Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
https://www.databazeknih.cz/img/books/86_/86147/bmid_nabarvene-ptace-Yh7-86147.jpg
4
1490
419
„Autobiografický“ román líčí osud malého židovského chlapce, který sám prožil druhou světovou válku na zaostalém venkově kdesi v prostoru východního Polska či Ukrajiny. Osamělé dítě působilo jako vetřelec a ve vypjatém období aktuálního ohrožení bylo vystaveno všem myslitelným útokům primitivních venkovanů a hrůzné válečné poměry mělo zostřeno svou odlišností a samotou. Ve chvíli životního ohrožení se chlapec dostal mezi rudoarmějce a u nich se poprvé setkal s lidským zacházením a porozuměním. Poválečné setkání chlapce s rodiči pak nebylo vůbec snadné.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1995 , ArgoOriginální název:
The Painted Bird , 1965
více info...
Přidat komentář
Absurdnost života na mě dolehla ještě víc po přečtení doslovu, ale s úctou a respektem ke všemu, co J. Kosinski zažil - i o válečných hrůzách se dá psát různě a forma, kterou si vybral, mě prostě nesedí a osobně činí pro mě knihu dost málo věrohodnou.
I když je kniha skvěle napsaná, jsou věci, kterým hluboko v sobě odmítám věřit. Ačkoliv se vůbec neopovažuji zpochybňovat hrůzy tehdejší válečné doby, zkrátka nevěřím tomu, že by vesnice od vesnice byla plná krutých vesničanů, kde bylo mučení, incesty nebo krutosti páchané ve víře, že je někdo upírem či démonem, na denním pořádku. Jsem ochotná věřit, že ukrývání Židů bylo obrovským rizikem pro celou vesnici a málokdo jej byl ochoten podstoupit. Tato neochota má však podle mě ještě hodně daleko k popsaným zvěrstvům a tyraniím. Z knihy musí každý nutně nabýt dojmu, že v této době žily pouze lidské zrůdy, a to jak na straně nacistů, tak na straně obyčejných lidí. Nejvíce ze všeho mě překvapila pasáž, kde vesničané podél kolejí nachází fotografie obětí odvážených do koncentračních táborů. Aniž by se zmohli na kousek jakékoliv emoce, pouze se zaobírají nemravnými poznámkami k mladým dívkám na snímcích. Tomu prostě skutečně nevěřím.
Druhá věc, která mi na knize trochu vadila, byla její mozaikovitost. Jen jakési střihy událostí. Věřím, že tento nešvar může pramenit z toho, že (podle Kosinskeho) se nejedná o čistě autobiografickou linku, ale o příběhy získané od mnoha svědků tehdejší doby. Snaha tyto příběhy zastřešit pod příběh jednoho chlapce možná nebyla tou nejlepší. Místy jsem si říkala, že možná by všem těm příběhům více slušelo, kdyby byly koncipovány jako povídky.
Pri čítaní Pomaľovaného vtáčaťa som sa cítila podobne ako keď som kedysi čítala Veľký zošit od Agoty Kristof. Práve toto dielo mi svojou surovosťou, vecnosťou, naturalizmom pripomína Pomaľované vtáča. Ale kým Agota Kristof sa obmedzila viacmenej na holé konštatovanie drsnej skutočnosti a myšlienky hlavných postáv zostávali mnohokrát záhadou, Jerzy Kosinski založil svoju prvotinu práve na ponore a vývoji psychiky hlavného hrdinu. Očakávala som, že Pomaľované vtáča bude písané viac z pohľadu dieťaťa, naopak toto boli myšlienky dospelého človeka sformulované po mnohom prehodnocovaní, niekedy príliš koplikované na 6 až 12 ročného chlapca. Ale ako sa vyjadril samotný autor v epilógu: "Napísať knihu o dieťati si vyžaduje silné vcítenie do inej osoby. Kedže nemáme priamy prístup do toho najcitlivejšieho, najranejšieho obdobia našich životov, musíme si ho v myšlienkach vytvoriť nanovo. Hoci každý román si vyžaduje istú schopnosť vcítenia do zážitkov inej osoby, zvyčajne je náročnejšie predstaviť si samého seba ako dieťa, než dospelého." Bolo zaujímavé sledovať postupné formovanie charakteru hlavného hrdinu pod vplyvom prostredia, jeho nesmiernu túžbu po živote, vzdávanie sa a nachádzanie stále nových istôt - u Boha, Diabla, v nacizme... Som rada, že kniha bola vydaná a že sa mi dostala do rúk, aj keď samotný autor neskôr spochybnil svoje rozhodnutie napísať ju a bola jedným z dôvodov jeho samovraždy.
Zvrácená kniha o zvrácených věcech. Kosinski jen nastavuje pokřivené zrcadlo pokřivené době a je jen a jen na vás, jestli se do něj odvážíte pohlédnout a vidět v něm co je potřeba vidět, připomenout si co je potřeba připomínat a hlavně nezapomenout, co je důležité si pamatovat.
