Smrt v rodině
Karl Ove Knausgård
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/301494/bmid_smrt-v-rodine-B4Q-301494.jpg
4
209
60
Můj boj / Môj boj série
1. díl >
Přímočarý, upřímný a poctivý – ale také gigantický, kontroverzní a provokativní: těmito přívlastky (a ještě mnoha dalšími) je označován autobiografický román Můj boj (v originále Min kamp), který se kritika i média nebály prohlásit za literární událost 21. století a který ze svého autora, norského spisovatele Karla Ove Knausgarda, učinil globální hvězdu první velikosti. A přitom stačilo tak málo: do široka se rozepsat o sobě a o čemkoli, co se děje kolem, kdykoli odbočit z děje, vzpomínat, uvažovat. Na počátku této všeobjímající, necenzurované a místy až groteskní zpovědi stojí události spjaté s Knausgardovým problematickým vztahem k otci – právě ten a posléze jeho skon tvoří ústřední téma první části celkem šestisvazkového opusu, jímž si Knausgard dokázal znepřátelit půlku vlastní rodiny, zato však prodat jen v Norsku půl milionu výtisků a ve Spojených státech postavit stovky lidí do front na podpis. Můj boj lze totiž vnímat nejen jako příběh někoho cizího, ale též coby výpověď o nás samých, o našich myšlenkách, ke kterým bychom se často ani nepřiznali, a životech, které jsou často tak nudné... Karl Ove Knausgard si Mým bojem vysloužil přirovnání k novodobému Marcelu Proustovi, a ne náhodou.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , OdeonOriginální název:
Min kamp. Første bok , 2009
více info...
Přidat komentář
Karl Ove, jak je autor podle knihy rád oslovován, nás nechává nahlídnout do svého života, a to otevřeně, upřímně a bez iluzí. První polovina je hodně čtivá, spousta postav, dospívání, první lásky a hlavně problematický vztah s otcem. Autor popisuje každý krok, každý předmět v místnosti, každý pocit a každou myšlenku, kterou v daném okamžiku nese. Druhá polovina odehrávající se z většiny v domě babičky, kde otec dožíval, jde až na dřeň. Proto ke čtení doporučuju panáka. Podle mého názoru to není kniha na víkend, ale přečíst si část a přemýšlet o ní. Největší plus shledávám v tom, že v této knize dostali písemnou formu myšlenky, které má většina z nás, ale ani nás nenapadlo se nad nimi pozastavovat, nebo je hlouběji rozebírat.
Dostal jsem knihu k Vánocům a není to momentálně můj šálek kávy (odloženo někde okolo strany 100)...Na mě dost nuda...ale knihy se určitě nezbavuji a dostane šanci za pár let...
Ohromné i nudné.
Opravdové, depresivní, povznášející.
Budete produkovat spoustu myšlenek. Budete uhranuti autorovým vyprávěním.
Kniha, která si zaslouží více šancí.
Autor, který v dnešním světě nemá obdoby.
Mám strach a zároveň se těším, co se skrývá v další knize.
Zde má recenze: http://knihy-jsou-duvodem-k-ziti.blog.cz/1702/muj-boj-1-smrt-v-rodine-karl-ove-knausgard
Napíšeme jak jsme vnitřně rozdrásaní, budem o tom hodně a hlavně rozvlekle mluvit a najdeme si nějakého kritika, který to označí za událost 21. století a penízky se jenom pohrnou. No a co že je to nuda?
Hmmm...tak jak začít....mohla bych co nejvíc ze široka...napsat, jakou barvu má moje lampa a jak se její světlo rozlívá po stropě...a pak bych ještě mohla napsat, kdo tu se mnou všechno je a taky, kdo tu byl za poslední tři dny, jako to udělal autor se svým příběhem. Vlastně to nemá co dělat s tím, co chci říci, tak jako u něj-koho zajímají cestující na letišti, když naprosto žádným způsobem neovlivňují děj? Po přečtení upoutávky jsem se na knihu vrhla s naprostým nadšením a těšila se na silný příběh. Třeba by jej někdo dokázal využít k napsání zajímavého čtiva, ale Knausgard to neudělal! A já znám někoho, kdo to udělal báječně: Bukowski!
Kdo má rád kvalitní kávu, dá si Dadák. Kdo má rád depresi, přečte si Knausgarda. Kdyby existovalo mistrovství světa v depresivní literatuře, tak je Karl Ove něco jako Michael Phelps.
Knausgard napsal několikadilnej Proustovskej epos o svým životě, kterej konečně vychází i česky. Jelikož umim dost dobře i nečesky, tak nemusím čekat dalších pár let než vyjdou další díly a můžu se do toho pustit rovnou. Číst Knausgarda je totiž jako kadit. Člověk by to mohl dělat furt a neomrzí to, i přes šíleně depresivní téma.
