Lukrécie
William Shakespeare
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/417381/bmid_lukrecie-2IL-417381.jpeg
4
24
3
Toto přebásnění poprvé nastudovali Alexandra Myšková, Otakar Brousek a Milan Friedl s hudbou Shakespearových současníků v provedení souboru Viola d’amore, Praha - Jaroslav Horák, viola d’amore, Zdeněk Pitter, loutna a František Pošta, violon. Z anglického originálu „Lucrece” (The Works of William Shakespeare Odhams and Basil Blackwell 1947) přebásnil Kamil Bednář. Doslov napsal Zdeněk Stříbrný. Sedmi původními litografiemi vyzdobil Jan Jedlička, který také navrhl koženou vazbu, předsádky a pouzdro. O vydání pečoval Milan Friedl. Jako přílohu k programu koncertu, který nastudovali Alexandra Myšková, Otakar Brousek a Milan Friedl a komorní sdružení Viola d’amore, Praha – Jaroslav Horák, Zdeněk Pitter a František Pošta, vydala v únoru 1966 Československá hudební a divadelní agentura Pragokoncert. Z nové sazby písmen nonpareille Baskerville, vytiskla a vazbu provedla Stráž tiskařské závody n. p. Vimperk. Původní litografie vytiskl Jaroslav Kraml v litografickém ateliéru Tvaru.... celý text
Přidat komentář
No, trochu slabší než Venuše a Adonis, ale i přesto velice kvalitní dílo. Navíc s fascinujícími duševními pochody a myšlenkami.
Četla jsem to už pár let dozadu a přišla mi tato kniha dost obtížná. Nicméně Shakespearova díla miluju a příběh Zneúctění Lukrecie mě zajímá i v jeho podání teď, kdy už jsem starší a budu snad dílo chápat lépe. :)
Autorovy další knížky
| 2015 |  Romeo a Julie |
| 2010 | Hamlet |
| 2011 | Zkrocení zlé ženy |
| 1994 | Sen noci svatojánské |
| 1964 | Othello |
Znásilnění Lukrécie je jedna ze dvou (velkých!) Shakespearových narativních básní, o kterých sem, myslím, moc neví. A je to škoda, protože při nejmenším Znásilnění Lukrécie je famózním počinem!
Je to poměrně dlouhá báseň (přes 1800 řádků), která se jeví poměrně statická. Ač narativní, moc se v ní neděje. Důležitější pro báseň nejsou ani tolik pohyby těla, jako spíše pohyby duše. Nejprve je nám nastíněn Targuinův spěch, jede na koni, my však vidíme pohyby jeho závisti a chtíče, poté vidíme Lukréciin stesk po manželovi, ačkoliv ona toliko hostí hosta, následuje velký souboj Tarquina Sexta, souboj cti a chtíče. Krev Tarquinia Superba však nebyla dobrou krví, chtíč zvítězil. Následuje vlastní souboj Lukréciin, který nejsem sto komentovat. Znásilnění těla? To nevidíme. Znásilnění duše? O, to ano. Omluvte mne, Shakespeare tíhne k citování:
„Jak prýští z hrudi, dělí se jak proud,
na říčky dvě, co samotu té ženy
v krvavém kruhu chtějí obemknout.
Ten pustý ostrov, krví obkroužený,
ční tu jak obraz zkázy ztělesněný.
Část její krve jasná je a věrná,
druhou část Tarquin nakazil – je černá.
Ta černá krev se mění v sraženinu,
a z ní se potom voda uvolňuje
Jak slzy výtek z Tarquinova činu:
černá krev pláče, že tak líto jí je
Strašného utrpení Lukrécie.
Jasná krev studem zrudne ještě víc,
Nad hanbou Lukrécie zoufajíc.“
Celkově to zdaleka není nejodpornější scéna znásilnění, kterou nám Shakespeare podal. Na znásilnění Lavinie z Tita Andronica to nemá. Ale právě onou netělesností, které je naopak Titus Andronicus plný, to je snad nejtělesnější hra Shakespearova, je znásilnění Lukrécie o to víc… dechberoucí.
Báseň samozřejmě konotuje jisté nepěknosti. Shakespeare se pokusil vystihnout římskou etiku, která se s ničím neshoduje s tou dnešní (ačkoliv… no, každopádně neshledáváme sebevraždu vhodným řešením znásilnění), ale ani tou Shakespearovou. Je však pozoruhodné, že to nejhorší ze znásilnění přetrvalo dodnes a je to patrně důvod, proč je i dnes do značné míry znásilnění stigmatem oběti, nikoliv násilníka. „Ona si ta to tak trochu mohla sama.“ To je ta nejodpornější myšlenka co koho může napadnou (vděk nepochopení rozlišnosti etiky křesťanské a římské například Augustin prý tvrdil, že Lukrécie nesla část viny, jinak by se přeci nezabila!...) a přesně ji tam Tarquin přednese:
„On odpoví: Tvá tvář za to může.
Proč bělostnější je než lilie?
Proč vedle tebe rudne hanbou růže?
Tvá tvář můj důvod a můj prapor je,
pod touhle korouhví jdu do boje
dobít tvou cudnost. Sama neseš vinu -
tvé oči svádějí mě k tomu činu.“
Nu a už končím. Báseň jsem si přečetl díky Ciceronovi, který mi připomněl jak důležitou úlohu v „mytickém“ obrazu Říma nesou ženy. Třicet kurií pojmenováno po třiceti ženách prosících za mír, rozpad Království kvůli ohavnému činu spáchaného Tarquiniem Sextem, synem Superbovým na Lukrécii, Kleopatra stojící za Caesarem, i Antoniem…. Není to pěkné?