Šokující, kruté a smutné osudy malého chlapce v Polsku za 2. sv. války. Četla jsem asi před 10 roky, ale ještě dnes se z ní nemůžu vzpamatovat a zapomenout.
Občas trochu monotónne, absencia akejkoľvek priamej reči mi zo začiatku prekážala, ale časom som si zvykol. Ale kniha to je pozoruhodná,viac formou ako príbehom. Kroky sa mi páčili viac. Napriek istým výhradám som ju ale zhltol takmer na jeden šup, čo sa mi nestáva často ani u tých najlepších kníh, a to o niečom určite svedčí.
Odporúčam najprv si prečítať záverečný epilóg a až potom začať čítať, inak je veľmi ťažké vôbec pokúšať sa pochopiť odkaz Pomaľovaného vtáčaťa. V kocke - kniha popisuje celoživotné strádanie malého chlapca, plné absurdity a brutality, ktorá sa stupňuje s každou ďalšou vetou, človek má neraz potrebu ju odložiť (a jesť sa pri tom skutočne nedá!). Treba rátať s enormnou dávkou neľudskosti, zvráteností, brutality, desu.. Osobný dojem - raz stačilo, druhý krát by som to určite nezvládla. 5 hviezdičiek z mojej strany nie je za vzletné pocity zo samotného príbehu, ale za odvahu a originalitu témy. Za pocit, ktorý vo mne zostal po dočítaní, by som v hodnotení musela siahnuť hlboko do mínusu.
Autor napriek celoživotnej kritike, vysvetľovaniu, konfrontácii, zostal kvôli tejto knihe nepochopený a ako sa sám vyjadril, keby tušil, čo mu kniha prinesie, nikdy by ju nevydal... Predpokladám, že všetky spomenuté okolnosti výrazne prispeli k tomu, že z tohto sveta odišiel dobrovoľne....
Kontroverze knihy plyne nejen z transgresivní přemíry barvitým jazykem popisovaného násilí, jehož původní šokující náboj přestává v hlavním dětském hrdinovi postupně vzbuzovat hrůzu a začíná jej fascinovat pokaždé, když brutální činy nemají dopad přímo na něj (pak se vrací strach). Rozporuplné reakce budil ve své době zejména fakt, že ač se děj odehrává za 2. světové války, nejsou tu "ultimativními záporáky" - jak je dobrým zvykem - Němci a nacisté (naopak, dvě milosrdné reakce, které vypravěči zachrání život, vzejdou právě od nich). Zlo tu vychází z lidské podstaty a je tudíž všudypřítomné, neboť je snadné a lákavé. Proto nakonec jeho vzorcům "podléhá" i zbloudilý hoch, pro nějž svět už navždy ztratil svou nevinnost poté, co se v průběhu svého putování snažil vyvinout nebo převzít teorie (víra v přírodní síly, Boha, ďábla, komunismus atd.), jimiž by vysvětlil či ospravedlnil kolem panující peklo. Naprostá bezúčelnost teroru však nakonec svým způsobem zvyšuje jeho svůdnost - je tak jednoduché se přidat na stranu silnějšího, o věcech nepřemýšlet, ale rovnou uhodit - dřív než to udělá ten druhý. Slast pocitu moci je příliš opojná, než aby jí postavy dokázaly odolat.
Pohled ztraceného, jistým zpusobem odsunutého dítěte na krutosti tehdejšího světa. Bez cenzury (asi proto vyšla po x letech a to ne ve všech zemích světa). Prostě tak jak to Kosinski zažil - jak jsem to viděl tak jsem to napsal. Kniha silná, krutá a upřímná. Nemaže čtenáři med kolem huby. Měl by si přečíst každý aby si vážil svého života a uvědomil si že problémy, které dnes máme jsou nic oproti těm které byly tehdá na denním pořádku a byly otázkou života a smrti. Toť můj pohled a to co jsem si z knihy vzal.
Hodně drsná kniha, teprve doslov autora mi umožnil se trochu uklidnit, myslím, že by to měl být spíš předslov. Přiznám se, že jsem celé odstavce přeskakovala, když jsem viděla, že se blíží další děs a hnus. Slabším povahám radím nečíst.
Kniha mě připadá jako sfi-fi z jiného světa. Je až neuvěřitelné, že příběh se odehrává v dnešní době. Autor se vyžívá v krutostech a prasárnách a zapomíná na realitu. Některé pasáže mě připadají dosti přitažené za vlasy a nevěrohodné, přesto se kniha dobře čte a rozhodně stojí za to si ji přečíst.Takový novodobý Markýz de Sade. Dost dobře popsaný středověk v dnešní přetechnizované době a nejhorší na tom je, že se nic nezměnilo a děje se to stále, jak se dovídáme každodenně ve zprávách.
