Nikdo není sám
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532960/bmid_nikdo-neni-sam-65dd7b3891475.jpg
4
1132
281
Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl. Anebo jsme sami naopak všichni bez ohledu na to, s kým nebo jak žijeme? Veronika má práci, která ji baví, manžela, který jí rozumí, dvě náctileté děti, s nimiž není žádný větší problém. Sice nemá příliš dobrý vztah s rodiči, ale udržuje si od nich bezpečný odstup. Jenže někdy tohle všechno nestačí. Křehkou rovnováhu náhle naruší smrt matky a Veroničina představa spokojeného života se začne rozpadat jako domeček z karet. Jestliže někdo dokáže popsat nedělní oběd, výlet na rozhlednu nebo babiččin pohřeb jako bezohlednou poziční válku, pak je to Petra Soukupová. Její nový román čtenáře okamžitě vtáhne do světa, ve kterém se spolehlivě poznává, aby vzápětí krok za krokem odhaloval absurditu a trapnost rodinných bitev, v nichž nemůže nikdo vyhrát.... celý text
Přidat komentář
Depresivní kniha, která Vám možná poodhalí vzorce chování Vašich příbuzných. Akorát, že hlavní protagonistka má naloženo životem opravdu velmi hodně. Tak, až Vám bude zle. Z toho, jak se chovají všechny tři generace jedné rodiny. Především mě štvalo chování hlavní protagonistky, moderní liberální přístup k dětem a jeho důsledky a rodiče staré generace plní nevděčnosti.
Tak toto byla opravdu šílená depka. Milovala jsem to čtení, ale bylo mi z něho příšerně psychicky zle. Přijde mi, že většina českých autorek píše tak, že by si člověk při četbě nejradši vyrval všechny vlasy z hlavy (ale v dobrém smyslu). Tam bylo špatně snad úplně všechno - vztah prarodičů s vlastní dcerou i s vnoučaty, nepochopení jiné generace, vztah dětí s jejich rodiči. Chtělo se mi úplně řvát, jak jen jsou takové vztahy možné. Díkybohu za rodinu, kterou mám. Díkybohu za to, že se všichni máme rádi, respektujeme se, vycházíme si vstříc a pomáháme si, upřednostňujeme svoje blízké vůči svému sobeckému já.
Na začátku jsem měla trošku problém se začít kvůli autorčinu stylu psaní - zejména naprostá absence přímé řeči. Hlavní postava Veronika za mě jednala úplně nesmyslně, asi jsem se do ní nedokázala vcítit. Já bych se třeba už dávno přestěhovala za tatínkem, abych mu byla nablízku a mohla mu se vším pomáhat... Ale tam bylo evidentní, že ona svoje rodiče prostě nesnášela, to je pak rozhodování zřejmě jinačí, nedokážu to objektivně posoudit.
Nikdy dřív jsem nechtěla knihu Petry Soukupové odložit. Dočetla jsem, ale bylo to s velkým sebezapřením. Bylo to pro mne chvilkama nepřehledné, ale zároveň i pořád stejné. Do smrti matky dobrý, pak už jen rozplizlý příběh bez konce... taky se v jedné rodinné situaci pořád točím v kruhu, možná proto mě děsí, že občas jsou všechny dobře míněné postupy stejně špatně. Přála bych si ale mít doma takhle pozitivního chlapa.
Příběh je skutečně ze života. Nádherně popsaný proces sebedestrukce hlavní hrdinky. Každý se nejspíš při čtení párkrát pozná nebo v duchu pokývá hlavou a řekne si: „ jo, tohle mi něco připomíná“. Autorka nám zde ukázala, jak problémy neřešit pokud se člověk nechce nervově zhroutit. Možná by bylo fajn napsat pokračování. Mě by určitě zajímalo.
Po dočtení knihy jsem opravdu měla pocit, že nejsem sama. Autorka brilantně vystihuje pocity a prožitky zástupců různých generací (především) v nelehkých životních situací, které (i když pravděpodobně ne všechny najednou) potkaly nebo potkají každého z nás. Kniha je čtivá, nenechá vás se odtrhnout!
Moje první setkání s autorkou, určitě ne poslední. Skvěle popsané dialogy, situace, vztahy. Jediné, co mě u čtení rušilo, bylo, že je knížka napsaná bez uvozovek, což ale u takového stylu psaní dává smysl.
Až teď, nějakou dobu po dočtení, jsem si uvědomil, jak je název románu vlastně ironický. Nikdo není sám. Ono to zní hodně optimisticky a povzbudivě, ne? Naznačuje to sílu pospolitosti a oporu, kterou dostaneme od lidí kolem nás v okamžicích našich neútěch. Ale ne ve světě Petry Soukupové! Zde mi vlastně přišlo, že ten titulní výrok zní skoro jako prokletí, jako bolestivé upomenutí na to, že si svoje blízké neseme s sebou životem; mnohdy pro radost, jistě, ale často také jako kámen v botě, který nedokážeme vyklepat.
