Loutkář
Jostein Gaarder
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/334283/bmid_loutkar-sii-334283.jpg
3
178
57
Akademik a lingvista Jakop je natolik osamělý, že navštěvuje pohřby cizích lidí. Na smutečních hostinách se dává do řeči s pozůstalými. Díky své sečtělosti a jazykové pohotovosti si pokaždé vymyslí příběh, který jej k nebožtíkovi váže a baví jím ostatní hosty. Přestože je znalcem vztahů a jazyků, sám je z pletiva skutečných lidských vztahů vytržen a má jen jednoho přítele, jejž s oblibou cituje. Ovšem ani Pelle není člověk z masa a kostí…... celý text
Přidat komentář
Joestieina Gaardera mám ráda, četla jsem od něj již mnoho knih a vždy mě nezklamal. Kniha je velmi oddychová, hraje si se slovy a příběh má velmi nekonvenční. Rozhodně to není šálek kávy pro každého. Hodnotím ji jako oddychovou četbu na chaloupku. Ovšem překvapil mě vlastně závěr, kteý tak jako vyplnul ze situace a možná jsem očekávala, že spolu nakonec budou happy crazy forever..
mně kniha opravdu nebavila dočetla jsem ji s přemáháním a nezanechává výraznějších stop.
Tohle byl můj šálek kávy. Ale chápu, že to není kniha pro každého. Moje důvody k nadšení z Loutkáře jsou spíš osobní: Děj se odehrává v Norsku (Oslo, Lofoty..., často místa, která znám...), mám ráda lingvistiku (etymologie jsem si fakt pročítala s chutí) a pro podivínské postavy mám většinou tak nějak pochopení:)) Navíc jsem dopředu o knížce nic nevěděla, což bylo jednoznačné plus, takže jsem byla překvapena, že Jakop chodí na pohřby lidí, které nezná, a že Pelle není člověk. Kdo to ví dopředu, je o dost ochuzen (anotace v knize bohužel vše prozrazuje, ale naštěstí jsem si ji dopředu nepřečetla). Je to kniha psaná formou dopisů (adresovaných Agnes) o samotě, o životě bez rodiny a bez přátel, o neschopnosti navázat s druhými kontakt. A taky kniha příběhů. Příběhů slov i lidí. (Hodně drsný mi přišel konec života Runara ve sklepě.) Kniha s nespolehlivým vypravěčem. Skončilo to opravdu tak, jak Jakop píše?
Mě to bohužel neoslovilo.. Jediné co jsem četlla tak trochu s očekáváním, byla poslední kapitola: Agnes
S autorem jsem se poprvé setkala díky plovárně Marka Ebena. Už tehdy mne zaujal coby poutavý a chytrý vypravěč. V jeho první knize pro dospělé jsem si překvapivě užívala pasáže o významu a původu slov (oživilo to mé vzpomínky na lingvistická studia). Neméně zajímavé byly postřehy ve vztahu k mýtům, původu stvoření světa a víře. Téma silné potřeby někam patřit bylo zpracováno velmi citlivě a vlastně docela vynalézavě. Pro mě to byla více než uspokojivá literární krmě.
Osamělý akademik a lingvista žijící v Norsku se zvláštními zvyky - na to jsem se vážně těšila. Ale od první věty mi docházelo, že tento divný styl znám. Nu ano, autor přeceňované Sophiiny volby. I v této knize skřípe jeho urputná snaha o záhadnost (co je Pelle se jen tak mimochodem dozvíme uprostřed knihy). Lingvistické vsuvky by mohly být zajímavé, kdyby se neopakovaly dokola. Podivínské postavy mám ráda, ale divnost této hlavní postavy byla umělá. Jako celý můj dojem z knihy.
Zvláštní kniha. Čekala jsem něco úplně jiného a dostala hodně nezvyklý příběh. S tak podivným hlavním hrdinou jsem se už dlouho nesetkala. Vzbudil spoustu otázek. Pořád si říkám byl nemocný? Mentálně zaostalý? Nebo jen neschopný s ostatními navázat kontakt? Díky svému dětství? Nevím a v knize jsem odpověď tak úplně nenašla. Tohle autor nechává na čtenáři, ať si domyslí.
