Možnosti milostného románu
Jan Němec
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/412951/bmid_moznosti-milostneho-romanu-5qu-412951.jpeg
4
769
213
Je pravda života a pravda literatury. Jedinečná zkušenost a touha najít její smysl. A přestože o lásce bylo řečeno nejspíš vše, každá generace ji prožívá trochu jinak. Nový román Jana Němce je románem o lásce. Na první pohled příběh velkého milostného vzplanutí a peripetií šestiletého partnerského vztahu. To skutečné drama se však odehrává jinde. V umanuté a trýznivé potřebě pochopit, proč to skončilo. A protože spisovatel má jediný nástroj, jsme svědky toho, jak na rozvalinách milostného vztahu vzniká milostný román. Jak je každý zážitek a konflikt nasvěcován z různých stran, jak se na něj přikládá šifrovací mřížka jiných textů, od Božské komedie po efemérní zprávy bulváru… a jak se skutečnost vzpírá a to podstatné stále znovu uniká mezi prsty. A sledujeme i to, jak se autor mění v románovou postavu a v poctivém zápase překračuje hranice tělesné i myšlenkové intimity. Je-li poznání jedinou morálkou románu, jak tvrdí Milan Kundera, není jiná možnost.... celý text
Přidat komentář
Muž píše o tom, jak ho opustila dívka. Téma neštastné lásky je omílané, přesto mě kniha velmi bavila, je tam hodně odboček do umění, psychologie, sociologie. Pokud autor toto opravdu prožil, obdivuju to, jak šel s kůží na trh. A pokud ne, je to myslím výborná sonda do života současných intelektuálských třicátníků.
"Pro mne existuje prozaické dílo pouze do té míry, pokud mi poskytuje to, co zhruba nazvu estetickým blahem, čili pocit být nějak, někde napojen na jiné stavy bytí, kde je umění (zvědavost, něha, vlídnost, extáze) normou. Takových knih není mnoho."
•
Už někdy v průběhu čtení mi běželo hlavou tohle moudro. Prostě když je intertextem kniha, pak i čtenář. Vlastně k němu není potřeba nic dodávat, protože stejně nic lepšího nevymyslím...
Možná trochu subjektivních canců :)) (Uvedená věta se nevztahuje ke komparativu použitému ve větě jí předcházející).
Nikdy jsem to nechtěla dočíst. Nikdy. Tak moc jsem se do té knihy zamilovala. A do autora. Odpověď zní ano. Platonicky určitě.
•
Co jsem v průběhu čtení říkala: Miluju v té knize každé písmeno!
Co mi říkali druzí: To vypadá jako Tvoje osudová kniha... (Brno, Olomouc, Pálava, Vysočina)
•
Nejpoetičtější věta: “...,a potom pro tebe v šatní skříni jazyka vyberu slovesa, která budou nejlépe vyhovovat tvému temperamentu a tvým způsobům.”
•
- Škoda, že Nanu už si zabral Zola. Ten anagram mohl být dokonalý.
- Taky jste se pozastavili nad tím, že na uvedený typ občanky už se nedodávala fotka od fotografa, ale fotilo se přímo na úřadu? Ta fotka byla vždycky jenom virtuální. Fyzická byla až (a pouze) na té plastové kartičce.
- A přiznejte se, kolik z vás si dohledávalo kavárnu v Poličce, brněnské a jiné podniky, MAČ anebo (takových vás určitě moc nebude) hlavní hrdinku (protože koho by zajímalo, jak ve skutečnosti doopravdy vypadá, že?!)?
ALE JINAK JE TO VŠECHNO FIKCE :))
Vítězství formy nad obsahem. Není to špatné, kniha je zajímavá, ale bohužel mé chuťové pohárky nepřelouskaly až takové množství egocentrismu.
Přemýšlel jsem, co vlastně o této knize napsat, protože o tom v podstatě nic říci nelze; tato mnohovrstevnatá kniha ve vás zanechá stopu. Jakou, to už je individuální. Musím říci, že obdivuji schopnost tohoto autora si pohrát s jazykem, se stavbou vět a s celkovou kompozicí, která se na první pohled může zdát nesystematická, ale při zpětném pohledu se vám vše spojí jako na obrazci uvádějící celou knihu. Ten pro mě představuje i další roviny, například splynutí lidských duší, představa lásky a koloběh života. Především barvy, obíhající černý střed, pro mě symbolizují celý příběh. Je těžké psát o pocitech a prožívání, proto slova nikdy nedokáží postřehnout tu pravou podstatu černého středu (zde vztah našich aktérů románu). Slova dokáží tento střed jen opsat zvenčí. Barvy jako názory a prožívání se mění, tak jako aktérka románu, díky níž hlavní protagonista tak trpěl. Proto nelze román jednoznačně pochopit a jeví se často jako změť obrazů. Obdivuji autora, že se do tohoto románu pustil. Přemýšlel jsem nad hodnocením; on úplně objektivně hodnotit asi nelze, jak můžete hodnotit prožívání někoho? Přesto však je tento román ozdobou současné české literatury.