Nebylo to proto, že by se neměli vzájemně rádi, manželé mezi sebou, děti mezi sebou, rodiče děti a naopak. Jen se pod tlakem okolností jako obvykle (jako obvykle v Soukupové knihách a jako obvykle i v našich realitách) zapomínalo na to, že ten druhý má také právo na svůj autentický pohled na věc a že pohled druhého má stejnou váhu a stejný nárok na to, aby byl brán vážně. Chtít to nejlepší pro všechny jakoby všem navzdory! Proti jejich vůli, vždyť já přece vím, co je nutné udělat, aby byli všichni spokojení! Tak jak je možné, že to nefunguje? A jak je možné, že to nikdo neoceňuje? Přece to následné celé hroucení se všeho nemůže být moje vina, když se tolik snažím?!
Nenápadná scéna, které mi ale utkvěla v paměti jako nejvýraznější, protože mi připadala nejvíc ilustrující: večeře u ještě žijící babičky a její vítězoslavné oznámení vnučce-vegance, že ten vývar nabídnutý jako zeleninový je ve skutečně z masa. To je tak typické! Nejen v tom, že postavy mnohdy nedokážou respektovat postoj, kterému sami nerozumí. Ale v tom neustálém nutkání konfrontovat se, posílat svá vidění světa do bitev proti názorům těch druhých – i když dobře vědí, že to dopadne jako vždycky katastrofou a zůstane jen úhor a spálená země. I když dobře vědí, jak tím ublíží i sami sobě.
Každopádně: paní Soukupová je už v našem knižním provozu docela instituce, její specifický styl si našel své obdivovatele. Mezi které se rád hlásím, protože si opravdu myslím, že kombinace jejího autorského stylu a věrohodnosti, v myšlení postav i v jejich interakcích, je unikátní. A výjimečně podmanivá. (To neznamená, že se všemi hrdiny souhlasím, to znamená, že všem hrdinům nějak rozumím, že mi jejich jednání přijde nějak vnitřně integrální, nelogické, ale vysvětlitelné). Takže i tentokrát jsem knihu nezavřel zklamán, i tentokrát jsem četl rychle a dychtivě.
Jen to kouzlo objevování už je pryč, ale to je prostě dáno tím, že vím, co můžu čekat (mimochodem: slogan „Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi“ se mi jeví jako dost obludnost, nevím jestli to vymyslela autorka sama nebo nakladatelství...).
Takže pět hvězdiček znovu ano, jen ta pátá už tam narozdíl od předchozích příběhů visí na posledním hřebíčku. Možná bych příště uvítal i nějakou Soukupovou, jak ji zatím neznám – věřím, že bych ji měl i tak dál rád.
Soukupovou si vždycky ráda přečtu, příběhy bez výjimky plynou jako voda a knihu mám raz dva přečtenou. Tento konkrétní příběh ve mně vyvolává spoustu soucitu, ale i frustraci. Vztah s rodiči bývá často komplikovaný, měnící se v průběhu let, zatímco se z dětí stávají dospělí s vlastními rodinami. Je to ironické i logické, ale právě tento vztah bývá jeden z nejbolestivějších. Tento rozměr příběhu popsala autorka dokonale, snahu zavděčit se, zalíbit a všechny uspokojit, i frustraci plynoucí z toho, že ať člověk dělá, co může, nikdy to nebude dle rodičů tak, jak si představovali. Chování Veroničiných rodičů, především matky, bylo opravdu děsivé, nerespektující a sobecké. A přitom věřím, že v tom všem zlém hledali pozornost a lásku své dcery. Vyprávění z pohledu Veroniky a jejích dvou dětí přidalo příběhu nový rozměr, moc mě to bavilo. Co mě ale mrzelo, je absence úhlu pohledu tatínka, který mi byl ze všech nejsympatičtější. A ano, chudák Veronika, na kterou toho život tolik naložil a nutil ji lítat od čerta k ďáblu. Nicméně způsob, jakým všechny peripetie řešila (snaha mít všechno pod kontrolou, odmítnutí říct si o pomoc, sklony k alkoholu, který tu bolest trochu otupil) mi nebyl příliš blízký. Ale kdoví, jak bych se v takové situaci zachovala sama. Proč knize dávám čtyři hvězdičky? Chyběla mi nějaká gradace, překvapení, odhalení, něco, co mě šokuje. Kniha zkrátka tak nějak plynula, četla se dobře, jako všechny knihy autorky, ale nedotkla se úplně mého srdce.
Můj vztah k Soukupové je trochu zvláštní. Na jednu stranu mě totiž rozčiluje, jak píše, jsou i (pro nedostatek lepších slov) lyričtější způsoby, jak vytvářet dojem toku myšlenek a autorka se občas moc neobtěžuje s rozsáhlým slovníkem, díky čemuž členové rodiny ve svých niterních projevech místy splývají a působí jen jako určité výhonky sebe navzájem. Ale možná je to záměr, co já vím. Koneckonců vlastně výhonky jsou?
Nicméně realističnost, které byla schopná docílit ve faktických interakcích mezi postavami, mi vyrazila dech už potřetí. Cítila jsem místy nasrání na Veroničiny rodiče pomalu intenzivněji než na ty svoje.
