Mengeleho dievča – Skutočný príbeh Slovenky, ktorá prežila štyri koncentračné tábory
Veronika Homolová Tóthová , Viola Stern Fischerová
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/311508/bmid_mengeleho-dievca-skutocny-pribeh-sl-ldI-311508.jpg
5
2572
2572
„Každý večer, keď myslím na svojich drahých, ktorí už nežijú, si hovorím: Ako si to mohla prežiť? Sama neviem. Bolo to naozaj iba o šťastí a náhode.“ To sú slová Violy Fischerovej, ženy, ktorá prežila Mengeleho pokusy, štyri koncentračné tábory a nakoniec nacistom utiekla. Tá hrozná doba stvorila množstvo príbehov. Príbehov o odvahe, statočnosti, láskavosti a obetovaní sa, ale aj o zlobe, podlosti a obludnom ponižovaní iných ľudských bytostí. Príbeh Violy Fischerovej je však výnimočný. Ona totiž okrem toho, že prežila peklo táborov smrti a našla v sebe silu na riskantný útek, dokázala ešte niečo. Vďaka nej chytili brutálnu dozorkyňu z Birkenau. Po vojne sa náhodou stretla so svojou veľkou láskou. Mužom, o ktorom roky nevedela, či ešte žije. Ale nakoniec sa vydala za niekoho iného. Rytiera. Skutočného novodobého rytiera, ktorý získal toto vyznamenanie od francúzskeho prezidenta za statočnosť v boji na strane Spojencov. Viola Fischerová po rokoch zverila svoje spomienky reportérke Veronike Homolovej Tóthovej. Táto kniha zaznamenáva jej osud i osudy iných ľudí, ktoré by nemali upadnúť do zabudnutia.... celý text
Literatura světová Pro ženy
Vydáno: 2016 , Ikar (SK)Originální název:
A Texas-Sized Secret / One Night wit the Texan , 2016
více info...
Přidat komentář
Krásně napsaná kniha o hrůze a utrpení lidí. Velmi silný příběh, na který musím pořád myslet.
Co by měl člověk k takové knize vlastně napsat? Vzpomínám na slova Jana Wericha: Aby ten středověk byl pořád ve středu tak musí stále dopředu....Doufám, věřím ze bude jen lépe..
Bože, prosím, už nikdy. Nikdy ať se toto neopakuje.
Lidi, prosím, už nikdy.
Tolik bolesti. Tolik slz.
Po čtení jsem se chodila dívat na svou spící dceru...
Naše "problémy" jsou nic. Jedno velké NIC.
Velmi silný příběh židovské dívky v době druhé světové války. V knize je velice pěkně obsažena doba války, ale hlavně celý životní příběh. Snad každého čtenáře musí oslovit jak prožívala tato dívka své období před válkou, jaké hrůzy si musela vytrpět a sledovat v průběhu války a nakonec i velmi těžké období po válce. Za mne mohu jen doporučit.
Kniha Mengeleho děvče je vyprávěním přeživší Violky, které bylo pouhých 22 let, když byla odvedena s maminkou a tatínkem do koncentračního tábora. Předtím se ale dozvídáme spoustu věcí z jejího dětství a dospívání, první láska. O jejích rodičích, bratrech, rodině i kamarádech. Knihu určitě doporučuji k přečtení i mužům, jen si nejsem jistá, jestli je bude bavit první polovina, kde se odehrává právě první láska. Hrůzy druhé světové války je třeba znát. Važme si přeživších a jejich slov, vyprávění. Klobouk dolů před všemi, kteří toto museli zažít.
Možná budu znít jako cynik nebo skeptik, což rozhodně nechci. Kniha mě zasáhla, místy znechutila, místy rozbrečela a velmi se mi líbil konec, který řešil často opomíjené dilema po návratu a celkovou socializaci po hrůzách, které člověk zažil. Nicméně (a bylo to jistě i způsobem vychování a také traumatem), o hlavní postavě nám tato kniha moc neřekne, vše si musíme tak nějak domýšlet mezi řádky a mnoho stran se věnuje romanci (která na druhou stranu dobře slouží jako protiklad v době, kde jen pár kilometrů za hranicemi je situace zcela odlišná). Přišlo mi, že víc než na odvyprávění příběhu se autorka soustředila na to co nejvíce zasáhnout naše city, což mi místy připadlo zbytečné a pro moji nevoli vůči červené knihovně i kontraproduktivní. Nicméně kniha je to velmi zajímavá a čtivá a jsem ráda, že ji mám ve své knihovně.
Jednoznačně skvělá kniha!
Kniha obsahovala to, co by kniha obsahovat měla!
Neumím si představit hrůzy, které paní Viola zažila, ale děkuji jí, že byla natolik silná, aby ještě po tom všem o tom dokázala takto mluvit!
