Memento
Radek John
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/136721/bmid_memento-F9p-136721.jpg
4
3671
444
Příběh narkomana podle skutečné události. Kniha začíná hned zpočátku poměrně tragicky. Michal Otava se ocitá ne pokraji smrti. Tentokrát má štěstí,najde ho kolemjdoucí muž a zavolá sanitku. Touto úvodní pasáží se vlastně jen roztáčí bludný kruh drogové závislosti. Začíná vzpomínat, a tak se dovzíme něco o jeho minulosti.
Přidat komentář
Musím se z toho dostat! To zvládnu!... *pích do žíly*... ale tohle byla už poslední, už začínám abstinovat... *další dávka*.
Kniha se mi četla super a ani až tak moc jsem se neztrácel mezi minulostí a přítomností, jen jsem nepochytil, kdy se děj spojil. Jinak souhlasím, že tuto knihu by si měl přečíst každý. "Rakovina vůle" očividně změní každého a chtělo by to, aby si toto všichni přečetli, než si ten nádor začnou pěstovat.
Prvních pár stránek této knihy bylo pro mě utrpením, vadily mi na nich krátké věty, které se mi hůře četly, ale samozřejmě chápu, že autor chtěl děj zdramatizovat. Avšak překonala jsem se a četla jsem dál, až jsem se nechala knížkou zcela pohltit. I retrospektivu jsem překousla. Nakonec z toho všeho vzešla moc pěkná kniha, která rozhodně stojí za přečtení !
Memento je přesně tou z knih, které máte sto chutí opravdu pořádnou silou hodit na zeď. A je to tak jenom dobře! Pokud vám nechybí trocha empatie, u příběhu se skoro až vztekáte, nic nechápete, cítíte jen bezmoc. John geniálně vystihnul atmosféru prostředí kolem narkomanů. Nebo se minimálně dokázal trefit do názoru čtenářské obce. Chtě nechtě musím souhlasit s jedním z příspěvků, že by tato kniha mezi povinnou či doporučenou četbu na středních školách měla být zařazena. Takovýto náhled by jistě dokázal přesvědčit alespoň zlomek lidí, že nic z toho opravdu za to nestojí...
Souhlasím, že tato kniha by měla být jako povinná četba a proto jsem byla děsně ráda, že jsem ji v povinné četbě měla:) Tuto knihu by si měl přečíst každý dospívající jedinec! Sice někoho může lákat tato zkušenost, ale myslím si, že konec ho přiměje k jinému závěru. Narozdíl od např. knihy My děti ze stanice Zoo tato kniha končí tak, jak by měla skončit, aby člověka donutila k správnému pohledu na věc. Zcela doporučuju.
Určitě tuto knihu mohu všem doporučit! Názorné ukázky toho, co jsou lidé všechno ochotni pro drogu udělat a jak mohou drogy člověka zničit ... :-(
Knihu jsem četla již v době, kdy vyšla. Tehdy naprosto nebyla k sehnání, svou tématikou byla v naší literární produkci opravdu zjevením. Tehdy mě děj skutečně zasáhl.
Právě jsem tuto knihu dočetla, během dvou dní a to jen proto, že jsem musela do práce =)
Příběh mě naprosto pohltil právě kvůli tomu, že jsem se s Míšou dokázala ve spoustě věcech ztotožnit. (přísný otec, "kamarádi" a spousta hulení. Je to taky droga, jako vše, bez čeho člověk nedokáže normálně. tj. s klidnou hlavou žít. Denně čekat jen na to, až se zavřu, zapomenu na všechny "problémy" a budu si užívat tu lehkost. Člověk si ani neuvědomí, že strávil léto, zavřený v pokoji) Donutilo mě to tedy přemýšlet nad tím, v čem je tedy mezi námi rozdíl?? Kde nastal ten zlom?? Proč já jsem šťastná, že venku svítí sluníčko a už si na ty dny strávené sezením v pokoji s jointem v ruce ani nevzpomenu?? Myslím, že je to tím, že většina lidí neumějí žít. Neví za čím jít, z čeho se radovat. Neumějí to předat svým dětem. A pak se objeví přesně tohle - zážitky zadarmo. A i za cenu toho, že to člověka zničí, nemá se pak k čemu vracet, protože do té doby vlastně nežil. Zakazovat někomu "radost" z drogy, ale nenabídnout jinou radost?? On byl ještě dítě, chtěli ho chránit a chtěli mu brát to jediné, na co se vzmohl a nic víc. Jen mu to vzít. Myslím, že za tím stojí ta výchova - vojna a výprask. Žádná podpora a motivace. Zamindrákované děti, kteří už dětmi být nechtějí, ale přitom vůbec neví jak žít. Myslím, že to je ten rozdíl. Když člověk pozná to hezké, to z nás dělá lidi. Špatné zážitky jsou k ničemu. V mém životě to přišlo více méně náhodou a dá se mluvit o velikém štěstí, změna prostředí, nečekané radosti, cíle a touhy. Kdyby každého z nás zavřeli mezi 4ři stěny, zbláznili bychom se. On se zavřel sám do sebe. Myslím, že se tak cítíl každý z nás, každý si prožil deprese.
