Neopouštěj mě
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7879/bmid_neopoustej-me-23v-7879.jpg
4
896
170
Autor i u nás známých románů Soumrak dne, Malíř pomíjejícího světa a Když jsme byli sirotci přichází s další zajímavou knihou s prvky science-fiction. Zdánlivě jednoduchý příběh Neopouštěj mě, vyprávěný ústy dnes třicetileté bývalé studentky internátní školy na malebném anglickém venkově, zpočátku působí jako vzpomínky na téměř idylické dětství a dospívání, nebýt drobných narážek a nejasností, které krůček po krůčku směřují k šokujícímu odhalení. Románem se jako červená nit táhne otázka, co to znamená být člověkem, a nutí čtenáře k zamyšlení nad věcmi, které jsme zvyklí brát jako samozřejmost: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Kniha Never Let Me Go získala Premio de Novela Europea (Cenu za evropský román) Casino de Santiago 2006. Dále byla zařazena do užší nominace na ceny Booker Prize, Arthur C. Clarke Award a James Tait Black Memorial Prize.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , BB artOriginální název:
Never Let Me Go , 2005
více info...
Přidat komentář
Nejpůsobivější mi přišlo zasazení příběhu do osmdesátých let minulého století a vztah dárců k sexu - - -
... a zase ty vzpomínky.
..........................
Když přijdeš ráno domů.
Sedneš si a zapneš si televizi.Venku choděj krásný holky.Začíná novej den.
No jo ale co dělat.Chce se ti spát.Občas se osprchuješ.Zatopíš v kamnech.
Holky se ti dívaj do oken.Z televize se na tě taky dívaj.No jo ale co dělat.
Chce se ti spát.
..........................
Dystopie jak víno.Mno spíš dystopie jako kulisa.Love story milostný trojúhelník alias středověk neskončil.Ale kdepak...ON trvá.Nechám vás při tom.Malujte duhu a zpívejte: že mám sukni růžovou,tydydududydy.Vám asi musím votevřít lebku nebo co.Manipulace jak řešeto.Ovce kvičí nejsem ovce.Dostaneš na prdel TY zmetku.
Téma pro pořad Tabu,že i Šmucler by depku dostal.Nejskrytější plýživej splín literatury.Zatím.
..........................
Ishiguro každopádně umí.Nejenom psát.Podmanit si.Spoutat.Rozleptat tak,že by jste do něj ani neřekli.
Mnohoznačné.Nevyřčené.Schované.
Závěr není vyvrcholením.Ne ten co si obvykle čtenář pod tímto označením představuje.Klišé se nekoná.Je to jen tušené a překvapivé zároven.Tápající.
..........................
Cimrmanovsky-Když něco víte,tak to řekněte,nebo aspon naznačte-My nesmíme ani naznačovat.
..........................
V tom to vězí.Bez emocí.Lhostejné.Mezi řádky.Dávno vyřčené.Matoucí.
Víra má mě povznáší.Malicherná domýšlivost.Důvod a účel.
Každá ovce potřebuje pastevce.Pastevec potřebuje hůl.Myslí si že mu jedna stačí.Tady je tvé místo.Vůle má nebo tvá.Někdo mi to vnutil snad.
..........................
Ishiguro Kazuo. OOOOO jak si mocný.
Tomu se říká-dostat vás na háček.Ted se s tím poper.Rozhodně vám to nebudu usnadnovat.Ishiguro má za ušima to se musí nechat.
Předurčenost.Již se točí osudí.A jak nám je to vlastně tak nějak všechno u prdele.
Takového tě udělali,takového tě chtěli.
Pouštím televizi.Hlavně že je to barevný a hejbe se to.
Chce se mi spát.
I já mám kujva duši.Neopouštěj mě.
Vynikající kniha, kterou asi jde číst dvěma způsoby. Buďto, jako čtení pro ženy či dívky - pak je vyprávění trochu vleklé a konec pokažený sci-fi linkou. A nebo lze knihu číst jako krutou obžalobu, kde je prstem a křikem a nářkem ukazováno na viníka: na lidskou ochotu podřizovat se zlu. Doporučuji číst tím druhým způsobem, i když to znamená dost hledat mezi řádky.
Dozvěděla jsem se, že autor dostal Nobelovu cenu za literaturu. Po přečtení Neopouštěj mě se nedivím, Kazuo Ishiguro už pro mne zůstane milionhvězdičkovým spisovatelem.
Fain styl, jakoby takový poklidný young adult z prostředí dystipicko-totalitárního výchovného ústavu, končící poněkud on shitty note, ostatně tak, jak tomu mělo být.