Byl to velmi silný příběh doplněný fotografiemi! V Osvětimi jsem byla, a tak jsem místa poznala a měla husí kůži. Ano, i si u této knihy pobrečíte!
Konec knihy mě velmi překvapil!
Rozhodně doporučuji přečíst. A pokud můj koment paní Viola čte - děkuji vám a obdivuji vás!!!!!
Tato kniha mě úplně rozsekala. To je tak silný příběh. Měla by to být povinná četba pro dospělé. Rozhodně nedoporučuji číst tuto knihu na veřejnosti, myslím, že si cestující ve vlaku mysleli, že jsem se dozvěděl nějakou hroznou zprávu, jak moc jsem brečel.
Děkuji paní Violce, ze tu hrůzu přežila a že její vyprávění není hrubé. Je plné krásné češtiny a stále víry, že bude líp. Kniha me pohltila a celý příběh se mi (i přes ty hrůzy ) moc líbil.
Dávám nejvyšší možné hodnocení a kdyby to šlo, dám i víc. Příběh mne velmi zasáhl. Cítím se ale strašně smutně, že tu tak chválím knihu - příběh, který je tak příšerný, smutný, a pravdivý!
Co se týče struktury knihy, nemám co vytknout. Už i název nabádá k tomu, že se bude jednat o téma druhé světové války, je tam ale popsán celý život hrdinky - před i po válce. Je popsán akorát, žádná omáčka, podstatná, zajímavá fakta pěkně postupně popsány.
Obsahově nemám slov. Velmi silné. Plakala jsem, lapala po dechu, přecházelo mnou mrazení.
Stojí za přečtení, doporučuji všem. Musíte ale počítat s tím, že příběh je opravdu "strašný"!
Silny a surovy pribeh z ktoreho budete mat zimomriavky, no napisany prijemnym stylom.
Co k této knížce dodat aby to už nebylo jen opakování již napsaného. Co se týče technické stránky, tak kniha se mi četla velice dobře, je čtivě a hezky napsaná. Kdybych si nemusela dávat pauzy mezi některými kapitolami, abych jejich obsah vydýchala, tak bych napsala, že jsem ji přečetla jedním dechem. Přítomnost několika fotek (zejména těch rodinných) příšernosti obsahu dodává ještě pověstnou "třešničku na dortu". I když v tomto případě to přirovnání dost drhne, uznávám.
Co se týče příběhu Violy a lidí, se kterými se v knize potkává, tak opravdu není co dodat. Líbilo se mi, že kniha nemapuje jen život v koncentrácích, ale i před (hlavně před) a po. Dává to příběhu velikou hloubku, protože Violu poznáte i jako mladou bezstarostnou dívku s jejími sny, plány a představami o životě. Stejně jako ostatní členy její rodiny. Hrůza jejího osudu se na vás plíží pomalu, postupně. O to je strašnější a děsivější. Chování Violčiných spoluobčanů ještě před tím, než Maďarsko zasáhly důsledky války, je to, co mě na té knížce děsilo nejvíc. Vlastně ne - nejvíc mě šokovalo jejich chování k navrátivším se. Je pro mě nepochopitelné, že se našli lidé, kteří byli schopni na ně ječet, že se neměli vracet a sedět dál na jejich majetku, který jim za války sebrali. Že koncentráky byly esencí hrůzy vím. To mě nepřekvapilo. Od Němce v té době prostě člověk čekal kopanec, takže ho nepřekvapil. Ale od sousedky, kamarádky, Slováka, Maďara, jiného Žida - od nich to muselo bolet mnohem víc. Však o tom Viola píše. No, knihu samozřejmě doporučuji.
Jinak jsem u profilu Violy našla odkaz na stránku, kde je možné přečíst si o paní Viole. Vložím sem odkaz i malý citát, který ukazuje, že když se zbavili toho hnusného hnědého teroru, tak na ně nastoupil ten rudý:
"V jeden februárový deň som sa vrátila z práce a našla som dom plný príslušníkov ŠtB. Manželovi zhabali dom a predvolali nás na Miestny národný výbor v Lučenci, kde s nami zaobchádzali gestapáckym spôsobom."
http://edah.sk/family/viola-rozalia-fischerova/96/
Já nemám slov. Ještě nikdy jsem nečetla tak emociálně silnou knihu. Je nemožné jak vás tato kniha dokáže zasáhnout. V knize se poznáte celý život Violky a já jí obdivuji,že byla tak statečná a rozhodla se svůj příběh říct světu. Ze začátku to bylo ještě dobré, poznali jsem její život, její první lásku, její touhy. Ale čím dál jste četli tím to bylo horší. Nebudu tady vypisovat moje názory na tu dobu, protože to bych se snad nikdy nedopsala. Jednoduše jsem z toho znechucené, jsem znechucená tím, jak lidé dokázali být tak bezohlední a zlý. Celou dobu co jsem knihu četla, tak jsem měla slzy v očích.