Ze začátku jsem byla z knihy nadšená. Postupem času ale moje nadšení opadlo a jelikož nikdy nenechávám knížky nedočtené, dočetla jsem i tuto knihu. Po jazykové stránce je to jistě krásné, něžné dílko, po straně obsahové již silně pokulhává. Škoda že autor do knihy nezařadil více kapitol, kde by o jejich vztahu psala jeho dívka. Bylo by to o dost zajímavější a vyváženější, než když si autor sám nad sebou honí ego a dělá ze sebe poloboha. Obálka a grafické provedení je každopádně moc povedené a určitě zaujme spoustu čtenářů. Pochválit také musím práci korektora. Dlouho se mi nestalo, abych v knížce nenašla chyby :-).
Kdybych přestala číst v polovině knihy, dokázala bych se nad knihou rozplývat celé hodiny. Jenže obvykle knihy rozečtené nenechávám. Dočetla jsem tedy i Možnosti milostného románu. A jedno vám o této knize prozradím už teď. Vyvolává mnoho názorů, které si výrazně protiřečí.
Autor knihy Jan Němec se nijak netají tím, že jde o román s převažujícími autobiografickými prvky. Je totiž založena událostech, které ho v minulých letech potkaly a ze kterých se potřeboval vypsat. Tuto životní kapitolu chtěl zkrátka uzavřít tím, že do světa vypustí svou verzi milostného příběhu. Příběhu o lásce, která nedopadla.
Hlavní hrdina knihy, tedy sám Jan Němec, vypráví o tom, jak se seznámil se svou životní láskou Ninou. O tom, jak se sbližovali a poznávali, jak spolu začali chodit, bydlet, cestovat. Zkrátka o běžném vztahu dvou mladých lidí, kteří touží být jeden s druhým a zároveň něčeho dosáhnout. A právě to se stalo kamenem úrazu jejich vztahu. Jeho milovaná Nina totiž přišla na to, že není tím, kým chce být, ale tím, koho chce mít po svém boku její partner.
Banální zápletka? Jen zdánlivě. Jan Němec je zkušený literární redaktor a jeho kniha s názvem Dějiny světla, která vypráví o prvním českém světově uznávaném fotografovi Františku Drtikolovi, se dočkala téměř jen pozitivních ohlasů. Němec ví, jak napsat zajímavý a literárně hodnotný příběh. Vypráví svěže, s lehkostí zkušeného spisovatele. V této knize prokládá vyprávění úryvky z knih jiných spisovatelů, novinovými zprávami nebo třeba e-mailovou korespondencí. A pak je tu ještě část příběhu, kterou `píše` Nina. Jan Němec se zřejmě v této pasáži snažil vcítit do své partnerky a pochopit, proč už s ním dál nechce být.
Jde vskutku o působivé vyprávění. Z hlediska jazykového ani literárního mu nelze vytknout vůbec nic, naopak si zaslouží obrovské uznání. Čím déle však knihu čtete a blížíte se ke konci, možná vás napadne to samé co mě. Autor, tedy hlavní hrdina, musí být neskutečně povrchní člověk libující si ve vlastním neštěstí. To, že v knize je nesčetněkrát zmíněno, jak je jeho Nina nádherná, že se za ní otáčejí všichni muži i ženy, dokonce je tak nádherná, že pořád nemůže uvěřit tomu, že chodí zrovna s ním, to by se ještě dalo skousnout. (Pokud bych napsala, že ne, mohli byste nabýt dojmu, že jsem zahořklá stará panna a štve mě, že taky nejsem tak krásná, jak popisuje hlavní hrdina svou Ninu…Ale abych byla upřímná, trochu mě to vážně štve.) Ovšem litovat se na více než čtyř stech stranách, to už chce velkou dávku sebestřednosti. Ale také odvahy. Protože kdo by chtěl číst román zhrzeného muže, který se potřebuje vypsat?
Vy. My. Já a ty. Všichni. Knihu jsem dočetla už před víc než měsícem, ale musela jsem ji nechat odležet. Hlavně myšlenky, které se mi honily hlavou poté, co jsem knihu dočetla. Měla jsem totiž vztek. Vztek, že hlavní hrdina není schopný pochopit, že ho jeho milovaná odmítla, a odmítá přistoupit na Ninin názor, že třeba není chyba jenom v ní, ale i v něm samotném.
