Vzpomínky ledu
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/5349/bmid_vzpominky-ledu-zo6-5349.jpeg
5
527
77
Malazská Kniha padlých série
< 3. díl >
Na rozervaném kontinentu Genabakis se zrodila nová, děsivá říše – Pannionské dominium. Jako příval zkažené krve se rozlévá po kraji a pohlcuje všechny, kteří odmítají uctívat slova jejího nepolapitelného proroka, Pannionského věštce. Do cesty se jí staví nejistí spojenci: houfec Dujeka Jednorukého a Whiskeyjackovi Paliči mostů a s nimi jejich staří nepřátelé. Fanatici Pannionského věštce jsou proti nim v ohromné přesile a oni sami se snaží zapomenout na své dřívější rozpory. Musí se pokusit získat další spojence, včetně neznámého žoldnéřského bratrstva, Šedých mečů, které bylo najato, aby před fanatickými hordami bránilo město Capustan. Ale přicházejí i starobylejší klany. V odpověď na volání povstaly řady nemrtvých T'lan Imass. A něco mnohem temnějšího a zlovolnějšího zřejmě ohrožuje samotnou podstatu tohoto světa. Chodby jsou otrávené a všude se povídá o Zmrzačeném bohu, jenž se osvobodil a chystá strašlivou pomstu… V této knize se vrací mnoho klíčových postav z Měsíčních zahrad a přestavuje se zde houf pozoruhodných nových hráčů.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2004 , TalpressOriginální název:
Memories of Ice , 2001
více info...
Přidat komentář
Nádhera! Díl od dílu lepší a lepší. Dobývání Korálu ... co Vám budu povídal, slzela jsem jak želva. Whiskeyjack ... to musí každého chytnout za srdce. Líbí se mi, že kromě velkých událostí Erikson dává prosto i těm malým lidským, tiste andijským, rhivským, barghastským atd. emocím, strachům, radostem, láskám, pomstám a vykoupením. Vracím do knihovny a jdu si pro další díl.
Perla žánru, třetí ve šňůře, stejně dokonalá..žádný zbytečný řádek, příběh nevídaně vymakaně složitě vypointovaný, autor geniálně nelítostně nemilosrdný, hrdinové hrdiny všech hrdinů, humor černej krutě vtipnej, úvahy filozoficky chytře hluboké, krutost zvráceně nechutně odporná, bolest opravdu bolestivě dojemná.....posledních hodně stran padaly slzy jak hrachy, prožila jsem gurmánský literární zážitek....v předchozím díle nezapomenutelný Coltainův řetěz, teď Whiskeyjack, Paliči mostů, Itkovian a scény co berou dechberoucně dech.. a tohle že má dalších, podle hodnocení, skvělých 7 dílů????!!!! emoce u této epické temné fantasy ságy jsou silně silné..vím, že Malazskou Knihu Padlých si budu pamatovat a jsem hrdá, že patřím k těm, kteří ji milují od 1.dílu a užívají si vymakané vyjímečné knižní dílo.....100% a dala bych víc
Dlouho jasně nejlepší díl série. Čtenář už ví co čekat, Erikson naopak nepolevuje v přidávání postav a dějových linek. Přesto jde rozhodně o velký posun oproti prvním dvěma dílům v tom, jak jsou dějové linky napsány. Klasicky pomalejší rozjezd je vystřídán skvělou jízdou plnou událostí, která mě jen utvrdila v tom, že tohle chci prostě dočíst. Tohle je přelomový díl, pokud se čtenář ani tady nechytne, nejspíš to není pro něj. No a ke všemu ten závěr, kterému se vyrovnala později snad jen jedna scéna ze sedmé knihy. Až tady jsem si pořádně uvědomil, že tahle série nemá hrdiny ani padouchy. Poprvé plné hodnocení a zasloužené. Whiskey, Whiskey...
Vzpomínky ledu jsou považovány za špici série. No každopádně se mi líbily víc než první dva díly ale ne o moc. Jedná se o klasického Eriksona, v knize je mnoho linek, které se na konci knihy spojí a vyústí do smutného konce.
Prvních asi 400 stran je pohodový rozjezd. Pak přijde obléhání Capustanu a jde do tuhého.Autor si vymyslel rolnickou armádu tenescowri a nejspíš si řekl, že je musí v očích čtenáře udělat co nejvíce odpudivými což se mu daří. Celé obléhání bych vlastně přirovnal k zombie apokalypse. Po Capustanu mě okolo strany 600 přepadla deprese jako u Měsíčních zahrad a měl jsem v plánu čtení vzdát ale týdenní pauza od knihy stačila. Třetí část knihy Vzpomínky ledu (posledních cca 250 stran) jsou naprosto výtečné fantasy. Je tam akce, napětí, humor a u Eriksona i velmi vyjimečná láska. A samozřejmě i smrt.
