Opuštěná společnost ekniha

od:


KoupitKoupit eknihu

Česká cesta od Masaryka k Babišovi. Žijeme v době, kdy jeden lživý příspěvek na Twitteru či Facebooku má větší dosah než systematická práce investigativních novinářů. Posilují populisté, kteří sbírají body kritikou establishmentu, i když sami mají z vlastního elitního postavení dlouhodobý prospěch. Výdobytky demokracie jako svoboda slova či nezávislost médií jsou necelých třicet let po listopadu 1989 zpochybňovány. Šéfredaktor týdeníku Respekt popisuje dobrodružnou českou cestu od vzniku republiky po současnost a zasazuje dnešní politické a společenské události do historického a evropského kontextu. Je to svým způsobem rozmluva s minulostí o naší budoucnosti, v níž myšlenkový rámec dávají autorovi úvahy K. H. Borovského, H. G. Schauera, T. G. Masaryka, Ferdinanda Peroutky, Václava Černého, Jana Patočky, Erazima Koháka či Václava Havla. S odkazem na velké kritické duchy demokratické tradice Tabery jasně ukazuje, že rizikům přítomnosti se nejlépe čelí nikoliv panikou, ale chladnou hlavou a rozhodností....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/353649/big_opustena-spolecnost-OF1-353649.jpg 4.61142
Nahrávám...

Komentáře (268)

Kniha Opuštěná společnost

Zuzvil
předevčírem

3,5* Knihu jsem četla ušima a přednes pana Trojana a pana Dvořáka je absolutně dokonalý. Členěním a pojmenování jednotlivých kapitol se mi kniha velmi líbila a působila na mě celistvým dojmem. Obsahově se snažila přiblížit český národ a jeho politickou situaci a poměry od První republiky po nedávnou současnost. Musím ovšem říct, že jsem čekala nějaký autorů osobní pohled nebo vhled, přišlo mi to spíše jako konstatování faktů (a nic navíc). Pokud to ale budeme vnímat jako takovou přehlednou publikaci událostí minulých, tak je tento vhled velmi povedený. Knížku můžu doporučit.

Ozzy86
19. května

Za mě velké zklamání. Čekal jsem analýzu české politické scény od První republiky po současnost, ale dostal jsem jenom prodloužený úvodník Respektu do knižního formátu. Není problém v tom, že bych s autorem nesouhlasil, ale v tom, že pro mě kniha nebyla vůbec přínosná a šlo pouze o souhrn obecně známých věcí bez originálního vhledu, který by donutil přemýšlet.


melonka
12. dubna

Kniha sice vydaná v roce 2017, ale teď v době čtení (válka na Ukrajině 2022)...je obsah aktuální ještě víc.

Autor kriticky nabízí pohled na českou společnost, její vnímání a důležitost jejich činů a očekávání - nebo nečinnosti. Pokud nic jiného, tak by si člověk měl odnést skutečnost- čekáme, že to za nás někdo zařídí - je špatný přístup.

Zentao
07. dubna

„Máme tedy rozhodně na co s hrdostí navazovat. Zároveň je ale třeba si povšimnout, že naprostá většina z našich rodáků vyrostla do historické výše díky tomu, že byli propojení s kulturním světem.“

„[M]ýtus, že nás jednoho dne přijde zachránit slovanské Rusko.“

„Národ je blázen, je nerozumné dítě, národ se dává vést jen citem, a citová politika jest nejhorší neštěstí ze všech neštěstí.“

Silnou stránkou knížky jsou zajímavé citace a snaha o nalezení smyslu naší cesty, slabou stránkou určitá chaotičnost (chybí mi jednotící argument) a nedostatečný poznámkový aparát (opravdu je řada míst, kde by se odkaz na zdroj hodil, dodalo by to argumentům na přesvědčivosti). Obsahově mi na toto téma více sedly Slepé skvrny Daniela Prokopa – tedy sociologický pohled založený na datech – ale i ten novinářský založený spíše na sledování diskuse je zajímavý.

