Někdy jindy, někde jinde

05.09.2022

Mám rád edici Česká povídka. Je fajn poznat na krátké povídce další autory.

10.09.2019

Nebylo to zase tak špatné setkání se třemi různými autory, ale nějak nevím, co dál napsat. Nenadchlo ani neurazilo.

27.11.2018

Jak bych to jen napsala? Zkrátka, doufám, že se ... někdy jindy, někde jinde,... a nějak jinak, ještě znovu potkáme :-).
Petr Šabach a Emil Hakl jsou pro mě známá jména, v tom pozitivním slova smyslu, každopádně to pro mě byl důvod, proč po téhle opravdu minimalistické knížce sáhnout, Martina Šmause jsem neznala, takže seznámení se, byl důvod navíc.  . Tohle setkání bylo natolik krátké, že vlastně bylo docela fajn, jak se říká, krátká návštěva potěší :-).

Tak, pánové, a teď jednotlivě.
Návštěva první: Emil Hakl – Ve visu: Jak to jen napsat? Postavy a prostředí Haklova světa znám, už jsem u něj na návštěvě několikrát byla. Hakl ve svých příbězích ukazuje velmi realisticky popsaný syrový svět městských periferií, nejlevnějších putyk a prazvláštních existencí (alespoň z mého pohledu), vím to, proto jsem na to byla i připravená, tudíž se žádný prvotní šok nekonal, jenže se tím pádem nekonal ani žádný údiv, žádná zvědavost, žádný důvod ... proč číst dál. Prvotním impulzem k návštěvě totiž byla čistá zvědavost ... nahlédnout za dveře, světa, který neznám a kde si připadám jak na jiné planetě :-), tentokrát to bohužel už tak nezafungovalo, zjistila jsem, že zvědavost byla ukojena a já se neprocházím po Marsu, ale opravdu sedím na zadním sedadle vedle chlápků – prazvláštních individuí, kteří mě už nešokují, ale ani nemají co říct ... takže, je mi líto, pane Hakle, někdy jindy, někde jinde a nějak jinak ... vím, že psát umíte, takže tím se s Vámi neloučím, ale doufám :-).

„Řekl, že nechce slyšet, že jsem si to rozmyslel. Ať neseru. Ať letím. Že nic lepšího nezná, než plnit si tímhle způsobem takzvané sny. ... Běžte s tím do řiti, to jsem mu měl povědět. Já si žádný sen plnit nechci, ne takhle pitomě.“
PS: Máte ode mě čisté 3* ... a víte za co? Hlavně a jednoznačně za změnu prostředí ... ani nevíte, jak jste mě potěšil touhle krátkou návštěvou v lůně Českého středohoří ... i když sledovanou ze zadního sedadla a před sebou podivná individua hovořící marťanským slangem :-).

Petr Šabach – Bílá liga: Pana Šabacha samozřejmě znám taky, a mám jeho způsob psaní ráda, tentokrát jsme se tedy potkali opravdu u minipovídky, otočíte pár stránek a je konec... a víte co?, tentokrát mi to ani nevadilo ... budu stejně stručná a úsporná ... někdy jindy, někde jinde a nějak jinak ... a opět dodávám, že se docela těším :-).

„No jasně! Ty scénky sou fajn, ale kde je do pytle nějakej příběh?“
PS: A opět dodávám, máte ode mě čisté 3* ... a víte za co? „I kdybys dokázal hovořit se lvy, stejně bys jim neporozuměl!“ ... tak tohle bylo geniální, jak jste na těch pár stránek dostal Wittgensteina? ... on je to totiž můj oblíbenec, takže fakt díky :-).

Martin Šmaus – Imagine: Hmm, mé první setkání, tak možná proto ... prostě Vám jednu hvězdičku musím přidat, tahle povídka je čtyřhvězdičková ... takže tentokrát budu parafrázovat sama sebe ... těším se ... ještě někde jinde :-).

„My už to nestihneme, ale někdo, kdo přijde po nás, ukáže prstem na Zeď a zeptá se ... a proč tam vlastně stojí? Proč? Nevím ... já ji nestavěl a beton nesnáším. Proč jste dovolili, aby ji postavili? Nikdo se neptal. ...Třeba ji máme rádi. ... Nechápal jsem. Protože kolíkuje hřiště a můžeš se na ni vymlouvat. Nakonec ale zjistíš, že sis ji postavil sám, ve své vlastní hlavě.“
PS: Povídka pro kterou stálo za to číst ... utkvěla v mysli a odlišila mi jeden den ... děkuji :-).

„Je důležitý odlišovat dny, aby byly pestrý, aby sis je pamatoval. Něco jako neděle. Nebo židovskej šábes. Nebo rolnickej rok, co na jaře začíná a s prvním sněhem končí.“