O násilí

Po čase jsem se vrátil k této fascinující filosofce – k jejímu snad trochu slabšímu, nikoliv však nezajímavému textu.

Arendtová patří mezi ty filosofky a filosofy, kteří se nechají vcelku silně ovlivňovat žitým světem. A je to tak dobře. Nejedná se samozřejmě o každé její dílo a každou myšlenku v něm, ale přeci jenom to dělá. Ostatně Původ totalitarismu je přímou reakcí na historické události, Eichmann v Jeruzalémě taktéž, Vita Activa je otevřena povídáním o prvních letech do vesmíru, O násilí reflektuje dobové události 60. let a atomové zbrojení. Tento spis je podmíněnější než jiné, řekl bych. Historickou tendenci vcelku samozřejmě reflektuje jen dosti částečně – na jiné úrovni a v jiné kvalitě lze doporučit spíše Foucaultovo dílo. Jedná se jí spíše o rozbor dobově podmíněného fenoménu, který je nezbytně přenosný jen zčásti.

Dílo je mi méně akceptovatelným, než bych čekal, i po terminologické stránce. Arendtová je natolik laskavá, že čtenáři jasně vymezí svůj slovník (bůh ji za to požehnej, co bych za to aktuálně dal, kdyby měl takovou potřebu i, dejme tomu, Frege), jeho obsah je však také poměrně složitě přenositelný a použitelný – třebaže výhradně na poli politologie patrně není jeho použití nemožné.

Přeci nelze tvrdit, že by kniha neobsahovala mimořádně zajímavé poznatky. Jednak je zajímavý, třebaže nikterak šokující, či závratně objevný, komentář k opozičnímu postavení moci a násilí – přibyde-li jedno, druhé nezbytně zajde na úbytě. To je velice zajímavá poznámka, která dokazuje význam kontinentální filosofie. Jasně ukazuje, v čem je její význam. Přesně tenhle typ pozorování dokáže zjednodušit popis charakteru toho kterého politického režimu. Jak říkám, není to nijak revoluční, ale je to zajímavé a má to svůj význam.

Další zajímavou poznámkou je ta k "vládě nikoho". To je poměrně zajímavý koncept, který skoro dystopicky charakterizuje byrokracii, jako odosobněné těleso, které je jakousi kvintesencí tyranie. Přiznám se, že se natolik nevyznám v dějinách státu a práva, nota bene amerických, abych byl schopen konstatovat v jaké míře Arendtové popis odpovídá dobové realitě byrokracie. Upřímně si nejsem jist detaily fungování soudní kontroly veřejné moci v USA (respektive vím, že ta kontrola není striktně soudní, spadá do výkonné moci, ovšem in fine se soudnictví podobá – Státy jsou fakt divné, pokud jde o právní systém, věřte mi), ale minimálně pro dnešní dobu mohu i tento, zajímavý, Arendtové poznatek považovat za přežitý a trochu si myslím, že i ve své době byl nedokonalým pozorováním. Ve výsledku se autorce jedná o to, že byrokracie je natolik zbytnělá a odosobněná, že v ní neexistuje již žádný prvek odpovědnosti. To ale není pravda hned ze dvou důvodů. Tím prvním je právě správně-soudní ochrana veřejných subjektivních práv. Ta je zárukou odpovědnosti, třebaže ta odpovědnost nemusí být plně emočně uspokojivá, jelikož člověk nevidí dopadnou sekeru na krk konkrétní osoby. Druhá poznámka sice trochu odporuje mému vlastnímu pojetí státu, ale zato vyhovuje pojetí obecnému a vím s jistotou, že byla relevantní už v době vzniku článku – za tu zbytnělou byrokracii přece nese stát jako právnická osoba, reprezentovaná politiky. Zde už je odpovědnost osobní. Jen se nesmíme (a zdá se, že to děláme) nechat těmi chudáky politiky vmanipulovat do názoru, že oni za to přeci vlastně ani nemohou, že to je chyba toho kterého úředníka Ne, politik je odpovědný za funkci státu. A vykonává-li špatně své úkoly úředník, narušuje tím kvalitu výkonu funkce státu – a za to je politik odpovědný.

Poslední poznámka, již velice krátce – Arendtová se závěrem poslední kapitoly pozastavuje nad tím, že USA v jisté věci hodlají napodobit chybu svého rodiče, Evropy. Ta její poznámka po mém soudu vzbuzuje oprávněné otázky o tom, jestli je pravdivá ta neustále opakovaná paremie, že Evropa zaostává za USA a "ono to se zpožděním dorazí i do Evropy" a jestli ono se nejedná o zmatení se vizáží – ze Státu přicházejí témata, ale jejich dialektické řešení už má Evropa dávno nacvičené, Státy ne – v tom jsou ony pozadu a bolí je to nad víc, než to kdy bolelo fragmentárnější Evropu.

27.12.2020

Jak tu již někdo napsal, kniha se nečte sama. Přehled o stavu a reáliích společnosti na konci 60. let je nezbytný pro její plné porozumění. Přesto doporučuji i těm, kdo ho nemají (sám ho nemám a tak spoustu pasáží vlastně nedovedu správně vyhodnotit). Některé části zní neuvěřitelně současně; například diskuse meritokracie a možné vzpoury proti ní v dodatku VXI, nebo diskuse etnického nacionalismu a odporu proti “velikosti” na konci kapitoly III. Arendtová píše tak, že to nutí domýšlet a sáhnout po další literatuře. Pochopení vztahu moci a násilí jako vzájemně vylučujících se faktorů, jak je popsán v této knize, umožňuje zhodnotit některé současné i minulé události poněkud jinak, než je vidí zaběhnutá politická logika.

29.07.2020

Kniha se mi nečetla úplně snadno, ale za tu "námahu" stojí.