My děti ze stanice ZOO
Christiane Vera Felscherinow , Horst Rieck , Kai Hermann
My děti ze stanice ZOO série
1. díl >
Mladistvá západoberlínská narkomanka ich-formou popisuje svůj příchod jako 6leté na berlínské sídliště Gropiusstadt s minimem možností zábavy pro děti. Neutěšené rodinné poměry vedoucí k rozvodu rodičů ji přivádí k hašišové partě v „Domě středu“. Následně postupně propadává světem drog až k těžké závislosti na heroinu a všemu, co s ní souvisí: těžké zhoršování zdravotního stavu, snaha opatřit si peníze na dávku (žebrání, krádeže, prostituce) a občasné zoufalé a neúspěšné pokusy zbavit se závislosti. Později se dívka závislosti na heroinu zbaví, ale pořád zůstává závislá na hašiši. Kniha obsahuje vlepenou 32 stránkovou fotografickou přílohu. Předmluvu napsal JUDr. Kamil Klášterský. Odborně lektorovali MUDr. Jan Cimický, CSc., JUDr. Kamil Klášterský a MUDr. Jaromír Rubeš. První vydání.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 1987 , Mladá frontaOriginální název:
Wir Kinder vom Bahnhof ZOO , 1978
více info...
Přidat komentář
Príbeh je o Christiane ktorá začala veľmi mladá s drogami. V dvanástich rokoch začala s ľahšími drogami ako sú hašiš a LSD a v štrnástich to išlo dole vodou až skončila pri pichaní heroínu a k tomu začala s prostitúciou aby mala na fet.
Z týchto kníh cítim iba hlavne smútok, hnev, ale objavilo sa tam aj znechutenie, zúfalstvo a všetko či si môžte predstaviť pod tým, keď číta normálny človek o narkomanovi.
Nedokážem pochopiť to, koľko svinstva dokáže prežiť ľudské telo, a prečo si tí ľudia nevážia ľudský život. Bolo mi až zle z toho, ako to Christiane opisovala. V iných knihách ktoré som doteraz o narkomanoch čítala, som sa dozvedela o polku menej než to, čo bolo tu. Christiane opisovala absolútne všetko, aký vzťah je medzi normalným zdravým človekom a narkomanom. Čo cítia dvaja narkomani keď sú spolu. Čo dokážu robiť keď im chýba fet, aký je to pocit mať absťák, a všeobecne ako ho narkomani prežívajú, a veľa veľa ďalšieho. Aj preto som dala tomuto príbehu štyri hviezdičky, pretože tu sa naozaj dozviete skoro všetko čo by ste o narkomanoch chceli vedieť. Ja som dospela k záveru, že drogy v živote nikdy, a po tejto knihe budem mať ešte väčší strach o dcéru v puberte, než aký som mala. A že v živote nechcem stretnúť narkomana. Vždy som hovorievala keď som chodievala ešte do školy, že namiesto múzei kde nás učitelia brávali, nás radšej mohli zobrať na nejakú exkurziu do nejakej protidrogovej liečebne, a samozrejme pod prísnym dohľadom sa rozprávať s nejakým narkomanom, aby sme vedeli čo všetko prežili a aké to je. No neviem, či som si to po tejto knihe aj nerozmyslela. Ale ako povinné čítanie by to mali v školách určite dať aby sa všetky deti tomu vyhli.
Aj toto ma veľmi rozčuľovalo na knihe keď malá Christiane mala ešte takých osem rokov. Presnejšie na jej hlúpych rodičov. Ako sa k nej od mala správal otec, to komentovať radšej ani nebudem. A mama, tá sa mi zdala že mala všetko na háku. Áno je pravda, že teenegeri sú veľmi prefíkaní a vedia naklamať rodičom všeličo do hlavy. Ale keď som sa v knihe dozvedela, že jej mama si dva roky nevšimla, že Christiane fetuje, to mi bolo nejaké nelogické. Buď s vami tá droga ešte nič také nerobí (čo pochybujem, pretože veľakrát bolo písane ako človek rapídne schudne), alebo jej bola práca a frajer prednejší. A ani sa mi nechce veriť v tých rokoch 1975, že sa nerozprávalo o droge, že to je nechutné svinstvo. Ale tak zas chápem, trieskala ňou puberta, všetko bolo nové, dostala sa do zlej partií a už to išlo. Navyše v tých rokoch heroín v Zapádnom Berlíne prišiel ako taká bomba, čiže tam by bolo úplne jedno, či by som tomu decku vtĺkala niečo do hlavy alebo nie. Aj tak by si robilo podľa seba.
