Kůň a jeho chlapec

Knizka byla ctiva a urcite ji doporucuji

Knížka čtená dětem. Příběh je hezky ale jsou zde místa které se mě nelíbily.

rereading (>1x): U prvních dílů jsem byla velice schovívavá, jelikož se jednalo o srdcovky spojené s dětstvím. U Koně a jeho chlapce musím trochu přitvrdit, protože i když jsem ho jako dítě také četla, nezůstalo mi z něho v paměti téměř nic. A musím přiznat, že teď na mě knížka také valný dojem neudělala.
Není to prostředím, to bylo moc fajn, postavy byly také fajn, fajn bylo i politické pozadí a mihnutí hlavní čtveřice potěšilo. Potěšil i osud a rozhřešení hlavního záporáka. Jenže tohle nikdy nebylo o lidech v hlavní roli, že? Obzvlášť v tomto díle si božský Aslan ohýbá všechno a všechny podle své vůle a projevuje se jako zdatný manipulátor. A to, že na dítěti jen tak mimochodem praktikuje nízký princip "oko za oko, zub za zub", namísto toho, aby se poučilo ze svých chyb vlastní životní cestou, to si od všemohoucí a morálně hluboké podstaty opravdu nepředstavuji. Navíc, jak je možné, že Lucince neplnění Aslanových příkazů prochází, když v předchozím díle bylo řečeno, že "války jsou nepěkné, když v nich bojují ženy"?
Z Koně a jeho chlapce si zřejmě budu pamatovat to stejné, co napoprvé - nekonečné, zdlouhavé putování a lva, který nikomu neponechává svobodnou vůli.

Opět čteno s dětmi a kupodivu, ani mýma očima to nebylo špatné. Zatím z Narnie možná nejlepší. Celkový dojem: 80%

Sralo mě to asi o trochu méně než kniha první, k nadšení mám ale sakra daleko. Pro knihu, předně, platí stejná kritika, kterou jsem vyjádřil u dílu prvého - není krásná. A není-li literatura krásná, co má být? Jedná se v podstatě o tuctovou adventuru bez zajímavých postav, prostor či děje. Chvílemi jsem dokonce myslel na Alchymystu - jen jsem na křesťanské oblbování zvyklejší, tak mi to nepřijde tak nepříjemné. Jak zde autor pracuje s typickými literárními toposy? Za vše zmíním vývoj postav. Na konci knihy má Aravis dojít morálnímu prozření napojenému na událost, které jsme nebyli přítomni a sdělena nám byla toliko jako jakási banalita v první třetině knihy. Mezi těmito body nikdy nedostalo reflexe dané události, hrdinka netrpí výčitkami svědomí, událost se nám nevrací. Jen na konci je potrestána de lege talioni. Což nám není ukázáno, ona to necítí, nepociťujeme tu žádný pocit naplnění ani uzavření. Je nám to v jednom odstavci sděleno, bez předešlé nebo nadešlé emoce. To není vývoj postav. To není ponaučení. To je literární idiocie. A shodou okolností je to v podstatě popis celé knihy.