Román Možnosti milostného románu hýbe současnou českou literární scénou. Oprávněně. Je plný emocí a v čtenářích je probouzí také. Kdyby Jan Němec dával lekce psaní, ihned se k němu přihlásím. Jeho styl jsem si zamilovala na první dobrou. A ihned jsem ho přiřadila ke svým nejoblíbenějším autorům (přestože jsem od něj nic dalšího nečetla), protože se mu povedlo napsat něco, nad čím musím přemýšlet tak dlouho. Pořád dokola se k tomu vracet. Odpouštím mu sebestřednost i schopnost se tak důkladně sebelitovat. Kdyby kniha byla fikcí, byla by dokonalá. Protože to ale fikce z velké části není a jde o samotnou podstatu autorovy duše, pět hvězdiček ode mě na Databázi knih určitě nedostane. Pořád mi totiž leží v žaludku ta překrásná Nina.
Pěti hvězdičkami bych ovšem ohodnotila minimalistickou obálku knihy. Ta je dílem Martina Peciny, několikanásobného držitele ocenění v soutěžích o Nejkrásnější české knihy a European Design Awards, stejně jako grafická úprava, které dominuje čtyřbarevná ořízka. Tleskám.
Při čtení tohohle románu jsem zažila hodně pocitů. Ale okamžiky souznění s autorem a vděčnosti za tak dobře napsanej text vždycky přehlušil pronikavý pocit, že není normální, aby někdo zneužíval svého dobrého spisovatelského postavení a talentu a ventiloval intimní záležitosti někoho, kdo s ním dávno nechce mít nic společného. Chodili spolu, ona byla moc mladá, ještě nevěděla, co chce, jestli vůbec něco chce, a pokud jo, že je třeba na tom pracovat; jemu bylo třicet až pětatřicet a žil trochu jako student, kterej je na ní citově závislej, čímž jí to neusnadňoval.
Ona se na konci vyjádřila podobně, jak jsem to cítila já - být spisovatel je pro holku nejdřív sexy, obdivujete ho, jakej má rozhled, do jak vybrané společnosti patří. Ale pak nastanou všední dny, kdy - a tady se dostávám do roviny dohadů, toho, co ho hlavně shazovalo v mých očích - on je schopnej s ní na půl roku jet na Erasmus, aby jí tam dýchal na záda. A pak odjet do Bratislavy a tam žít na sídlištní ubytovně, přičemž účelem je psaní v rámci literárního stipendia, které se od začátku nedaří. To prostě už sexy není, navíc pro takovou mladou kočku, jak Ninu od začátku prezentuje. Nemluvě o bydlení v průchozí kuchyni ve sdíleném bytě, ale to už do toho moc projektuju to, co by vadilo mně.
Stačí si přečíst scénu, ve které Jan leží na zemi a hystericky brečí - tohle by mělo stát v anotaci, protože to je přesně celá tahle kniha. Chodil jsem s krásnou holkou, protože chytrej jsem sám dost, tak nic jinýho nepotřebuju - a ona se se mnou rozešla. A protože jsem talentovanej spisovatel a pracuju v dobrém nakladatelství, tak jí to vrátím tím, že o ní napíšu čtyři sta stran, kde vylíčím intimní detaily našeho vztahu včetně sexu. Bude z toho literární událost, všichni si to přečtou a budou aspoň vědět, že jsme spolu chodili, když už spolu nemůžeme chodit dál. Pardon, ale to je jen intelektuálnější forma toho, jak se pomstít bývalce zveřejněním její korespondence a soukromých fotek na internetu.
Ano, je to skvěle napsané, tolik odkazů na jiné texty, tolik zajímavých myšlenek, četla jsem to s připravenými lepicími papírky a dělala si záložky. Ale jakmile se znovu vynořila osobní rovina, bylo mi trochu blivno. Vrcholem egoismu tu není kapitola s rozhovorem autora se sebou samým, ale ta, která je psaná jakoby Nininou rukou - jenže ji napsal sám autor.
Tahle kniha je život. Život není jednolitej, spravnej, logickej a vždycky srozumitelnej. Není vždycky všechno dobrý nebo špatný. Není všechno vždycky jasný.
Tohle je bible. Ovšem ale bible, která není pro všechny. Ve mně zanechala něco, co už nic nevymaže. A podle mě jen tak ani nic nepredci.
Zamilovala jsem si autorův jazyk, jeho podání, To že občas není spatnej nikdo a občas oba, zamilovala jsem si Jeho i Jí, povrchně jsem si zamilovala obálku a v neposlední řadě i celý zpracování knihy.
Ty úryvky, Ty na jednu stranu necelistvy a nepochopitelný, Ty ve mně zanechaly nejvíc.
Přečtěte si to. Neumím popsat jak moc je důležitý abyste si to přečetli. A pochopili.