Moc se mi líbí styl, jakým Kazuo Ishiguro své knihy píše. Jenom on dokáže stvořit tolik depresivní příběh, který ve vás zanechá svíravý pocit v hrudi ještě dlouho potom, co jste knihu po jejím přečtení odložili.
Pro všechny, které kniha nebavila: Nic jste nepochopili. Všechno vám uniklo. Ishiguro nepíše romány pro profesionální plačky, Ishiguro samotu a smutek do každé věty skrývá. Tato kniha je vrcholem jeho umu, je nejdepresivnějším dílem posledních desetiletí, protože hrůzy v ní popisované nemají co dělat s neutěšenými vnějšími podmínkami, s omezujícím režimem, s arcizlouny a arcizlounkami. Za své neštěstí si v Ishigurově světě může každý sám, protože nedovoluje sám sebe pochopit.
Tohle je nejlepší kniha našeho věku.
Můj druhý Ishiguro. I když úplně jiné téma, stejný způsob psaní, jako u Soumraku dne.
Zdánlivě zcela nepodstatné události, náznaky, nedůležitá konverzace, ale psané tak, že jsme v neustálém napětí a čekáme: Teď se něco důležitého dozvíme? Tohle, co bylo právě teď řečeno, je to podstatné, co nám chce vypravěčka (autor) sdělit? A určitá netrpělivost, která nás provází celým čtením. Nejde o to, že nevíme, v čem bude zápletka. Samozřejmě, že to tušíme, hned na začátku je toho prozrazeno dost, aby bylo jasné, oč půjde. Ale celá kniha je psaná tak, že stále netrpělivě čekáme, až se dozvíme to důležité, ale my se to vlastně úplně nedozvíme nikdy. Myslím, že právě to je autorův záměr, ne nějaký nedostatek knihy. Stejně tak vytýkaná pasivita postav, jejich smíření se s daným stavem a postavením ve společnosti, nedostatek emocí - nebo spíš jejich omezení, ořezání - je jistě autorův záměr. Určitá absurdita, která právě proto z příběhu vyplyne, je to, co bylo pro mě nakonec nejpůsobivější.
Soumrak dne byl pro mě výtečný, tady mě autorovo zvláštní hodně pomalé napínání čtenáře a nejistá hra na to, co je vlastně to hlavní, trochu zklamalo. Včetně poněkud chladného konce. Na druhou stranu, právě ze stejného důvodu, trochu mrazí. Tři až čtyři, nakonec přece jen 4 hvězdičky, pro to znepokojivé téma.
„Madam se nás opravdu bála. Ale bála se nás tak, jako se někdo třeba bojí pavouků. Na tohle jsme nebyly připravené. Nikdy nás nenapadlo přemýšlet o tom, jak se budeme cítit, když nás někdo bude brát tak, jako bychom byli pavouci.“
Pomalá, do hĺbky sa zarývajúca bolesť. Asi najsmutnejšia fikcia, akú som doteraz čítala. Ako prvý som videla film a ten ma, ako jeden z mála, rozplakal.
Pre mňa zatiaľ najlepšia Ishigurova kniha.
Depresivnejsi nez na co jsem u autora zvykla, cte se to tezko, ale krasne napsane.
To hlavní, co ke knize můžu napsat bez spoilerů je, že je geniálně dávkovaná. Na podstatu věci přicházíme pomalu krůček po krůčku - tedy alespoň v případě, že jste jako já neviděli zfilmovanou verzi, protože pokud ano, kniha je poloviční vzhledem k tomu, že víte, o co jde a tím i ono dávkování vlastně mizí.
SPOILER ALERT
Jedná se o žánr scifi. Píši to záměrně až sem, protože ono je vlastně lepší, když to netušíte...
Nejvíce mě fascinuje, že někteří lidé opravdu nedokáží pochopit fakt, že naši hrdinové skutečně byli zbaveni části duše, schopnosti milovat, vzbouřit se a hlavně pudu sebezáchovy. On by totiž jinak příběh neměl logiku a to, jestli jste schopni tento fakt přijmout nebo ne bude ve výsledku hrát hlavní roli v tom, jak mocně na vás kniha zapůsobí. Za mě geniální počin...
To, co začíná jako (velmi dobře vyprávěný) příběh dětství zdánlivě obyčejné ošetřovatelky, velmi brzy přechází v napínavou cestu za pravdou o jejím osudu. Aneb jak je řečeno v doslovu: "Něco je shnilého v království Britském".