Potom sa mi nepáčilo ako sa celkovo k tomu stavali všelijaké zaradenia, terapie a pod. za to, že je niekto narkoman ho vyslovene odmietli. Ako sa ten narkoman potom mal toho zbaviť, keď ho všade odmietali? napr. taká Christiane, na to, že bola narkomanka veľakrát dobrovoľne chcela ísť na odvykanie, čo ma inak dosť samú prekvapilo, a samozrejme že v polovici týchto zariadení jej nechceli pomôcť. Vo veľa pasážach z knihy som mala pocit, akoby si hovorili ¨veď oni aj tak čoskoro umrú¨. Dám ruku do ohňa, že to tak aj bolo podľa mňa.
Z knihy som si úplne najviac zamilovala Detlefa. Áno, bol aj on narkoman a som si toho vedomá, ale veľmi sa mi uňho páčilo správanie v tých rokoch ku dievčaťu, veď štrnásť rokov to je akurát priebeh puberty, kedy chlapci sa chcú frajerkovať a ukazovať sa pred všetkými. Ale on bol na Christiane veľmi dobrý a držala som im silno päste aj napriek tomu, že sú narkomani a asi ich dlhý život čakať nebude.
Ako to celé skončilo, a ako dopadla hlavne Christiane vám hovoriť nebudem, už teraz si myslím, že som vám prezradila toho viac než dosť :D určite to odporúčam každému, a obzvlášť túto knihu. Tu sa naozaj dozviete o narkomanoch veľmi veľa.
Naopak mně se kniha četla velmi dobře, chápala jsem postoje a problémy hlavní hrdinky. Četla jsem zhruba ve 25 letech.
Souhlasím s tím že by měla být kniha povinná pro všechny náctileté. Surová zpověď velmi mladé narkomanky, víc se asi říct nedá. Mě se nikdy nepodařilo, vcítit se do Christiane F. takže se k ní vracet nechci ale svým dětem ji přečíst dám. Vydá za všechna sezení s psychology na školách.
Scénka, kdy dětská prostitutka nachází v pokoji narozeninový dort od mámy, mi uvízla navěky v hlavě jako hnusné memento.
tak tady mi bylo hodně úzko a občas jsem byla i dost znechucená....když si vezmu, že většina lidí v té knize byli puberťáci....je mi do breku :( tolik zmařených životů kvůli drogám :( hrůza....určitě až přijde čas tak donutím svoje dvě dcery aby si to přečetly....z výchovného hlediska je to perfektní příklad a velmi dobře poslouží ;) jinak se to četlo fakt dobře
My děti je dnes už kultovní dílo, ke kterému jsem se však dostala až před třicítkou, i když ho znám už ze školy.
Filmové zpracování není špatné, i když v něm leccos z knihy chybí, což je pochopitelné, aby měl film únosnou stopáž.
Rozhodně se jedná o zajímavé čtení, které film pěkně doplní, i když tak trochu poplatné době.
Dnes už tento příběh nikoho nešokuje, ale to neznamená, že v sobě nenese poselství.
Tuto knihu jsem četla několikrát v období dospívání a dodnes si pamatuji, jak neuvěřitelně mě šokovala. V tu dobu to pro mě bylo něco nepředstavitelného, nepochopitelného, neuvěřitelného. Měla by to být povinná četba pro všechny "náctileté", protože to je opravdu realistická zpověď, neretušovaná, syrová, upřímná. Teď, s odstupem cca třiceti let jsem ji četla znovu a znovu mě stejným způsobem zasáhla. Doporučuji, hlavně mladým.
Pomedzi detské knihy som sa rozhodla vybrať z knižnice aj túto dlho odkladanú vec. Odkladala som ju najmä pre jej náročné témy (drogy, teenage, prostitúcia). Ja síce drámy a náročnejšie veci veľmi môžem, no písané tým nežným alebo ťaživým a clivým spôsobom, ako keď ide francúzsky film, ktorému nerozumiete, ale strašne sa vám páči. Avšak My deti zo stanice Zoo je iná káva. Drsné, realistické a temné písanie bez príkras či metafor. Chvíľami som mala zimomriavky, niekedy mi bolo smutno, no takéto knihy sú to pravé. Také, na ktoré do zajtra nezabudnem, ktoré mi niečo málo vzali a mnoho dali.