Hodně mě mrzí nekompaktnost děje, která mi nedovolila se do knihy pohroužit. Příběh je chvílemi nesourodým slepencem. A ten autorem oblíbený epistolární styl tomu taky moc nepřidal. Jako by vyprávění Loutkáře bylo v určitých momentech sledem několika historek, které zdánlivě nesouvisí a autorovi se je nepodařilo řádně spojit. Je to škoda.
Já bych nerada odsoudila knihu jen proto, že jsem ji asi nepochopila nebo možná nejsem cílová (věkem? vzděláním?) skupina autora, nicméně tohle byl pro mě mordor. První polovina hrozná, druhá teda už lepší, to nic nemění na tom, že se absolutně neorientuju v postavách (rodina Lundinových), věci se tam jaksi divně opakují, skáče pátý přes devátý, no o lingvistických rozborech nemluvě. Asi moje chyba, že jsem si před čtením nepročetla více recenzí, ale zaujal mě námět. Tohle fakt nee.
Zvláštní, některé Gaarderovy knihy mám moc ráda (Tajemství karet, Dívka s pomeranči), některé mne nechávají úplně chladnou (Sofiin svět, Loutkář). Celá kniha na mě bohužel působila trochu sešroubovaně - jednotlivé nápady nebyly špatné, ale celku jaksi chyběla šťáva. Téma osamělého člověka navštěvujícího cizí pohřby je zajímavé, nápad s Pellem rovněž, dokonce jsem i velkou fanynkou etymologie. Ale přišlo mi, že to tam autor vše narouboval trochu silou, něco mi tam chybělo.
Nebýt té lingvistické onanie, kterou jsem prostě přeskakoval (a možná díky níž byl hlavní hrdina tak osamělý?), jedná o velmi čtivou a zajímavou knížku. Děj nezapře autorovy vášně a koníčky, ostatně jako skoro vždy literatura jen odráží spisovatele. 75%, 17.6.2018.
Moc hezká kniha, náročná na čtenáře. Ze začátku jsem se nemohla nějak začíst nebo možná pochopit hlavního hrdinu, ale čím déle jsem četla, tím víc mě to bavilo a víc jsem toho chápala (tak to zřejmě autor také chtěl). Nakonec jsem chtěla vědět, jak to dopadne a zároveň nechtěla, aby to skončilo. Dokonce i jazykové vsuvky, které mě na začátku snad i štvaly, jsem postupně ocenila jako něco nového, co jsem do dnešního dne nepotkala.
V knize příběh vidím, velmi silný a zajímavý příběh osamělého člověka. Není tam napsán viditelně a to mě na tom hodně bavilo - objevovat Jacoba, skládat sama skládačku jeho života a nechat ho se objevit v celku až na konci knihy. Konec jsem čekala jiný, což je pro mě plus, protože mám ráda nepředvídatelné knihy.
Velice nepředvídatelná kniha. Z počátku mě nebavila, ale když se do děje vžijete a soustředíte se na detaily, ke kniha velmi zajímavá a spojitost příběhů je geniální. Nerozumím tomu, proč má tak nízké hodnocení. Chápu, že většina běžách čtenářů si zde asi nenajde žádný příběh, ale myslím, že o něj ani tak nejde. Kniha je psána jako deník nebo v podstatě zpověď, proč je Jakop takový, jaký je. Některé dějové linie jsou zpočítku nesouvislé, ale na konci knihy zapadají do sebe. Konec je zvláštní a nečekala bych ho, ale také musím říct, že jiný si zde ani nedokážu představit. Kniha je velmi povedená a byl jsem uchvácena etymologií všedních slov. Styl jakým se Jakop zaobírá historiií jazyka je velmi poutavý. Rozhodně doporučuji.