První kniha se točí okolo smrti jeho otce a jde, jak by řekl Richard Müller, až na kožu. Knausgard píše tak otevřeně a upřímně, že se čtenář cejtí jako kdyby ho znova a znova přejížděl smutnej náklaďák. A to se v celý knize neděje vůbec nic zásadního, Knausgard popisuje svoje normální dětství, který je oproti Palijovo historkám z Hostimi, nudný jak kůň v zoologický. I tak je těžký se od knihy odtrhnout.
Když jeho otec v půlce knihy zemře, začíná apokalypsa smutku. Sám na vlastni kůži nevim jaký pocity člověk doopravdy má a dost se bojím toho co prožíval Knausgard. Budiž mi k dobru, že můj táta neleje jak mentál a je dost velká pravděpodobnost, že nebudu muset seškrabávat jeho hovna z pohovky u babičky, ze který pred svoji smrtí zvládne udělat taky alkoholičku. Spoiler alert. Kniha roku a čistých 10/10, jdu vyhlížet pošťáka s druhým dílem.
"Gigantický, kontroverzní a provokativní".....je mi líto, nic z udávaných atributů jsem v knize nenašla, a to jsem si zakázala svazek odložit a se skřípajícími zuby dočetla do konce. Lze snad obdivat jen to, kolik rozvitých vět a souvětí (rozuměj odstavců,kapitol,stran...) dokáže vyplodit autor,aby v konečném výsledku vyprávěl čtenáři o několika prožitých hodinách.
A to je zřejmě důvod, proč dílo nazvat "uměleckým", potažmo jej prohlásit za "literární událost století"...
Nevím, jestli je kontroverzní a provokativní - je to prostě život, takový, jaký je. A kniha je výborně napsaná - autor je prostě svůj... Miluju, když čtu cokoliv, co můžu lidem věřit.
Nedočteno... Po světlejších pasážích jsem se dotrápila do 250 strany, až jsem to definitivně vzdala. Nic pro mě.
Těžko říct, zda ke knížce přistupovat jako k životopisu nebo spíše románu či dokonce reality show ze života jedné Norské rodiny. První část knihy provází autorovým dětstvím, jeho vztahem k oběma rodičům, bratrovi, i několika kamarádům i dívkám. Nebojí se vyjádřit svoje sympatie, i pohrdání, přiznává se k plytkým i zištným vztahům.
Zajímavě vykresluje vztah rodiče a dítěte – nejen, že dítě vyroste z malého človíčka, který své rodiče nekriticky miluje v dospělého člověka, který své rodiče najednou posuzuje a hodnotí dospěle. Stejně tak se na svém otci odhaluje vývoj vztahu rodiče k dítěti – od závislosti prakticky k rovnosti.
Vedle toho popisuje zdánlivě nedůležité, všední zážitky. I v nich se však skrývá nějaké poselství, nad nímž se člověk pozastaví se a řekne si „jo, takhle to děcka v tom věku asi fakt mají“. Promlouvá ke čtenáři, jakoby mu chtěl říct, že to všechno nejsou jeho individuální prožitky a myšlenky, že tohle všechno vlastně zažíváme všichni, že je nám to známé, jen jsme to dosud nepojmenovali – nebo se pojmenovat styděli. Člověk má při čtení opravdu pocit, že je to celé tak trochu i o něm.
Druhá část se už věnuje skutečně té smrti v rodině. A ta je drsná – a o to čtivější. Šok ze smrti, boj s vlastním nitrem a studem, kam to ten otec „dotáhl“ a proč. Co se to s ním vlastně v posledních letech dělo? A cítí Karl Ove nad jeho smrtí smutek nebo spíše úlevu? A co po člověku po smrti vlastně zbyde? Prach? Vzpomínka?
Není to lehké čtení, místy zdlouhavé, místy opravdu syrové. Upřímnost a hloubka se mu ale opravdu upřít nedá. Myslím, že to ale není takový ten typický druh bestselleru.