*SPOILER ALERT*
Co se týče samotného obsahu tak je tu asi 5 hlavních linek. Paliči mostů jsou prostě nejlepší a jejich kapitoly si užijete jak nic. Vrč je super, bohové si ho vyvolí za svého zástupce a on jim plivne do tváře, že už práci má a ať jdou do háje. Pak je tu Itkovian, toho si člověk společně se šedými meči velmi oblíbí. Linka, která mě ale zaujala asi nejvíc byla ta s Tocem Mladším. Jeho putování s Onosem, Závistí a Segulehy jsou v první polovině knihy fakt super avšak po Capustanu jeho kapitoly skoro zmizí a když už nějaká je tak o ničem.
Na druhou stranu mince, jsou v knize i nudné kapitoly. Nejvíc otravná je samozřejmě Mhybe, která v otravnosti vystřídala Felisín z dvojky. Číst o tom jak ve snu běhá po louce je fakt až k smrti nudné. Nudné jsou i kapitoly Colla a Murillia a trochu i Bauchelaina a Korbala Špičáká.
A abych nezapomněl v knize je i jedna podle mého názoru velmi špatně napsaná postava. Kallor. Ten celou knihu dává najevo jak nenávidí Stříbrnou lišku, dokonce ji řekne že ji zabije a nikdo mu nevěří. Na konci opravdu neočekávaně zradí a zabije nejoblíbenější postavu knihy a všichni jsou překvapení. W.T.F. Chmur a Korlat potom ještě řeknou , že to měli očekávat a zabít ho. :D Fakt nevím proč si ho nechávali mezi sebou, možná jsem přehlédl ,že je to nějaký velmi vyjímečný healer nebo co ale fakt nevím.
Měl jsem v plánu Vzpomínkami ledu ukončit svou četbu Malazu , ale už nemůžu. Musím to dočíst a hrozně fakt hrozně mě to štve.
Btw. Rychlej Ben je bezkonkurenčně má nejoblíbenější postava. Žádná jinou postavu jsem si neoblíbil ani z poloviny tak jako jeho. Doufám že se ještě ukáže.
První dovnitř, poslední ven - motto Paličů mostů
Co na to říct, prostě Malaz a Steven Erikson :) To, co mě na celé sérii dostává je její realismus. Jedno máchnutí a ocitnete se před bránou mistra Kápě. Žádné náhlé zesílení postav na prahu smrti, žádné slitování ani záchrana na poslední chvíli. Vše je dokonale propracované. Humor, napětí, děj, postavy, svět - dokonalost. Steven Erikson je pro mě zkrátka literární bůh.
Spousta lidí hodnotí tento díl, jako nejlepší z celé ságy. A já dostávám strach, co je se mnou špatně. Jsou zde opravdu epické scény, bitvu o Capustan bych chtěl jednou vidět zfilmovanou... Můj problém s Malazem vidím v tom, že nemám absolutně žádný vztah k žádné z postav. Vlastně o nich ani nic moc nevím. Opravdu jsem se těšil na další ságu, kde se můžu bát o hlavní hrdiny, protože nikdo není v bezpečí. Co ale z toho, když zemře postava, o které vím jen minimum informací a nemám k ní žádnou citovou vazbu... Dále mám trochu pocit, že autor se snaží být za každou cenu epický a velkolepý, ale informace o tom, kolik tisíc let je ta a ona postava stará, na mě opravdu moc nezapůsobily.
Při čtení se mi nestalo, že bych se vyloženě nudil, ale po dočtení nemám ten pocit, že potřebuji okamžitě číst další díl, nevisí nade mnou žádná nezodpovězená otázka, která by mě trápila, nemám strach o život žádné z postav...