Absolutní horor. Svět, ve kterém se nevyskytují pozitivní postavy, dokonce i David Bowie je tu záporák. Člověk v průběhu vyprávění opravdu začíná pochybovat, jestli "dobro" vůbec existuje a jestli má lidstvo šanci (nebo si zaslouží šanci) přežít. Velmi oceňuji, jak oba novináři naprosto nekompromisně manipulují proud zdánlivě "nefiltrovaných" informací, aby zcela konkrétně a vyčerpávajícím způsobem vykreslili situaci, celé její podhoubí, co ji způsobilo, co jsou hnací motory, jak je snadné ničit a jak extrémně těžké vytvářet. Je to ze strany autorů velmi neviditelná práce, protože persona protagonistky na sebe strhává veškerou pozornost, ale o to víc si zaslouží uznání a chválu. Chtělo by to přečíst si i knížku o "druhé polovině života", kterou si Christiane napsala víc sama (i když koukám, že nějaký ghost writer tam byl taky), abych viděla, jak moc ona sama doopravdy umí vyprávět a myslet. Ale je to tak depresivní a vyčerpávající téma, že nevím, jestli sama sobě raději neodpustím, když se k tomu nikdy nedostanu.
Souhlasím s komentářem níže od jitrnic. Z literárního hlediska nelze moc hodnotit, je to prostě vyprávění mladé feťačky. V době vydání ale kniha splnila svůj účel - šokovala, otevřela společnosti oči. Dnes už obsah asi málokoho překvapí, protože jsme na takové dění ve společnosti (a možná i hůř) zvyklí, ať už z knih, médií, filmů...
O knize jsem už jako malá slyšela od starších dětí, potom i na střední, také v televizi... Většinou mě přílišná publicita od čtení dané knihy odradí. Navíc jsem už dopředu věděla o čem a o kom je, a jak (ne)dopadne. Navíc mě tato oblast zrovna dvakrát neláká. Přečetla jsem ji tedy až teď v dospělosti. Kdybych knihu přečetla dřív, možná by mě tolik neotravovalo, že se v ní opakují stále stejné situace dokola - odvykám, fetuju, odvykám, fetuju...
Velmi silný příběh náctileté dívky. Vyprávění je velmi smutné, ale takové knihy mám ráda. Upřímné, silné, opravdové.
Kniha, která je velmi silným vyprávěním šestnáctileté dívky. Před přečtením jsem věděla, že kniha bude drsná, ale toto mi opravdu vyrazilo dech. Je skvělé, že poukazuje na to, jak extrémně náročné je dostat se ze závislosti. Také postupné sklouzávání nejen k drogám, ale i k prostituci bylo velmi děsivé
V dnešní době již notoricky známé dílo, které v době napsání hodně šokovalo. Příběh Christiany, která se s rodiči přestěhuje do Berlína a ve stanici ZOO si přivydělává prostitucí, aby měla na drogy. Výborně napsaná kniha, která je drsná hlavně tím, že je reálná a pravdivá. Nejhorší je to, že drogy a s tím spojená prostituce se týká čím dál mladších dětí
Během svých náctiletých let jsem tuhle knihu četla snad pětkrát, dnes jsem si ji po xletech přečetla znovu a dostala mě ještě víc, než tehdy. Dřív mě neskutečně bavily ty "šokující" popisy získávání dávky, tripu a prostituce, teď, ve skoro třiceti letech, jsem zděšená, jak si takhle mladá holčička zkazila celý život a co všechno musela dělat, aby svou touhu ukojila. Nejsem si úplně jistá, že je tohle kniha, kterou, když ji dáte přečíst dětem, je zachrání před zkoušením různých drog a fetováním, ale snad jim poskytne náhled, co všechno se s jejich životem může stát, pokud s fetováním začnou.
Nehodnotitelné. Je to samozřejmě popkulturní fenomén, jeden z pilířů atmosféry 90. let (bavím se tu o době, kdy se kniha dostala u nás do širokého povědomí), rozpolcených mezi naprostým utržením se ze řetězu a opovrhováním veškerými hodnotami, a děsivými varováními před drogami a AIDS.