Lex talionis... Kniha je mimo jiné tako dosti morálně zvrhlá. Stačí ostatně připomenout ono potrestání mladé dívky Aravis. Udělala něco zlého. Tedy dejme tomu, ono na tom nic tak očividného taky není, ale dobře, dobře. Jak je potrestána? Řeklo by se de lege talioni, neb je jí ublíženo tak jak... někdo jiný ublížil někomu jinému, ale dobře. I přes to se přenesu. Trpí alespoň způsobem stejným, jakým trpěla ta osoba. No, ačkoliv mezi ránou z biče a lva bude patrně dost velký rozdíl nejen v hloubce ran, ale i v jejich léčbě a hrozbě infekcí. Ale i přes to se přenesu. (Jakkoliv fakt, že de facto není ta dívka potrestána stejně jako před ní trpěla dospělá osoba, ale podstatně krutějším a méně srozumitelným způsobem samo o sobě je morálně zvrhlé.) Přeci tu po zemi chodí Bůh, schopný bez obtíží řídit lidské osudy v míře fakticky potírající svobodnou vůli, a nenapadne ho nic lepšího, než morálně povznést v podstatě dítě tím, že jej fyzicky trýzní. OK... Mohli jsme dosáhnout spasení nějakou relevantní cestou (morálními výčitkami, reflexí dalším, cizím utrpením a podobně), ale místo toho jsme jí fyzicky ublížili a pak jí to řekli. Wow... Ostatně podobný osud zažil i Šasta. Aslan je očividně schopen zázraku metamorfózy, ale toho kluka musel prostě pořádně vytýrat, aby z něj udělal dobrého člověka! No genilní. Řeknete, však je to přeci lepší, takhle je tam prostor pro svobodnou vůli. Ale on není! Míra kontroly se tu neomezuje na hořící keř v poušti. Kontrola je tu prolezlá příběhem skrz naskrz. Jak ostatně zmiňuje Juliana, byť v podstatně odlišném kontextu, celý děj se jedním rozhovorem de facto limitoval na manipulaci vůlí Všemohoucího. Svobodná vůle tu zkrátka vůbec nedostává prostor. Jestli s Julianou nemohu v něčem souhlasit, je to údajná laskavá podstata příběhu.

Ostatně je otázkou, zda není v podstatě zkažená samotná představa světa, který nám tu Lewis popisuje. Je to svět politické geografie Ch. L. Montesquieu. Je to svět tvrdých ale ve výře a charakteru věrných Seveřanů a zlých otrokářských Jižanů, kteří násilní malé holčičky a hodné princezny tahají za vlasy do svých harémů. Jestli se vládce zlých Jižanů zdráhá provést některou z dalších hanebností, není to jeho dobou povahou, vírou či rozumem, je to jenom strachem z krutého dobyvatele Aslana, který nepřišel šířit lásku, ale meč. Je špatné holčičku provdat za starého ošklivého muže (jistě je!), ale je dobré roztrhat jí rameno protože si to zasloužila.

Jak patrno, kniha se mi nelíbí. Je lepší než ta první, ale to tedy taky není výkon, který by někoho měl ohromit. A podíváme-li se na narativní rámec... můžete si přečíst prakticky cokoliv jiného a bude to alespoň stejné. A co víc, můžete svým ratolestem přečíst cokoliv jiného a bude to v podstatě stejné. Přečtete-li jim ale třeba Nekonečný příběh od Endeho (který je Narnií v lecčem očividně inspirovaný), bude to rozhodně lepší.

Tento díl není tak okatě křesťanský jako jiné, ale má duchovní hloubku. Šasta je chlapec, který vlastně netuší, kdo je. Jakmile to zjistí, otřese to jeho světem. Narnie není dokonalá, ale je svobodná. Bůh působí i tehdy, když ho nepoznáme a často skrze strach. Každá bolest měla smysl a nebyla náhodná. Lewis tu vyvažuje obraz, který je v Poslední bitvě temnější.
Zazní zde i slavná věta: „Neříkám, že jsem krotký.“ Aslan (Bůh) není „hodný“, ale dobrý.

Tento díl se mi obzvlášť líbil! Vtáhl mě zpět do světa fantasie a nadpřirozených bytosti. Oddechovka od které se nemůžete odtrhnout. Byl zajímavý a napínavý až dokonce. Mohu ho teď považovat,, zatím " za můj nejmilejší.

Příběh, který by Letopisech Narnie klidně být nemusel. Ale byla by škoda, kdyby nebyl, přestože nic zásadního pro naši znalost Lewisova fantazijního světa nepřináší.
Z mého pohledu se jednalo o příběh, který byl nejvíc „pohádkový“, ve smyslu dodržování pravidel tohoto literárního žánru. Je vlastně nějakým způsobem seskládán z prvků, které v obměněných podobách známe z jiných příběhů. To sice znamenalo, že postrádal svoji „narnijskou specifičnost“ (mně osobně chyběly mluvící zvířata a jiné bytosti, které v předchozích příbězích hrály zásadnější roli – Brí se mi zdál být postavou trochu jiného typu), ale orientální atmosféra zase dodala pikantní příchuť exotických dálav. A hlavně Lewis své postavy opět krásně oživuje (zcivilňuje a tím polidšťuje, řekl bych) mnoha drobnými detaily – Šasta a spol tím vystupují ze zaběhaných žánrových schémat, a to je jen dobře.