Prvních pár stran mi do držky zaseklo háček a já prostě musel číst. Ale ten počáteční dojem velké literaturu vadnul rychleji než kradené hřbitovní kvítí. Líbilo se mi, že se Karl Ove snaží zvláštním druhem otevřenosti ve čtenáři vyvolat dojem, že podobné pocity jsou vlastně v každém z nás, že naše dětství se lišilo v konkrétních událostech, ale v jádru je stejné a čtenář múže zjistit, že nečte o životě jednoho Nora, ale o svém vlastním. Rozdílú bylo asi příliš a tak nemúžu říct, že snaha dosáhnout tohoto zrcadlového efektu by byla úspěšná, ale zároveň nemúžu tvrdit, že by byla neúspěšná. To co mě ubíjelo a kvúli čemu jsem v púlce knihy měl menší čtenářskou krizi je autorovo nadání popisovat kdejakou bezvýznamnou pitomost. Popisy toho kolikátý hrnek kafe kdo vypil, jestli si potom zapálil cigaretu a čumění z okna osobně vždycky považuji za symptom podřadné literatury. Bohužel to vyplňuje dobrou polovinu knihy, až jsem si říkal, jestli není chyba ve mně, že to vnímám tak negativně. Proto jsem zapnul rychlovarnou konvici a poslouchal. Ano, skutečně, jak popisuje Karl Ove, to připomíná šumění moře, jednou jsem slyšel moře v televizi v dokumentu o páření velryb a skutečně to bylo velmi podobné (to šumění, ne páření). Přešel jsem k oknu, zapálil jsem cigaretu a sledoval souseda, jak seká trávník. Upíjel jsem kafe. Soused přecházel zprava do leva a pravidelně odhazoval kabel od sekačky, a já přemýšlel, co dělám špatně, že mi celá ta situace připadá nezajímavá až nudná a to nemluvím o tom, že číst něco takového v knize je nuda na druhou. Třeba na to časem přijdu a opravím své hodnocení, ale zatím nic. Kousek za polovinou se to ale stane, umře otec, ne že bych chtěl někomu přát smrt, ale knize to prospěje natolik, že nemúžu jinak.
Pokud byl váš otec alkoholik a umřel, přidejte k hodnocení hvězdičku.
První polovina knihy má sem tam slabší pasáže, hlavně v místech, kde se autor věnuje úvahám v obecné rovině, ale druhá polovina to plně vynahradí. Autor dokázal formulovat myšlenky a úvahy, které má řada lidí někde hluboko v sobě, ale stydí se či bojí na ně jen pomyslet. Brutálně upřímné a pravdivé
Takže... opět nalákala kontroverze... na začátku pár myšlenek a následující tetelení se výběrem kvalitního čtiva... jenže ejhle... rozplizlo se to dřív než bys řekl "Popokatepetl"... postrádala jsem smysl toho, co čtu... blablabla, ja to snad zavřu a nedočtu... stal se z toho můj osobní boj... ALE... pak umře otec!... a... já přestala být objektivní... ta syrovost mě odbourala... můj otec žil podobně a pak prostě... umřel... a já tam nebyla... stejný myšlenky... stejný pocity... noční můry... fyzická i psychická slabost... bolest... vyjádřil to do posledního písmenka... ale... tu omáčku okolo si mohl odpustit... stejně ve vztahu k otci nešel do hloubky... je to tam jen naznačeno a vy se dovtipujete pointy... jenže... když chce někdo psát upřímně, neměl by začít od začátku? Co, jak a proč? Mě přeci nezajímá, jak dlouho měli pivo v závěji... nevím... ano... je to hrozné... ale tyhle pocity by měl... má... každý normálně smýšlející člověk, který si tím prošel... jen on to napsal nahlas... nic víc... to z něj ale ještě mistra nedělá...
kdy bude druhý díl?!?!?
Tak skvělou knihu jsem juž dlouho nečetla, rytmus, plynulý tok slov, popisy, detaily, smrt, řešení sebe sama...Karl Ove píše jako bůh!
Překvapivé: překvapivě čtivé, překvapivě upřímné, překvapivě sympatické - a překvapivě rychle přečtené! Snad právě proto, že autor popisuje vše bez přikrašlování se s ním dokáže ztotožnit i člověk, který není Nor, který v Norsku ani nikdy nebyl a jehož táta zaplaťpánbůh pořád žije. Upřímná zpověď a vzpomínky na dospívání, které musím obdivovat, protože zatímco já už ani neznám jména svých spolužáků z gymplu, Knausgard nejenže popíše celé osazenstvo třídy, ale taky přesně ví, kde kdo seděl. Nevšední literární zážitek, doporučuju!
Ani nevím, kde začít. Takhle zničenej jsem nebyl od tý doby, co jsem omylem snědl vajíčka na který mám alergii a pak jsem šest hodin na záchodě bojoval o život.
Přeskočím celej ten mýtus o tom co doprovázelo tuto knihu, protože to tu iks lidí napsalo nebo napíše. I když mám rád dlouhý věci, jako třeba dlouhý kadění nebo můj dlouhý penis, dlouhý knížky moc nemusím, což potvrzuje i fakt, že po dvou letech čtení Hledání ztraceného času jsem na stránce 18. Ke Knausgardovi jsem tedy přistupoval s určitým respektem, fascinován okolnostmi a vyděšen přirovnáním právě k Proustovi. Co naplat, všechny obavy se rozplynuly docela z kraje. Po prvních dvaceti stránkách, které naznačí, že to nebude zase tak lehké čtení, se náhle povolí stavidla a Knausgard se řine svým mládím jako Mirek Donutil historkama. Skáče ze vzpomínky na vzpomínku, přidá trochu svých pocitů a myšlenek a antické drámo moc nepřichází - spíš jen takový menší neblahý pocit, že ono to drámo ale nakonec přijde.