Člověk by si měl ze všeho vzít nějaké ponaučení. Přemýšlela jsem nad tím důkladně a snažila se rozebrat každý detail a hledat ty chyby. Myslím, že to ale není tak o samotné droze, jako o člověku, o jeho životě, z toho bychom se měli poučit. Nelze říct - zkusíš to a umřeš. Jde o podněty k životu. Mám super práci. Mám cíle, nebudu dávat peníze na drogu, když si vydělám na dovču, foťák, noťas, auto a budu šťastnější než si na něčem fičet. Ale to jsou věci, na které se příjde až časem. S drogou začínají lidé většinou nespokojení, nešťastní. Přece, když je mi dobře, nemá zapotřebí hledat náhražku, takže pro mě je závěrem chyba především ve výchově. Nejde o to vychovávat děti poslušné, ale především šťastné !! Naučit je se radovat, cítít, chtít =)
Kniha se mi líbila. Ikdyž líbila je u tohohle díla trochu nemístné. Prostě mě to donutilo se nad tímhle víc zamyslet. Nikdy jsem knihu s takového prostředí nečetla. Ale tuhle jsem přečetla jedním dechcem.
Docela mne překvapilo, jak se všude píše že po čase se stává droga jediným smyslem pro život. Nevím, možná je to u někoho pravda, ale já sama sem byla na drogách, konkrétně na kokainu, závislá. V 16 sem potkala Rosťu, klasika, on "bouřlivák" který ujížděl na všem, já doposud slušné děvče. Zamilovali sme se do sebe, začali spolu chodit, utekli sme z domova, bydleli v opuštěném bytu v schátralém domě a začli fetovat. I přes to že sme na tom byli oba závislí, hlavním smyslem toho života byl pro oba, ten druhý. Oba sme se po sléze dokázali vzdát drog, jít do léčebny a závislost v sobě potlačit. Ale ani jeden sme se nedokázali vzdát toho druhého. Proto si myslím, že i pro drogově závislého člověka, je přeci jenom jiný, silnější, smysl života než droga. Ale samozřejmě závisí na konkrétní situaci.
S porovnáním ,,My děti te stanice ZOO'' se Memento nedá srovnat.Děti jsou rozhodně lepší.U Mementa jsem se i nudila a občas jsem se ani nebyla schopna zorientovat.Avšak přiznávám, že mě kniha ''přemluvila'' nikdy neukusit toto peklo..I když bych to samozřejmě nikdy neudělala, takhle si ničit život...
Nemá smysl porovnávat tuto knihu s "My děti ze stanice ZOO", je to trochu jiný šálek čaje.
Kniha má skvělý příběh, který mi opět do hlavy vtisknul, že nikdy drogu neokusím. Bylo mi špatně při čtení některých pasáží, bylo mi do breku a měla jsem z této knihy divný pocit, neustále se mi vtírala do myšlenek!
Kniha, která se dobře čte, tedy alespoň začátek. Pak neustále vrácení se k tomu jak získat dávku atp už bylo zbytečné nastavování kaše. Další knihu o drogách si už nepřečtu, měl jsem toho divný pocit.
Nejdřív jsem si nemohla zvyknout na styl psaní Radka Johna, ale po pár stránkách jsem byla plně vtáhnuta do děje.
Četla jsem tuto knihu po My děti ze stanice Zoo, takže mne možná proto ani tak moc neohromila, protože do předchozí knihy jsem se dokázala lépe vžít.
Kniha má odrazovat od braní drog, mě se zdál však pravý opak. Od "Dětí se stanice ZOO" se mi líbilo, že to bylo o českých drogově závislých lidí, tedy o prvních vařičích pervitinu a hlavně to, že se tenhle příběh odehrává i v současnosti. Dočetla jsem se totiž, že Radkovi Johnovi píší i teď narkomani, kteří prožívají úplně stejný příběh.
Skvělá kniha, ovšem pro mě trošku pohádka. Milion malých střípků mám prostě raději.
Štítky knihy
drogy závislost, narkomanie zfilmováno psychiatrické léčebny dospívání rozhlasové zpracování feťáci, narkomani krádeže a loupeže
Autorovy další knížky
| 2008 |  Memento |
| 1990 |  Džínový svět |
| 1990 | Jak jsem viděl Ameriku |
| 1995 | Drogy! |
| 1984 | Začátek letopočtu |
Kniha měla ve své době velký ohlas, protože se o problematice drog nepsalo. A ona existovala, byly to tehdy stovky lidí, první s tím přišel jediný časopis pro mládež - Mladý Svět, takže šla kniha na odbyt.
Překvapuje mě, že když vyšla znovu, tedy v roce 2008, tedy po 21 letech, tak že po ní šáhlo dost nových čtenářů.