Jako jedním slovem Masakr, nejenom příběhově ale hlavně co se týče hutnosti textu. Četl jsem to hrozně dlouho a mezitím přečetl asi 20 jiných knih, ale jsem rad, že jsem to dočetl. Do doby než jsem začal číst Malazskou knihu, tak sem říkal, že S. King v některých románech moc děj opisuje,popisuje a chodí kolem horké kaše. Ale to sem neznal tohle. Doufám, že další díly mi nebudou trvat tak dlouho
U Eriksonovych knih,co se týče kvality a čtivosti zaznamenávám vzestupnou tendenci. Nicméně, se mi více líbil předchozí díl. Můžou za to hlavně Měsíční zahrady. Paran a spol. z Měsíčních zahrad, nejsou špatní hrdinové, ale od prvního dílu, ketrá byl víceméně nemastný neslaný, jsem si k nim vytvářela delší vazbu. Paran je víceméně pro mne částečně neuchopitelný doteď. Takže, když si vezmu, co za díly přijdou po tomto, tak nemohu dát plný počet.
U této knihy mě udivovaly přívaly naprosto odlišných emocí, v jednu chvíli člověk vnímá mocnou vřavu bitvy a dokonce i cítí pach kouzel z otevřených chodeb, aby následně jeho srdce bylo rozdrceno smutkem a zoufalstvím a toto vše je zakončené humorem a celé podáváno v nezměrné ukrutnosti a tajemnosti.
Ale nejvíce mě ohromilo celkové konečné propletení děje, vysvětlení nejasností ale především, oproti minulým dílům se zde již nakousne i historie jež sahá 300 000 let před spánek Ohnice a s nadšením čekám, jak se tato epická sága bude vyvíjet dále.
Samozřejmě méně nežli 5 hvězd snad ani dát nejde. :)
Kniha čtenáře vrátí zpět na Genabakis, kde zůstala spousta hrdinů z prvního dílu, takže pokud vás zklamalo, že se v druhém díle neukázal Paran, Whiskeyjack, Anomander a další postavy, zde si je užijete do sytosti :)
!!!Může obsahovat spoilery!!!
Jak už to u Malazu bývá, máme i v této knize více linek. Konkrétně tři velké (Paliči mostů, Vrč a Toc), kde mohu říci, že ani jedna nezaostává a těžko bych vybíral, která je nejlepší.
Je zajímavé sledovat nejisté spojenectví mezi houfcem Jednorukého a aliancí Caladana a Anomandra, zvlášť když se na povrch dostává, jak to s onou rebélií ve skutečnosti je. Kallor je super "svině" postava. Jak na začátku proklel ty tři bohy mě dost pobavilo. Paran s nově získanými schopnosti se stal mhohonásobně zajímavější, než byl v prvním díle.
Vrčova linka nebyla taktéž špatná... Trochu jsem se bál, jak do světa zapadne rasa K´chain Che´malle, ale jakmile se lovci K´ell objevili na scéně, byl jsem s nimi více, než spokojen.
No a Tocova linka nám zase představila Segulehy. A upřímě, kdo po dočtení Vzpomínek ledu nepřemýšlel, kdo by mohl být první seguleh? :D + paní Závist je jedna z nejsympatičtějších postav, co zatím v Malazu byly.
Někde v půlce knihy začne bitva o Capustan, mnohem větší bitva, než jakou jste zatím v prvních dvou knihách viděli. Obyvatelé Capustanu stojí proti přesile a aliance Jednorukého a Caladana má před sebou ještě velký kus cesty, než se k městu dostanou. Čekáte nějaké hrdinské bránění města a záchranu v posledním okamžiku? Na to rovnou zapomeňte. Dostanete jen krutost války a zoufalou snahu o přežití. Kanibalismus, nekrofílie a žádná morálka... a to není to nejhorší co nepřítel představuje. Nicméně si myslím, že druhá bitva z této knihy je ještě lepší.
Bitva o Korál a finále: Paliči mostů dokazují, jak super je tato jednotka. Jejich souboj s lovci K´ell v ulicích Korálu je super, teda dokaď nezačnou naši hrdinové umírat a to ve velkém množství... Tato bitva vezme mnoho postav, mnoho dobrých postav, některé hrdinsky, jiné absolutně zbytečně... Tak už to prostě bývá a já mohu jen prohlásit Vzpomínky ledu za nejlepší knihu co jsem kdy četl (hádám, že po dočtení celé série ji nějaké díly ještě předběhnou). Nakonec jsem nebyl tak smutný, jako ze smrti Coltaina, nicméně mi bylo líto spousty postav. Jedinou výtku ke knize by byla Mhybe, která je neuvěřitelně nudná...
