Oprátka za osm mrtvých

17.03.2016

Slušný přehled událostí kolem případu Olgy Hepnarové. Biografie, svědecké výpovědi, záznamy z výslechů. Vše uspořádané tak, aby se čtenář pohodlně seznámil se vším, co by jej mohlo zajímat.

11.02.2016

Kniha je nesporně zajímavá a podrobně zpracovaná, hodně mě zaujaly především svědecké výpovědi a vzpomínky. Ještě nikdy jsem se ovšem nesetkala s knihou, ve které by bylo tolik chyb (vydání z roku 2014). Množství překlepů a chybějících písmen je opravdu do nebe volající. Další knihu z nakladatelství MarieTum už si tedy rozhodně nepořídím.

08.12.2015

Ta žena měla být léčená. Ale nebyla, a pak to všichni projeli. V první řadě psychiatři té doby, oběti, justice, ona. Skvělá kniha.

10.11.2015

Chvílemi jsem měla až depresi, co strašnýho se děje na světě, chvílemi jsem si říkala, jaká to byla vlastně neskutečná kráva, chvílemi mi jí bylo až líto......:/

29.10.2015

Příběh je napsán velice dobře. Očekával jsem dokument, ale je to napínavý krimi příběh, umocněný tím, že vlastně víme, jak to dopadne. Výpovědi lidí kolem případu, různá hlášení a spisy, jsou dokonale včleněny do příběhu. Trochu slabší je závěr knihy-soudní zprávy jsou dlouhé a hodně se opakující.
Pokud bych měl vyslovit názor na tento možná zbytečný čin, tak nemalou roli v tom hrála nezralost české psychiatrie a možná i společnosti, která nedokázala pomoci této ženě začlenit se do života, když to nedokázala sama.

30.05.2015

Od úplného počátku dost neveselé čtení. Příběh jedné životní ztroskotankyně, kde bylo vlastně už od samého jeho počátku, od nejútlejšího dětství O. Hepnarové něco špatně. Těžko říct, kdo za to mohl, pokud vůbec někdo, ale už od prvních stran knihy je z výpovědí samotné Hepnarové zřejmé, že byla velmi složitou osobností, která evidentně nebyla duševně úplně v pořádku a je poněkud zvláštní, že její matka - doktorka, i když "jen" zubařka, ale přece doktorka, to na ní nepoznala... nebo tedy asi poznala, ale jak sama uvedla, nedařilo se jí s tím cokoliv dělat. Tuto mozaiku povahy velmi složité a uzavřené osobnosti na prvních několika desítkách stran knihy velice trefně a výstižně dokreslují výpovědi osob, které s ní přišly hlavně po jejím vyučení a nástupu do zaměstnání do nějakého kontaktu.
Na druhou stranu, pokud budeme předpokládat, že texty z jejích výslechů jsou víceméně doslovnými přepisy z protokolů, tak nelze říct, že by O. Hepnarová byla člověkem nějakého nižšího intelektu, některé její odpovědi jsou až zarážející, počínaje už dopisem, který sepsala jako 16tiletá jednomu z pracovníků léčebny v Opařanech, kde pobývala a kde, pokud se jejím historkám dá věřit, se jí asi dostalo ne zrovna příjemných zážitků. Do všech jejích problémů s rodiči, v zaměstnáních se časem ještě přidala poněkud nejasná otázka její sexuální orientace, což tenkrát nebylo zvykem veřejně probírat a v její dosti labilní mysli to jistě na pořádku také nepřidalo.
Nemá asi cenu vypisovat tady podrobně chronologicky všechno to, co se v knize dozvídáme, to by nebyl komentář, ale dost obsáhlá recenze/úvaha/esej, jak kdo chce. Každopádně kniha je zpracovaná velice zajímavým a citlivým způsobem, mnohá svědectví z různých stran dotvářejí celkovou mozaiku, jak už jsem uvedl.
Když jsem došel až na konec, tak to na mě celkově působilo nějak tak, jak to autor uvedl v závěru. V této kauze nebylo vítězů, ale jen poražených. Byly to jednak oběti jejího šíleného činu, samozřejmě ona sama, ale koneckonců asi i její rodina, a v tomto případě se nedá považovat za "vítěze" ani justice jako nástroj spravedlnosti a psychiatrická věda; nevím, nejsem odborník, ale z dnešního pohledu by se asi o její normálnosti a příčetnosti dalo pochybovat.
Po přečtení musím konstatovat, že jsem právě dočetl jednu z nejzajímavějších, nejsilnějších knih (příběhem), co jsem za poměrně dlouhou dobu četl. Každopádně se mi nestává často, abych se mezi čtením přistihl, jak jen tak nepřítomně koukám do zdi a přemýšlím nad tím, co jsem si právě přečetl.