Přišlo mi, jako by si Tabery napsal knihu sám pro sebe, aby si při psaní identifikoval, co českou společnost sužuje a proč. To se mu po cestě povedlo, ale bohužel ty myšlenky jsou v knize roztroušené, takže jsem je musel z knihy dolovat místo toho, abych je dostal naservírované na zlatém podnose (jako např. v Československo nad propastí). Rozhodně se nejedná o plnohodnotnou analýzu vývoje naší společnosti od první republiky, na to by kniha musela být obsáhlejší. Navíc tím, že kniha nemá jednotící argument, tak ani nevím, co jsem si z ní měl odnést – snad kromě případného pocitu frustrace nad současným stavem. Kdybych nezastával Taberyho světonázor, tak by mne kniha nejspíše nepřesvědčila, abych se k němu přidal. Můj hlavní dojem z knihy tak nakonec byl opatrný optimismus, že oproti roku 2017 na tom teď zase tak špatně nejsme – když odhlédnu od toho, že stát, do jehož náruče nás Miloš Zeman a další rusofilní politici už přes sto (!) let vhánějí, rozpoutal barbarskou válku, která posune všechno, co Evropa buduje, o roky nazpátek, a která ukazuje, že ten stát s námi tedy žádné humanistické přesvědčení nesdílí. O to smutnější mi přijde, že jsou v Čechách pořád lidé, kteří po historické zkušenosti, kterou s Ruskem máme, pořád této zemi věří a politikům to tak prochází.

Z knihy jsem si vzal především řadu zajímavých citátů, zejména za ty jsem Eriku Taberovi vděčný. Také se mi líbí jeho snaha poukázat na to, že máme na co navazovat z první republiky a že bychom měli vnímat vztah politiky založené na emocích a politiky založené na hodnotách. To první se dělá snadno a rozděluje nás tím nejhorším v nás. To druhé se dělá těžce a spojuje nás tím nejlepším v nás. Nicméně i tak pro mne kniha Opuštěná společnost končí tam, kde bych si přál, aby začala. Nejde ani tak o to, že kniha nepřináší systematické návrhy na řešení problémů, kterým čelíme, takže občas působí tím „hospodským“ dojmem, ale zcela nedoceněná je otázka, která se v knize objevuje a zase mizí, a to – kam chceme jít?

Pokud vyjdu z toho, co se mi z knihy podařilo vykutat, tak pokud se budeme řídit tradicí první republiky, měli bychom postavit naši politiku na prosazování demokracie a humanismu ve světě. Nikoli násilím a vnucováním, ale svým příkladem a nabízením. Víme, že náš demokratický vývoj byl několikrát brutálně přerušen, ale to neznamená, že prosazování demokracie a humanismu pro nás nemůže být stěžejní. Můžeme se navíc mnohému naučit ze své historie (velmi inspirativní jsou pro mne v tomto např. Hovory s TGM, Havlovy texty a projevy) i z historie jiných národů, které mají s demokracií zkušenosti (např. USA, VB, Francie). Jenže jak takovou společnost můžeme mít? Nemám jednoznačnou odpověď, ale z knihy si vybírám dva prvky – charakter a vzdělání.

Budování charakteru každého z nás je naprosto zásadní. Pokud každý z nás bude vyznávat právní stát, humanismus a demokracii a ctít a bránit jejich hodnoty a snažit se být tím nejlepším člověkem a žít dobrý život a bude to stejné vyžadovat od politiků, pak bude Česká republika stát na pevných základech. Už to samo o sobě by naší společnosti pomohlo, protože jakékoli apely na hodnoty a charakter z duše naší společnosti vyrval komunismus svou brutalitou, nelidskostí a materiálností. Náš velký úkol je tak přetavit naši nevrlost ve změnu. Změnu sebe, našeho okolí a tím i společnosti. A tím navázat na to, co nám naši prvorepublikoví myslitelé odkázali.

Změna charakteru a zacílení na hodnoty, na kterých stála první republika, je důležitá, ale systém se těžko mění zevnitř. Věřím proto, že kromě práce na charakteru každého z nás opravdu potřebujeme vzdělanou společnost, a to zejména lidi se zkušeností z (demokratického) zahraničí, kteří tak přinesou do naší země hodnoty, které z české společnosti totalita odstranila, ale po kterých prahneme my všichni. Nemusí jít jen o formální vzdělání, ale i to, že můžeme přejet hranice a poznat jiné státy Evropy a jejich kulturu, obchodovat s nimi. Už jenom proto si myslím, že naše účast v Evropské unii je teď naprosto zásadní pro naše ukotvení v demokracii.

roso.mak
26. února

Kniha, u které je asi dobře, že byla napsána, nicméně mi vadí, že předkládá jen problémy (které místy přechází až v hospodské nadávání na poměry) a žádná řešení. A přitom se toho Tabery normálně vůbec nebojí. Kniha je alespoň aktuální, ale jinak mě zklamala.