Nabarvené ptáče je obtížně hodnotitelné. Jedno hledisko je řekněme literárně kritické, druhé čtenářské. Jako čtenář mohu prohlásit, že se mi kniha nelíbila právě kumulací té jakési primitivní, až samozřejmé sebe si neuvědomující krutosti, které želbohu není jen záležitostí „vidláků“ jak říká paulhunter, ale která prostupuje celými dějinami lidského rodu. Protože jsem si ale tohoto faktu vědom, nemělo mne v knize co překvapit a šokovat. Obdobné nechutnosti a zvěrstva se okolo nás dějí ustavičně, v jiném prostředí, v jiné formě – ale dějí. Skutečnost, že o nich nevíme, nebo je nevnímáme, je nedělá menšími a přijatelnějšími. Kolik mezi námi poletuje „nabarvených ptáčat“, která s gustem kloveme. Aby mne tahle kniha víc zaujala, musela by obsahovat víc, než jen lapidární sdělení, že svět je brutální a krutý a lidé zejména. Konec konců jen tato vlastnost je vynesla v průběhu věků na vrchol potravního řetězce. A jen vědomí toho, že ne všichni jsou takoví, mi umožňuje číst obdobné knihy a vlastně i vůbec existovat.
Co k tomu říct. Brrr. Krutost a zlo kořenící z nás samotných. To, že nejsvětlejším momentem je přijetí chlapce Rudou armádou je se znalostí historického kontextu hodně drsné (za Stalinismu bylo popraveno a zlikvidováno ještě mnohem více lidí než v německých koncentračních táborech). Ačkoli se tak na první pohled netváří, drsný je doslov - jen potvrzuje krutost a zlo ve skutečném světě, lynčování davem a vraždění nejen ve vlastním zájmu, ale zejména pod rouškou krytí ideologiemi. Koneckonců ani církev nedělala v dějinách nic jiného. V tom je román strašlivě silný, i přesto, že sám autor popírá, že by větší část díla byla postavena na autobiografických zážitcích. Snažíme se zlo potlačovat, v sobě i jiných, ale přesto jsme ho pod sebemenší záminkou schopni v sobě vzkřísit. Denní zprávy jen posilují tuto myšlenku (zneužívání a vraždění dětí klerikály, věznění žen a dětí ve sklepech, rozmach sekt, ponižování na videu na veřejných webech, svědectví o chování vojáků nejen okupačních, ale i osvobozeneckých vojsk v různých světových oblastech a válkách atd.).
Na Nabarvené ptáče jsem se dlouhou dobu těšil. Sám bych příběh zpětně popsal jako putování odloučeného židovského chlapce, který se se svou kometou dostává od vyšinutých tyranů k vyšinutým magorům a na vlastní kůži a oči prožívá hrůzy "středověkého" venkova, což zní morbidním způsobem jako zajímavé téma. Bohužel jsem se musel dost přemáhat, abych knihu vůbec dočetl, jak mě nebavila.
Zhruba v prvních 80 stranách jsem měl neblahý pocit, že pročítám encyklopedii pověrčivostí zaostalých venkovanů, což mi lezlo krkem. Autor román "prosel" obrovským výčtem zrůdných scén, ale založit na něm téměř celé dílo, jen aby ukázal bezcitnost vidláků a krutosti páchané na bezbranném dítěti? Šokovat čtenáře se dá i jinými způsoby, zvlášť když čtenář cítí vůči postavě alespoň nějaký sbližující cit..
Anotace tvrdí, že se jedná o autobiografický román (Kosinki v doslovu prohlásil, že i přes fakt, že se podle slov známého děly na venkově mnohem horší věci, je příběh zcela smyšlený), ale ani způsob vyprávění z pohledu malého chlapce tomu neodpovídá. Naštěstí od momentu, kdy se chlapec dostane do rukou vojska, se děj stává mnohem záživnějším, díky čemuž jsem schopen dát nakonec 3*.
I když je kniha prošpikovaná brutálními scénami, sexuálním násilím neznajícím hranic a nechutnostmi, z nichž se vám (častokrát) zvedne žaludek, a z kterých vám v jednom kuse vstávají vlasy hrůzou na hlavě, víte, že se od čtení neodtrhnete a přelouskáte knihu až do samého konce.
Skvělá kniha, vřele doporučuji.Velice často si na ni vzpomenu. Hrůza a děs, ale přečtete / i když nechcete/ až do konce
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno americká literatura polská literatura myšlení dítěte literární mystifikace středoevropská literatura vypráví dítě
Autorovy další knížky
| 2019 |  Nabarvené ptáče |
| 1995 |  Byl jsem při tom |
| 1996 | Kroky |
| 2005 | Schůzka na slepo |
| 2010 | Kokpit |
Kniha Nabarvené ptáče je v
| Právě čtených | 31x |
| Přečtených | 2 187x |
| Čtenářské výzvě | 353x |
| Doporučených | 128x |
| Knihotéce | 510x |
| Chystám se číst | 810x |
| Chci si koupit | 140x |
| dalších seznamech | 19x |
Drsné, ale dobré! :)