Nepochybně zvláštní kniha. Tolik mě nepřekvapuje její nižší hodnocení, ale mně se líbila. Když pominu to, že jako studentka lingvistiky Jakopovo nadšení sdílím, tak jsem už z principu trochu předpojatá - člověk musí přistoupit na to, že je hlavní hrdina nespolehlivý vypravěč a já mu upřímně už ani na konci knihy 100% nevěřila. Je excentrický, těžce pochopitelný, ale ve svojí skoro hmatatelně patologické samotě neuvěřitelně realistický. Na knihách si subjektivně cením, když ve mně zanechají nějaký pocit, což se Loutkáři povedlo - může za to mně blízké téma rozdvojenosti, samotářství, toho, že vám život proklouzává mezi prsty, zato vaše postavy/masky tím víc ožívají. Ale kde je ta hranice mezi vámi a jimi? Nakonec lžeme stejně jenom sami sobě.
No, dost (pseudo)filosofie, kniha stojí za přečtení, ale nesedne každému. Moje první zkušenost s Gaarderem byla zvláštní a trochu matoucí, ale rozhodně ne poslední :)
Kniha se mi celkově líbila, zajímavý námět. Nevadil mi ani jazykový rozbor různých slov.
Dal by som kludne dve hviezdy, za trest. Ale kto ma Gaardera rad, nech tam ma tie tri. Josteinovi idu tieto smutne tragicke postavy. Ale Loutkar urcite nie je z tych jeho najlepsich. Fakt fakt len pre urcity uzsi okruh citatelov, nie je tak privetivo ctiva ako Sofiin svet, Mysterium passiansu alebo nebodaj detska Mysterium vianoc. Docital som... vdaka tomu ze som sa obcas v praci nudil a mal som ju v mobile. Inak hoci pomerne kratka, a miestami putava, celkovo zanechala divny pocit zbytocneho citania. Mozno to ma aku-taku pointu, ale predvidatelnu. Celkovo pre mna kniha, pri ktorej sa tesim na dalsiu knihu.
PS: Potesila zmienka o Slovensku :)
Vlastně moc nevím, co si o Loutkáři myslet. Napsaný je krásně, o tom žádná, ale nějak mě nezaujal.
Z Gaarderových knih pro dospělé je určitě jedna z těch slabších. Neskrývá přiliš podnětů pro filozofické zamyšlení a v lecčem je direktivní stejně jako proslovy hlavního hrdiny o původu slov. Konec je sice nakonec překvapivý, stejně jako u Principálovy dcery, ale už u něj nezůstává čtenáři rozum stát.
Knihu bohužel odkládám nedočtenou. Četla se rychle, ale to je tak jediné plus. Možná v 17 letech ještě nechápu její význam, či jsem bohužel brzy přišla na to, že v ní žádný není. Je mi líto, nebaví mě natolik, abych ji dočetla s to se mi stává málokdy.
U každé dočtené knížky dokážu říct jak na mě zapůsobila, někdy jedním slovem a někdy mnoha větami ať už v pozitivním či negativním smyslu. U téhle knížky nedokážu říct NIC. Netuším o čem byla a dočetla jsem ji jen proto, že mi ji daroval někdo hodně blízký a záleželo mu na tom. Netvrdím, že je špatná, jen tématicky a stylem psaní vůbec nebyla pro mě.
Štítky knihy
norská literatura jazykověda, lingvistika pohřby
Autorovy další knížky
| 2002 |  Sofiin svět |
| 2004 | Dívka s pomeranči |
| 2002 | Kouzelný kalendář |
| 1999 | Jako v zrcadle, jen v hádance |
| 2017 |  Loutkář |
Kniha Loutkář je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 229x |
| Čtenářské výzvě | 55x |
| Doporučených | 6x |
| Knihotéce | 124x |
| Chystám se číst | 126x |
| Chci si koupit | 25x |
| dalších seznamech | 1x |
Samotný námět zní fantasticky, vyprávění o loutkáři, který rád chodí na cizí pohřby a dává se do řeči z pozůstalými. Ale samotné zpracování mi nesedělo, nebylo ničím zajímavé, překvapivé ani šokující, jen to tak poklidně plynulo a byl konec. Škoda, určitě to mělo větší potenciál. Hlavní hrdina mi nebyl ani sympatický, ani protivný, a nedokázala jsem se do toho vžít. Atmosféru to taky nemá, a snad jen ten krásný jazyk, jakým je to napsané, knize vysloužil hvězdičku navíc.