou knížky, které přečtete jedním dechem, ale zanechávají ve mně stejný pocit beznaděje jako Zola nebo Šlejhar. Chápu potřebu české literatury se s tématem holokaustu a odsunu Němců nějak vyrovnat, ale nevím, jestli o tom chci ještě někdy cokoli číst v beletristické podobě.
Vím, že Radka Denemarková není konvenční spisovatelka a že od ní člověk nemůže očekávat oddechový příběh, ani způsob vyprávění, ale tady mi to přišlo už trochu moc a zbytečné.
Příběh knihy je velmi silný, ale forma se mi nelíbila. Místy děj hodně ředila a to je škoda.
Moc ráda bych knihu ohodnotila více hvězdami, opravdu moc. Jenže příběh staré dámy byl zkrátka jen těžko uvěřitelný. Snaha šokovat čtenáře (nebo o co autorce šlo, nevím) pokazila jinak kvalitně zpracovanou látku (vztahy Čechů a Němců po válce).
Myslím, že konzumní čtenář se tady nenají. Komplikované podání tomu silnému příběhu jen slušelo. Vytáhlo ho nad líbivě zpracované příběhy na podobné téma, kterých je dnes přehršel. Rozhodně to byla příjemná změna, ačkoli náročnější na udržení pozornosti. A není na škodu se jednou u literatury hluboce zamyslet a soustředit se.
Ufff! Konečně jsem dočetla. Téma zajímavé, ale zpracování horší. První polovina výborná, ale dál... Měla jsem problém sledovat časové linie, někdy jsem ani nepochopila kdo co dělá nebo mluví. Bylo to hodně zmatené což knize ublížilo. Jsem hodně zklamaná, o to víc, že jsem se na tu knihu těšila.
Příběh je čtivý, chytlavý, pochmurný, beznadějný - stejně jako nespočet jiných knih, které jsou svědectvím událostí souvisejících s 2.světovou válkou. Styl překypující metaforami a rétorikou, která mi ke starým lidem nějak nesedí, pro mě nedokázal vykresli jedinou postavu, která by byla milá a příjemná, se kterou by mi bylo čtenářsky dobře. Jednoduše mě tato kniha nenadchla.
Styl psaní této knihy byl pro mě největším problémem. V knize je obrovské množství metafor, díky kterým pro mě bylo mnohem složitější knihu pochopit. První část byla na počet metafor nejhorší. Další části byly o něco lepší. Věty jsem často krátké a úsečné. Občas jsem měla problém s časovým zařazením události. Příběh je zajímavý, ale bez metafor a přirovnání by se vešel do sto stran.
65%
....Ne doba, lidé jsou vinni
...Člověk je zodopovědný za své činy. I když nikdy neovlivní, jak jsou interpretovány.
...Ano, jistě, slovy se dá hodně napáchat. Ničemu se jimi nedá zabránit.
Hodně silná, depresivní, smutná knížka. O to horší, že se to skutečně stalo. Je to moje první přečtená s touto tématikou, proto nemohu srovnávat. Květnatý a mnoha metaforami prodchnutý styl autorky, krátké věty apod. mi zpočátku moc nesedl, pak jsem si částečně zvykla. Ale některé pasáže byly pro mě hůř pochopitelné, chvíli trvalo, než jsem se v ději zorientovala. .
Za sebe mohu říct, že je dobře, že takový příběh byl napsán.
Silný příběh absurdních obvinění a nepotrestaných mnohonásobných křivd, jakoby potvrzující známé rčení, že spravedlnost je slepá (v tomto románu hlavně ani vidět nechce) ... o lidské malosti, omezenosti a hamižnosti, o odvaze a nesmiřitelnosti. Příběh, o jakých stojí za to psát a číst.
Jeho zpracování mne bohužel neoslovilo tolik jako obsah samotný, ne ani kvůli jeho syrovosti, úsečnosti, agresivitě, jako kvůli ubíjející přemíře metafor a pomstychtivých představ hlavní postavy, černobílým vedlejším postavám (spíše karikaturám), jednání postav bylo pro mne občas nesrozumitelné, fraškovité a za hranou uvěřitelnosti ... což je, uznávám, ryze subjektivní handicap milovnice propracovaných psychologických románů.
Cteni tehle knihy "boli" - cosi se Vam zadira pod kuzi (vystihla to Chytus se zadrenou triskou). Stejne tak to vystihla Rihatama - nelibi se mi to, desi me to, ale neda mi to - musim cist dal. Jeste se mi nestalo, abych tak jazykove bohatou (a tedy na cteni ne uplne jednoducho knizku) precetla tak rychle. U podobnych knih mam vzdycky problem s psanim komentaru, protoze cokoliv napisu mi v porovnani s bohatym slovnikem plnych metafor prijde male a ubohe. Radku Denamarkovou jsem neznala a tato kniha ke mne prisla vlastne nahodou a stala se zjevenim. "Stara dama vzpomina" na navsi jedne vesnice, kde kdysi davno, nez byla nucena odejit "tam", byl domov....nez osud zabouchnul vrata a zahodil klic. A ani potom ji osud nedopral pokoje. Smrt prvniho ditete a hlavne okolnosti, za kterych k ni doslo, by porazily i silnejsiho jedince. Zvlastni, na jedne strane usecny styl (kratke vety) na strane druhe styl pomerne kosaty....co by jiny autor odbyl jednou vetou, Radka Denamarkova rozpitvava az na dren. Napred jsem dala 4 hvezdicky, protoze druha cast knihy se mi uz cetla hure a dej trochu preslapoval na miste. Pri psani tohoto komentare jsem si vsak znovy privolala vsechny emoce, ktere ve mne jak obsah tak forma vyvolali a "musim" zmenit na 5.
Štítky knihy
Židé vraždy česká literatura nenávist Sudety poválečná doba vysídlení Němců holokaust, holocaust Magnesia Litera přeživší holokaustu
Autorovy další knížky
| 2006 |  Peníze od Hitlera |
| 2018 |  Hodiny z olova |
| 2011 | Kobold |
| 2005 | A já pořád kdo to tluče |
| 2014 | Příspěvek k dějinám radosti |
Spisovatelský majstrštyk, co věta, to poezie. Příšerná, bolavá, co se zatne rovnou do živého. Z příběhu mě krvácela duše, styl psaní ale konejšil jako maminčino pohlazení nad odřeným kolenem. Prostě krutá krása a málo spisovatelů umí něco takového. Chápu, že s tímhle se do vedení žebříčku prodejnosti autorka nedostane, ale kdo se její knihou pročte až do konce, nikdy nezapomene. Což se o většině knížek prostě říct nedá. Srovnání s Mornštajnovou: má to hloubku, má to duši, otevírá otázky a zakázané 13. komnaty. Kdo hledá lehký komerční odvar střihnutý červenou knihovnou, kde je vše dětsky jasné a černobíle jednoduché bez nutnosti zapojení vlastních myšlenek i svědomí, tak určitě raději sáhnout po Haně. Ta si ostatně dle mého určité části půjčila nebo shodou náhod použila, jako například transport polských dětí z Terezína, kde obě z protagonistek přicházejí během naivního podvodu o svou oporu.