Neskutečně smutný příběh jedné rodiny, která se potýká s několika problémy. Petra Soukupová velmi dobře popisuje velké strasti dnešní doby, kdy minimálně s jednou se každý z nás někdy potká. Veronika je tou snaživou dcerou, která má dobrý vztah s dětmi, ale s rodiči to už není nejlepší. Jezdí tam hlavně proto, že jí jinak nadávají, že jí vůbec nevidí. Když tam však i se svou rodinou je, její rodiče jí vůbec nerespektují. Vegetariánce Maje (dcera Veroniky) nenápadně podstrkují masové jídlo, Veronice vždy vyčtou, že je tam málo ale její sestru velebí do nebes. Sestru, která žije v Londýně a na rodiče si ani nevzpomene. Den, kdy však zemře její maminka, ten všechno změní. Rázem nastává velký kolotoč ohledně pořádání pohřbu, který musí Veronika udělat celý sama. Následně nám autorka servíruje to, jak si rodina žije poté. Jak se Veronika pere se svým životem, s prací, s problémy svých dětí a ještě starostí o svého otce a psy její maminky. Příběh je občas protkán určitými paradoxy (rybaření), ale zároveň se dotýká několika důležitých témat (problémy ve škole, úmrtí, pracovní povinnosti či odporu promítaného skrze stravu).
Velmi se mi líbí, že i tady jsou pohledy dětí, který příběhu dávají velmi dobrý nádech a autorka nám popíše, co se náctiletým může honit v hlavě.
Rozhodně si nenechám ujít další knihy Petry Soukupové, tohle bylo velmi povedené. Navíc jsem knihu poslouchala jako audioknihu, jejíž přednes byl 5/5 hvězdiček :)!
Z mé strany zbytečně dlouho odkládaná kniha. Příběh mě okamžitě vtáhl a jen velmi těžko se mi od něj odcházelo. Myslím, že pokud bych měla čas, dám knihu i na jeden zátah, tak moc mě příběh bavil. Na druhou stranu je velmi smutné si přiznat tu hrozitánskou podobnost se svým vlastním životem a pocity, které občas řeším. Jak říká můj tatínek se smutkem v očích: "Rodiče si hold nevybíráme".
Ač knihu hodnotím 5*, přeci jenom musím podotknou.
Za prvé: hlavní hrdinové mě svým chováním někdy pěkně štvali.
Za druhé: světlo na konci tunelu v samotném závěru knihy je sice krásný konec knihy, ale po předešlém ději by k němu vedla ještě pěkně dlouhá cesta.
Příběh se musí vnitřně dotknou každého, jelikož témata, která se tady řeší jsou ze života. Tato kniha se autorce povedla, doporučuji!
Příběh obyčejné rodiny z pohledů jejích členů. Kdo podobné situace nezažil, nepochopí. Veronika řeší své rodiče, posléze otce, práci v knihovně, problémy s dětmi ve škole, ale naštěstí má oporu v manželovi. Jak vše nejlépe zvládnout a vyřešit...?
Petru Soukupovou mám moc ráda. Zatím jsem od ní nečetla knihu, která by se mi nelíbila. Moc se mi líbí náhled z více stran na stejnou situaci v rodině a za mě se to paní Soukupové opravdu daří. Veronice jsem moc fandila, aby se dokázala matce vzepřít.
ČV 2024: Kniha, jejíž postava pracuje v knihovně.
Nemastné, neslané. Takové motaní se v kruhu. A vlastně konec pro mě neuzavřený..
Knihy p. Soukupové mám moc ráda, vyhovuje mi styl jakým píše, baví mě vyprávění, kdy spisovatelka nabízí pohled na stejnou situaci různými postavami. V této knize byly mé sympatie, veškeré pochopení a soucit věnován hlavní postavě Veronice. Asi je to tím, že jsem stejně jako ona ta sendvičová generace, která má jednak děti i rodiče. I ty přijímačky na střední jsme loni absolvovali. Mě bylo Veroniky tak líto, když se na ní všechno valilo. Její paní matka byla neskutečná, to měl člověk až husímu jak to bylo nepříjemné. Výčitky, obviňování a výčitky, komentáře a výčitky. Přiznám se, že jsem měla celou dobu hrozný strach, že přijde i problém s manželem....ale naštěstí ji spisovatelka ušetřila. Knihu si zařazuji do čtenářské výzvy 2024, kniha, kde postava pracuje v knihovně.
Celkem pěkné čtení, téma pro mě bylo zajímavé, problémy v rodině, úmrtí matky. Psáno klasicky po "Soukupovsku". Hezky se četlo, úplně jsem se sžila s hlavními hrdiny. Typická Soukupová.
Štítky knihy
rodina rodinné vztahy úmrtí v rodině
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Smutná, depresivní, ale velmi dobře napsaná kniha.
Autorce věřím každé slovo, každou situaci, která se klidně někomu mohla stát.
Všechny knihy autorky doporučuji.