Marťanská kronika

15.05.2019

Poslouchala jsem jako audioknihu namluvenou V.Brodským. Velice zajímavá, líbila se mi.

05.05.2019

Trochu zastaralá antologie, která chronologicky vypravuje dějiny kolonizace Marsu. Naše znalosti i všeobecné povědomí o vesmíru se rozšířily natolik, že některé povídky jsou až příliš dětinské. Reflexe americké kolonizace je zde nesporná. To jsou ty méně zajímavé věci. Co mě bavilo, tak to byly speciální schopnosti Marťanů, s kterými se Ray docela vyhrál. Nicméně mi přijde tento koncept knížky překonaný.

Edgarův John Carter z Marsu mě bavil víc, protože se konzistentně držel dobrodružného žánru a nezajímaly ho technické detaily. Šlo o pohádkový příběh, který také reflektoval indiánskou genocidu a byl vědecky „nepřesný“.

Proto pro mě Andyho Marťan je v dnešní době prozatím nejlepší knížka o Marsu. I když v tomto případě šlo o bohapustou zábavu, míra technické nepřesnosti byla snesitelná.

I tak si myslím, že knížka stojí za povšimnutí. Je napsaná čtivě a otevírá zajímavé koncepty. :)

21.04.2019

Ke knížce jsem se dostala díky tomu, že kdysi, někdy na základní škole, jsme měli v čítance ukázku z povídky ,,Přijdou vlahé deště". V té čítance nebyla ta povídka celá a já chtěla vědět jak to skončí. Bylo to vlastně mé první setkání s R.B. Tak jsem si knihu půjčila v městské knihovně a když jsem měla možnost, tak jsem si jí koupila. Nelituji, myslím, že Marťanská kronika je to nejlepší co Bradbury napsal.

11.04.2019

Neuvěřitelná vize co by, kdyby... Nádherné vykreslení toho, jak si v padesátých letech 20. století lidé mohli představovat cestování do vesmíru a život na Marsu. A náhled toho, co nás třeba jednou čeká, když se nevzpamatujeme.
Vypíchnout musím Usher II a Přijdou vlahé deště. První z důvodu celkového nápadu na zbudování domu Usherů na Marsu. Druhou proto, že samoudržovací a zároveň samodestruktní dům mě prostě dostal.
Celkově hodnotím plným počtem, i když nejsem fanouškem sci-fi. Tohle je spíš apokalyptická vize toho, jak bychom mohli jednou dopadnout, jestliže se budeme chovat stále stejně, jako se chováme. Kniha sice vyšla poprvé v roce 1950 a uplynulo tudíž už skoro sedmdesát let, ale jediné, co se změnilo, jsou technologie. Jako druh jsme jen čím dál více zdegenerovaní idioti. Ano, i já.

05.04.2019

půjčil mi ji kamarád, který ji četl v dětství a prý se bál toho domu,sama bych se do ní asi nedala,ale zvědavost zvítězila, nelituji

29.03.2019

Prvních pár stran jsem si říkal, že je na této sci-fi hodně znát její věk. A pak mi došlo, že to není sci-fi. Jedná se o kritiku lidské společnosti (i když v doslovu vydání z roku 1963 je uvedeno, že pouze západní společnosti). Nejsmutnější na tom je, že za těch více než 60 let od vzniku se situace moc nezlepšila. Spíše naopak.

23.03.2019

U této knihy jsem se výborně bavil. Některé povídky byly vysloveně humorné, na druhé straně další nutily k zamyšlení. Tak, jak se dobrý kuchař pozná podle toho, jak umí polévky a hotová jídla, dobrý spisovatel se pozná podle toho, jak umí povídky. Bradbury je v tomto směru jeden z nejlepších.

17.02.2019

Mám rád sci-fi, ale některé povídky mne neoslovily. Kovbojové na Marsu.. Tak mi to přišlo.

14.02.2019

člověk si často říká jak je možné že "tenkrát" věděl autor o tom co bude lidi v budoucnu "žrát" . neskutečně aktuální i v tomto století. pro mě to byla kniha která v období mé adolescence znamenala pro mé myšlení mnoho. Velmi poutavé příběhy nutící čtenáře neustále přemýšlet "co kdyby".... vřele doporučuji!!!!

01.02.2019

Přečteno jedním dechem. Některé obrazy a příběhy jsou velice silné. Dokonce tak silné, že když jsem četla jednu z kapitol, přesně jsem si vzpomněla, že jsme ji měli na základce v čítance, což už je třicet let. Dodnes jsem si ji pamatovala, jen jsem už nevěděla od koho byla a z které knížky. Tak teď už to vím (nějak jsem si vždycky myslela, že to musel napsat Rus; že nám v osmdesátkách dali do čítanek Američana, je zpětně překvapující) . Bradbury přesně vystihl podstatu lidských společenství a snažil se vypořádat s několika americkými traumaty (hlavně devastace původního obyvatelstva, země a otroctví). A mnohem více. Rozhodně stojí za přečtení a můžu jenom doporučit.

14.01.2019

Docela překvapení. Je na knize znát, že je starší, ale vůbec to nepřekáží. Nesmíte čekat silné sci-fi, je to spíše o pocitech a celé je to psané spíše pohádkovou formou. I přesto se mi kniha moc líbila a měla opravdu silné pasáže. A i když je z roku 1950, vše se z ní dá aplikovat i na dnešní dobu, chování lidí se prostě moc nemění.