My děti ze stanice ZOO jsou z literárního hlediska naprostým škvárem odpovídajícím mentální úrovni ústřední feťačky. Všechny přidané materiály, fotky, dokumenty, komentáře autorů ovšem působí jako rána kladivem, kterou si budete pamatovat možná i celý život. Neboli kniha dokonale splnila účel, šokovala, probudila a naučila ne tedy všechny, ale většinu lidí mojí generace jednoduchou pravdu, že pokud neznáte hranice svojí svobody, ocitnete se velice snadno v pekle, ze kterého pravděpodobně procitnete až na onom světě.
(SPOILER) Knížka, na kterou jsem se z povinné četby těšila nejvíce. Není to lehké čtení. Ať už jde o celkem drsný začátek a špatný vztah s rodiči, který Christyna měla, až po pomalé propadání drogám. Začne to v klidu u hašiše a prášků a postupně se to nabaluje. Sledujete, jak Christina porušuje věci, co si dříve slíbila, že nikdy neudělá. Ať už jde o braní heroinu nebo o prostituci. Hádky s jejími kamarádkami o to, která dělá více nechutné věci, i když byly všechny na stejné mizerné úrovni. Celkově sledování přeměny charakteru a přemýšlení je něco neuvěřitelného. Vidět je i extrémní psychická zátěž, hlavně, když je v knížce popsané, jak Christina čte v novinách o svých mrtvých kamarádech, kteří podlehli drogám. Ke konci je to hlavně motání v jednom kruhu. Myšlenky na odvykání, samotné odvykání, odvyknutí a pak následně pád zpátky k drogám. Další velmi podstatnou částí je Detlef a celkově vývoj jejich vztahu a ukázka, jak moc vás může zničit osoba, kterou milujete. Knížka přináší drsný obraz berlínské drogové scény. Za mě naprosto skvělé, ale nic pro slabé povahy.
Tuhle knihu jsem četl v pubertě snad 5x, až natolik mě zaujala a bavila znovu a znovu. Těžko říct, jestli by mě bavila i dnes, po cca 15 letech, ale věřím, že ano. Docela detailně si vybavuji i fotky, které byly jako jakási "příloha" uprostřed knihy a které jsem si prohlížel pořád dokola. Vyšlo i pokračování, ale to byla jen jakási "nastavovaná kaše", jak říká starší generace.
Štítky knihy
drogy závislost, narkomanie zfilmováno prostituce Německo Berlín dospívání domácí násilí feťáci, narkomani podle skutečných událostí
Kniha My děti ze stanice ZOO je v
Právě čtených | 67x |
Přečtených | 13 836x |
Čtenářské výzvě | 1 389x |
Doporučených | 1 171x |
Knihotéce | 1 561x |
Chystám se číst | 1 299x |
Chci si koupit | 360x |
dalších seznamech | 45x |
Knihu mi doporučují známí už nejméně čtyři roky a já se k ní dokopal až teď kvůli mému zájmu o sociální práci a cílovou skupinu drogově závislých. Není to hezké čtení - a nyní nemluvím o jazyku, ten je velice jednoduchý a plynulý. Sice nemám rád knížky, "který jsou napsaný takovýmhle jakoby stylem", ale této knize dodávají na surovosti a uvěřitelnosti. Knihy podobného ražení zkrátka spisovné být nemůžou. Mě kniha děsila především proto, že sám s drogami zkušenost mám (malou, ale přece), takže když jsem četl, že myšlenkové pochody Christiane na začátku její cesty byly dost totožné s těmi mými a kam až s těmito myšlenkami došla, přirozeně jsem se sám sebe začal ptát: "Co by se stalo, kdybych si tehdy vzal o jednu dávku víc..?" Líbí se mi, že pokud odloupnete svrchní vrstvu příběhu o Christiane, získáte dobrou představu o společnosti a o jejích nedostatcích, které se v současnosti sice zlepšují, ale zdaleka nejsou obrázkové a společnost dodnes tak nějak neví, co s problematikou drog dělat. (Z praxí pro různá střediska a organizace a především od příběhů sociálních pracovnic vím svoje.) Shodnu se s mnohými uživateli v komentářích níže, že tuto knihu by si mělo přečíst každé dospívající dítě.