Tahle knížka má tak silný děj.. Tohle je kniha na kterou jen tak nezapomenu. Tolik bolesti, smutku, ztráty a beznaděje.. Ještě když tohle píšu tak mám slzy v očích..
Mengeleho děvče začíná příběhem bezstarostné, náctileté a dost naivní Violy, avšak nemůžete se tím nechat zmást. Čekal jsem ve strachu prvních 100 stran, co přijde a věděl jsem, že to nebude pěkný. V několika knihách jsem se s Mengelem potkal jen okrajově. Trvalo to 200 stran a je to tady. Setkáte se prostřednictvím Violy tváří v tvář tomu šílenci, těm nechutnostem a zvěrstvem, které prováděl nejen jí, ale i dalším. Konec mě zase absolutně rošvihal a teď od koncentráků potřebuju chvíli pauzu
Naprosto dechberoucí vyprávění. Moc za něj děkuji. MOC. Je až neskutečné, co člověk dokáže za svůj jeden život zažít, prožít a hlavně přežít. Určitě doporučuji dalším k přečtení. Za mne nejlepší kniha na toto "otřesné" téma.
Úžasně čtivá, dechberoucí kniha. Za sebe jí zatím řadím k tomu nejlepšímu co bylo na toto téma napsáno.
Ještě nedočteno, mám jen puzení tady sdělit, že mi ještě nikdy nebylo fyzicky špatně při čtení knihy. Některé pasáže jsem četla letmo a odvracela zrak, případně jsem pro slzy neviděla. Nevím, jestli seberu sílu a dočtu. Nemohla jsem spát a i dneska se cítím pod psa... Jako matka mám opravdu problém... Nebudu srab, dočtu to, ale je to velká zkouška. Všichni, kteří to peklo přežili, mají můj hluboký obdiv, že byli schopni dál žít...
Kéž by šlo zavřít oči a říkat si, že ten kdo psal knížku má neskutečnou fantazii. Že tohle přece nemohl udělat člověk člověku. Známá se mě ptala, proč takovýhle knihy čteš? A já se jí ptala - proč ty je nečteš? Když se nebudou číst, těch pár co ještě žijí a přežily ty hrůzy přestanou vyprávět, tak se zapomene. Zapomene a i si někdo dovolí říci, že se to nestalo. Po přečtení knihy jsem chtěla jít a mít možnost Violku obejmout.... V knize je popsána část života ženy, která přežila a přemýšlím, co se stalo s dalšími ženami z táborů... A co prožívala Violka, co v knize nebylo, co viděla... A nepopsala....
Nikdy bych neřekla, že hrůzy z koncenráků půjdou popsat mile a čtivě. Na jednu stranu knihu chcete odložit, protože ufff. Na druhou stranu ji odložit nechcete, protože je to tak mile napsané. A vlastně víte, že Viola zvládne utéct, takže se těšíte na ten konec. Jediné, co bych knize vytkla je vlastně ten název. Viola (naštěstí) řádění Mengeleho nepocítila tolik, jako stovky jiných.
Nezdá sa adekvátne niečo kritizovať z úcty k autorke a jej desivým zážitkom. A keďže nevieme, čo je práca jej a čo novinárky, aj ohľadom spracovania treba voliť slová veľmi opatrne. Aj tak sa však o to pokúsim...
Kniha má dobrú gradáciu až k najtvrdšiemu jadru – k útrapám Osvienčimu. Z Osvienčimu však už len rýchlo preletí k chabo popísanému a trochu priveľmi idylickému šťastnému koncu. Viem - ak mala raz Viola šťastie, zostala aj po nechutných gynekologických pokusoch plodná, a našla si dobrého muža, tak aké výčitky šťastnému koncu, že? Skrátka to tak bolo a basta! Preto musím zdôrazniť, že podivne skratkovitý záver knihy nevyčítam z hľadiska udalosti, ale spracovania. Až do pobytu v Osvienčime boli totiž Violine pohnútky, myšlienky a pocity spracované veľmi podrobne. Chápali sme ju a súcitili s ňou. A potom sa zrazu toto pevné spojenie s jej osobnosťou končí a už len kde-tu sa objaví záblesk nejakého, prevažne pozitívneho pocitu. Chýba mi tá komplexnosť a podrobnosť prvej polovice knihy. Chýba mi jej vyrovnávanie sa s prežitým. Chýba mi – a veľmi! – jej snaha zistiť, čo sa stalo s jej otcom. Chýba mi vykreslenie toho, ako sa zaraďuje do normálneho života – nie po stránke udalostí, ale po stránke emocionálnej.