Tahle kniha měla celkově lepší tempo než druhý díl a rozhodně se mi moc líbila, ale podle MĚ měla dvojka lepší vyvrcholení (osud Psího řetězu) - tím myslím, že jsem měl husinu déle než u vzpomínek ledu. Asi to bude tím, že bitva o Capustan nasadila takovou laťku, že bylo těžký na konci znovu vyrazit čtenáři dech (avšak stejně tam nastalo pár zlomových momentů)
PS: Asi jsem se ještě nevzpamatoval ze smrti některých postav.
Nerozumím tomu novému fantasy trendu, kdy musejí hlavní (a především oblíbení) hrdinové nutně umírat jako mouchy na předním skle vozu ženoucího se po D1. Samozřejmě zde ve skutečnosti žádní hlavní hrdinové nejsou, protože postav se v příběhu objevují desítky, ale některé jsou přece jen důležitější a čtenář se s nimi více seznámí, ztotožní, rozumí jim, fandí, zná jejich myšlenky, slabosti, lásky, touhy i trápení...a pak, jedno dvě švihnutí mečem a všechno je pryč. Jeden by se z toho zbláznil. Stejně jako ve druhém díle se tento princip opakuje i v díle třetím, kde se počet oblíbených postav v závěrečné řežbě zase rapidně sníží a čtenářovo srdce je vystaveno stresu a naštvanosti. I když se určitě v této rozsáhlé sáze objeví postavy další, tak to loučení není jednoduché a já za něj autora opravdu nemám rád.
Jinak je příběh budován velmi pečlivě a zajímavě. Většina věcí dává smysl a dochází k postupnému objasňování některých zamotaných záležitostí. Dozvídáme se věci z minulosti, které nám ozřejmí současné dění. Svět se stává přehlednější.
Stále se objevují náznaky, které čtenář nemá šanci pochopit. O spoustě věcí se psalo v předchozích dílech a zapadly někde v paměti. Další jsou stále nevysvětlené, ale začíná to do sebe zapadat a ta skládanka vypadá impozantně.
Nádherné vyvrcholení předchozích dějů!! Prostě nádhera, za mě taktéž zatím nejlepší z série ;) Stejně si to jednou budu muset přečíst celé znova :D
Zlomový díl. Právě po této knize jsem mohl Malaz bez váhání prohlásit tím nejlepším, co jsem kdy četl.
Vracíme se ke starým známým z jedničky, takže se tentokrát už trochu orientujeme. Člověk si k postavám vytváří opravdu silný vztah a proto prožívá každou scénu, protože smrt si může vzít kohokoliv kdokoliv. A taky že vezme.
Pani, neuveritelne, ze se dejove linii nakonec tak famozne protly.
Jasnych 5 hvezd, zatim nejlepsi ze serie.
Štítky knihy
magie kanadská literatura démoni bohové dark fantasy fantasy hrdinská fantasy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Kniha Vzpomínky ledu je v
| Právě čtených | 17x |
| Přečtených | 782x |
| Čtenářské výzvě | 8x |
| Doporučených | 78x |
| Knihotéce | 369x |
| Chystám se číst | 152x |
| Chci si koupit | 71x |
| dalších seznamech | 1x |
Tento díl je přelomový. Po dvou dílech a 1294 stranách, kterými jste se se štěstím Oponn nějak prokousali, už víceméně chápete zákonitosti světa. Znáte motivaci většiny postav a děj vám konečně dává smysl. Pokud jste vydrželi až sem, jsou Vzpomínky ledu vaši zaslouženou odměnou.
Prakticky každá postava má dost charakteru k tomu, aby dokázala sama o sobě utáhnout samostatný román. Každý z Eriksonem vytvořených národů má bohatší historii a kulturu než Spojené státy a každý z nich má své místo a smysl ve světě malazském. A ta magie! Jsme zvyklí na světy, ve kterých je magie jakože normální věcí, a když ji někdo použije na úrovni, kterou zvládne dvanáctileté dítě, jsou všichni úplně na větvi (aneb mnoholičný lektvar vyřeší všechny vaše problémy). Magie ve světě Malazské Knihy padlých je uvěřitelná, smysluplná. Lidská společnost opravdu vypadá a chová se tak, jakoby v sobě měla magii (a pološílené bohy) odjakživa.
(Následující část obsahuje vyzrazení děje) A co se konce týče, nemůžu říct, že bych byl překvapený. Anotace i recenze mě neustále přesvědčovaly o krutém zacházení Eriksona s postavami. V komentářích sem tam naleznete smutek truchlících čtenářů. A on byl prostě moc dobrý, moc dokonalý, aby nebylo jasné, že tohle nemůže dobře dopadnout.
Budete postrádán, seržante.