KateřinaElla
18. února

Kniha otevírá zásadní témata moderní doby, zároveň se ale velmi lehce čte.

huhuhu
28. února

Trochu jsem se obávala, že tuto knihu o stavu současné společnosti z r. 2017 už čtu vlastně dost pozdě, ale opak je pravdou. Některé myšlenky v posledních dnech nabývají na obrovské aktuálnosti. Třeba kapitolu o Rusku jsem četla shodou okolností zrovna v den, kdy Putin napadl Ukrajinu. Ve světle těchto událostí mi při četbě lezl mráz po zádech – Rusko je v knize velmi prozíravě vykresleno jako největší bezpečnostní hrozba dneška. I další myšlenky jsou více než aktuální. Třeba vděčnost Havlovi a dalším porevolučním politikům, kteří nás dovedli do NATO. Nebo naopak neprozíravost většiny politiků po Havlovi, kteří naprosto kašlali na vytváření spojenectví a vztahů naší země s ostatními státy (a naopak nám v zahraničí dělali spíš ostudu). No a témata populismu, dezinformací, Babiše a Zemana jsou taky stále aktuální – všechny je tu ještě pořád máme.

Všem, kteří ještě nečetli, knihu moc doporučuji.

„Předseda vlády Ladislav Adamec se dlouho odmítal setkat s Václavem Havlem, protože podle něj byl „nula“. To je třeba mít stále na paměti. Z každého Ladislava Adamce se může brzy stát nula a z každé nuly se může stát Václav Havel.“

„Sám Vladimir Putin říká, že pro něj bylo traumatizujícím zážitkem, když jako člen kdysi mocné KGB sledoval na začátku devadesátých let upadající moc SSSR. Rozpad Sovětského svazu, této říše koncentračních táborů, je pro současného ruského prezidenta „největší geopolitickou katastrofou" našich časů.“

„Je třeba si jasně říct: Rusko není náš přítel.“

VikyKleinik
22. února

Je to velmi srozumitelná kniha, která prezentuje obraz české společnosti a politického dění velmi prozíravě a správně. Autor svými řádky textu jen sbíral mé souhlasné uznání jeho slov. Na druhou stranu jsem nikterak nadšen nebyl a pocitově bych knihu hodnotil jen na 3/5, protože jsem byl s valnou většinou předkládaných tezí a faktů už obeznámen. Nyní je však rok 2022 a já na knihu z roku 2017 narazil tedy docela pozdě, čímž jsem nebyl obohacen novými uvědoměními. Vždyť už jsem přečetl i toho Kmentu...
Velmi však uznávám, jak dokázal Tabery celou rozplést jednotlivá klubka problematik, srovnat fakta, vyvodit teze a srozumitelně je podat. V tomto mi to velmi připomínalo "Život na naší planetě" od Davida Attenborougha. Pokud bych byl člověk, který by měl v pojednávaných tématech bordel, nic moc o nich nevěděl a nebyl si tak ani jist, čemu lze věřit, tak by mi obě tyto knihy byly velmi nápomocné. To je jejich největší přínos. Nelze tedy vyčítat knize jistou jednoduchost. Nepochybuji však, že by mi kniha dala podstatně více, kdybych jí četl v době jejího vydání.

Má slova k dnešku:
Křivého Babiše ve volbách porazila koalice a vlastizrádce Zeman je též na konci svého volebního období (snad i života, páč považuji za značně nežádoucí, aby taková prohnilá individua žila a rozežírala společnost i potenciální cesty k lepším zítřkům). Teď se jen obávám, aby se ti dva ve funkci prezidenta nevystřídali. To by bylo jak z dešetě pod okap. Boj stále není vyhraný. To ostatně nebude nikdy. Ti zahořklí a jízliví (pod)lidé, kteří se svým volebním hlasem podíleli na tom, aby tyto dvě politické karikatury odklonili směřování země od humanistické tradice, kterou založil TGM a na níž navazoval Havel, nikam nezmizeli. Cítím k nim jen opovržení, ale rozum mi říká, že je nutno stavět mosty a pomáhat, namísto tohoto nízkého plivání do tváří, které teď předvádím (ač právě to jest tím, co si ta nemyslící lůza zaslouží).

1 ...