Lehce rozmrzelý jsem naopak byl z náboženského vyznění knihy. Zdálo se mi, že se Lewis rozhodl vyzvednout křesťanství tím, že na konkurenční náboženskou skupinu (uctívače Taše jako zjevnou alegorii islámského světa) nahází všechny negativní stereotypy – snad aby tím ještě víc vynikla Aslanova dokonalost? Přišlo mi to docela laciné a zbytečné, jsem přesvědčen, že Aslan podobnou formu propagace nepotřebuje. Určitě ne ten Aslan, kterého jsem poznal já. :-)
Moc hezké naopak bylo postupné sbližování Aslana a Šasty a také Aslana a Aravis. Je hezké vědět, že Aslan pečuje a dohlíží i na ty, kteří ho neuctívají nebo vůbec neznají. A také, že poznání Aslana není bez bolesti a bez nutné lidské spolupráce.

„Šasta se už nebál, že ten hlas patří nějakému tvorovi, který ho sežere, ani že je to hlas ducha. Trochu se ještě chvěl, ale jinak než dřív. A najednou byl šťastný.“

Nádherný příběh z Narnie za doby vlády krále Petra. Moje koňácké srdce zaplesalo, protože mít koně, který mluví, to už je něco. Škoda, že se to děje jenom v pohádkách. I když opravdový kůň vlastně taky mluví, jenom si musíme dát tu práci mu správně naslouchat. A krásná citace z knihy na závěr: "Nikdo neumí učit jízdě na koni tak dobře jako sám kůň." Pod to by se klidně podepsala.

Skvělý příběh týkající se Narnie, tentokrát z exotičtějšího prostředí. Líbilo se mi, že hlavním hrdinou může být i kůň a sám si projde vývojem.

Je to pohádka pro děti a potřeba tak ke knížce i přistupovat. Jistě, že bude předvídatelná a některé chování postav trochu nedospělé, i tak zde ale máme zajímavý náhled do Narnie trochu jinak, konkrétně do exotičtějších končin.

Tenhle příběh z Letopisů Narnie mi přijde jako hodně pohádkový a přímočarý (předvídatelný). Jeho nejsilnější stránkou jsou postavy, jejich vývoj, dialogy, vzájemné vztahy a téma střetu jednotlivých kultur. Právě díky hrdinům vůbec nevadí, že už od prvních stránek tušíte, jak to celé dopadne. Máme zde zlatý věk Narnie, ale paradoxně je v centru pozornosti po většinu knihy úplně jiná kultura a země, z níž sice hrdinové utíkají, ale která má své nesporné krásy a zvláštnosti.

Krásné pokračování příběhu. Krátké poutavé vyprávění.

Na sever do Narnie! Lewis příběh Koně a jeho chlapce zmínil už v předchozím díle Stříbrná židle. Jelikož tam neměl čas příběh vyprávět, napsal rovnou celou knížku. A ta se rázem stala jedním z mých nejoblíbenějších dílů série. Ačkoli se Lewis nechá slyšet, že "příběhy lidé chtějí poslouchat, ale neznám nikoho, kdo by toužil číst slohové práce" a dá se s tou myšlenkou hodně souhlasit, přece jsem si tuto orientálně laděnou pohádku nanejvýš užil. Přestože do samotné Narnie se znovu téměř nepodíváme.

V mnohém je Kůň a jeho chlapec velmi povedenou kompilací různých pohádkových příběhů, leitmotivů a schémat. Pobavil mě Brí jemně strkající kopytem i hlavou do Šasty a jejich vzájemné rozhovory. Musím se přiznat, že při čtení jejich prvního útěku (a že se tu hrdinové "nautíkají") jsem si mimoděk vybavil jinou dvojici chlapec-kůň, na níž má generace rozhodně vyrůstala. Mám na mysli samozřejmě Átreje s Artexem. Lewisův příběh má ovšem veselejší konec i průbě. Nejen díky rozmilým hovorům těch dvou. Zvlášť, když se pak k ústřední dvojici přidá Aravis s Hwin, čtveřice hrdinů je kompletní a není nouze o nádherná prostředí, napínavé okamžiky a dlouhou řadu dobrodružství.

