Krize kultury

17.11.2022

Trvalá a stále se prohlubující krize autority patří podle všeobecného mínění k charakteristickým rysům moderního světa v našem století... napsala v roce 1961 v souvislosti se vznikem politických hnutí usilujících o odstranění systému politických stran politická teoretička Hannah Arendtová. Jak současné, chtělo by se říct. Nikoli snad co do odstranění politického pluralismu, ale dnes naopak o jeho přebujelosti ústící v praxi současné politické korupce ve stejný fenomén, tedy krizi autority. Arendtová dále elokventně popisuje rozdíl mezi autoritou vyžadující poslušnost a násilím, které naopak přichází na řadu až tehdy, když autorita selhala, objasňuje častou záměnu mezi autoritou a tyranií nebo dokládá provázanost politiky a náboženství.

Z celé řady dalších postřehů/vyjádření mimo jiné zaujme srovnání liberalismu, který sleduje ubývání svobody, a konzervativismu, který naopak sleduje naopak ubývání autority. Oba přitom nazývají výsledek totalitarismem. Neméně zajímavá je pasáž k nauce o ideích (idea krásy vs. idea dobra) v době Platóna a později Aristotela. A bylo to zase Platón, kdo razil slovo "teologie", a to v diskuzích přísně politických a nikoli religiózních, nebo "peklo". Zavedení platónského pekla do soustavy křesťanských dogmat upevnilo náboženskou autoritu do té míry, že mohla doufat ve vítězství v jakémkoli zápase se světskou mocí, říká Arendt. Přímo archetypální vyjádření se dotýká dnešního pojmu populismus, tedy že "většinu, svedenou nezodpovědnými povídačkami básníků a vypravěčů, lze přesvědčit, aby věřila takřka čemukoliv". A co teprve pojednání o svobodě... Arendtová nezapomíná ani na fenomén přistěhovalectví a jeho vliv na národní kulturu. V Americe jsou nově přicházející zárukou toho, že země představuje nový řád, nový svět, kde školy slouží k amerikanizaci dětí. Brilantně vyargumentovaný a jasný názor předkládá i na koncept vzdělávání.

Upřímně, je toho hodně, co dle mého stojí za zmínku, ale to bych opsala půl knihy. Přes zdánlivou složitost tématu danou rozsáhlým historickým kontextem jde o mimořádně čtivou a v drtivé většině doposud platnou politickou teorii, či filozofii, chcete-li, jejíž reflexe v praktickém životě současné kultury je nesmírná. Krom toho je to zážitek, seznámit se s tak vzdělanou, sečtělou, inteligetní a bystrou osobností. Člověk nemusí souhlasit se vším, Arendt příliš nepřihlíží k jiným názorům, naopak se jasně k popisovaným jevům staví. Měl by ale umět ocenit brilanci jejích úvah a kontextových schopností. Nedejte se odradit názvem, rokem vydání nebo filozofickým označením. Jde o vysoce aktuální, inspirativní a mimořádně čtivé dílko s celospolečenským rozsahem. Kdyby nebyla už jen v antikvariátech, rozdávala bych ji při návštěvách svých přátel.

"Původní funkcí idejí nebylo ovládat nebo jinak určovat chaos lidských věcí; ideje měly spíše v „zářivém jasu“ osvětlovat jejich temnotu. Ideje jako takové nemají s politikou, s politickými zkušenostmi a s lidských společníků, počíná přemýšlet o své „pravdě“ v termínech měřítek, jež lze použít na chování jiných lidí."

"Zdá se, že je beznadějné položit si otázku, co je svoboda. Jako by tu na nás číhaly letité protimluvy a antinomie, připraveny uvrhnout mysl do logicky neřešitelných dilemat, takže koncipovat svobodu či její protiklad je stejně nemožné jako představit si hranatý kruh."

"Vždycky bylo a je známkou vzdělaného šosáctví opovrhovat zábavou a obveselením, protože z nich nelze odvodit žádnou „hodnotu“. Je pravda, že všichni v té či oné podobě potřebujeme zábavu a obveselení, všichni jsme součástí velkého koloběhu života."

P.S.: knihu skvěle přeložil pan Martin Palouš. Před 23 lety jsem měla možnost s ním pracovat, ale obávám se, že jsem tehdy jeho kvality nedocenila.