Část ze současnosti hrdinky nám už od začátku, co začneme tušit, co to tady tak zapáchá, nedává moc nadějí, že dojde ke vzpouře, doufám, že v realitě by to tak snadno neprošlo.
Co ale považuji za velmi realistické, je schopnost lidí nevidět. Nevidět nic, kvůli čemu by se museli vzdávat byť jen ždibečku svého pohodlí. A právě proto, že takové situace vidíme dnes a denně, ať už se jedná o ekologii, nebo o války, které nejsou na našem prahu, je kniha svým způsobem tak děsivá.
A díky autorovu umu skládat příběh tak zatraceně čtivá.
Knihu jsem četla na doporučení, první polovina knihy mě vůbec nebavila, druhá polovina byla velmi čtivá, nemohla jsem se od knihy odtrhnout.
Téma velmi zajímavé..
Četla jsem na doporučení, takže jsem na jednu stranu nic nečekala, na druhou stranu jsem čekala víc, než jsem dostala. Celá situace velmi závažná, román ukazuje mimořádně závažné téma, ovšem mi přišlo tak málo naléhavé. Tak anglicky vlažné? Každopádně pozoruhodné a stojící za pozornost. Děkuji.
Mně to přišlo děsivé! A nejvíc mě mrazilo z toho, že se všichni tvářili, jako by všechno, co se děje, bylo naprosto normální. Dokonce i samotní dárci brali svůj osud jako něco, co je v naprostém pořádku.
V tom právě vidím velké nebezpečí veškerého jednání, které je v rozporu s bioetikou. Lidé si časem zvyknou na cokoliv a začnou to považovat za normální. Nebo se aspoň ty problematické aspekty snaží nevidět.
Rozhodně tenhle příběh nepovažuji za něco, co by se v reálu nikdy nemohlo stát. Naopak, téma je velice aktuální! Věda už dnes dokáže hodně věcí, ale leccos může mít hrůzné důsledky, které ani kolikrát nedokážeme předvídat. Nebo dokážeme, ale ignorujeme, protože vidíme jen jednu stránku věci.
A netýká se to jen klonování. I takovou eutanázii mnozí považují za něco dobrého, i když ve skutečnosti jde o likvidaci (starých a nemocných) lidí.
Standardní Ishiguro, skvěle, specificky napsáno, příběh ale podle mě až příliš klouzal po povrchu, opravdu palčivě se kritizovaná problematika projevila jen na pár stránkách knihy. Už jsem od Ishigura něco přečetl, tak samozřejmě vím, že on tak prostě píše, k tomuto tématu mi ale autorův styl připadal příliš přívětivý. Rozhodně se toho nemusíte bát, autorova laťka, co se týká psaní jako takového, snížena nebyla, jen finále nenavodilo tak silné úvahy, jako u jiných jeho děl.
Fúha!!! Veľmi zvláštna kniha, ktorú ešte trochu predýchavam...
SPOILER
Rozprávanie o osudoch troch hlavných hrdinov - klonov predurčených k dárcovstvu orgánov, bolo podávané monotónne a bez emócii.
Zo začiatku som mala pocit, akoby rozprávanie bolo iba o bezstarostnom živote študentov v škole, ktorá má svoje zvláštne pravidlá. Postupne sa však síce náznakovo odhaľujú skutočnosti, ktoré predúrčujú ich osudy vedúce k jedinej istote ľudského bytia, a to k smrti. Najdesivejšie na tomto príbehu je tá skutočnosť, že klony boli vychovávané iba k tomu, aby zomierali pre záchranu iných. Mali to byť bytosti predurčené svojmu poslaniu - bez emócií, neschopné lásky.
Niekde však nastala chyba a...
Neopúšťa ma je príbeh o láske – priateľskej, mileneckej, ale v prvom rade o láske obetavej.
Donútil ma premýšlať o podstate ľudskej bytosti, o jej existenčných otázkach v čase a podmienkach, keď si viac ako ostatní uvedomuje, čo ju na konci života čaká.
Nadčasové dílo, ať už filmové poddání nebo knižní, obě dvě mají co říct lidstvu jako takovému. Co mě asi nejvíc zaujalo byla myšlenka: "Pokud máte lék na rakovinu, už je všem jedno jak tento lék vzniká, hlavně ať je přístupný všem, aby mohli se všichni z rakoviny vyléčit."