Někdy v tomto úseku, kolem 140 stránky, jsem měl z knihy naprosto neuvěřitelně osvěžující pocit, jak ono to vlastně všechno funguje, jak to plyne a jak lehce Knausgard kormidluje ten neuvěřitelný kolos plný jmen, příbuzných, spolužáků a vzpomínek. Navíc si k němu čtenář vcelku snadno najde cestu, právě díky tomu co dělá tuhle knihu knihou - upřímnosti a naprosté otevřenosti. To už mě začal natolik zajímat, že jsem se podíval na gůgl jak vypadá a málem jsem spadl pod stůl, protože jsem zjistil, že je to nejhezčí chlap jakýho jsem kdy viděl. Dokonce jsem si ho dal jako wallpaper a jeho fotky poslal pár lidem, aby ho taky viděli. Kdyby neexistoval internet a já měl jen jeho fotku, klidně bych u ní zamával hasičem. Ale to už odbočuju.
A pak cca v polovině umře otec. A Karl Ove přijíždí za babičkou domů, kde jeho otec žil, a tam se vyrovnává se smrtí a zároveň uklízí naprosto pokaděnej a prochcanej dům, protože taťka to do sebe lil jak Olda Kaiser na pouti. Styl se vůbec nemění, pořád odbíhá někam do myšlenek a vzpomínek, ale náhle jako bych četl jinou knížku. Tu nejtěžší, nejsmutnější knížku všech dob tohoto roku minimálně. Psychický teror, který se mu odehrává v hlavě (a je naprosto obyčejný, předpokládám, že takto asi po úmrtí přemýšlí každý) mě dvakrát donutil změnit s knížkou knajpu, protože jsem natahoval a jednou myslím i vzlykl. Doma jsem si pak dal frťana a hodinu čuměl do zdi. Vůbec nevím, jak to dokázal. Jeho otce jsem neznal, v kolektivní smutek nevěřím a ani jsem neztratil rodiče. Když nad tím tak přemýšlím, asi za to může strach a vědomí, že to je reálný a především, že to zažiju i já (velmi pravděpodobně).
Štítky knihy
smrt rodina norská literatura životopisné, biografické romány
Autorovy další knížky
| 2016 |  Smrt v rodině |
| 2017 |  Zamilovaný muž |
| 2017 | Ostrov chlapectví |
| 2018 | Tanec v temnotách |
| 2019 | Někdy prostě zaprší |
Kniha Smrt v rodině je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 247x |
| Čtenářské výzvě | 36x |
| Doporučených | 17x |
| Knihotéce | 145x |
| Chystám se číst | 223x |
| Chci si koupit | 43x |
| dalších seznamech | 1x |
Tato kniha pro mne byla velkým zklamáním. Předně vzbudila dojem, že autor od malička toužil něco napsat, tak to prostě musel napsat, i když vlastně neměl o čem psát. Skutečně nevím, čím autor koho šokoval. Čekala jsem napínavý a zajímavý rodinný příběh, něco, z čeho by mohl mít autor důvod se vypsat, něco hlubokého. Ale upřmně, otce majícího problémy s alkoholem má kde kdo, vlastně téma otce bylo v knize zmíněno jen tak, aby bylo na co čtenáře nalákat, ale nijak zásadně život autora, dle mého, neovlivnil. Knihu jsem přečetla jen proto, že jsem stále čekala na něco, co mne chytne. Nestalo se. Často jsem přeskakovala až poloviny stránek prostě proto, že byl text o ničem. Do cca 60 strany jsem se musela opravdu hodně držet, abych knihu nezasunula zpět do knihovny. Pak se občas začalo něco zajímavého dít, ale jen mě to trošku chytlo, autor všechno totálně zabil nesmyslný několikastránkovým popisem věcí a dějů, které neměly žádnou souvislost s ničím, o čem by ta kniha dle popisu měla být. Skutečně mne nezajímalo, jestli mu za okny kanceláře chodí takoví nebo makoví lidé a jaké světlo svítí na ulici či jak se ozývá tramvaj. Neustálé rádoby filosofické úvahy o ničem byly také hodně nudné. To, co mělo v knize nějakou hodnotu, by se vešlo do třicetistránkové brožurky. Dala jsem jednu hvězdičku za snahu, ale za mě ztráta času čtením této knihy.