Přidat komentář
Vaculíkovi jsem se dlouho nevím proč vyhýbal, až teď jsem zkusil tohle a byl jsem příjemně překvapen. Bavila mě jeho práce s jazykem i vypravěčská poťouchlost, ale konec knihy jsem úplně nepobral, což je jeden z důvodů, proč nedávám maximální hodnocení.
Celá knížka skvělá, ale přiznám se, poslední dvě stránky jsem nepobral. Kdo byl v místnosti? Co bylo v sudu? A jak to celé ovlivňuje hlavní myšlenku knížky?
Na otázku co že tím chtěl pan Vaculík říct, mám jednoduchou odpověď: pouze to, co napsal :)
Abych měla říci pravdu - moje představy o autorově tvorbě byly zcela odlišné před a po přečtení této alegorie. Když jsem si přečetla pár Vaculíkových fejetonů, hrozně se mi autorův styl psaní a jazyková stránka zalíbily. Ukázky, které jsme četli ve škole z Českého snáře a Sekyry, byly velice vábivé. Říkala jsem si: Ano, dám tomu šanci. Půjčila jsem si od něj právě tyto knihy včetně Morčat a Jak se dělá chlapec. Byla jsem šokovaná, že jsem se ani do jedné nedokázala takříkajíc "zažrat". Ani jedna kniha mě nezaujala. Pokoušela jsem se nadějně alespoň přečíst román Morčata.
Co bych řekla ke knize? Příliš jednoduchá, než aby to byla pravda. Ze začátku se mi kniha četla špatně. Později jsem si na výrazy zvykla a ke konci knihy mi to už ani nepřipadalo nepřirozené. Příběh jsem pochopila ihned. Budu ale muset být příšerně a až nevkusně kritická, co se týká stavby děje. Neustálé odbočování od děje, prolínání myšlenek, odskakování od tématu, řešení nepodstatných a absurdních věcí, které končily obvykle v rodině hádkou, vyloženě týrání morčat, provokativní postoj ke všemu, co se v díle jen objevilo... Zkrátka jsem si tu knihu nemohla užít. Nebavila mě tím, co vyjadřovala. Nechápu, o co se autor snažil nebo co se nám knihou vlastně snažil říct, ale ještě nikdy jsem nic podobného nečetla. Kniha mi nedala nic. Neříkám, že to byla ztráta času, ale opravdu jsem tímto příběhem zklamaná. Fejetony super, tohle příšerné. Myslím, že tohle bylo takové prolínání všehovšudy se vším. Možná je to jenom můj pocit, ale některé myšlenky byly opravdu zbytečné. Jediná věc, kterou jsem si odsud odnesla bylo to, jak vypadaly tenkrát v době kapitalismu jezdící výtahy. Omlouvám se za kritiku -
Těžko říct, co tím vším chtěl přesně - v tomto případě prozaik a ne básník - říct.., když je to teda ta alegorie... Je však jasné, že je to takový nějaký pamflet proti komunistickému režimu...Jeden úryvek z knihy se mi ale v celku dost líbil (JE TREFNÝ A VTIPNÝ), tak ho sem přepíšu s dovolením: "...Za čtrnáct dní mi článek o morčeti přišel z ministerstva školství zpátky. V průvodním dopise mi ti poserové psali, že ho nemohou do čítanky zařadit, protože je dlouhý. To znám, tak se vymlouvají všecky redakce, když se jim nechce otisknout pravda, která je zřejmá i devítiletému děcku. Dlouhý, dlouhý! Nejdřív jsem chtěl na to ministerstvo jít, pak jsem si řekl, že postačí napsat jim, a potom jsem se rozhodl úplně se na ně vykašlat. Nač se zahazovat? Ostatně, oč jde? Proč kamsi psát a proč psát články o morčeti, které je v pořádku? Když se na ně jen podívám, hned vidím, co je hlavní. Kdo si neumí v životě najít vyrovnání, užere se marnou ctižádostí, pošetilou řevnivostí a nízkou závistí. Normální člověk nikam nepíše. Buď má všecko v pořádku, v bance i v blance, nebo nemá, ale pokud to má v pořádku aspoň v hlavě, tak zas ví, že mu to nikdo jiný do pořádku nedá. Jen se na jeho bídě může pár lidí přiživovat, než ho definitivně nechají tak. Nač tedy psát. Lepší je spát. Psaní je vždycky jaksi projev bezmoci nebo plod pocuchaných nervů, prozrazuje komplexy nebo špatné svědomí. Čím větší literatura, tím větší hysterie, všimněte si. Tichý Don: je to špatné svědomí za zabité, nebo komplex méněcennosti za málo zabitých v tak příznivé sezoně? Psaní je zdravé, jen když je to libůstka, zábava pro autora i čtenáře nebo způsob obživy. Já, například, se bavím a uhýbám počtům..."
Nesmírně pravdivá kniha, jež přesně popisuje chování jedince, který je v určitém prostředí utlačován a potřebuje si své útrapy kompenzovat na ještě slabších jedincích.
Mé nejoblíbenější zvíře? Hlodavec jakéhokoli druhu..hrůza...při čtení jsem trpěla a přetrpěla, jen kvůli tomu, abych si odškrtla knihu z povinné literatury..sice byla kniha propracovaná a mnoho věcí bylo "mezi řádky" ale ty morčata...ještě teď mám z toho trauma..a to se mi název tak líbil..
Štítky knihy
česká literatura sarkasmus české romány
Autorovy další knížky
| 1990 |  Český snář |
| 1968 | Sekyra |
| 2004 | Morčata |
| 1995 | Jak se dělá chlapec |
| 1990 | Jaro je tady |
Kniha Morčata je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 263x |
| Čtenářské výzvě | 10x |
| Doporučených | 5x |
| Knihotéce | 75x |
| Chystám se číst | 51x |
| Chci si koupit | 5x |
Morčata vypadají ze začátku neškodně a vtipně, jakoby vylezla od Ivana Krause. Zdánlivě realistická morčata prolínají se surealistickou bankou, až postupem času převládá druhá linie příběhu, ta temnější, kafkovská. Je to úplně jiný Vaculík než v dalších knihách.