Nebe nemá dno ekniha

1 02. ledna

Tema me zajimalo a koupi knihy podporilo i udeleni ceny Magnesia litera za predchozi knihu autorky. Nicmene forma psani pripominajici spise utrzky myslenek a nesouvisejici strohe “vykriky” me odradila a po 100 strankach uz nemam chut a trpelivost hledat jadro myslenky a cist dal.

Tohle je jedna z mých nejoblíbenějších knih, ale je tak dojemná a bolsetná, že mi asi ještě potrvá než se k ní vrátím.

4 21.10.2020

Chytlavý příběh, ačkoliv mě zpočátku trochu rušil styl malých písmenek na začátku vět, ale zcela to překonal geniální styl psaní, spoustu zajímavých odkazů a narážek na události, lidi a věci v celém textu. Nejednou jsem googlila, abych se dozvěděla více o tom, co to znamená. Autorka byla opravdu člověk s neuvěřitelným rozhledem, je mi líto, že už nic nenapíše...

Kniha mi dala hodně témat k přemýšlení a budu ji číst ještě znovu. Doporučuji pro spoustu zajímavých nevšedních pohledů na věci a lidi kolem nás.

11.10.2020

Místy jsem se v textu ztrácela, přesto nešlo přestat číst a příběh Amy mě velmi oslovil, možná i vzhledem k autobiografickým prvkům a osudu autorky, která nakonec nemoci podlehla.. Myslím že tohle jedna z knih, které se ještě někdy vrátím...

3 11.07.2020

Text bez velkých písmen.... sdílení bez začátků, bez konců, s uklidňujícím dechem svých silových zvířat za zády, touha po uzdravení, měnící se ve splynutí.

.... "nevada 22.7. 08
zpěv kamenné matky
matko. hledám krajinu,která by dala smysl mému kroku. možná hledám tebe. z dálky jsem cítila tvůj pramen, žár, který padá do jezera, vzduch plný dutých míst. něco se mi tu stalo,tady v ledvinách, zvuk větru, který sklouzne po vodě. našlapuji tence, bosé plosky sálají, písek a střepy oblázků ostře šelestí, řežou každý krok. necítím bolest, v mých větvích pro ni není místo, nemá tvar. šplhám ti do klína, hlasy tvých lidí ve mně zní, moudrost skal, světlo jim mění tvář, postupně ubývají. nenesu žádné dary, matko, odpusť. tvůj dech v prachu, lepí se mi na prsty, prosakuje kůži. nechej to u mě, šeptáš ústy ryb, všechno mi to tady nech. smutek, kámen, pláč.
balvan ve mně se obrátil, rozevřel pěst.
zkamenělé vějíře korálů. kaluž oceánu v poušti, útesy s kresbou hladiny. až sem kdysi sahala voda, tady byla hlubina. když z tebe vyjdu, zakotvím v písku, u nohy se mi zableskne, perleťová lastura, vzala na sebe tvar motýlího křídla a vletěla mi do dlaně, rozdáváš dary, žádné nečekáš.
mami, ukaž mi ten žal, co tě promění v kámen.

1 26.05.2020

Když jsem tuhle knihu viděla tak jsem se zaradovala že to bude něco stejně skvělého jako Zvuk slunečních hodin,ale bohužel nee:( tak nějak jsem ji vůbec nechápala a jen tak tak dočetla.Tož asi to budu muset časem zkusit znovu.

4 19.04.2020

...Vlastně jsem sama rozpolcená a netuším, jak vyjádřit míru autorčina zasažení mé duše. Hana Andronikova stihla předložit laskavě bolestnou varianci jednoho příběhu, jejichž hloubka i odlehčenost vyráží dech. Jak jenom dokázala psát s tak nadlidským nadhledem, nesmířlivým smířením se? Do jaké míry se asi kniha stala autobiografií... možná vlastní terapií? A to je nejspíš také hlavní důvod, proč ve mně vzbudila tolik emocí, laskavého úsměvu i touhu vyrvat si srdce z těla.