Líbila se mi. Obsah i forma, příběh i to, co s příběhem až tak nesouviselo. Místy jsem se smála a o kousek dál mi tekly slzy. Za mě bezva.
Já jsem si ji užila. Dost. Užila jsem si autorův pozorovací talent, nápaditá přirovnání, bavily mě úvahy na různá témata - dospělost, vztah, Boží blízkost... Trnula jsem u hádek, kdy z venku bylo tak jasně vidět, jak jeden druhého vůbec, ale vůbec nevnímá, a každý si jede to svoje (a vím, že když já se hádám, chovám se úplně stejně). Nevím, co ve mně z knihy zůstane... snad atmosféra, snad příběh o lásce a vztahu Janových prarodičů (ten mě fakt dojal). Jo, líbilo.
Nejpřeceňovanější kniha tohoto podzimu? Na začátku to vypadalo opravdu dobře, těšila jsem se na hlubokou sondu do jednoho vztahu, ale vztah byl vykreslen neuvěřitelně povrchně a útržkovitě. Většina prostoru byla věnována samotnému autorovi v nekonečno formách a podobách. Což o to, on je ten narcismus přiznaný a záměrný. Ale na mě je příliš zjevný i z často až příliš násilných slovních spojení a obrazů. Něco se mi líbilo moc, něco naopak vůbec. Trochu mi to připomínalo Mapu Anny, trochu Kunderu, trochu nepovedený experiment, jehož smysl se ztratil v průběhu. Baví mě na tom to, ze je to pořad román, a tak čtenář vlastně nikdy neví, co je pravda, co je autorova pravda a co je úplná fikce. A tak to má být. Má to potenciál, ale mohlo v tom být mnohem víc
Hodně čtenářů tady obdivuje odvahu autora přijít s něčím tak osobním.
Nevím. Já si připadala jak na exhibicionistickém divadle; a sledovala hru autora, jehož ego se nebeských výšin dotýká. A který tak trochu hřeší na svůj talent.
Já své ego držím při zemi a proto zřejmě došlo k naprostému neporozumění.
Jsem, díky všem bohům, někde jinde.
Geniální literární počin, který vypovídá o lásce, literatuře i narcismu víc, než může být čtenáři příjemné. Za mě ještě silnější než Dějiny světla.
Ahoj Janku, probudil jsi ve mně emoce, a to se dlouho žádnýmu autorovi nepovedlo. Seš upřímnej narcis a to oceňuju. Napsals to sofistikovaně, ale zároveň šlapeš po citech jak po zelí. Myslím, že seš z těch lidí, který si čtou reakce na svoje knížky. Působíš tak na mě. Tímhle románem sis vybral literaturu, ale myslím, že literatura je tvůj život, takže jsi o tolik nepřišel. Buď dál mentor, jde ti to dobře.
PS: Bylo mi to líto, ale vím, že tobě víc.
Ach Bože... takhle to dopadá, když se "zápisky z deníčku" dostanou na povrch.
(asi díky tomu, že autor pracuje v nakladatelství nebo nechápu..)
Jak byla Dějiny světla skvělá a o něčem, tak tohle je přesně naopak, úplně o ničem (kluk potká holku, zamilujou se a pak se rozejdou))). Ach jo, podruhý..
veľmi intímna koláž prežitých udalostí, pocitov, spomienok, úvah, útržkov dní a miest..
krásna, poetická..za mňa jednoznačne áno!
Tak jsem to//ho dočetla. A je to zklamání. Zpočátku to funguje, ale postupně se to autorovi rozpadne pod rukama. Vliv Knausgårda nebo Cortázara nelze upřít, dohromady to však nefunguje. A tak víc než román to připomíná spíše pokus o esej. Pokus, který tak úplně nevyšel, neb ke konci už ukrutně nudí.
Štítky knihy
láska česká literatura rozhlasové zpracování milostné vztahy Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2019 |  Možnosti milostného románu |
| 2013 |  Dějiny světla |
| 2009 | Hra pro čtyři ruce |
| 2021 | Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě |
| 2022 | Liliputin: Povídky z války |
Kniha Možnosti milostného románu je v
| Právě čtených | 25x |
| Přečtených | 1 034x |
| Čtenářské výzvě | 195x |
| Doporučených | 51x |
| Knihotéce | 236x |
| Chystám se číst | 395x |
| Chci si koupit | 79x |
| dalších seznamech | 4x |
Podle různých recenzí a hodnocení jsem čekala skvělý zážitek ze čtení, ale bohužel žádný “wau” se nekonalo. Analýza vztahu Jana a Niny byla opravdu podrobná, na můj vkus až moc a z pohledu chlapa to bylo pro mě až překvapující. Místy na mě působila knížka až moc “filozoficky”. Na druhou stranu je v knížce dost tipů na další knihy a stejně tak tipů na skladby.