22.05.2015

Její nazírání na svět bylo nevybíravě kritické, odsuzující, pohrdavé a vyvrcholilo 10. července 1973, kdy se vřítila na chodník plný lidí. O záchranu životů postižených svedli zápas lékaři, o záchranu života Olgy ustanovený obhájce. Buď jí ke cti, že se svůj čin nesnažila následně zakamuflovat třeba jako dopravní nehodu a odhodlaně prohlásila:
,,Neusnula jsem a brzdy jsou v pořádku. Já jsem na ten chodník vjela úmyslně a je to má pomsta společnosti za to, jak se ke mně po celý můj život chovala.“

02.01.2015

Výtečně napsané, čtivé. Když se podíváme pod slupku celého příběhu, těžko ještě někdy dokážeme nalézt oběť či viníka.

20.08.2014

Ohromující kniha u které jsem nemohla přestat číst...zajímavý příběh ženy, která nenáviděla společnost...

13.06.2014

Kniha o životě ženy, která spáchala to nejhorší co mohla. Bohužel ji nikdo nedokázal včas pomoci a tragédii odvrátit. Byla duševně nemocná a takovej člověk si nepřipouští, že by mu něco bylo, a že potřebuje pomoc. Tu odmítala a posléze se utápěla ve vlastní křivdě, která vyvrcholila tragickou nehodou . . .

Podrobne vyrozprávaný príbeh Olgy Hepnarovej, ktorá ako 22-ročná v roku 1973 vykonala svoju osobnú pomstu spoločnosti a nákladiakom zabila osem ľudí na električkovej zastávke.
Taký čin sa nedá ospravedlniť, ale po prečítaní mi bolo jednoducho ľúto, že to muselo takto dopadnúť.

02.04.2014

Kniha byla zajímavým pohledem na hrůznou událost, která v té době, a vlastně ani v jiné době, neměla obdoby a sondou do duše pachatelky. Akorát nechápu názory některých lidí, že čin provedla proto, že jí při jejím utrpení nic jiného nezbývalo. Jaké utrpení? Jsou lidé, kterým se stane skutečná životní tragédie, přijdou o partnera, o dítě, nebo třeba "jen" přijdou o práci, jsou finančně na mizině .... kdybychom všichni měli řešit svoje trable tím, že budeme vraždit náhodné lidi, tak je polovina národa po smrti. Její utrpení bylo vsugerované, bylo to v její hlavě, kdy si situace, se kterými se člověk v životě setkává, mylně interpretovala jako útoky proti své osobě. Samozřejmě, že určitě zažívala od lidí nepřátelské jednání, ale to byla odezva na její chování. Názory, že jí nikdo nepomohl - vždyť ona vlastně o žádnou pomoc nestála, ji bavilo se zaobírat sebou samotnou a svými křivdami. Možná za to nemohla a byla skutečně duševně nemocná, ale jak jí pomoci, když nechce? Četla jsem, že v roce 2015 bude mít premiéru film o Olze Hepnarové, jsem na něj zvědavá.