Velmi znepokojivý román. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jaký přívlastek by se v souvislosti s touto knihou dal použít - srdcervoucí, dojemný, zdrcující, emocionálně nabitý, to je asi to, co by očekával každý čtenář, který by se odhodlal číst román s tematikou dárcovství orgánů. I já jsem předpokládala, že se bude jednat o drásající příběh plný emocí, na jehož konci budu nejspíš minimálně šokovaná. A ano, trochu šokovaná jsem byla, ale spíš tím, že jsem ani jedno z výše uvedeného nedostala. Jediné, co mi po dočtení zbylo, je jakási podivná prázdnota a znepokojení, jež ji skrz naskrz prostupuje.
Autor skvěle pracuje s lidskou psychikou, pamětí i myslí. Atmosféra románu je přinejmenším hodně tajemná, internátní škola na hony vzdálená od jakékoli civilizace, nic netušící děti s temným údělem, jejich umělecká aktivita a vlastně i jejich jména vytváří dojem, že tady něco nehraje. Kathy H., Tommy D., jaká jsou jejich příjmení? Proč tyto děti používají pouze iniciály svých příjmení, co to znamená? Nemají snad příjmení? A co jejich rodiče? Kde se ty děti vlastně vzaly? Nekonečné moře otázek, které si žádá okamžitou odpověď. Ta si ale dává hezky načas. A i když se v průběhu čtení vlastně všechno dozvíte, nejspíš to ve vás vyvolá jen ještě větší množství otázek jako ve mně. Ráda bych žila v domnění, že něco takového je naprosto nemožné, že se jedná o dokonalé sci-fi. Ale pořád je tu onen pocit znepokojení, který mi tiše našeptává něco, co nikdo z nás nechce slyšet...
Tento pocit znepokojení se táhne celou knihou jako stříbrná nit, která spojuje osudy všech postav. Čtenář ho cítí téměř neustále, už jen to, jak zpočátku vypadá vše naprosto nevinně a normálně, v něm vyvolává narůstající vlnu pochybností. Nedůvěřuje autorovi, a ačkoli tak nějak vlastně ví, k jakému konci kniha spěje, stejně ho i po dočtení pronásleduje sžíravý pocit, který se mu usadil v nitru, pocit, že mu autor nesdělil celou pravdu, že stále ještě něco nebylo vyřčeno, že tohle přece nemůže být všechno. Možná to zní děsivě, když vezmeme v potaz, na jaké téma se kniha soustředí. Už jen ta představa je sama o sobě dost děsivá, ale přesto jsem byla na konci stále jenom znepokojená. Možná za to může ona absence jakýchkoli emocí, které by donutily čtenáře litovat postavy románu, soucítit s nimi, jenže není s kým soucítit, protože postavy berou svůj osud jako životní úděl, jako něco, co se nedá nijak změnit, ani na to vlastně nepomýšlí, že by se mohli nějak oprostit od „poslání“, kterým je obdařila společnost. A možná právě v tom tkví síla knihy. V tom pocitu silného znepokojení, které ve čtenáři setrvá spoustu dní po jejím odložení a má možná mnohem hlubší účinky než jakýkoli útok na čtenářovy city. Znepokojení vám nedá spát. A zajistí tak, že na knihu jen tak nezapomenete.
PS: Film má mnohem odlišný dopad. Probudí ve vás nepřeberné množství emocí, ale nikdy se do vás tak hluboce neotiskne jako kniha. Nikdy nebudete na pochybách, zda se ještě jedná o fikci či ne. A ano, neznepokojí vás, nebo alespoň ne do takové míry, jako to zvládne autorovo pero.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie láska zfilmováno anglická literatura vzpomínky dospívání škola internát pátrání v minulosti
Autorovy další knížky
| 2017 |  Pohřbený obr |
| 2018 | Neopouštěj mě |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Kniha Neopouštěj mě je v
| Právě čtených | 25x |
| Přečtených | 1 160x |
| Čtenářské výzvě | 242x |
| Doporučených | 88x |
| Knihotéce | 288x |
| Chystám se číst | 790x |
| Chci si koupit | 163x |
| dalších seznamech | 10x |
Čtu, čeho všeho je příběh mistrovskou paralelou, jaká témata v něm hledat (etika, technika, kolonie atd.), přemýšlím o tom, náznaky zaznamenávám, ale je to spíš usilovné chtění. Prostě to tam nevidím, přiznávám se bez mučení. Námět je super, zpracování ho zadupalo do země (omluva Nobelistovi). Pokud to má být dystopie, kulhá na obě nohy. S hrdiny se ztotožnit nejde, mechanismy společnosti popsány nejsou, reprezentace kontrolních mechanismů a "zla" chybí. Nevím. Třeba jsem to jen nepochopila.