Výborně vystavěný dobrodružný příběh víc než kouzla zaměřuje pozornost na dvorské intrik a morální rozdíly. V čele s Rabadašem; osel jeden. Vtipné a přitom dramatické setkání Avaris a její, řekněme, přítelkyně v Tašbánu patří mezi nejzajímavější části. Ty ovšem vrcholí velikou bitvou o Anvard. A tak se setkáme i s hrdiny první knihy. Tedy kromě Petra, který se vydal na sever, a Zuzany, která jako dospělá dáma do bitev nechodí. Je tu ale Edmund a Lucie, což bylo radostné opětovné setkání.

Vůbec se mi zdá, že oproti předchozím dílům je tato knížka vyprávěna s větší lehkostí a odlehčením. Ať už ve smyslu vyobrazených událostí (v případě Korina zvlášť), autorova překračování čtvrté stěny nebo některých hlášek, kdy mou nejoblíbenější je ta, kdy Hwin tvrdí, že "začíná být tlustá jako dětský poník, protože celý den jí a vůbec se nehýbe".

Kůň a jeho chlapec je opravdu spíš vedlejším příběhem z vesmíru Narnie. Je skvěle sepsaný, čtivý a hravý. Obstojí zcela samostatně bez závislosti na zbytku série. Je to, jak říká obálka, divoký cval za svobodou. Živý, zábavný, pohádkový, myšlenkově hluboký a kouzelný. Je to cesta s jasným cílem, jak by řekl Brí: "Na sever do Narnie!"

Kůň a jeho chlapec je vydáním pátý díl v sérii, ale dějově se jedná o třetí díl. Audio verze celé série je seřazena dle děje. Příběh se odehrává za vlády sourozenců v Narnii při jejich první návštěvě. Hlavním hrdinou je chlapec vychovaný v Kalormenu, ale Kalormen není jeho domovem. Děj je svižný a přímočarý, přesto velmi pěkný. Sérii jsem četla už před lety, ale nějakým způsobem jsem na tento díl zapomněla. Což je škoda, protože je povedený a na chvíli se setkáte i se sourozenci vládnoucími v Narnii a nové postavy jsou také skvělé. Takže brzy na další díl a tím je Princ Kaspián.

Nejdřív jsem váhala, jestli se mám do čtení pustit, bála jsem se, že absence sourozenců Pevensiových bude příběhu na škodu... jak jsem se jen mýlila :)
Nejenom že se s nimi znovu, byť na krátkou chvíli, setkáme, ale navíc Šasta, Brí, Aravis a Hwin jsou naprosto skvělé postavy. Tenhle příběh má své kouzlo, naprosto si mě Lewis získal. Myslím, že jsem našla svůj oblíbený díl Narnie!

Tento diel Narnie je viac rozprávkový ako ostatné ale opäť krásny. Postavy sa v čase vyvíjajú a na konci sa krásne objasňujú príhody, ktoré deti zažívajú. Veľmi ma potešila kapitola, keď sa Šasta stretol s pre nás už známimi postavami, Edmundom a Zuzanou, neskôr aj s Luciou. Narnia je vhodná ako pre deti tak aj pre dospelých čitateľov s detskou dušou.

(SPOILER) Kůň a jeho chlapec je za mě skvělá kniha. Líbilo se mi prostředí a popsání celé situace, to že se tam objevili Pevensiovi (Konečně jsem si mohla přečíst o tom, jak byli starší a vládli Narnii) i příběh postav před setkáním. Šasta je vskutku pozoruhodná postava a přála bych si o něm vědět víc. Každopádně jsem ráda, jak celý příběh dopadl a za jeho celkové místo v ději.

Příběh dobrý, hrdinové byly skvělí a děj ubíhal, že jsem si ani nevšimla, že jsem na konci. Bylo dobré vidět, jak se chovali sourozenci z předešlé knihy, než odešli. Je to dobrá kniha vhodná pro děti i dospělé.