27.12.2018

Román v povídkách je opravdu zajímavý koncept tohoto slavného sci-fi díla. Sbírka obsahuje pár průměrných povídek, ale převažují opravdu kvalitní příběhy, které jsou často zcela zřejmou metaforou na tehdejší (no tehdejší, témata jsou aktuální v mnohém i dnes) problémy lidstva (rasismus, obava z atomové války atp.), takže se znovu ukazuje, že Bradburyho knihy jsou velmi vhodné i pro čtenáře, kteří zas tak tolik nemusí sci-fi. Toto dílo určitě musíme zařadit mezi klasiku sci-fi žánru (zejména v rámci filozofického charakteru).

27.12.2018

Tato klasika žánru vůbec nic neztratila na aktuálnosti ani v 21. století.

25.12.2018

Příběh mi přišel jako na horské dráze. Místy jsem se od čtení nemohla odtrhnout, zajímavé a nečekané zvraty, kdy jsem byla z knihy naprosto unešená. Pak přišla nudná část a já se ke knížce musela dokopat. A takhle se to párkrát opakovalo.
Konec ve mě nezanechal žádné pocity, okamžitě jsem se přesunula k jiné knize.
Ve výsledku hodnotím jako průměr.

11.12.2018

Jako povinnou četbu mě celkem bavila hlavně první polovina, ale ta druhá byla místy nudná.

29.11.2018

Chvíli jsem přemýšlel, jak formulovat svůj komentář k této knize... Postavit ho na úžasných vyje*ávacích schopnostech Marťanů, nebo snad vyzdvihnout pitomost a byrokraciemilnost antibyrokratických Pozemšťanů? Ne, napíšu to bez delšího přemýšlení.
Tahle kniha je psána mozaikovitě-každý příběh je vlastně takový uzavřený dílek, nicméně spolu tvoří celkový obraz dobývaní Marsu (na tohle pozor, opravdu se nejedná o ucelený román).
Bradbury zde servíruje velmi kreativní a poetický popis martských obydlí (ve tvaru průhledných květin, otáčejících se za Sluncem), martských zvyků (jsou tvé telepatické schopnosti předivočelé? Tak to eutanázie. Sorry jako) a martského prostředí (dnes už víme, že tak povrch Marsu nevypadá, ale s Bradburyho vizí nemají problém ani vědci, tak kdo jsem já, abych si na takovou krásu stěžoval...).

Povídky oscilují od veselých přes mrazivé až po ukrutne depresivní, každá je ale velmi krásná a čtení všech bez vyjímky mi dělalo opravdovou radost (což zas o tolika knížkách říct nemůžu).

Na závěr snad vyzdvihnu povídku Usher II, která ačkoliv údajně mrazivá, mi přišla spíš jako čirá esence černého humoru. Pan Stendhal byl (resp. bude) průkopníkem krvavých žertů/pomst.
Bradbury zkrátka naservíroval výbornou hostinu, na které si vybere člověk hluboký i ten....materialističtěji založený :) a mne rozmazlil tak, že od dalších sci-fi knížek, které si vyberu, budu čekat přinejmenším „martský standart“.


No...a teď si zajdu koupit tu raketu sportovního střihu, která ve výloze toho RaketMarketu svým nádherně blyštivým povrchem odrážela paprsky Slunce, které se snad ze studu nad svou zářivostí začalo schovávat za vršek kostelní věže na západě. Tak, sbohem na Marsu (nebo někde jinde ve vesmíru) :)

03.11.2018

Mrzí ma, že to musím napísať, ale mňa Marťanská kronika dosť sklamala. Po dokonalých 451 stupňoch Fahrenheita to bola úplne iná káva, hoci isté spoločné prvky tam, samozrejme, boli (odkazy na Bradburyho literárnych obľúbencov, cielené pálenie kníh, nezmyselné vojny a snaha jednotlivcov začať nanovo, pretechnizovaná budúcnosť atď., atď.). Úroveň jednotlivých poviedok je však značne kolísavá. Poriadne som sa začítala až kdesi po prvej tretine, no celkový pocit po prečítaní knihy sa nedá ani zďaleka prirovnať k tomu, ktorý ostal po 451 stupňoch Fahrenheita.

02.11.2018

Tohle vlastně vůbec není scifi. Jen na půdorysu scifi zamyšlení ve formě povídek o jinakosti, o spolupráci, o touze vést spokojený život, o válce. Budu si to muset někdy přečíst ještě potřetí - první čtení v jinošském věku zanechalo dobrý pocit, ale nepamatoval jsem si nic, kromě mrtvého domu (ukázka z čítanky). Druhé čtení přineslo překvapení v podobě Usheru II (to je snad ještě lepší než první Usher), odchodu černochů z Ameriky a poslední povídky. Bez předchozích tak nevynikne, ale z pohledu do tváře Marťanů mne ještě teď mrazí.

29.10.2018

Téhle knihy jsem se trochu obávala. Bála jsem se, že mě snad zklame, protože to přijde po pár knihách od stejného autora pokaždé. Ale světě, div se! Třetí kousek od Bradburyho, který jsem přečetla a jeho dílo mě stále nepřestává bavit a překvapovat. Tentokrát o tom, že to není člověk, ale lidstvo, co s oblibou ničí... prakticky cokoliv.