Pád
Albert Camus
Pád, jehož zcela nový překlad otevíráte, je posledním dokončeným románem Alberta Camuse, zejména však jeho románem „možná nejkrásnějším a nejméně pochopeným“ (Jean-Paul Sartre). V Amsterdamu, městě zahaleném v mlze, se Jean-Baptiste Clamence setkává v malém baru s nejmenovaným cizincem a v umanutém monologu mu líčí příběh svého pádu. Spořádaný, sám se sebou spokojený a málem vzorný občan procitl pod vlivem hraničního zážitku ze své iluze. Pod tlakem probuzeného svědomí opustil usedlou existenci a teď tráví čas vyprávěním svého příběhu – v naději, že procitnou i ostatní a ulehčí mu břemeno, jež nese.... celý text
Přidat komentář
... Největší zášť jsem nacházel hlavně u těch, kdo mě znali jen velmi vzdáleně a které já neznal vůbec. Určitě mě podezírali, že hltám život plnými doušky, že bezstarostně spočívám v náruči štěstí. Něco takového se neodpouští.
Kdo nosí jistým způsobem na čele pečeť úspěchu dopálil by i nebožtíka. ....
Camus... opět ve mě rozbouřil vnitřní pocity a emoce. Knížka obsahuje silný myšlenky a jak zde píše v komentáři opic12, skutečně zde nacházím sebe samu :-) . Tak nějak mě to vnitřně rozbouralo. Vážně jsem nečetla nic "horšího" , to je ale myšleno v dobrým slova smyslu.
Pád je senzační monolog, který se mě jako červ zavrtal do hlavy.... skutečně excelentní dílko ! :-)
Můj problém s knihami A. Camuse je v tom, že mi ucelený smysl dávají až po přečtení doslovů, což je škoda, protože když už vím, co chtěl autor sdělit, tak se na jeho knihy dívám v úplně jiném světle.
Při čtení Pádu jsem měl zprvu pocit, že chápu o co jde, ale jak stránky přibývaly opět jsem přestal autorovi rozumět a kniha mi začala připadat zpola šílená. Nicméně obsahuje spoustu silných momentů a rezonujících myšlenek. Vyhovoval mi i narativní styl v dialogu (monologu) kdo ví s kým. Škoda jen, že s Camusem zřejmě nejedeme na stejné vlně...
„Abyste přestal být sporný, musíte zkrátka přestat být.“ Jádro pudla Pádu a možná celého Camusova existencialismu. Velmi dobré čtivo, pro někoho možná až nebezpečně!
Kdo jste někdy o sobě pochyboval,klamal sám sebe a chcete se do toho ponořit ještě víc,zkuste tohoto Camuse.
Bude se vám možná trošičku dělat divně. Z čeho ? Na to si přijdte sami. Patřičně se v některých pasážích (sebe sama) přistihnete a poté vás dost možná i často zamrazí.
Až si tímhle monologem projdete ... tahle šleha stála za víc než za přečtení,něco se vám krapet změní v hlavě,vidění co si necháte stejně pro sebe.
Pro tuto knihu musím použít ultimátní vesnické ohodnocení: HNĚDÝ GATĚ.
Co pro mě byl v šestnácti Klub rváčů, tím je pro mě Pád v jednatřiceti. A to na každej Pád, lolololol.
Pozor na to, nebo vám tenhle kající soudce vleze do hlavy. Je tu všechno, co se lze dovědět o pokrytectví, včetně toho, co se snad ani dovědět nechcete. Dokonalý Camus.
Vyprávění či zpověď člověka o průběhu svého života k imaginárnímu posluchači. Vše začíná normálně, ale postupem vyprávění se mění v úpadaní do prázdnoty a beznaděje vypravujícího.
"...nevěřte přátelům, až na vás budou žádat, abyste k nim byl otevřený", "... Boha není zapotřebí k tomu, aby stvořil vinu a trest. Na to stačí naši bližní..." a tak dále, a tak dále. Skvělá kniha, myšlenka střídá myšlenku. Není co dodat. Takový je Camus.